ECLI:CZ:NS:2024:5.TDO.3.2024.1
sp. zn. 5 Tdo 3/2024- 1458
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. P. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 7 To 231/2023, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 190/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 T 190/2019, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento přečin mu byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo též rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným škodu.
2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 7 To 162/2021 , byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. shora označený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
3. Městský soud v Brně rozhodl ve věci znovu rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 11 T 190/2019 , kterým opět uznal obviněného M. P. vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za nějž (a za další trestný čin) mu podle §43 odst. 2 a §206 odst. 3 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 10 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 8 T 5/2019, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 8 To 386/2021, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Také shora označený druhý rozsudek Městského soudu v Brně byl podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 7 To 102/2022, a věc byla podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
5. Městský soud v Brně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 11 T 190/2019, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za něj a za další sbíhající se přečin mu byl podle §206 odst. 3 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 8 T 5/2019, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 8 To 386/2021, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Uvedeného trestného činu se obviněný podle posledního rozsudku soudu prvního stupně (v pořadí třetího) dopustil (zjednodušeně uvedeno) tak, že dne 8. 6. 2017 jménem obchodní společnost XGM Trade, spol. s r. o. (dále jen XGM Trade), založil na internetové doméně www.XY.cz e-shop zaměřený na prodej mobilních telefonů. Tento e-shop pak provozoval v Brně minimálně od 16. 7. 2017 do data ukončení jeho provozu dne 18. 9. 2017. V souvislosti s činností e-shopu přijímal a potvrzoval nové objednávky zákazníků, inkasoval od nich předem finanční prostředky, avšak objednané zboží zákazníkům nedodával a finanční prostředky za zaplacené zboží nevracel. Takto postupoval v 18 případech konkrétně uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, čímž způsobil označeným poškozeným škodu v celkové výši 209 230 Kč, kterou v průběhu prověřování orgány činnými v trestním řízení poškozeným dodatečně nahradil.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 5. 10. 2023, sp. zn. 7 To 231/2023, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
8. Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Podle obviněného tak napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v řízení rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly důvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, ač byly v řízení předcházejícím dány dovolací důvody dříve uvedené.
9. Dovolání obviněného téměř ve všech námitkách směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, který obviněný v některých pasážích svého dovolání (nesprávně) označoval jako napadený rozsudek. Jde-li o uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., obviněný neuvedl, kterou z jeho dvou alternativ uplatňuje, podle obsahu jeho podání se zdá, že zřejmě chtěl uplatnit jeho druhou alternativu.
10. Obviněný svým dovoláním namítal především nesprávnou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zpronevěry. Podle něj soudy nižších stupňů nezohlednily, že finanční prostředky od zákazníků přijímal na základě kupní smlouvy jako kupní cenu, která náleží prodávajícímu a stává se tak jeho vlastnictvím, a to i kdyby šlo jen o zálohu na kupní cenu. Podle jeho názoru proto nelze přijatou kupní cenu považovat za cizí věc, která by mu byla svěřena, jak to vyžaduje skutková podstata trestného činu zpronevěry, znaky tohoto trestného činu tak nemohly být naplněny. K podpoření své argumentace odkázal na několik rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu.
11. Obviněný ve svém dovolání dále namítl, že jeho jednáním nebyla způsobena žádná škoda, neboť veškeré finanční prostředky byly zákazníkům, kteří uplatnili reklamaci či námitky, v řádné lhůtě vráceny. Navíc se podle obviněného soud prvního stupně nezabýval tím, že poskytnuté finanční prostředky byly přijaty na základě kupní smlouvy, celá věc tudíž měla být případně projednána pouze v rámci civilního soudnictví.
12. Podle obviněného soudy nižších stupňů porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Již v řízení před soudem prvního stupně navrhoval výslechy jednotlivých poškozených, aby se vyjádřili k samotnému nákupu, vyřízení reklamace a vrácení kupní ceny za zakoupené mobilní telefony. V rámci svého odvolání pak navrhoval provést důkazy výpisem z účtu, fakturami a objednávkovými listy za obstarání náhradních mobilních telefonů a následnou platbu za tuto objednávku, znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, analýzou telefonního čísla a e-mailové adresy. Soudy nižších stupňů však tyto důkazy neprovedly. Zpochybnil i věrohodnost dvou svědků, neboť proti nim probíhá trestní řízení pro trestný čin křivé výpovědi. Dále uvedl, že soud prvního stupně si den před konáním hlavního líčení vyžádal dokumenty od obchodní společnosti GoPay, které následně hodnotil a vycházel z nich při posuzování skutkového děje. Podle něj však tyto dokumenty jako důkazy nebyly v hlavním líčení provedeny, neboť nebyl dotázán, zda se k nim chce vyjádřit a ani mu nebyly předloženy.
13. V dalších pasážích svého dovolání pak obviněný zpochybňoval skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého byla vyvrácena obhajoba obviněného, že byl v určité době v Dubaji, neboť v ten stejný čas podepsal zakladatelskou listinu v Brně. Podle obviněného soud prvního stupně nezohlednil listinný důkaz v podobě vyjádření zaměstnance obchodní společnosti Simple Office, že obviněný zakladatelskou listinu podepsal až zpětně, po návratu ze zahraničí. Dále obviněný namítal, že Bc. Radim Mamula v rámci odvolacího řízení písemně upravil své původní tvrzení, že vystavené upomínky jsou falzifikáty a nově uvedl, že s ohledem na uplynutí dlouhé doby není schopen určit jejich pravost. Podle obviněného tak nebylo prokázáno, že škodu od obchodní společnosti XGM Trade nevymáhal. Obviněný také soudu prvního stupně vytkl, že jej opakovaně spojoval s užíváním IP adresy XY, přestože obchodní společnost Infos Art, s. r. o., písemně sdělila, že obviněnému byla přidělena IP adresa XY.
14. Dále obviněný vyjádřil své přesvědčení, že mu nemohlo jít k tíži zpožděné vrácení finančních prostředků jednotlivým zákazníkům, neboť k prodlevě nedošlo na jeho straně, ale na straně poškozených (zákazníků), kteří včas nezaslali potřebné dokumenty (odstoupení od smlouvy, doklad o platbě). Po obdržení těchto dokladů byly finanční prostředky neprodleně a v zákonné lhůtě vráceny. Obviněný ve svém dovolání konečně uvedl, že soudu prvního stupně předložil účetní doklady, ze kterých jednoznačně vyplývalo, že měl dostatek vlastních finančních prostředků na úhradu svých osobních nákladů, neměl tedy důvod dopustit se žalovaného protiprávního jednání. Soud prvního stupně však daňové přiznání podle obviněného hodnotil nesprávně, když uvedl, že obviněný měl sice vysoké příjmy, ale zároveň i vysoké výdaje, jeho čistý příjem tak nemohl stačit na pokrytí jeho osobních výdajů. Podle obviněného totiž soud nepřihlédl k tomu, že obviněný uplatnil své výdaje tzv. paušálním tarifem, který tvořil 60-80 % ze zisku a nejednalo se tak o skutečné výdaje.
15. Závěrem obviněný ze všech shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a sám ve věci vydal zprošťující rozsudek, popřípadě aby přikázal soudu druhého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
16. Dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
17. Státní zástupce nejprve uvedl, že obviněný námitky ohledně skutkových zjištěních a opomenutých důkazů uplatnil již v rámci řízení před soudem prvního stupně a následně ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Podle něj soudy nižších stupňů řádně odůvodnily závěr o vině obviněného, stejně tak i zamítnutí jeho důkazních návrhů. S touto argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na tato rozhodnutí odkázal.
18. Státní zástupce se tak vyjádřil pouze k námitce obviněného, kterou rozporoval posouzení svého jednání jako trestného činu zpronevěry, neboť se na základě uzavřených kupních smluv stal vlastníkem poskytnutých finančních prostředků, a proto tyto peníze nepředstavovaly cizí věc. Státní zástupce souhlasil se závěrem obviněného, že peněžní prostředky přijaté prodávajícím od kupujícího se stávají majetkem prodávajícího, podle něj však obviněný v postavení prodávajícího nebyl. Připomněl, že obviněný od počátku trestního řízení vystavil svoji obhajobu na tvrzení, že nebyl obchodníkem, neprovozoval předmětný e-shop a zákazníci si mobilní telefony zakoupili od obchodní společnosti XGM Trade, se kterou nebyl žádným způsobem spojen. Podle státního zástupce je ze zjištěného skutkového děje zřejmé, že prodávajícím byla obchodní společnost XGM Trade, tedy subjekt obviněným ovládaný, avšak od obviněného odlišný. Finanční prostředky přijaté na základě kupní smlouvy se tak nemohly stát majetkem obviněného, neboť jako prodávající v žádném vztahu s kupujícími nevystupoval a finanční prostředky tak pro něj byly věcí cizí. Proto podle státního zástupce soudy nižších stupňů skutek posoudily správně a tuto námitku obviněného označil za zjevně neopodstatněnou.
19. Nakonec státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.
20. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
23. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
24. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
25. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř.
27. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
b) K uplatněným námitkám obviněného
28. Nejprve je třeba uvést, že prakticky veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku (s výjimkou námitky týkající se vlastnictví přijatých finančních prostředků). Oba soudy nižších stupňů se s ní také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž také Nejvyšší soud v zásadě souhlasí. Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti vyjádří několik poznámek k jednotlivým námitkám.
29. Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (jako tomu bylo v daném případě). Nejvyšší soud v zásadě souhlasí s potvrzením skutkových závěrů soudu prvního stupně odvolacím soudem, přestože by za přiléhavější považoval jinou právní kvalifikaci skutku (jak bude podrobněji rozebráno níže). Nejvyšší soud je však limitován podaným dovoláním, které nemůže překročit. Dovolací řízení není založeno na revizním principu, ale na principu vázanosti podaným dovoláním a v něm vytčeným rozsahem přezkumu a vymezenými dovolacími důvody, nadto je Nejvyšší soud limitován procesní zásadou zákazu zhoršení postavení obviněného (zásadou zákazu reformationis in peius ). Touto optikou nahlíženo napadený rozsudek soudu druhého stupně obstojí, naopak námitky obviněného, pokud odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, shledal Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
30. Obviněný svým dovoláním namítal nesprávné právní posouzení skutku, neboť podle něj nebyly naplněny všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Soudy nižších stupňů totiž podle něj nezohlednily skutečnost, že peníze od zákazníků přijímal na základě kupní smlouvy jako kupní cenu. Přijaté finanční prostředky se tak staly jeho vlastnictvím a nepředstavovaly věc cizí. Ve svém dovolání dále zpochybnil závěr o škodě, kterou měl podle soudů nižších stupňů poškozeným způsobit. Uvedl, že peníze zaslané na úhradu mobilních telefonů všem poškozeným, kteří odstoupili od smlouvy nebo uplatnili námitky či reklamaci, v řádné lhůtě vrátil.
31. K námitce nesprávného právního posouzení skutku je třeba předně zmínit, že Nejvyšší soud by sám považoval za přiléhavější kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin podvodu, jak to učinila i státní zástupkyně v podané obžalobě. Nicméně vzhledem k tomu, že dovolání podal pouze obviněný, se dovolací soud nemůže uchýlit ke změně této právní kvalifikace, a to zejména s ohledem na princip zákazu reformationis in peius. Trestný čin podvodu je totiž i při stejném trestu brán za závažnější trestný čin, a to s ohledem na vymezení jeho zákonných znaků. Úmysl pachatele přisvojit si cizí věc totiž u něj musí být dán již od samého počátku, tedy v době majetkové dispozice k újmě poškozeného a obohacení jiného, a to na rozdíl od trestného činu zpronevěry, u kterého pachatel pojme takový úmysl až později (až v době, kdy má cizí věc ve své faktické moci). Změna právní kvalifikace ze zpronevěry na podvod (s ohledem na to, že by muselo přibýt konstatování podvodného úmyslu v době majetkové dispozice) je tak v aplikační praxi brána za zhoršení postavení obviněného, což je nepřípustné v řízení o opravných prostředcích podaných pouze ve prospěch obviněného (viz u dovolání ustanovení §265p odst. 1 tr. ř). Nejvyšší soud, ač má za správnou právní kvalifikaci i s ohledem na obsah spisu trestný čin podvodu, nemůže jen proto napadený rozsudek zrušit a musí akceptovat posouzení činu obviněného jako přečinu zpronevěry, jak jej posoudil soud prvního stupně a následně i soud odvolací.
32. Nejvyšší soud totiž má za to, že v tomto trestním řízení byly dostatečně prokázány takové okolnosti činu, z nichž lze usuzovat i na podvodný úmysl obviněného v době, kdy zákazníci e-shopu zasílali finanční prostředky jako úhradu za mobilní telefony. Bylo totiž zjištěno, že obviněný nabízenými telefony v době uzavírání obchodu se zákazníky (uzavírání kupní smlouvy) nedisponoval, nijak to ale předem zákazníkům neavizoval, spoléhal se tak na jejich přesvědčení, že telefony má na skladě, ač je podle své obrany měl teprve dodatečně opatřovat (což by ale mnohé od akceptace nabídky odradilo), obviněný ani neměl garantováno jejich dodání u velkododavatelů, neměl ani jinak zajištěno jejich pořízení za předem stanovenou cenu (odpovídající ceně jím nabízené, v níž údajně měla být obsažena i jeho marže), internetový obchod provozoval prostřednictvím obchodních společností, které sice fakticky ovládal, ovšem prostřednictvím tzv. bílých koní, což je též známkou netransparentního a nekalého podnikání, peníze zaslané zákazníky vybíral a používal pro svou potřebu, nikoli na nákup přislíbených telefonů etc. Ze všech těchto důvodů jsou patrné znaky jednání podvodného, jímž byli potenciální klienti uváděni v omyl, aby zaslali na předem deklarované účty peníze, které pak obviněný použil pro svou potřebu. Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní má za to, že těmito stručně nastíněnými okolnostmi případu je doložen i podvodný úmysl obviněného. K vrácení peněz poškozeným sice skutečně došlo, ovšem teprve v době, kdy byla činnost obviněného prověřována policejním orgánem, o čemž obviněný věděl, rozhodně ke zpoždění s vyplacením peněz poškozeným nedošlo z důvodu jejich viny, jak se obviněný v dovolání snažil prezentovat, což je v trestním spise též doloženo.
33. Nelze ovšem zcela souhlasit ani s obranou obviněného, že se na základě uzavřených kupních smluv stal vlastníkem finančních prostředků, a proto jeho jednání nenaplnilo znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci (byť jinak Nejvyšší soud nesporuje správnost závěrů vyplývajících z obviněným citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k otázce vlastnického práva při úhradě kupní ceny). Jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, zákazníci uzavírali jednotlivé kupní smlouvy s obchodní společností XGM Trade, která e-shop XY.cz provozovala. Vlastníkem peněžních prostředků by se tak i při akceptaci závěru, že jde o zpronevěru, a nikoli o podvod, stala právě obchodní společnost XGM Trade a nikoli obviněný, který si tak neměl tyto finanční prostředky ponechat a hradit jimi potřeby vlastní, ale měl je užít na činnost uvedené obchodní společnosti, a to primárně k obstarání zboží, které měl dodat poškozeným. Ostatně sám obviněný v průběhu trestního řízení několikrát uvedl, že on sám nebyl obchodníkem, mobilní telefony neprodával a ten, kdo je měl dodat, byla obchodní společnost XGM Trade (jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně např. v bodě 24., 26.). Ke stejnému závěru dospěl i soud prvního stupně, jak se snad obviněný snažil zpochybnit, když již v samotné skutkové větě uvedl, že se obviněný žalovaného skutku dopustil „pod hlavičkou společnosti XGM Trade, spol. s r. o.“ a následně i v odůvodnění (např. bod 120.), ve kterém uvedl, že obviněný sjednával obchody jménem uvedené obchodní společnosti. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že prodávajícím, kterému by náležely přijaté finanční prostředky (i kdyby nešlo o podvod), byla obchodní společnost XGM Trade, přestože obviněný tuto obchodní společnost fakticky ovládal a do těchto obchodních vztahů ji jen formálně nasadil. Uvedené však neznamená, že by se majetek této obchodní společnosti stal majetkem obviněného, neboť jde o dva rozdílné subjekty s právní osobností.
34. Nová obrana obviněného uplatněná v dovolání je tak založena na jiných skutkových zjištěních, kterými obviněný dokonce popřel svá vlastní předchozí vyjádření učiněná i v rámci svého výslechu, a to jen proto, že se mu to nyní hodí do jeho argumentace. Především je ale třeba opět uvést, že podle Nejvyššího soudu šlo o jednání podvodné na úkor označených zákazníků, od kterých obviněný vylákal peněžní plnění, aniž by jim chtěl poskytnout přislíbené plnění v podobě mobilního telefonu, a to v dohledné době, kterou zákazníci očekávali. Za podvodné jednání (ve smyslu §209 tr. zákoníku) se přitom považují i taková jednání v rámci sjednávání kupní či jiné smlouvy, při nichž pachatel sice zamýšlí nabízené zboží dodat, ale za jiných okolností, které druhé smluvní straně neavizuje předem a které by druhá smluvní strana považovala za natolik důležité a podstatné, že by při jejich znalosti v této podobě kupní smlouvu neuzavřela a protiplnění neposkytla – tak např. při prodeji automobilu se stočenými kilometry (viz např. rozhodnutí č. 14/2015 Sb. rozh. tr.), při prodeji zboží s deklarováním vlastnosti či funkce, které zboží nemá (rozhodnutí č. 20/2010 a č. 36/2006-I. Sb. rozh. tr.), při prodeji věci neplátcem daně z přidané hodnoty, ač je vyvoláno zdání opaku (rozhodnutí č. 38/2017 Sb. rozh. tr., srov. též podobný případ v usnesení ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 8 Tz 267/2000, uveřejněné pod č. T 94.-1. ve svazku 4 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001), při klamání za účelem vlastního obohacení s vyvoláním pocitu důvěry u submisivních osob (rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.). Stejně tak jde o podvodné jednání i tehdy, kdy prodávající pro vylákání kupní ceny přislíbí dodání konkrétního zboží (např. konkrétního typu mobilního telefonu), avšak posléze dodá jiné zboží (např. napodobeninu), přičemž škodou je pak celá vylákaná částka nesnížená o hodnoty náhradního plnění – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1302/2008, uveřejněné pod č. T 1140 ve svazku 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008). O trestný čin podvodu jde i tehdy, pokud po dokonání činu (např. úspěšném vylákání kupní ceny, aniž by měl úmysl na sjednanou kupní smlouvu sám plnit), pachatel poškozenému vylákané peníze (či jejich část) vrátí, neboť takové vrácení peněz je třeba považovat za pouhou relutární náhradu škody, jež se může projevit jen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody – viz rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.
35. Obviněný ve svém dovolání dále rozporoval i samotný vznik škody. Podle něj žádná škoda nevznikla, neboť zákazníkům e-shopu, kteří zaslali odstoupení od smlouvy nebo řádně uplatnili reklamaci, byly peníze přijaté na základě kupní smlouvy vráceny, a to bez zbytečného odkladu a v řádné lhůtě. Také tuto námitku považuje dovolací soud za zjevně neopodstatněnou, nadto navíc založenou na vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od verze zjištěné před soudy nižších stupňů. Peněžní prostředky zákazníkům totiž obviněným nebyly vráceny bezodkladně, jak dovolatel tvrdil, ale bylo prokázáno, že poškození zákazníci po zjištění, že jim zboží nebylo dodáno, opakovaně urgovali dodání zboží či vrácení peněz, což obviněný neustále oddaloval různými smyšlenými požadavky na doložení nejrůznějších údajů, ačkoliv ve skutečnosti by býval zcela postačil požadavek na sdělení čísla bankovního účtu, na nějž mají být finanční prostředky vráceny. Namísto okamžitého vrácení peněz však obviněný poškozeným opakovaně zasílal e-maily různého znění, v nichž upozorňoval na změny provozovatele e-shopu, na omezení komunikace a objednávek, informoval o ukončení činnosti provozování e-shopu z důvodu bankrotu obchodní společnosti XGM Trade s pokyny k uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení, ač žádné neprobíhalo, pak zase nepravdivě uváděl, že zboží odeslal, popř. sliboval, že peníze vrátí do 14 dnů, aniž by tak skutečně učinil. I z tohoto pohledu se jednalo o zjevně podvodné praktiky obviněného, kterými jen oddaloval konečné řešení případu, včetně aktivit poškozených s podáním trestního oznámení. V některých z uvedených e-mailů byl v příloze zaslán formulář pro odstoupení od smlouvy, což byl jen další způsob pro obviněného, jak oddálit vrácení peněz, resp. jak přesunout odpovědnost za jejich nevrácení na poškozené. Je tak zcela zřejmé, že obviněný, resp. obchodní společnost XGM Trade fakticky ovládaná obviněným, vůbec neměl v úmyslu přijaté peněžní prostředky vracet, jakmile zjistil, že požadované zboží nedodá, naopak je tím též dokládáno, že si peníze chtěl ponechat a zboží nedodat, zároveň ve snaze udržet e-shop co nejdéle v chodu, aby i od jiných poškozených mu došly peníze, je vždy udržoval v přesvědčení, že se jim peníze vrátí, aby se neobrátili na orgány činné v trestním řízení. Tím poškozeným způsobil škodu ve zjištěném rozsahu. Teprve později ve spojitosti s aktivitami poškozených a následně policejního orgánu, na nějž se poškození obraceli, postupně začal poškozeným peníze vracet, v tomto směru tak šlo o náhradu dříve způsobené škody (jak bylo vysvětleno výše s odkazem na rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Takové vrácení finančních prostředků zákazníkům e-shopu se mohlo promítnout jedině do úvah o ukládaném trestu obviněnému a do úvah při rozhodování o nárocích poškozených na náhradu škody (popř. vydání bezdůvodného obohacením).
36. Nejvyšší soud tak má s ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů a obsah trestního spisu za to, že právní kvalifikace skutku obviněného užitá státní zástupkyní jako trestného činu podvodu je přiléhavější, nicméně ji nyní již jen z procesních důvodů nelze využít. Může tak obstát i soudy nižších stupňů užitá právní kvalifikace činu obviněného jako zpronevěry, jíž odpovídá i to, že poškozenými zaslané peníze se nikdy nestaly majetkem obviněného, který nebyl prodávajícím, tedy smluvní stranou kupní smlouvy, jak sám opakovaně potvrdil, přesto s nimi nakládal jako s vlastními. Smluvní stranou totiž byla obchodní společnost XGM Trade, pak je ale pravdou, že při takové právní kvalifikaci se spíše nabízelo, že tato obchodní společnost je též poškozenou trestným činem zpronevěry, pokud si obviněný její peníze ponechal a užil pro vlastní potřebu. Změna formulace popisu skutku by však v naznačeném směru nebyla správná a neodpovídala danému případu, neboť jedinými skutečně poškozenými byli označení zákazníci, jimž ale navíc byla samotným obviněným škoda nahrazena. Ani pro účely výroku o náhradě škody tak není třeba činit do výroku rozsudku soudu prvního stupně žádných zásahů, s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius jej nelze změnit ani co do právní kvalifikace, proto bylo možno ponechat napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně beze změn.
37. Nelze přisvědčit ani dalším námitkám obviněného, že by zamítnutím a neprovedením jím navržených důkazních prostředků došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Není totiž pravdou, že by soudy nižších stupňů ponechaly tyto jeho návrhy bez povšimnutí (konkrétně se jednalo o výslech jednotlivých poškozených, výpis z účtu, faktury a objednávkové listy za obstarání náhradních mobilních telefonů a následnou platbu za ně, doklad o nákupu mobilních telefonů u společnosti eBay, analýzu telefonního čísla a e-mailové adresy, znalecký posudek z oboru písmoznalectví), naopak návrhy na doplnění dokazování byly soudy nižších stupňů zamítnuty a také v odůvodnění jejich rozsudků byla tato rozhodnutí ústavně konformním způsobem zdůvodněna. Soud prvního stupně návrh na doplnění dokazování o výslechy jednotlivých poškozených zamítl jako nadbytečný s tím, že skutkový děj byl náležitým způsobem prokázán již důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků, provádění dalších důkazů shledal proto jako nedůvodné a nadbytečné, jak vysvětlil v bodě 110. na str. 34 odůvodnění svého rozsudku. Stejně tak i odvolací soud (viz bod 4. odůvodnění jeho rozsudku) považoval další doplňování dokazování za nadbytečné, neboť další důkazy nemohly změnit již učiněné skutkové závěry. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. nál. a usn.), nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě tohoto důvodů soudy nižších stupňů využily a jejich postup lze akceptovat. (Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sb. nál. a usn., nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sb. nál. a usn.).
38. Dovolatel rozporoval i postup soudu prvního stupně, který hodnotil dokumenty společnosti GoPay, avšak podle obviněného tyto důkazy v hlavním líčení nebyly provedeny, neboť obviněný nebyl dotázán, zda se k nim chce vyjádřit a nebyly mu ani předloženy. Takový postup je podle něj nepřípustný a porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Ani s touto námitkou dovolací soud nemůže souhlasit, neboť k obviněným tvrzenému pochybení nedošlo. Jak totiž vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 6. 2023 (č. l. 1252 verte) vyjádření obchodní společnosti GoPay, v němž byla popsána i plná moc, kterou Zdeněk Vrbas jako jednatel obchodní společnosti XGM Trade zmocnil obviněného k jeho zastoupení, bylo předsedou senátu čteno a na žádost obviněného byl čten souhlas s vrácením peněz z e-mailu milan.puschel@seznam.cz. Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 41/2009 Sb. došlo v zájmu zrychlení dokazování u hlavního líčení k upuštění povinnosti čtení listinných důkazů a tato povinnost byla nahrazena předložením těchto důkazů k nahlédnutí stranám, popř. svědkům a znalcům. Podle současné právní úpravy je soud povinen přečíst listinný důkaz pouze tehdy, když to kterákoli ze stran navrhne (§213 odst. 2 tr. ř.). Pokud tedy soud prvního stupně v hlavním líčení přečetl uvedené vyjádření namísto jeho předložení, nelze tento postup považovat za porušující právo obviněného na spravedlivý proces, naopak přečtením listiny se obviněný s tímto důkazem seznámí lépe a podrobněji než pouhým předložením. Z protokolu o hlavním líčení také vyplývá, že obviněný se k dokumentům poskytnutých obchodní společností GoPay vyjádřil, zůstalo tak zachováno jeho právo na vyjádření k důkazu jakožto součást jeho práva na obhajobu.
39. Obviněný ve svém dovolání dále namítal, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Existence takového zjevného (extrémního) rozporu by mohla být důvodem pro zásah dovolacího soudu, ovšem v daném případě žádný takový rozpor zjištěn nebyl. Obviněný při své argumentaci totiž pomíjel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na rozhodných skutkových zjištěních vycházejících z jedné skupiny důkazů podporujících tvrzení veřejné žaloby, zatímco nevyhověly verzi obhajoby opřené o jinou skupinu důkazů, resp. zpochybňující důkazy obžaloby. V tom ale tzv. extrémní (či lépe zjevný) rozpor spočívat nemůže, jak ostatně vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V takovém případě jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, které dokazování v potřebném rozsahu provedly, důkazy hodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, zároveň sdělily důvody, proč tak učinily, takže jejich postup nevykazuje prvky libovůle. Nejvyšší soud není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo rozvedeno shora.
40. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.
41. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces, porušení spravedlivosti a férovosti řízení, tzv. překvapivého rozhodnutí ani práva na obhajobu, jak namítal obviněný. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) a Listinou základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23. shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nímž souhlasil i odvolací soud.
42. Pro úplnost se Nejvyšší soud stručně vyjádří k námitkám zpochybňujícím zjištěný skutkový stav. Pokud obviněný tvrdil, že v období od 16. do 26. 8. 2017 byl v Dubaji, tudíž nemohl založit z IP adresy ve XY e-mailovou adresu XY @seznam.cz a nemohl z ní komunikovat s poškozenými, byla tato obhajoba soudem prvního stupně v bodech 98. – 100. a 103. vyvrácena. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 18. 8. 2017 byl obviněný v Brně, neboť v tento den podepsal zakladatelskou listinu v notářské kanceláři, přičemž při jejím podpisu prokázal svoji totožnost platným úředním průkazem. Tímto tak byla vyvrácena i jeho obhajoba, že nejde o jeho podpis, neboť tuto listinu za něj podepsal někdo jiný, popř. že předmětná listina byla podepsána až zpětně, po jeho návratu ze zahraničí. Dále bylo zjištěno, že obviněný ve dnech 16. a 18. 8. 2017 provedl výběry hotovosti z bankomatu v českých korunách, musel tak činit v České republice, neboť by si nemohl vybrat z bankomatu v Dubaji české koruny. I námitka obviněného, že jednatel obchodní společnosti INTER IVCO, s. r. o., Bc. Radim Mamula v rámci odvolacího řízení upravil své původní písemné vyjádření, že vystavené upomínky vůči společnosti XGM Trade jsou falzifikáty a následně uvedl, že není schopen určit jejich pravost, nijak nevyvrací jeho vinu. Soud prvního stupně totiž k závěru, že obviněný škodu od obchodní společnosti XGM Trade nevymáhal, dospěl i na základě dalších provedených důkazů, jak popsal v bodech 71. – 76. odůvodnění svého rozhodnutí.
43. Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že by byl uživatelem IP adresy XY, se kterou ho opakovaně spojoval, neboť podle písemného sdělení poskytovatele této IP adresy obchodní společnosti Infos Art, s. r. o., bylo zjištěno, že mu byla přidělena IP adresa XY. Ani s touto námitkou se dovolací soud nemohl ztotožnit. Jak totiž vyplývá z uvedeného sdělení obchodní společnosti Infos Art, s. r. o., IP adresa XY je IP adresa NAT serveru pro sídliště XY, XY. Uvedené znamená, že více zařízení veřejně sdílí jednu IP adresu v síti, ale každé zařízení má také svoji soukromou IP adresu ve stejné síti. Neveřejná IP adresa obviněného je podle poskytovatele XY, která spadá pod veřejnou IP adresu. Nejvyšší soud proto neshledal pochybení na straně soudu prvního stupně, pokud uvedl, že obviněný byl uživatelem veřejné IP adresy XY, v rámci níž mu byla přidělena neveřejná IP adresa XY.
44. Obviněný dále spatřoval zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů v posouzení jeho finanční situace. Obviněný soudu prvního stupně doložil své účetní doklady, kterými chtěl prokázat, že měl dostatek vlastních finančních prostředků, tudíž neměl důvod dopustit se žalovaného protiprávního jednání. V této souvislosti namítal, že soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný měl nejen velké příjmy, ale i výdaje. Podle něj však nezohlednil, že své výdaje v daňovém přiznání uplatnil tzv. paušálním tarifem, tudíž se nejednalo o skutečné výdaje. Ani v tomto případě dovolací soud žádný extrémní rozpor neshledal, navíc námitka prezentovaná obviněným neodpovídá rozhodnutím soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně totiž finanční situaci obviněného nehodnotil na základě výdajů uvedených v daňovém přiznání, ale na základě předložených faktur, z nichž byly proplacené pouze dvě za měsíce květen a červen 2017, vyjádření obžalovaného o jeho výdajích, bankovním účtu obchodní společnosti Lajos Media a na základě přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2017, ve kterém obviněný uvedl čistý příjem pouze cca 170 000 Kč, obchodní společnost Lajos Media byla ztrátová a vykazovala zápornou výši daně. Soud prvního stupně také zohlednil skutečnost, že obviněný v průběhu roku 2016 a 2017 splatil statisícové částky na jednu ze svých exekucí (bod 77. odůvodnění rozsudku). Soud prvního stupně tedy nehodnotil výdaje uvedené v daňovém přiznání, vzal do úvahy i jiné skutečnosti, ze kterých vyvodil závěr o jeho finanční situaci, jak vyplývá z provedeného dokazování. Tento závěr je logicky zdůvodněn a Nejvyšší soud na něm neshledal nic závadného.
V. Závěrečné shrnutí
45. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu