ECLI:CZ:NS:2024:4.TZ.109.2023.1
sp. zn. 4 Tz 109/2023-1221
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2024 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marty Ondrušové a soudců JUDr. Jiřího Pácala a JUDr. Františka Hrabce stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. M. , a to proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
1. Ministr spravedlnosti dne 1. 12. 2023, pod č. j. MSP-550/2023-ODKA-SPZ/3, podal podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného J. M. (dále jen „obviněného“) stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2020-40 [v textu stížnosti a v jejím závěrečném návrhu pak napravil, že se má jednat o usnesení pod č. j. 1 ZT 26/2021-40].
2. Stěžovatel v podání uvádí, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně usnesením ze dne 22. 1. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-12, zrušil podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Kladno, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 20. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-195/TČ-2017-010381, jímž bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání proti obviněnému pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Bezprostředně poté státní zástupce přípisem ze dne 25. 1. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-13, uložil policejnímu orgánu, jakým způsobem přesně je potřeba popsat skutek, pro který má být znovu zahájeno trestní stíhání. Policejní orgán následně vydal usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, jimž bylo opět podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání proti obviněnému, kdy skutek byl nově popsán zcela v intencích předchozího pokynu státního zástupce. Rovněž proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podal obviněný stížnost, kterou policejní orgán předložil k rozhodnutí státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Kladně. Tento stížnost obviněného proti předmětnému usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako neodůvodněnou usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, které nyní napadá ministr spravedlnosti předmětnou stížností.
3. Stěžovatel má za to, že obsah přípisu ze dne 25. 1. 2021 státního zástupce je nepochybně třeba hodnotit jako pokyn k zahájení trestního stíhání obviněného, kdy státní zástupce v rámci dozorových dispozic tímto způsobem projevil svůj právní názor na projednávanou problematiku. Ministr akcentuje, že smyslem §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. je zajistit nejvyšší možnou míru nestrannosti a objektivity řízení a rozhodnutí o případné stížnosti. S takovým požadavkem je poté neslučitelné, aby o stížnosti rozhodoval orgán, který ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání již před jeho vydáním projevil svou nezpochybnitelnou ingerenci, jejíž obsah mj. představoval konkrétní pokyn dozorového státního zástupce. V tomto směru odkazuje stěžovatel např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tz 7/2018, sp. zn. 5 Tz 94/2012, a 4 Tz 46/2009. Ministr je tedy přesvědčen, že o podané stížnosti proti usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, měl rozhodovat nejblíže nadřízený státní zástupce, tedy státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze.
4. Podle ministra spravedlnosti postupem státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta stížnost obviněného ze dne 9. 4. 2021 proti usnesení policejního orgánu ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §146 odst. 2 písm. a) tr. ř.
5. Závěrem podané stížnosti ministr spravedlnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, zrušil. Taktéž aby Nejvyšší soud v souladu s §270 odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Ministr současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona projednal v neveřejném zasedání, pokud dospěje k závěru, že jsou splněny podmínky k takovému postupu.
6. K podané stížnosti pro porušení zákona se dne 19. 12. 2023, sp. zn. 1 NZZ 2099/2023, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve provedl rekapitulaci argumentace ministra. Následně uvedl, že se s podanou stížností pro porušení zákona neztotožňuje, přestože lze souhlasit s tím, že v postupu dozorového státního zástupce v přípravném řízení lze skutečně spatřovat stěžovatelem tvrzený nedostatek zapříčiněný porušením zákonného pravidla vymezeného v §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ovšem není možné přehlédnout, že onen tvrzený nedostatek byl zjištěn (a stížnost pro porušení zákona podána) až s významným časovým odstupem po pravomocném skončení trestní věci. Přitom státní zástupce rekapituluje trestní řízení obviněného. Akcentuje, že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Krajský soud v Praze následně nepřisvědčil ani odvolání obviněného, které rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, podle §256 zamítl, přičemž z podnětu odvolání poškozené zasáhl pouze do výroku o náhradě škody. Obviněný poté podal ve věci dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 965/2022, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V tomto dovolání ani výše specifikované pochybení dozorového státního zástupce obviněný nenamítal. Stejně tak byla posléze usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 1426/23, odmítnuta ústavní stížnost obviněného. Až poté bylo zjištěno naznačené pochybení dozorového státního zástupce v přípravném řízení založené nerespektováním §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.
7. Státní zástupce připouští, že Nejvyšší soud se sice v rámci podaného dovolání zabýval i námitkou stran naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k dozorovému státnímu zástupci, která ovšem byla založena na zcela jiné argumentaci (státní zástupce se zúčastnil výslechu poškozené). V dané věci tedy nepřichází v úvahu zamítnutí podané stížnosti z důvodu její nepřípustnosti podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř., když porušení ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. nebylo předmětem dovolacího řízení. Státní zástupce současně doplňuje, že předmětný pokyn dozorového státního zástupce ze dne 25. 1. 2021 byl obsažen pouze v přípisu adresovaném policejnímu orgánu, a byl pravděpodobně založen posléze jen do dozorového spisu, případně do konceptu vyšetřovacího spisu, nikoli však do jeho originálu, který měl Nejvyšší soud a poté i Ústavní soud k dispozici v rámci rozhodování o dovolání a posléze o ústavní stížnosti obviněného. Proto podle státního zástupce nelze rozvíjet úvahy o vyhodnocení stížnosti jako nepřípustné s odůvodněním, že v řízení o ní se nemůže Nejvyšší soud zabývat námitkami, jež výslovně směřují do problematiky, o které již v téže trestní věci rozhodl jako soud dovolací.
8. Státní zástupce následně připomíná, že stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečných a vykonatelných, v některých případech i již vykonaných, rozhodnutí soudů a státního zástupce. Proto musí v každém takovém konkrétním případě vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000). Tak tomu bude podle státního zástupce pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, a proto není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování (nález pléna Ústavního soudu ÚS 164/2001-n., publikovaného pod č. 424/2001 Sb., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). To dále podrobněji rozebírá.
9. Státní zástupce při uznání pochybení dozorového státního zástupce akcentuje, že je nutno vždy posoudit, do jaké míry se vytýkaná vada přípravného řízení podepsala na dalším postupu soudů a zejména tedy na pravomocném odsouzení obviněného. Zdůrazňuje, že počínaje momentem zahájení trestního stíhání byla plně respektována prakticky všechna práva obviněného, a to s jedinou výjimkou, kterou byl právě stížností napadený vadný postup. Předmětná vada však podle státního zástupce po materiální stránce nedosáhla ústavního rozměru, přičemž v dalším průběhu trestního řízení byla v podstatě zhojena, respektive stala se pouze okrajovou. Tento vadný procesní postup při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání totiž žádným způsobem nedevalvoval bezvadnost dokazování ze strany soudů, správnost jejich skutkových zjištění a oprávněnost a legitimnost (zákonnost) odsuzujícího rozhodnutí, výrokem o vině počínaje a výroky o trestu a náhradě škody konče. Akcentuje, že korektnost těchto klíčových aspektů přitom byla v dalším průběhu řízení stvrzena i nejvyššími soudními autoritami. Státní zástupce je přesvědčen, že význam uváděné vady přípravného řízení (kdy jinak usnesení o zahájení trestního stíhání splňovalo všechny zákonné náležitosti) nebyl fakticky žádný, neboť neměla vliv na zjištění skutkového stavu věci a jistě nebylo důvodem, pro který byl obviněný pravomocně uznán vinným (přiměřeně přitom odkazuje na publikované rozhodnutí pod č. 15/1985 Sb. rozh. tr.). Vyhovění stížnosti nadto postrádá logiku v situaci, kdy i dodržení postupu předpokládaného v §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. by vedlo ke stejnému rozhodnutí soudů o vině, trestu a náhradě škody.
10. Státní zástupce dále upozorňuje i na skutečnost, že postup dozorového státního zástupce v přípravném řízení byl následně dne 10. 11. 2021 fakticky přezkoumán i nadřízeným Krajským státním zastupitelstvím v Praze. Byť na aktuálně vytýkaný nedostatek příslušný státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze nereagoval, věc samotnou z hlediska její podstaty přezkoumal, přičemž s otázkou důvodnosti zahájení trestního stíhání se v rámci výkonu dohledu vcelku přiléhavě vypořádal.
11. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že vytýkané formální pochybení nedosáhlo takové intenzity, která by odůvodňovala kasační zásah Nejvyššího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Současně doplňuje, že pokud by Nejvyšší soud hodlal o stížnosti rozhodnout jiným způsobem než uvedeným v §274 odst. 2 a 3 tr. ř., pak rovněž pro tento případ souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 tr. ř.).
12. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil dne 4. 1. 2024 i obviněný. Uvedl, že s podanou stížností souhlasí, a dodává, že na skutečnosti v ní uvedené průběžně upozorňoval v průběhu celého svého řízení, byť přípisy státního zástupce ze dne 22. 1. 2021 a 25. 1. 2021 uvedené „čl. 6 a 7“ stížnosti jsou pro něj novum. Dané přípisy nebyly zařazeny do policejního vyšetřovacího a ani soudního spisu.
13. Dále obviněný upozorňuje na další skutečnosti svědčící o nezákonném postupu dozorového státního zástupce, který prokazatelně vedl vyšetřování a současně rozhodoval o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (které fakticky sám vydal). Domnívá se, že státní zástupce se nesprávností, resp. nezákonností, dopouštěl úmyslně. Následně dovolatel doplňuje skutečnosti, které podle jeho názoru svědčí pro závěr, že státní zástupce nebyl způsobilý rozhodovat o opravných prostředcích v přípravném řízení, a které dokládají jeho osobní zaujatost ve věci. Zejména poukazuje na osobní vedení výslechů (předestření úředního záznamu při svědecké výpovědi poškozené, návodné rady státního zástupce poskytované poškozené), zamítnutí všech návrhů obhajoby na doplnění dokazování bez výjimky, postoupení podnětu obviněného pro dohled vedoucího státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně bez důvodu přímo nadřízenému krajskému státnímu zastupitelství odmítnutí předat rozhodnutí krajského státního zastupitelství o podnětu k dohledu, lživé tvrzení státního zástupce o existenci Smlouvy o úschově, účelové nepravdivé tvrzení státního zástupce, že poškozenou dodaný samostatný list papíru s rukopisem V., je součástí Smlouvy o zprostředkování, „ztráta“ originálu listiny údajné Smlouvy o úschově. To vše detailněji ve svém vyjádření rozvádí. Obviněný taktéž poukazuje na další trestní stíhání poškozené H. a V. a upozorňuje na nestandardní postup státního zástupce v uvedených trestních věcech.
14. Obviněný má za to, že státní zástupce jednal v rozporu se zákonem, neobjasňoval všechny podstatné skutečnosti, naopak bylo s důkazy manipulováno a bráněno obhajobě. Je přesvědčen, že státní zástupce poškodil jeho práva a přičítá mu své odsouzení. Souhlasí proto se stížností i s návrhem na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Nejvyšší soud následně přistoupil k věcnému posouzení podané stížnosti.
16. Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu, konkrétně z dozorového spisu 1 ZT 26/2021, zjistil, že Oddělení hospodářské kriminality, Územní odbor Kladno, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, vydalo podle §160 odst. 1 tr. ř. dne 20. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-195/TČ-2017-010381, usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného pro podezření ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno, aniž by před jeho vydáním byl státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Kladně vydán závazný pokyn či souhlas se zahájením trestního stíhání. Následně dne 22. 1. 2021 usnesením, č. j. 1 ZT 26/2021-12, podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř., zrušil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně toto usnesení policejního orgánu, jelikož jej shledal jako nezákonné, a to z vlastní iniciativy [viz §174 odst. 2 písm. e) tr. ř.]. V odůvodnění usnesení státní zástupce konkrétně uvedl, že v usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje místo, čas a způsob spáchání předmětného trestného činu. Státní zástupce současně dal dne 25. 1. 2021 pokyn, aby zrušující usnesení bylo zasláno mj. policejnímu orgánu s tím „že je třeba v dalším usnesení o zahájení trestního stíhání skutek popsat následovně: …“ (viz č. l. 12–14 dozorového spisu 1 ZT 26/2021 – dále jako „dozorový spis“), kdy následoval popis skutku, který je totožný s popisem skutku v usnesení o zahájení stíhání vydaného předmětným policejním orgánem dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381 (viz č. l. 15 dozorového spisu). Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o které rozhodl již zmíněný státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně usnesením ze dne 29. 4. 2021, č. j. 1 ZT 26/2021-40 [(ministrem napadené rozhodnutí) zjevně vadně označené Okresním státním zastupitelstvím v Kladně pod č. j. 1 ZT 26/2020-40], tak, že stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, neboť ji neshledal jako důvodnou.
17. K věci je dále vhodné doplnit, že trestní stíhání obviněného vyústilo do odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 3. 2022, sp. zn. 5 T 130/2021, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání proti všem výrokům. Odvolání podala taktéž poškozená, a to do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 11 To 162/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání poškozené zrušil toliko ve výroku o náhradě škody a znovu ve věci rozhodl sám za použití §259 odst. 3 tr. ř. Odvolání obviněného pak podle §256 tr. ř. zamítl. Následně obviněný podal dovolání k Nejvyššímu soudu, kdy ve svém mimořádném opravném prostředku mj. namítal, že dozorový státní zástupce měl být vyloučen z rozhodování např. o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť se účastnil výslechu poškozené, a zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování. Nejvyšší soud se této námitce věnoval v bodech 68 až 70 svého usnesení ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 965/2022, přičemž dovolateli nepřisvědčil, tak jako jeho jiným námitkám a dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Obviněný následně neuspěl se svou argumentací ani před Ústavním soudem, když jeho ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 1426/23, odmítl. Ústavní soud mj. konstatoval, že se soudy velmi podrobně a logicky vypořádaly i s námitkami obviněného, které směřovaly do postupu státního zástupce v přípravném řízení, a odkázal na výše zmíněné body usnesení Nejvyššího soudu. Ve vztahu k podané stížnosti pro porušení zákona je však nutné doplnit, že v době rozhodování o dovolání nebyl součástí spisu výše zmíněný pokyn k úpravě usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany státního zástupce policejnímu orgánu, když obviněný ani v tomto směru žádnou dovolací argumentaci neuplatnil.
18. Vzhledem k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ve kterém poukázal na faktický přezkum postupu policejního orgánu a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně v přípravném řízení v rámci dohledové činnosti Krajského státního zastupitelství v Praze, vyžádal si Nejvyšší soud předmětný dohledový spis (označený jako odvolací spis v trestní věci) vedený u Krajského státního zastupitelství v Praze pod sp. zn. 1 KZT 782/2021 od Nejvyššího státního zastupitelství pro účely tohoto řízení o stížnosti pro porušení zákona.
19. Podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. platí, jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno, předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci. Pojmem nadřízený státní zástupce je nutno vykládat ve světle §12a odst. 3 zákona o státním zastupitelství. Nadřízenost je v tomto ohledu myšlena instanční. Tedy nadřízeným státním zástupcem se rozumí státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství, nikoliv vedoucí státní zástupce toho státního zastupitelství, u kterého je činný státní zástupce, který napadené usnesení vydal (srov. bod 3 §144, §160, Draštík, A. a kol. Trestní řád – komentář. Wolters Kluwer, 2017, a Bradáčová, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 124–125, marg. č. 30.). Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, jestliže by o opravném prostředku proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vydaného na pokyn dozorujícího státního zástupce rozhodoval i tento státní zástupce, došlo by k porušení práva na spravedlivý proces. Tedy k prolomení té garance, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce a ve stanovených případech jiný orgán – v posuzované věci tedy příslušné státní zastupitelství.
20. Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že ve věci obviněného rozhodoval státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, který sám na základě oprávnění podle §174 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil tzv. první usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 1. 2021. Uvedený státní zástupce tedy rozhodoval o podané stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381. V případě tohoto usnesení ze dne 27. 1. 2021 je třeba uvést, že bylo vydáno na základě přípisu státního zástupce ze dne 25. 1. 2021, ve kterém byl policejnímu orgánu přesně popsán skutek, pro který má být zahájeno trestní stíhání ve věci tehdy podezřelého, nyní obviněného. Z pohledu tohoto závěru je vhodné dodat, že za „pokyn“ ve smyslu §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. lze zpravidla považovat nejen pokyn vydaný podle §12d odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, o nějž v nyní projednávané věci nešlo, nebo pokyn podle §174 odst. 2 písm. a) a d) tr. ř., ale též jiné akty a úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako pokyn, které ovšem vyjadřují jednoznačný názor státního zástupce na určitou otázku, jejíž řešení je významné pro danou věc, pokud jsou obsažené třeba jen v odůvodnění jeho usnesení nebo v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012). Jinak vyjádřeno, není rozhodující forma pokynu, nýbrž je třeba v konkrétním případě posoudit, zda jde o pokyn z hlediska materiálního, a nikoli formálního (viz výklad učiněný v bodech 17 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 Tz 7/2018).
21. Shora citované vyjádření státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, ve kterém usměrňoval policejní orgán, že „… v dalším usnesení o zahájení trestního stíhání skutek popsat následovně: …“, lze podle Nejvyššího soudu v materiálním slova smyslu minimálně považovat za předchozí souhlas státního zástupce s rozhodnutím policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, pokud bude dodržen jím určený popis skutku. Takže pokud tak policejní orgán učiní, nebude to proti vůli státního zástupce. Jinak vyjádřeno, lze tedy mít za to, že přípis státního zástupce ze dne 25. 1. 2021 minimálně představoval jeho souhlas s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání v předmětné věci. Proto podle Nejvyššího soudu mělo být v případě podané stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu ze dne 27. 1. 2021, č. j. KRPS-335334-198/TČ-2017-010381, postupováno podle §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a o podané stížnosti měl rozhodovat státní zástupce Krajského státní zastupitelství v Praze. Proto je možno v tomto směru podané stížnosti přisvědčit. Je tomu tak proto, že za souhlas, popř. pokyn k zahájení trestního stíhání je třeba považovat jednoznačný kladný názor státního zástupce i na vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného vyjádřený např. přímo v usnesení o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání, popř. v přípisu o prověrce spisu apod. (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 8 Tz 57/2016).
22. Nejvyšší soud se však musel zabývat rovněž tím, zda porušení ustanovení §146 odst. 2 písm. a) tr. ř. v této již pravomocně skončené trestní věci obviněného je natolik významné a intenzivní, že na trestní řízení jako celek nelze komplexně pohlížet jako na řízení spravedlivé. Při řešení této otázky je možno přihlédnout k nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01, kde Ústavní soud konstatoval, že z čl. 36 odst. 1 Listiny mimo jiné vyplývá i povinnost soudů důsledně respektovat procesní předpisy upravující řízení před nimi, avšak taktéž uvedl, že ne všechna procesní pochybení zakládají rovnou vadnost celého řízení (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 338/15). Toto může být v pozdějších fázích řízení jistým způsobem napraveno. Nelze proto kvůli jeho vzniku automaticky dovozovat porušení práva na spravedlivé projednání věci (srov. Bartoň, M. a kol. Základní práva. Leges, s. r. o. Praha, 2016, s. 534–535, obdobně taktéž rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v bodech 55–70 ve věci Monnell a Morris proti Spojenému království, 1987). Kasační zásah tak nemá sloužit k perfekcionistickému předělávání řízení do podoby prosté sebemenších nedostatků tak, aby bylo dosaženo dokonalé „procesní čistoty“. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek ( in globo ). Tedy ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. To může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva. S problematikou posuzování řízení jako celku souvisí rovněž otázka, zda porušení procesního práva má významný dopad na výsledek řízení z pohledu obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1273/16). Tento požadavek se projevuje ve dvou rovinách. Zaprvé je třeba zkoumat, zda shledané porušení procesního práva je z pohledu řízení jako celku dostatečně závažné. Zadruhé, zda porušení procesního práva, k němuž došlo v jedné fázi řízení, nebylo dostatečným způsobem napraveno v pozdější fázi (srov. Kühn, Z., Kratochvíl, J. Kmec, J. Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 1250).
23. Nejvyšší soud při respektování shora uvedených východisek dospěl v předmětné věci k závěru, že byť bylo namítané procesní pochybení závažné zejména z pohledu přípravného řízení, tak jeho význam v dalších fázích řízení vymizel, když na jeho výsledku neměla tato vada většího významu (což ostatně konkrétně nenamítá ani stěžovatel či obviněný). Tento závěr Nejvyšší soud níže podrobněji rozvede.
24. Předně je třeba zdůraznit, že stížnost pro porušení zákona směřuje fakticky do vadného postupu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti je vhodné obecně uvést, že usnesení o zahájení trestního stíhání jednak vymezuje skutek, pro který se trestní řízení vede, jednak určí osobu, proti níž se trestní stíhání vede a která se doručením usnesení stává obviněným. Byť nepochybně usnesení, kterým se zahajuje trestní stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít pouze v zákonných mezích, má toto ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. Draštík, A. a kol. §160. Trestní řád – komentář. Wolters Kluwer, 2017, dále také usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1465/13, či ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 693/06). Je také vhodné akcentovat, jak již Ústavní soud připomněl, že důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání jsou předmětem celého trestního řízení, a proto jsou příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumány po celou dobu trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 452/16-2).
25. Lze mít za to, že účelem stížnosti proti usnesení, jímž se zahajuje trestní stíhání, je jednak zajistit neprodlené zahájení trestního stíhání v odůvodněných případech, jednak zabránit zahájení trestního stíhání tam, kde pro to nejsou zákonné důvody. Je zjevné, že předmětná stížnost nabývá největšího významu právě v přípravném řízení, když zahájení trestního stíhání je nutnou podmínkou, bez níž nelze provádět určité další úkony a rozhodnutí, se kterými se pojí i citelnější zásahy do práv osob (např. vazba nebo výslechy svědků, pokud se nejedná o neodkladný či neopakovatelný úkon). Lze připustit, že pochybení, kterého se dopustil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně, nelze považovat za bezvýznamné a v jiné fázi trestního řízení (zejména v přípravném řízení), než tomu je v této trestní věci obviněného, by s vysokou mírou pravděpodobnosti bylo důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu.
26. Nejvyšší soud ovšem v tomto konkrétním případě vzhledem ke všem zjištěným okolnostem a při zohlednění té skutečnosti, že trestní věc obviněného je již pravomocně skončená, shledal, že toto zmíněné pochybení nelze považovat za natolik významné, aby odůvodnilo postup podle §268 odst. 2 tr. ř. Porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tedy na jeho závaznosti a nezměnitelnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). V tomto směru je také vhodné připomenout, že v případě, kdy dojde ze strany státního zástupce k porušení zákona spočívajícího v tom, že učiní pokyn či udělí souhlas k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a posléze rozhodne, v rozporu s ustanovením §146 odst. 2 písm. a) tr. ř., o stížnosti obviněného, kterou proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání podal, tak toto pochybení samo o sobě neznamená, že všechny opatřené důkazy ve věci jsou v důsledku tohoto procesního pochybení v dalším řízení nepoužitelné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 204/2003). Jak již bylo naznačeno, vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem v této konkrétní věci lze mít za to, že vada vytýkaná podanou stížností byla v dalším řízení potlačena a stala se, jak i přiléhavě uvádí státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, pouze vadou okrajovou. Je tomu tak proto, že naznačené pochybení žádným způsobem nedevalvovalo dokazování ze strany soudů, správnost jejich skutkových zjištění a oprávněnost a legitimitu odsuzujícího rozhodnutí, které bylo přezkoumáno nejen v odvolacím řízení, ale předmětné závěry soudů obstály i v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem, ale i v řízení před Ústavním soudem. Zde je také třeba zdůraznit, že těžiště dokazování je právě v řízení před soudy, které při provádění důkazů a jejich hodnocení musí postupovat podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jinak vyjádřeno, byť není pochyb o tom, že k jistému pochybení ze strany Okresního státního zastupitelství v Kladně došlo, nemělo podle Nejvyššího soudu dopad na závěry o vině obviněného, která je i za současného stavu věci nade vší pochybnost prokázána. Lze mít proto za to, že řízení vůči obviněnému bylo jako celek spravedlivé.
27. Výše zmíněný závěr Nejvyššího soudu podporuje také skutečnost, že postup státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně v přípravném řízení byl fakticky přezkoumán Krajským státním zastupitelstvím v Praze, sp. zn. 1 KZT 782/2021. Ze spisového materiálu totiž vyplývá, že zmíněnému státnímu zastupitelství byl postoupen podnět obsahově vyhodnocený jako podnět k dohledu nad postupem Okresního státního zastupitelství v Kladně ve smyslu §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Nejvyšší soud považuje současně za významné, že společně s podnětem obviněného byl Krajskému státnímu zastupitelství v Praze předložen i dozorový spis, který obsahuje jak napadené usnesení, tak i stížnost obviněného, ale i vyřízení stížnosti ze strany okresního státního zástupce. Přitom podle §1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, se výkon dohledu zaměřuje zejména na dodržování a aplikaci právních předpisů v působnosti státního zastupitelství a v činnosti státních zástupců, přitom výkon dohledu spočívá nad činností nižšího státního zastupitelství, nikoli nad vlastní činností policejního orgánu. Podnětem k výkonu dohledu se rozumí podání vyslovující nespokojenost s postupem státního zastupitelství nebo státního zástupce v konkrétní věci, nejedná se však o prostředek nápravy v postupu dozorového státního zástupce, ale o interní mechanismus ke sjednocování postupu státního zastupitelství (srov. §12c, BRADÁČOVÁ, L. a kol. Zákon o státním zastupitelství. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 133 a násl.). Byť lze připustit, že dohled neslouží ke stejnému účelu jako stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, je nutno akcentovat, že dohledový státní zástupce dospěl ve svém vyjádření (č. l. 10 dohledového spisu 1 KZT 782/2021 – vyjádření ze dne 10. 11. 2021) k závěru, že na základě přezkoumání všech předložených spisových materiálů lze uvést, že dosavadní postup dozorového státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně nebyl shledán ve zřejmém rozporu s trestním řádem nebo trestním zákoníkem. Ohledně zákonnosti a důvodnosti trestního stíhání se dohledový státní zástupce vyjádřil tak, že lze mít toto „procesní rozhodnutí policejního orgánu, následně ve stížnostním řízení potvrzené i dozorovým státním zástupcem, za odpovídající dosud shromážděným důkazům, a to v rozsahu nezbytném pro trestní stíhání obviněného v přípravném řízení.“. Jinak vyjádřeno, v dané věci není pochyb o tom, že i v rámci dohledu bylo shledáno, že v předmětné věci byly splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání obviněného. Při posuzování podané stížnosti také nelze pominout, že tzv. první usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno bez jakéhokoliv zásahu státního zástupce, tedy na základě vlastního vyhodnocení dalšího procesního postupu policejním orgánem, a že důvodem zrušení tohoto usnesení byla skutečnost, že policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání nedostatečně popsal skutek, který měl být předmětem trestního řízení, tedy jisté formální nedostatky tohoto rozhodnutí.
28. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že důvodnost trestního stíhání taktéž ve své podstatě přezkoumalo nadřízené státní zastupitelství, které vyslovilo souhlas s postupem policejního orgánu a okresního státního zástupce, který vydal napadené rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného. Tato skutečnost nejenomže podle Nejvyššího soudu snižuje zmíněné pochybení dozorového státního zástupce, ale taktéž posiluje již tak vysokou pravděpodobnost, že i kdyby o předmětné stížnosti rozhodovalo nadřízené státní zastupitelství, byla by vyhodnocena jako nedůvodná.
29. Proto Nejvyšší soud po přezkumu napadeného usnesení i předcházejícího řízení podle §267 odst. 3 tr. ř. shledal stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou, a tudíž ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2024
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu