ECLI:CZ:NS:2024:6.TDO.944.2023.1
6 Tdo 944/2023-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2024 o dovoláních, která podali obvinění P. B. , M. Č. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a M. V. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 10 To 393/2022-5893, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 82/2021, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. B. a M. Č. odmítají.
II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 9. 2022, č. j. 6 T 82/2021-5684 , byli uznáni vinnými obviněný P. B. pod bodem 9. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněný M. Č. pod bodem 3. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem 5. účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 35. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. V. pod body 1. - 8., 10., 11. – 18. a 20. pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem 9. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a pod body 22. – 32. pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku. Zároveň bylo rozhodnuto o vině obviněných J. L., K. L., P. M. a J. R.
2. Obviněný P. B. byl odsouzen za shora uvedenou trestnou činnost a sbíhající se přečiny podle §216 odst. 2, §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) a §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 39 T 32/2021, podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců za současného stanovení dohledu. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestnou činností. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 24 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. 39 T 32/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu.
3. Obviněný M. Č. byl odsouzen za shora uvedenou trestnou činnost a sbíhající se přečiny podle §274 odst. 1 a §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 T 141/2020, podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců za současného stanovení dohledu. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestnou činností. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. b), h) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby se v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení s dohledem podrobil vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy a dále omezení, aby se zdržel požívání omamných a psychotropních látek a na výzvu probačního úředníka se podrobil testování na přítomnost těchto látek v jeho těle. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 18 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 3 T 141/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu.
4. Obviněný M. V. byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
5. Zároveň bylo rozhodnuto o trestech spoluobviněných. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit poškozeným škodu způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
6. O odvoláních všech obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 10 To 393/2022-5893 , jímž ho podle §258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného M. Č. ve výrocích o vině pod body 3. a 5., v důsledku toho ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k obviněnému M. Č., z podnětu odvolání státního zástupce ohledně obviněného J. L. ve výroku o trestu a z podnětu odvolání obviněných K. L., J. R., M. V. ve výroku o náhradě škody poškozené G. H. a poškozenému G. R. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině obviněného M. Č. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 34. výroku napadeného rozsudku) a vině obviněných J. L., K. L., P. M., J. R. a M. V. vyjmenovanými trestnými činy a při nezměněných výrocích o náhradě škody všem poškozeným vyjma poškozené G. H. a poškozeného G. R. ve věci znovu rozhodl následovně.
7. Odvolací soud shledal obviněného M. Č. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku dílem jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku a dílem ve formě účastenství-pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (pod body 3. a 5. výroku napadeného rozsudku). Za uvedený trestný čin a sbíhající se přečiny podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 141/2020, ze dne 27. 1. 2021, ho odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 3 T 141/2020, ze dne 27. 1. 2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla svého podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost poškozeným nahradit škodu způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
8. Způsobem ve výroku uvedeným odvolací soud nově uložil trest obviněnému J. L. Podle §256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání obviněných P. B., J. L., P. M. a odvolání státního zástupce podaná v neprospěch obviněných P. B., J. R. a M. V.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
9. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali obvinění P. B., M. Č. a M. V. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
10. Obviněný P. B. tak učinil prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Diany Kokešové. Označil v něm dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., a to ve všech jejich variantách. Předně pak upozornil, že v nalézacím i odvolacím řízení bylo „zcela hrubým způsobem pošlapáno“ jeho právo na spravedlivý proces. Shledává to v nedostatečném, svévolném a tendenčním odůvodnění odvolacího rozhodnutí. Odvolací soud se nezabýval jeho obhajobou, případně ji nepochopil nebo záměrně překroutil.
11. Soudu prvního stupně obviněný vytkl, že jeho rozsudek byl postaven prakticky jen na výpovědi obviněného J. R., přičemž důkazy předložené obhajobou byly ignorovány. Touto námitkou se odvolací soud zabýval pouze částečně, věcně ji však zkreslil. Obviněný připomněl, že odvolací soud je povinen se se závažnými konkrétně formulovanými námitkami vypořádat. Nezabýval se však vůbec záznamy Mapy Google prokazujícími, že v době spáchání činu byl v místě svého bydliště. Tyto jsou navíc podporovány důkazy založenými ve spise – záznamem telekomunikačního provozu a prohlášeními. Soud zcela nekriticky převzal výpověď spoluobviněného, byť jiné důkazy svědčily o její nepravdivosti. Jednak se jednalo o výpověď obviněného (oproti výpovědi svědecké), a obviněný tak nemohl být postižen za nepravdivou výpověď, a jednak je tento obviněný znám tendencí „očerňovat“ osoby, které nemá rád. Soudy samy uznaly, že v některých ohledech obviněný J. R. nemluvil pravdu. Poukázal i na lokalizační záznamy policie. Nebylo prokázáno, že by si někdy s jinými obviněnými telefony vyměňoval. Podle odvolacího soudu zmatená obhajoba pouze reagovala na rozporné závěry nalézacího soudu.
12. Namítl dále, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius , neboť odvolací soud změnil výrok o jeho povinnosti nahradit škodu poškozenému G. R. v jeho neprospěch tak, že ze solidární povinnosti vyloučil obviněného M. V. Zatímco podle výroku o škodě nalézacího soudu měli solidární povinnost vůči tomuto poškozenému tři obvinění (kromě něj a obviněného M. V. ještě obviněný J. R.), podle výroku vyneseného odvolacím soudem byli pouze dva, on a obviněný J. R. Podíl placený obviněným je tudíž nyní vyšší, neboť platícímu dlužníku náleží od ostatních dlužníků náhrada. Na tom nemění nic ani skutečnost, že se jedná o povinnost solidární. Do výroku o náhradě škody však nikdo nepodal odvolání v jeho neprospěch a nemohl tudíž být změněn v jeho neprospěch. Pro úplnost dodal, že nesouhlasí s výší škody a má za to, že měl být vypracován revizní posudek.
13. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 10 To 393/2022-5893, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 9. 2022, č. j. 6 T 82/2021-5684, zrušil, stejně jako všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a v souladu s §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
14. Obviněný M. Č. své dovolání, jež směřuje toliko proti výroku o vině ve vztahu k dílčímu úroku popsanému pod bodem 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podal prostřednictvím obhájkyně Mgr. Michaely Dvořáčkové, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V popisu skutku podle něj absentuje popis subjektivní stránky trestného činu. Uvedl, že svoji přítomnost na místě činu nepopíral, o odcizení vozidla však nevěděl a pomáhal obviněnému J. R. pouze s odvozem vozidla. Soud vycházel z výpovědi obviněného J. R. a dovodil, že on musel být s jeho trestným činem přinejmenším srozuměn. Ze skutkové věty však není patrné, že by věděl o úmyslu obviněného J. R. nebo o tom, že vozidlo odcizil. Krom toho popsané jednání nenaplňuje znaky pomoci, neboť vozidlo řídil až po jeho odcizení a účastenství ve formě pomoci nelze spáchat po dokončení trestného činu.
15. Dále projevil nesouhlas s výrokem o trestu, neboť odvolací soud mu uložil trest nepodmíněný, zatímco nalézacím soudem mu byl uložen trest podmíněně odložený. Má za to, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny okolnosti zvažované okresním soudem. Ve veřejném zasedání ani nebyly provedeny žádné důkazy v jeho neprospěch. Uložený trest podle něj není slučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
16. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 10 To 393/2022-5893, v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
17. Obviněný M. V. podal dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Holuba, LL.M., s tím, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výrok II. spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. K „výroku 9.“ rozsudku nalézacího soudu uvedl, že není zřejmé, jak soudy dospěly k tomu, že měl jednáním pro sebe nebo pro jiného získat větší prospěch. Ohledně tohoto skutku nelze učinit jednoznačný závěr o jeho vině. Jediným usvědčujícím důkazem je výpověď obviněného J. R., která je vnitřně rozporná. Jeho tvrzení je osamocené a nemá oporu v dokazování. Co se týče skutků pod body 1, 2, 4, 6–8, 10, 11, 14–16, 19 a 20 rozsudku soudu prvního stupně, dospěly soudy k nesprávným skutkovým zjištěním o celkové výši škody způsobené jeho trestnou činností. Oba rozsudky jsou v tomto směru nepřezkoumatelné, neboť z nich nevyplývá, jakým způsobem ke stanovené výši dospěly. Soudy pochybily, když do výše způsobené škody zahrnuly i věci, které měly být v odcizených automobilech. Nejen, že se v tomto směru nevedlo žádné dokazování, ale ceny vycházejí z odhadu poškozených, nebo jde o pořizovací ceny. Zahrnuty byly i ceny předmětů tvořících výbavu a příslušenství vozidel.
19. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok napadeného rozsudku o jeho vině pod bodem 9. rozsudku soudu prvního stupně a zprostil jej v tomto rozsahu obžaloby, a ohledně skutků 1, 2, 4, 6–8, 10, 11, 14–16, 19 a 20 rozsudku soudu prvního stupně napadený rozsudek zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
20. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
21. Podle něj se s deklarovanými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. míjejí výhrady obviněného P. B. k rozsahu přezkumné činnosti Krajského soudu v Praze. Dovolání nelze založit pouze na výhradě vůči rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, pokud zůstávají nezodpovězeny dílčí námitky obhajoby z řádného opravného prostředku, a to minimálně vzhledem k §265a odst. 4 tr. ř., podle něhož není přípustné dovolání výlučně proti důvodům rozhodnutí. Třebaže je součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného. Soud nemusí budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví svůj ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti závěrů je sama o sobě dostatečná. To se týká též argumentace o záznamech z aplikace Mapy Google, na kterou dopadá vysvětlení v souvislosti s verzemi výskytu obviněného v době a místě spáchání trestného činu.
22. Jestliže se obviněný kriticky vyjadřoval k použitelnosti výpovědi spoluobviněného J. R., nezbývá než zdůraznit, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že soud hodnotí provedený důkaz odlišným způsobem než obviněný, přičemž tato skutečnost neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Navíc usvědčení obviněného nevycházelo pouze z této výpovědi. S ohledem na opakování obhajoby tímto směrem se nabízí odkázat na odstavec 16. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, v němž se s ní vypořádal.
23. Ohledně tvrzeného porušení zákazu reformationis in peius je vhodné konstatovat, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat změnu v jakémkoliv výroku, jenž se jej přímo dotýká, avšak musí tím být skutečně zhoršeno jeho postavení. Takovou změnu je třeba hodnotit v celkovém kontextu určitého rozhodnutí a jeho dopadu na postavení obviněného. Ačkoli je však odvolací soud vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká, je tato zásada modifikována ustanovením §254 odst. 2 tr. ř. Ve vztahu k povinnosti nahradit škodu se musí upozornit na ten výrok Krajského soudu v Praze, kterým podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost obviněným J. R. a P. B., aby společně a nerozdílně zaplatili poškozenému G. R. částku ve výši 353 000 Kč. Okresní soud v Kladně uložil nejen J. R. a P. B., ale i M. V., aby tito tři společně a nerozdílně uhradili částku ve výši 353 000 Kč. Ukazuje se, že Krajský soud v Praze o usměrnění povinnosti k náhradě škody rozhodoval z podnětu odvolání obviněného M. V. podaného proti výroku o vině, v němž měl výrok o náhradě škody svůj původ, byť nutno přiznat, že se nedostává koncentrovaného vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí. Při zachování výroku o vině tak byl ve prospěch obviněného M. V. učiněn zásah do výroku o náhradě škody, a to s vypuštěním jeho osoby jako povinného subjektu ze solidárního závazku, jestliže nevystupoval jako přímý pachatel krádeže, ale v pozici osoby legalizující výnos z trestné činnosti. Zvolený postup odvolacího soudu není v rozporu se zákazem reformationis in peius vůči dalšímu obviněnému, který je z povinnosti z modifikovaného solidárního závazku k náhradě škody nadále zavázán.
24. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze odkázat na předcházející vyjádření k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť v druhé variantě předpokládá kombinaci s některým dalším dovolacím důvodem, jímž mělo být zatíženo již rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné.
25. K dovolání obviněného M. Č. státní zástupce úvodem sdělil, že námitku absence subjektivní stránky, byť zčásti sklouzávající ke skutkovým zjištěním, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Původně spatřovala obžaloba v obou jednáních obviněného (3. a 5. výroku) užší formu trestné součinnosti, a to spolupachatelství. Modifikovaná situace však platí pro útok pod bodem 5., kde bylo možné dovodit jeho vinu v podobě pomoci k trestnému činu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c), §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ačkoli nebyly pochybnosti o samotné krádeži, otevřená zůstávala konkrétní role obviněného M. Č. ve spojitosti s jím realizovanou činností. V odstavci 8. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně soud s oporou o výpověď spoluobviněného J. R. z přípravného řízení vysvětlil, že jakkoli se obviněný nemusel přímo aktivně podílet na nalezení klíčů a vniknutí do vozidla, musel minimálně vědět, že spoluobviněný jde toto vozidlo krást a svým jednáním mu k tomu pomohl. Pro uvedené motorové vozidlo jeli v nočních hodinách a poté, co předtím společně odcizili vozidlo Mercedes Benz G300. Následně vozidlo Škoda Citigo společně krátce užívali.
26. Ze skutkové věty vyplývá, že obviněný se zapojil do skutkového děje, když umožnil, aby odcizené motorové vozidlo Škoda Citigo bylo snáze odvezeno z místa jeho odstavení spoluobviněným J. R. Převzetím starosti o vozidlo Škoda Octavia, kterým oba nejprve na místo přijeli, a jeho řízením na zpáteční cestě participoval na procesu dokončení krádeže, aby byla ve výsledku úspěšná, potažmo aby byly omezeny komplikace se zabezpečením souběžné dopravy těchto vozidel, se vznikem prodlevy v případě přítomnosti jen jednoho řidiče a upoutáním nežádoucí pozornosti třetích osob na cestě mimo dispozici oprávněného vlastníka motorového vozidla Škoda Citigo. O subjektivní stránce trestného činu svědčí v případě obviněného M. Č. zvolený způsob provedení činu, situační a časové okolnosti, za nichž bylo přistoupeno k odcizení motorového vozidla Škoda Citigo, a jeho předcházející angažmá na krádeži motorového vozidla Mercedes Benz G300 spolu se spoluobviněným J. R.
27. Vzhledem k následně uplatněné dovolací argumentaci obviněného, prostřednictvím níž brojil proti nepodmíněnému trestu odnětí svobody uloženému až v rámci odvolacího řízení státní zástupce uvedl, že samotný výrok o uložení trestu lze napadat kvůli porušení hmotného práva v zásadě jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Námitky proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody z hlediska jeho přiměřenosti, když námitky obviněného tendují tímto směrem, nejsou žádným z dovolacích důvodů. Zásah Nejvyššího soudu by mohl být v případě uloženého trestu zcela výjimečně možný, pokud by takový trest vykazoval výrazné ústavněprávní nedostatky. K uvedené situaci dochází tehdy, jakmile byl napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, exemplární, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Naznačené pochybení však ve věci obviněného nelze dovodit, a proto státní zástupce ani z ústavněprávní roviny této námitce nepřisvědčuje.
28. Zpřísnění trestu Krajským soudem v Praze se odvíjelo od odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Jak je evidentní z odstavce 29. odůvodnění rozhodnutí, odvolací soud se znovu zabýval individualizací trestu ve vztahu k osobě obviněného a jeho případu. Dílem přisvědčil argumentaci státního zástupce, že soudem prvního stupně uložený trest byl nedůvodně shovívavý a nebylo namístě uložit jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody. Soud se výrokem o trestu nedostal do žádného extrémního rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
29. K dovolání obviněného M. V. státní zástupce předně uvedl, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by reflektoval změnu právní úpravy s účinností od 1. 1. 2022. Je však zřejmé, že námitky obviněného směřovaly spíše do oblasti skutkových zjištění. Snaha zpochybnit podíl na legalizaci výnosů z trestné činnosti vztahující se ke skutku pod bodem 9. nabývá podobu prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů, především se zaměřením na kritiku výpovědi spoluobviněného J. R. pro jeho usvědčení.
30. Co je důležité, že v tzv. právní větě rozsudku prvního stupně chybí vymezení zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §216 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tj. získání většího prospěchu pro sebe, resp. jiného, za kterou byl též odsouzen, kdežto předcházející zvlášť přitěžující okolnosti podle §216 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spočívající ve spáchání činu ve vztahu k věci, která má větší hodnotu, jej vyloženě zachycuje. Z popisu skutku se přitom podává, že byla způsobena škoda odcizením nákladního přívěsu ve výši 35 200 Kč a rýpadla ve výši 353 000 Kč. Jedná se o věc větší hodnoty, neboť přesahuje částku nejméně 100 000 Kč, a to ve shodě s výkladovým pravidlem pro tento případ. Naopak při následném prodeji rýpadla byla získána částka 70 000 Kč a přívěs zůstal odstaven v lese, kde jej zajistila policie. Pokud jde specificky o stanovení většího prospěchu, z §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb. vyplývá, že by měl činit nejméně 100 000 Kč. Třebaže lze ve vztahu k jednotlivým věcem či jiným majetkovým hodnotám prospěch sčítat, nezbývá než brát v potaz jedině skutečně docílený prospěch, který se může odlišovat od jejich původní hodnoty. Navzdory relevanci nedostatku ve stanovení zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §216 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu v Kladně je patrné, že projednání dovolání by v tomto ohledu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, jež má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
31. V daném případě přistupovala ještě další zvlášť přitěžující okolnost svědčící pro užití kvalifikované skutkové podstaty podle §216 odst. 3 tr. zákoníku. Zároveň byl obviněný uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 písm. c) tr. zákoníku, kde leželo těžiště jeho majetkové kriminality, jakož i pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Trest mu byl ukládán s odkazem na ustanovení o nejpřísnějším trestném činu, jímž byl trestný čin krádeže podle §205 odst. 4 tr. zákoníku. Je namístě zohlednit rovněž kritéria trestání individuálně vyložená v odstavci 48. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, což zase ukazuje, že naznačený nedostatek není způsobilý významně korigovat druh a výměru úhrnného trestu pro tohoto obviněného, který byl představován nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 54 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
32. Jestliže se vezmou na zřetel výhrady obviněného ohledně skutků pod body 1, 2, 4, 6-8, 10, 11, 14–16, 19 a 20, podle nichž nebyla správně zjištěna celková výše škody, vykazují charakter námitek skutkových. Výše škody se opírala o provedené důkazy a nebyla určena odhadem. Je příhodné připomenout, že byla v řízení před soudem prokázána výpověďmi poškozených, znaleckými posudky k hodnotě odcizených věcí a doklady o poskytnutém pojistném plnění. Jestliže byla některá z odcizených vozidel vrácena oprávněným majitelům, takto dílem vyčíslená škoda korespondovala s vynaložením nákladů na jejich opravu. Do výše škody byla vždy zahrnuta škoda nalézající se v příčinné souvislosti se skutkem, jímž byl spáchán trestný čin krádeže, a to ve formě pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, a proto bylo možné jednotlivé škody – vztahující se k dílčím útokům přičitatelným tomuto pachateli – sčítat dohromady. Celková výše škody způsobená trestným činem měla být zřetelně vyjádřena soudem prvního stupně, což připustil i odvolací soud, aniž by byla zpochybněna vina jako taková.
33. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P. B. a M. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. V případě dovolání obviněného M. V. navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl s odkazem na §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných dovoláních rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
34. K vyjádření nejvyššího státního zástupce zaslal prostřednictvím své obhájkyně repliku obviněný P. B. Trvá na tom, že v jeho případě nastal zcela extrémní rozpor, kdy soud posuzoval jednotlivé důkazy pouze jednotlivě a jednostranně, nikoli v jejich kombinaci a souvislostech. Na jednu stranu zcela uvěřil verzi svědka R. prakticky jen proto, že byla podepřena protokolem o telekomunikačním provozu, na druhou stranu však odmítl záznam v aplikaci Mapy Google. Soudy se nevypořádaly s tím, zda svědkovi R. uvěřily, že je možné, že obviněný neměl u sebe mobilní telefon a jak potom mohl v průběhu páchání trestné činnosti telefonovat své družce. Shledává proto naprostou vnitřní rozpornost rozsudků. Nesouhlasí, že se soud nemusí zabývat každým jeho tvrzením, neboť záznam z aplikace Mapy Google není pouhým jedním z mnoha argumentů, ale prakticky stěžejním argumentem, který jako jediný důkaz zcela jasně a objektivně prokazuje, kde v době krádeže byl. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl. V žádném případě nejsou podle něj naplněny podmínky pro odmítnutí dovolání.
35. K vyjádření státního zástupce zaslal repliku i obviněný M. V. Zopakoval zde argumentaci obsaženou v dovolání s tím, že k určitým bodům se státní zástupce nevyjádřil. Trval na tom, že byla nesprávně zjištěna škoda, v důsledku čehož byl odsouzen pro §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, namísto §205 odst. 3 tr. zákoníku. Závěrem namítl, že bylo veřejné zasedání o odvolání konáno v jeho nepřítomnosti, neboť byl převezen k výkonu trestu do Rakouska a o konání veřejného zasedání nebyl vyrozuměn.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a, h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
37. Obviněný M. V. v rámci své repliky k vyjádření nejvyššího státního zástupce ze dne 29. 10. 2023 (Nejvyššímu soudu doručeno 3. 11. 2023) vznesl také argumentaci, kterou je nutno považovat za doplnění jeho dovolání, neboť se jedná o námitku zcela novou a v rámci dovolacího důvodu, který nebyl ve včas podaném dovolání označen. Lhůta k podání dovolání však již obviněnému uplynula a nemůže tedy již měnit rozsah v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, ani důvody dovolání (§265f odst. 2 tr. ř.). Tento právní názor je zastáván i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20) „Ústavní soud zdůrazňuje, že podle §265f odst. 2 trestního řádu se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 trestního řádu, a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 trestního řádu. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle §265e odst. 1 trestního řádu“.
IV.
Důvodnost dovolání
38. Již úvodem je nutno zmínit, že ze strany obviněných je obsahem jejich dovolání opakování argumentace, kterou uplatnili v předcházejícím řízení, a s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly (s výjimkou námitky porušení zákazu reformationis in peius v případě obviněného P. B. a námitky týkající se uloženého trestu v případě obviněného M. Č.). Na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší námitky obsahově shodné s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Rozsah reakce dovolacího soudu na tyto opakující se otázky tudíž odpovídá uvedenému závěru.
IV./1. K dovolání obviněného P. B.
39. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku označil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V případě dovolacích důvodů podle písm. g), h) dovolatel nespecifikoval, kterou z jejich alternativ uplatňuje, resp. citoval jejich kompletní zákonné znění. Ani argumentaci obsaženou v jeho dovolání nepřiřadil k předmětným dovolacím důvodům.
40. Námitky obviněného uvedené v bodě II. dovolání směřují proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, které rozporuje na základě vlastního hodnocení důkazů předložených obhajobou a nesouhlasu s hodnocením výpovědi spoluobviněného R. soudem prvního stupně. Má za to, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru, že se dopustil vytýkaného činu, a jednak odvolací soud porušil ustanovení trestního řádu, tím že nedostál své přezkumné pravomoci, což dovolatel považuje za protiústavní, přičemž odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14.
41. Ve vztahu k uvedenému stanovisku je nutno uvést, že svým vznikem předchází novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb., kterou byl s účinností od 1. 1. 2022 mezi taxativní výčet dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. vložen nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadající právě na situace označené tímto stanoviskem. Již v tomto stanovisku však Ústavní soud vysvětlil, že názor vyjádřený v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 „neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 trestního řádu, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížností 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“.
42. Následně Ústavní soud ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění judikoval v usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, že „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání“. Odlišnost dovolacího důvodu podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
43. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je proto nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. S jistou mírou tolerance však lze dovodit, že jím vznesené námitky vůči hodnocení důkazů směřují k vyjádření rozporu mezi obhajobou předloženými důkazy a závěrem soudu prvního stupně, že se v době, kdy byl trestný čin spáchán, nacházel na místě činu.
44. Dovolatel namítl, že z obhajobou předložených záznamů (z aplikace Mapy Google) jasně vyplývá, že byl v době spáchání trestného činu v místě svého bydliště. Upozornil přitom, že tvrdil, že mobilní telefon měl vždy u sebe a nebyl prokázán opak. Zpochybnil naopak výpověď spoluobviněného R., který jej označil za spolupachatele. K tomu je předně na místě uvést, že v rozporu s míněním obviněného soudy uvedený důkaz ani nepominuly, ani jeho obhajobu s ním související nezkreslily. Soud prvního stupně v bodě 4. odůvodnění svého rozsudku upozornil jednak na to, že pohyb telefonu nemusí absolutně odpovídat pohybu jeho majitele, a jednak na výpověď spoluobviněného R., který uvedl, že používali i jiné telefony a často je nechávali doma, aby to vypadalo, že se nachází právě tam. Odvolací soud se otázce pohybu obviněného taktéž věnoval v bodě 16. svého rozsudku. Se závěry soudů obou stupňů se dovolací soud ztotožňuje, pouze nad rámec proto dodává následující.
45. Přestože dovolatel trvá na tom, že uvedený záznam z aplikace Mapy Google dokládá jeho pohyb „zcela objektivně a nezkresleně (a i nezkreslitelně!)“, Nejvyšší soud je jiného názoru. Nápověda společnosti Google k funkci časové osy v aplikaci Mapy (dostupné na https://support.google.com/maps/answer/6258979?hl=cs&co=GENIE.Platform%3DAndroid ) uvádí, že „svou časovou osu můžete kdykoli upravit nebo svou historii polohy na časové ose smazat“. V části Úprava časové osy pak nápověda poskytuje podrobný návod pro Smazání dne. Vzhledem k tomu, že dovolatelem předložený záznam ze dne, kdy byl trestný čin spáchán, je prázdný, zatímco v jiných dnech je jeho poloha uvedena, nelze zjistit, zda je záznam prázdný z důvodu, že se telefon obviněného nepohyboval mimo bydliště, nebo byly informace z daného dne smazány, či jednoduše obviněný nechal telefon doma. Dovolatelem předložený důkaz proto nelze považovat za jednoznačně prokazující, že byl v době spáchání trestného činu doma.
46. Obviněným akcentovaný důkaz zároveň ze stejného důvodu ani nemůže zpochybnit věrohodnost výpovědi spoluobviněného R. Navzdory těmto a dalším námitkám dovolatele směřující k jejímu zpochybnění dospěl soud prvního stupně k závěru (bod 4.), že uvedená výpověď spoluobviněného odpovídá dalším ve věci provedeným důkazům a jednání přesně a podrobně popisuje, pročež obhajobu dovolatele posoudil jako provedenými důkazy vyvrácenou. Upozornil, že zatímco vysvětlení spoluobviněného bylo logické a zapadlo do jím popisovaného děje, obhajoba dovolatele „pokulhávala“. Dovolatel tak nebyl sto vysvětlit rozpor jeho výpovědi s provedenými důkazy a reagoval pouze obecně. Na témže místě se soud prvního stupně vypořádal také s ostatními argumenty dovolatele. Lze proto uzavřít, že námitka dovolatele není opodstatněná, neboť z jím předloženého důkazu nevyplývá rozpor se závěrem soudu prvního stupně, že v předmětné době byl na místě činu.
47. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ) není podřaditelná žádná z námitek vznesených dovolatelem.
48. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu ( ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ) obviněný výslovně žádnou námitku nevznesl. Závěrem svého dovolání však uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když nebylo vyhověno jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. I pokud by však dovolatel argumentoval, že se jednalo o důkaz nedůvodně neprovedený, nebyla by jeho námitka úspěšná. Soud prvního stupně v bodě 31. vysvětlil, že při zadání vypracování nového posudku uložil znalci Tomáši Tarabovi stanovení hodnoty pouze u některých vozidel a strojů, neboť k ostatním měl k dispozici kromě znaleckého posudku Miroslava Regnera také další podklady, z nichž bylo možné dovodit, jaká je jejich hodnota.
49. V bodech 5. a 33. soud prvního stupně uvedl, že hodnotu minirýpadla (bod 9. výroku o vině) stanovil na základě kupní smlouvy, odborného vyjádření zástupce společnosti zaměřené na půjčování strojů a znaleckého posudku Miroslava Regnera. V bodě 6. uvedl, že vzhledem k tomu, že měl k dispozici dva odborné nálezy, které se v hodnotě v podstatě shodovaly, nebylo potřeba takto stanovenou hodnotu zpochybňovat a opatřovat k tomuto bodu další odborný názor. Vycházel proto z hodnoty minirýpadla ve výši 353 000 Kč, jak ji stanovil znalecký posudek Miroslava Regnera. Soud prvního stupně tudíž dostatečně a logicky zdůvodnil, proč ve vztahu k hodnotě předmětné věci neuložil vypracování znaleckého posudku.
50. Dovolací soud, vzhledem k tomu, že jádrem dovolací argumentace obviněného je výtka o „ignorování důkazů předložených obhajobou“, dále uvádí, že listiny předložené obhájcem dne 9. 1. 2022, byly soudem prvního stupně provedeny v hlavním líčení konaném dne 23. 6. 2022 (viz protokol na č. l. 5591–5602). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je pak zřejmé, že je učinil předmětem svého hodnocení. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že námitky obviněného jsou neopodstatněné a vada ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla shledána.
51. Pokud obviněný svým námitkám přičítal ústavněprávní rozměr, přičemž měl za to, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, pak je třeba připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
52. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že byla porušena zásada zákazu reformationis in peius , když odvolací soud změnil výrok o povinnosti dovolatele nahradit škodu poškozenému G. R. Dovolatel je toho mínění, že vyloučením jednoho z obviněných ze solidární odpovědnosti nahradit tuto škodu se jeho povinnost zvýšila, čímž došlo ke změně v jeho neprospěch.
53. Podle §1872 odst. 1 o. z. je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků. Princip dlužnické solidarity má dva projevy, zaprvé je věřitel „oprávněn požadovat celé nebo část plnění po kterémkoliv ze spoludlužníků a takto vyzvaný spoludlužník je povinen splnit bez ohledu na vnitřní podíl spoludlužníků“ a za druhé splní-li celý dluh jeden dlužník, zanikne dluh ostatních spoludlužníků a i když některý spoludlužník splní část dluhu ve větším rozsahu, než činí jeho podíl, je stále ve zbývající části dluhu solidárně zavázán s ostatními, a to až do zániku celého dluhu [viz GURIČOVÁ, Jana, POROD, Jakub. §1872 (Dlužníci zavázaní společně a nerozdílně). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1.]. Přestože §1876 o. z. upravuje postup v případě, kdy věřitel uplatní vůči jednomu spoludlužníkovi více, než odpovídá jeho podílu, „obecná regresní pohledávka i pohledávka z regresu za nemohoucím jsou samostatné pohledávky. Při vzniku samotné solidarity ještě nemohou být vymáhány, k tomu dojde, až pokud nastane v budoucnu splnění některých podmínek“ (id. §1876, marg. č. 11.).
54. Z uvedeného vyplývá, že dovolateli uložená povinnost solidárního plnění náhrady škody spolu s dalším spolupachatelem (či spolupachateli) představuje institut posilující pozici věřitele, který může po jednom ze solidárních dlužníků vymáhat nejen jeho podíl na dluhu, ale také dluh celý. Dovolatelem odkazovaná možnost regresu vůči ostatním spoludlužníkům však představuje odlišnou pohledávku, která vznikne až v důsledku jeho případného plnění nad rozsah jeho podílu. Taková pohledávka sice vzniká splněním dluhu, k němuž jsou dlužníci solidárně zavázáni, její další osud je však od pohledávky věřitele oddělený. Výrokem soudu o uložení společné a nerozdílné povinnosti nahradit poškozenému škodu vzniká (i přes relativní oddělenost závazků jednotlivých dlužníků) každému z povinných (obviněných) odpovědnost k celému dluhu. Změna počtu obviněných, kteří jsou solidární povinností vázáni, tudíž nepředstavuje změnu v neprospěch obviněného. Námitka dovolatele proto není opodstatněná a rozsudek odvolacího soudu netrpí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
55. Obviněný výslovně označil obě varianty dovolacího důvodu pode §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Krajský soud na podkladě jeho odvolání, jakož i odvolání ostatních obviněných i státního zástupce, napadený rozsudek okresního soudu přezkoumal a o jeho řádném opravném prostředku rozhodl tak, že zrušil výrok o náhradě škody poškozené G. H. a poškozenému G. R., načež podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl. Nemohla být proto naplněna jeho první varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí].
56. Druhá varianta [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému rozsudku krajského soudu předcházející bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně proto nezatěžuje ani vada ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
IV./2. K dovolání obviněného M. Č.
57. Obviněný svým dovoláním napadl výrok o vině rozsudku odvolacího soudu toliko ve vztahu ke skutku, který byl původně bodem 5. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Namítl, že uvedené rozhodnutí trpí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu a jejím nedostatečném vyjádření v popisu skutku a v souvislosti s tím nesprávném závěru, že jednání naplňuje znaky pomoci k trestnému činu.
58. Předně Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit, že z dovolatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020, vyplývá, že „subjektivní stránka nemusí být ve skutkové větě vyjádřena vždy výslovně popisem vnitřního vztahu obviněného k následku. Postačí, pokud např. vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení. ... To, jak explicitně musí být subjektivní stránka ve výroku rozsudku popsána, vždy záleží na tom, o jaký trestný čin jde“. Dále připomíná, že „každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku, což není pochybení tak zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016)“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022).
59. Na základě uvedeného je třeba uzavřít, že v projednávaném případě nejde o situaci, že by subjektivní stránka nebyla v popisu skutku nijak obsažena. Přestože si lze představit její preciznější vyjádření, v souladu s citovanou judikaturou lze dospět k závěru o nezaměnitelnosti vyjádřené formy úmyslného zavinění s tou nedbalostní. Především z popisu jednání obsaženého ve skutkové větě vyplývá, že obviněný spáchal trestný čin jako účastník ve formě pomoci, přičemž té se lze dopustit pouze v úmyslném zavinění. Pokud dovolatel postrádá vyjádření jeho vědomosti o úmyslu spoluobviněného spáchat trestný čin, pak záměna taktéž není možná, neboť plná absence vědomostní složky zavinění je shledána pouze v případě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Té se pachatel dopustí, pokud nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Možnost naplnění nedbalostní formy zavinění, a tedy záměny s úmyslným zaviněním obviněného, nepřipadá v úvahu, neboť v popisu skutku naopak absentuje vyjádření, že obviněný o zásahu do zájmu chráněného zákonem vědět měl a mohl. Nadto je závěr o úmyslném zavinění obviněného jednoznačně vyjádřen v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Právě otázce vědomosti dovolatele o úmyslu spoluobviněného vozidlo odcizit se oba tyto soudy s ohledem na obhajobu dovolatele zvláště věnovaly.
60. Soud prvního stupně (bod 8. rozsudku) v návaznosti na závěr, že výpovědi obviněného R. z přípravného řízení, kde potvrdil vědomost dovolatele, jsou věrohodné, uzavřel, že jeho výpověď z hlavního líčení je ovlivněna snahou zmírnit účast dovolatele na jednání. Obviněný R. skutečně k dané otázce ve stadiu přípravného řízení (dne 3. 6. 2021 na č. l. 494 a dne 2. 8. 2021 na č. l. 503) jednoznačně uvedl, že dovolatel o odcizení vozidla věděl. Krom toho soud prvního stupně v témže bodě poukázal na to, že vědomost dovolatele, že spoluobviněný vozidlo ukradne, je zřejmá z toho, že pro něj jeli v nočních hodinách, a navíc poté, co už spolu odcizili jiné vozidlo. Odvolací soud (viz bod 17. rozsudku) se s danou argumentací ztotožnil a taktéž uvedl, že výpověď dovolatele o tom, že na spoluobviněného R. přibližně 20 minut čekal, odpovídá výpovědi spoluobviněného z přípravného řízení o hledání vozidla. Závěr soudu prvního stupně o úmyslném zavinění obviněného je tudíž dostatečně a logicky odůvodněný a opřený o provedené důkazy. Přestože výslovně nespecifikoval formu úmyslného zavinění, z textu je zřejmé, že se jednalo o úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že námitka obviněného je neopodstatněná, neboť nebyla shledána vada ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
61. S odkazem na rozhodnutí publikovaná pod č. 51/1967 a č. 58/1995 Sb. rozh. tr. obviněný namítl, že popsané jednání nenaplňuje znaky pomoci, neboť účastenství na trestném činu ve formě pomoci lze spáchat jen před dokončením trestného činu, přičemž on měl vozidlo řídit až poté, co bylo vozidlo odcizeno. Z popisu předmětného skutku vyplývá, že dovolatel jel společně s obviněným R. na místo odcizení vozidla a poté, co tento spoluobviněný vozidlo odcizil, řídil dovolatel zpět vozidlo, kterým na místo přijeli. Z uvedeného je zřejmé, že pomoc dovolatele spočívala v tom, že společně s obviněným R. jel ve voze na místo činu s vědomím, že odtud odveze toto vozidlo a umožní tak obviněnému R. odvézt vozidlo jím odcizené. Jednalo se tudíž o případ, kdy byla pomoc po činu předem dohodnuta a šlo o splnění daného příslibu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1992, sp. zn. 7 Tz 31/92, publikovaný pod č. 5/1993 Sb. rozh. tr.). V takovém případě je jednání obviněného posuzováno jako pomoc k trestnému činu, a nikoli jiná (zvláštní) forma trestné součinnosti – např. nadržování nebo legalizace výnosů z trestné činnosti. Existenci samotné dohody o tom, že dovolatel obviněného R. na místo odveze a následně při zpáteční cestě jeho vozidlo bude řídit, přiznal sám dovolatel. Popřel sice, že by dohodu naplňoval s vědomím (či alespoň srozuměním), že R. vozidlo, pro které jede, odcizí, avšak jak bylo popsáno výše, závěr soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, byl zcela správný (viz výše). Dovolatel tak svým jednáním, kdy jel na místo činu s obviněným R., aby vozidlo R. mohl odvézt zpět, když obviněný R. řídil odcizené vozidlo, spáchal trestný čin jako účastník ve formě pomoci tím, že obviněnému R. usnadnil spáchání hlavního trestného činu krádeže. Z uvedeného je zřejmé, že ani tato námitka dovolatele nebyla shledána opodstatněnou.
62. Dovolatel dále namítl, že aniž by ve veřejném zasedání byly provedeny důkazy v jeho neprospěch, odvolací soud mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, zatímco soudem prvního stupně mu byl uložen trest s podmínečným odkladem. Předně je třeba upozornit, že nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §3 9 až §42 tr. zák oníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod dovolatelem uplatněné ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sb. rozh. tr.).
63. Soudem prvního stupně byl skutečně dovolateli uložen trest s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu. Výrok o trestu však nenabyl právní moci, neboť byl včas napaden odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného. Odvolací soud přisvědčil argumentaci vznesené státním zástupcem v jeho opravném prostředku a uložil obviněnému trest odnětí svobody bez podmíněného odkladu. S ohledem na odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněného vyhověl znění §259 odst. 4 tr. ř. Své důvody dostatečně pregnantně vyložil v bodě 29. svého rozsudku, a nejednalo se tudíž o jeho svévoli.
64. Zároveň se nejedná o případ naznačovaný obviněným, kdy by uložený trest byl v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu, a proto neslučitelný s ústavním principem proporcionality. Vzhledem k tomu, že obviněný byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou od jednoho roku do pěti let, přičemž mu byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládán souhrnný trest, nelze trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců považovat za natolik zjevně nepřiměřený, aby odpovídal judikaturou vymezeným hlediskům pro neslučitelnost s principem proporcionality. Uložením uvedeného trestu tudíž nedošlo ani k porušení základních práv obviněného.
IV./3. K dovolání obviněného M. V.
65. Jmenovaný obviněný jako zvolený dovolací důvod označil §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., citoval však slovní znění nynějšího písm. h) téhož ustanovení. Je tudíž zřejmé, že pominul změnu, jež nastala vlivem novely č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně uvedl slovní znění dovolacího důvodu a obsahem své dovolací argumentace neučinil námitky odpovídající kterékoli z alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v nyní účinném znění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. III. ÚS 440/23), tedy neoznačil rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy , posoudil Nejvyšší soud jeho dovolání ve světle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
66. Dovolatel předně vznesl námitky vůči posouzení bodu 9. výroku o vině. Upozornil, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů není zřejmé, jak dospěly k závěru o naplnění znaku získání většího prospěchu pro sebe nebo pro jiného ve smyslu §216 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný byl ve vztahu k jednání pod bodem 9. výroku o vině shledán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Podle znění příslušného výroku o vině obviněný „pomohl … při následném prodeji [minirýpadla] za částku 70.000 Kč, přičemž přívěsný vozík odstavili … způsobili škodu odcizením nákladního přívěsu ve výši 35 200 Kč a minirýpadla tovární značky JCB ve výši 353 000 Kč“. Jasně z něj tudíž vyplývá, že obviněný čin podle §216 odst. 1 tr. zákoníku spáchal ve vztahu k věci, která má větší hodnotu [tj. odst. 3 písm. b) daného ustanovení], neboť hranice větší hodnoty podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí 100 000 Kč a hodnota minirýpadla byla stanovena na 353 000 Kč.
67. Odlišná situace však panuje ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku podle §216 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy že takovým činem získal pro sebe nebo pro jiného větší prospěch. „Větší prospěch může být pachatelem získán jak ‚pro sebe‘, tak i ‚pro jiného‘, a to činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2. […] Přitom však nelze mechanicky vycházet jen z hodnoty věci, ale je třeba zvažovat jen skutečně docílený prospěch, který může být rozdílný od hodnoty věci (srov. R 1/1999 a 41/2011; dále viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 7 Tdo 72/2017)“ (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2771, marg. č. 24.). Dovolatel se příslušného trestného činu dopustil pouze jednáním vymezeným v bodě 9. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Ze znění jeho příslušné části vyplývá, že minirýpadlo bylo prodáno za 70 000 Kč, zatímco vozík byl odstaven. Hranice většího prospěchu je podle již citovaného ustanovení §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku 100 000 Kč. Soud prvního stupně v bodě 41., kde se věnoval právní kvalifikaci jednání obviněného, odůvodnil pouze naplnění kvalifikačního znaku ve smyslu §216 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, avšak odůvodnění k písm. c) téhož ustanovení zcela absentuje. Odůvodnění nelze nalézt ani v bodě 26. rozsudku odvolacího soudu, kde se tento věnuje námitkám obviněného ve vztahu k výši škody, ale ani jinde. Ani jeden ze soudů tudíž neodůvodnil, na základě jakých skutkových okolností dospěl k závěru o naplnění zákonného znaku získání většího prospěchu. Vzhledem k tomu, že ze samotného výroku o vině vyplývá pouze částka nepřesahující příslušnou hranici danou zákonem, je na místě souhlasit, že k naplnění tohoto kvalifikačního znaku nedošlo. Právní posouzení dovolatelova jednání také podle §216 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bylo tudíž nesprávné.
68. Ztotožnit se však nelze s dalšími námitkami dovolatele stran skutku popsaného pod bodem 9. výroku o vině. Především pokud vznáší námitky vůči rozsahu dokazování a upozorňuje, že výpověď spoluobviněného R. je rozporuplná, vybočuje z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jeho argumentace však současně neodpovídá ani jinému z dovolacích důvodů. Krom toho soud prvního stupně na str. 32 svého rozsudku podrobně vysvětlil, proč uvěřil výpovědi obviněného R., zatímco dovolatele považoval za méně věrohodného. Taktéž pokud obviněný uvedl, že odstraňování polepů z rýpadla nelze subsumovat pod skutkovou větu trestného činu podle §216 tr. zákoníku, pomíjí tím, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se jeho zapojení na činu neomezilo pouze na tuto činnost, ale pomáhal také s následným prodejem odcizeného rýpadla. Uvedeným jednáním, spočívajícím v pomoci zakrýt odcizené rýpadlo a následně je prodat, naplnil objektivní stránku trestného činu podle §216 tr. zákoníku.
69. Zbývající námitky obviněného směřovaly vůči zjištěné výši způsobené škody. Má za to, že nedošlo k naplnění kvalifikačního znaku podle §205 odst. 4 tr. zákoníku. Obviněný se však domnívá nesprávně, že hodnotu povinné výbavy vozidla nelze započíst do výše způsobené škody. Přestože se jedná o výbavu, která musí být ve vozidle (viz §75 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), není jeho součástí ( Součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí . – §505 o. z.) a její hodnota tedy není započtena do hodnoty vozidla. Uvedené lze ilustrovat na skutečnosti, že zabudovaná kola jsou součástí automobilu, zatímco rezervní jsou jeho příslušenstvím. V důsledku oddělení zabudovaných kol od vozidla dojde ke snížení jeho hodnoty, kdežto v případě oddělení rezervního kola zůstane hodnota samotného vozidla stejná. Při posuzování výše způsobené škody odcizením vozidla totiž jeho hodnota zahrnuje všechny jeho součásti (ty nejsou samostatnou věcí v právním smyslu, a proto nemohou být bez dalšího samostatným předmětem práv), naproti tomu jeho příslušenství je či jsou věcí, které může být využito i jinak než pro věc hlavní, a je tedy třeba jejich hodnotu posuzovat samostatně.
70. Pokud jde o dovolatelem tvrzenou vadu ve výši celkové způsobené škody uvedené v rozsudku odvolacího soudu, přičemž namítá započtení škody vzniklé jednáním pod bodem 9. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, z předmětného bodu 35. rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se jedná o škodu způsobenou vším protiprávním jednáním, jímž byl obviněný v projednávané věci uznán vinným. Ostatně se jedná o část rozsudku věnující se odůvodnění ukládaného trestu za veškerou trestnou činnost, jíž se rozhodnutí týká, a nikoli pouze ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Započtení hodnoty věcí z bodu 9. výroku o vině tudíž bylo zcela správné. Dovolací soud dále kontrolou výroku o vině zjistil, že škoda, již obviněný způsobil pokračujícím zločinem krádeže, ve svém součtu přesahuje výši 1 000 000 Kč, kterou jako hranici škody značné stanovuje §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jak uzavřel soud prvního stupně. Došlo tedy k naplnění kvalifikačního znaku podle §205 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
71. Dlužno dodat, že rozhodnutí není ani nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění toho, jakým způsobem soud prvního stupně k výši způsobené škody dospěl, neboť jmenovaný soud v bodech 31. – 33. podrobně rozepsal, jak byla stanovena hodnota jednotlivých věcí. Předmětné otázce se přitom věnoval zvláště důkladně, protože byl k původně vypracovanému znaleckému posudku vyžádán ještě doplněk a následně zadáno vypracování zcela nového posudku odlišnému znalci. Soud prvního stupně závěry znalců pečlivě hodnotil. Příslušné hodnoty věcí, k nimž na základě svého hodnocení dospěl, jsou pak popsány nejen v citované části odůvodnění, ale především zcela přehledně v příslušných bodech skutkové věty výroku o vině. Příslušné námitce dovolatele tudíž nelze vyhovět, neboť vada ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyla shledána.
72. Jak již bylo uvozeno v části III. tohoto usnesení, Nejvyšší soud k nově vznesené argumentaci dovolatele v jeho replice nepřihlíží, neboť se jedná o modifikaci dovolání po uplynutí lhůty k jeho podání. Vzhledem k tomu, že dovolatel v podstatě namítá porušení svého základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, poskytuje dovolací soud krátkou reakci, aby bylo ozřejměno, že k takovému porušení nedošlo. Veřejné zasedání dne 24. 1. 2023 bylo konáno v nepřítomnosti obviněného (viz protokol č. l. 5887 p. v.), avšak bylo tomu tak na základě písemné žádosti obviněného. Žádost ze dne 23. 12. 2022, v níž obviněný prohlašuje, že ví o termínu veřejného zasedání a žádá, aby odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, zaslal prostřednictvím svého obhájce dne 5. 1. 2023. Není tedy pravdou, že by obviněný nebyl o konání veřejného zasedání vyrozuměn. Nebylo zároveň ani porušeno jeho právo, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti, neboť o konání za své nepřítomnosti sám požádal (§263 odst. 4 tr. ř.).
V.
Způsob rozhodnutí
73. Z hodnocení dovolání obviněných P. B. a M. Č. plyne, že ty z námitek uvedených v jejich dovoláních, které odpovídaly jimi zvolenému (či jinému) dovolacímu důvodu, nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jejich dovoláních rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné .
74. Z výše uvedeného hodnocení dovolání obviněného M. V. je zřejmé, že podstatná většina námitek buďto neodpovídala jemu zvolenému dovolacímu důvodu, nebo byla shledána neopodstatněnou. V případě námitky obviněného M. V. týkající se bodu 9. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně musel dovolací soud posoudit, zda by projednání dovolání mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a zda otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
75. Obviněný byl shledán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přestože dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení dovolatelova jednání podle §216 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku bylo nesprávné, uvedené jednání bylo zároveň správně právně posouzeno jako zločin podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Dále je nutno vzít v úvahu, že obviněnému byl ukládán trest podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin, který je nejpřísněji trestný, tedy podle §205 odst. 4 tr. zákoníku. Je tedy zcela zřejmé, že postavení obviněného nebude zásadně ovlivněno, pokud bude dovolání ve vztahu k příslušné námitce projednáno. Zároveň nelze uvedenou otázku považovat za po právní stránce zásadního významu, neboť se nejedná o oblast, která by vyžadovala zvláštní výklad Nejvyššího soudu pro její vyjasnění. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
76. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu