ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1061.2023.1
Tdo 1061/2023-1308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 1. 2024 o dovolání obviněného J. J. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 11 To 225/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 47/2020 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 11 To 225/2022, v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného J. J. proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy týkajícím se poškozených E. D., T. D. a AAAAA (pseudonym) z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 1 T 47/2020, a v těchto výrocích se zrušuje také rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 1 T 47/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. za použití §265 tr. ř. se poškození E. D., T. D. a AAAAA odkazují s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. 6. 2022, č. j. 1 T 47/2020-1060, byl obviněný J. J. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit na náhradu nemajetkové újmy poškozené O. J. částku 27 000 Kč, poškozenému E. D. částku 85 000 Kč, poškozené T. D. částku 23 000 Kč a poškozené AAAAA částku 27 000 Kč, této poškozené s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 18. 6. 2020 do zaplacení (přičemž ve výroku bylo uvedeno, že jde o částky snížené o náhrady, které obviněný v celkové výši 248 000 Kč poškozeným již poskytl). Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E. D. a AAAAA se zbytkem nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činy spáchal obviněný skutkem, který podle zjištění Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou spočíval v podstatě v tom, že od jara 2008 do 7. 2. 2018 s výjimkou asi půlročního období po 1. 12. 2008 (vyhlášení předchozího odsuzujícího rozsudku) v domě č. p. XY v XY, okres XY, kde bydlel s manželkou O. J., nar. XY, jejími dětmi E. D., nar. XY, a T. D., nar. XY a svou dcerou AAAAA, kterou měl s manželkou O. J., tyto poškozené dlouhodobě prakticky denně psychicky a fyzicky týral, přičemž v roce 2015 donutil E. D. odejít z domu, v roce 2016 T. D. vyhnal z domu a O. J. v důsledku jeho jednání odešla dne 7. 2. 2018 ze společné domácnosti. Jednání obviněného záleželo podle zjištění Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou v tom, že poškozené hrubě nevybíravými, neslušnými a ponižujícími výrazy slovně napadal a urážel, neoslovoval je jménem, ale ponižujícími označeními, O. J. zakazoval mluvit s jejími dětmi rodnou řečí (ukrajinsky), vytýkal jí různé nedostatky v domácnosti, které nemohla ovlivnit, kontroloval, co stihla udělat, omezoval ji v kontaktech se známými a přáteli a v přístupu ke společným penězům, nutil ji vařit jen jídla, která jí sám dovolil, omezoval děti v jídle, ve sledování televize, v hovoru s ní, v přístupu k teplé vodě a osvětlení, nutil je před odchodem do školy k těžké fyzické práci (nošení kanystrů vody k ovcím), takže se často nestihly nasnídat, po příchodu ze školy je nutil pracovat v hospodářství za každého počasí, i když jim nebylo dobře, vyžadoval po nich těžkou práci neúměrnou jejich věku, a to dlouho do večera, přičemž práci mohly ukončit jen s jeho souhlasem, takže neměly čas na přípravu do školy ani volný čas pro sebe, kamarády a své zájmy, v případě nespokojenosti s jejich prací je slovně i fyzicky napadal. Stejně tak nutil pracovat i manželku O. J. ve vysokém stupni jejího těhotenství. Po porodu, kdy měla vývod moči bokem, ji bezdůvodně nebo z malicherných příčin bil údery dlaní i pěstí do obličeje a jiných částí těla, škrtil ji, trhal jí vlasy, plival po ní, jednou po ní hodil kovovou tyčku, až měla na hlavě bouli a krvácela, vytrhl jí hadičku vývodu moči, až krvácela a měla horečku, nutil ji konat těžké práce (například skládat dříví), vynucoval si na ní pohlavní styk proti její vůli, a když odmítala, fyzicky ji napadal a roztrhal na ní oblečení. Ve výroku o vině jsou podrobně uvedena ještě další zjištění o konkrétních formách jednání obviněného proti poškozeným a zejména také zjištění, že všichni poškození měli v důsledku jednání obviněného modřiny, hematomy a různá zranění, přičemž ze strachu z obviněného nevyhledali lékařské ošetření, případně zamlčeli jejich pravý důvod, navíc O. J. začala v průběhu soužití s obviněným trpět úzkostně depresivní poruchou projevující se zejména poruchami spánku, úzkostnými stavy a sny, sebevražednými myšlenkami, depresivními rozladami a afektivní labilitou, E. D. začal trpět závažnou plně rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchou vyžadující intenzivní a déletrvající léčbu a T. D. začala trpět posttraumatickou stresovou poruchou lehkého stupně.
3. O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině (a v důsledku toho i proti dalším výrokům) a státní zástupkyně v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2022, č. j. 11 To 225/2022-1123. Z podnětu odvolání státní zástupkyně byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou zrušen ve výroku o trestu a nově bylo o trestu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst.1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Další procesní vývoj věci
4. Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dovolání. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., přičemž zmínil také dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spojil mimo jiné námitky proti výroku o náhradě nemajetkové újmy s tím, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví tvoří podle §2958 občanského zákoníku jednotlivé dílčí samostatné nároky a že soudy nijak nezdůvodnily výši přiznaných náhrad z hlediska tohoto ustanovení. V této spojitosti uvedl, že „by mohl být dán“ i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť ve výroku měla být správně uvedena celá přiznaná částka náhrady, a nikoli částka snížená o to, co již sám uhradil. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil ve spojení s předchozími dovolacími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že dovolání je důvodné v části směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, neboť soudy v rozporu s ustanovením §2958 občanského zákoníku neuvedly, jaký druh nároku plynoucí z tohoto ustanovení přiznaly poškozeným. Výrok, jímž byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, je v rozporu s tím, že nikdo z poškozených takový nárok neuplatnil. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů v rozsahu výroků učiněných podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř., aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a poškozené odkázal s nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodoval již usnesením ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 313/2023, v němž nepřiznal opodstatněnost námitkám týkajícím se skutkových zjištění soudů ani právní kvalifikace jednání obviněného. Vyložil také, že námitky nepřiměřenosti uloženého trestu nejsou dovolacím důvodem, přičemž uložený trest neodporuje ani zásadě proporcionality trestních sankcí. Uzavřel, že dovolání je zjevně neopodstatněné v části směřující proti výroku o vině a proti výroku o trestu, přičemž zčásti bylo podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu, a že pokud by bylo podáno jen proti těmto výrokům, bylo by odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Důvodnými však shledal dovolací námitky vztahující se k tzv. adhezním výrokům, tj. výrokům o uplatněných nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Rozhodl proto o zrušení těchto výroků v rozsudku soudu prvního stupně a v odpovídající části také o zrušení rozsudku odvolacího soudu, včetně rozhodnutí na zrušené výroky navazujících. O odkázání poškozených na občanskoprávní řízení nerozhodoval, neboť dospěl k závěru, že poškození své nároky neuplatnili v adhezním řízení řádně, tj. nepodali řádný návrh ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř.
7. Ústavní stížnost obviněného proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1505/23.
8. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podali ústavní stížnost také tři ze čtyř poškozených, a to poškození E. D., T. D. a nezl. AAAAA. O těchto ústavních stížnostech bylo rozhodnuto nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1971/23 (poškozený E. D.), ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. 1942/23 (poškozená T. D.), a ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1954/23 (poškozená nezl. AAAAA). Ve všech těchto případech bylo Ústavním soudem rozhodnuto o zrušení citovaného usnesení Nejvyššího soudu v částech, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích shora jmenovaných poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Ve všech označených nálezech Ústavní soud vytkl, že Nejvyšší soud na základě dovolání obviněného obsahujícího ve vztahu k adhezním výrokům novou argumentaci rozhodl o zrušení výroků o náhradě nemajetkové újmy, aniž měli poškození možnost seznámit se s dovoláním obviněného, v němž namítal nesprávné posouzení a neodůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy, a k tomuto dovolání se vyjádřit. Proti překvapivému rozhodnutí Nejvyššího soudu se tak poškození neměli možnost bránit. Ústavní soud dále v těchto nálezech uvedl, že kasací otevřel Nejvyššímu soudu procesní prostor pro vydání nového rozhodnutí, ve kterém bude možno zohlednit argumentaci poškozených.
9. Nastala tak poněkud neobvyklá procesní situace, neboť z uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zjevně požaduje, aby bylo o tomtéž dovolání obviněného rozhodnuto znovu, respektive dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu, a to pouze v části týkající se náhrady nemajetkové újmy. Nejvyšší soud tento požadavek akceptuje, současně však považuje za potřebné (z hlediska možných judikatorních důsledků) připomenout, že tím nijak nezpochybňuje zásady, že o jednom dovolání má být rozhodnuto jediným rozhodnutím a že vedení trestního řízení jen o nároku poškozeného je obecně nepřípustné (jak vyplývá i z ustanovení §265 tr. ř., §265m odst. 2 tr. ř., §271 odst. 2 tr. ř., §284 odst. 3 tr. ř.).
10. Nejvyšší soud tedy, vycházeje z ustanovení §314h odst. 1 tr. ř., pokračoval po doručení posledního z citovaných nálezů Ústavního soudu v řízení o dovolání obviněného, pokud jde o tu jeho část, která se týká adhezních výroků, ovšem pouze výroků zrušených, týkajících se tří výše jmenovaných poškozených, kteří podali ústavní stížnost. Ačkoliv Ústavní soud rozhodl třemi samostatnými nálezy, rozhodoval Nejvyšší soud v jediném řízení. Nejvyšší soud především doručil dovolání obviněného a další podstatné písemnosti zmocněncům poškozených a poskytl jim lhůtu k vyjádření.
Vyjádření poškozených
11. Poškozená T. D. se k dovolání obviněného písemně vyjádřila prostřednictvím své zmocněnkyně, advokátky JUDr. Kateřiny Kolářové. Ve vyjádření připustila, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k přiznaným nárokům na náhradu nemajetkové újmy je sporé, nicméně v odst. 63. rozsudku Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou poukázal na to, že při přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy postupoval podle ustanovení §2956 a 2957 občanského zákoníku, a dále v odst. 61. rozsudku poukázal na přihlášené nároky, jak je jednotliví poškození soudu předložili. Odůvodnění soudu prvního stupně koresponduje s návrhem poškozené, která se k trestnímu řízení připojila se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč, když výslovně uvedla, že nárok opírá o ustanovení §2956 o. z. Dále poškozená v tomto podání uvedla, že podle ní se obviněný vůči ní dopustil jednání, kterým zasáhl do jejího práva na ochranu lidské důstojnosti a svobody, tedy přesně specifikovala přirozené právo, které bylo jednáním škůdce, v tomto případě obviněného, zasaženo. Vzhledem k tomu, že ustanovení §2956 o. z. cituje v odůvodnění svého rozsudku i Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou, podle poškozené je nepochybné, že ve shodě s posouzením soudu prvního stupně žádala přiznat náhradu nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy.
12. Prvostupňový soud ani poškozená vůbec nezmiňují, že by poškozená snad měla žádat o přiznání některého nároku specifikovaného v ust. §2958 o. z., na které ve svém dovolání poukazuje obviněný. Obviněný odkaz na toto ustanovení občanského zákoníku dává do souvislosti s tím, že poškození mohli mít psychické problémy způsobené i předchozím životem na Ukrajině a dále i užíváním omamných a psychotropních látek. Jelikož se soud prvního stupně, podle poškozené správně, vůbec nezabýval jednotlivými nároky, jak jsou kvalifikovány v §2958 o. z., neboť poškozená nárok opírající se o toto ustanovení v řízení nevznesla, nemusel se podle poškozené ani vypořádat s tím, zda na výši nároku mají vliv i obviněným zmíněné okolnosti. Podle poškozené byl postup soudu prvního stupně v tomto ohledu správný. Poškozená připomíná, že kromě podání ze dne 4.8.2020, kde výslovně specifikovala, že žádá odčinit duševní útrapy, jak jsou specifikovány v §2956 o. z., i ve svém závěrečném návrhu ze dne 30.11.2021 (při skončení řízení před soudem prvního stupně před zrušením rozhodnutí Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou Krajským soudem v Hradci Králové), který založila v písemné podobě do spisu, uvedla, že se k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč z titulu odškodnění duševních útrap způsobených jí protiprávním jednáním obviněného. A takto i soud prvního stupně její nárok aproboval, když v odůvodnění rozsudku odkázal na ustanovení §2956 o. z. Závěrem tato poškozená navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného ve vztahu k napadenému výroku o náhradě nemajetkové újmy jako nedůvodné odmítl.
13. Poškozená nezl. AAAAA se k dovolání písemně vyjádřila prostřednictvím své opatrovnice, advokátky Mgr. Šárky Svobodové. Především vyjádřila názor, že dovolání obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené není přípustné, neboť odvolání proti tomuto výroku obviněný nepodal a odvolací soud překročil svoji přezkumnou pravomoc, jestliže tento výrok přezkoumal.
14. Dále poškozená uvedla, že obviněný v dovolání uvádí, že důvodem pro korekci rozsudku soudu prvního stupně mělo být to, že ze znaleckých posudků vyplývá, že poškození mohli mít psychické problémy způsobeny i předchozím životem na Ukrajině a dále i užíváním omamných a psychotropních látek. Tyto úvahy obviněného se podle toho, co bylo projednáváno, netýkají poškozené nezl. AAAAA, která na Ukrajině nikdy nežila a omamné a psychotropní látky nikdy neužívala.
15. Námitka dovolatele, že soud nijak nezdůvodňuje výši přiznaných náhrad za nemajetkovou újmu jednotlivým poškozeným podle §2958 o. z., nepřiléhá podle poškozené ke skutkovému stavu týkajícímu se újmy jí způsobené. Poukázala na znění §2956 o. z. s tím, že obecné ustanovení §2956 o. z. dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, zatímco ustanovení §2958 a §2959 o. z. se týkají právě takových případů. V případě náhrad nemajetkové újmy způsobených týráním svěřené osoby nemajících svůj původ v poškození zdraví a nemajících povahu újmy na zdraví spočívající v psychickém onemocnění je náhrada přiznávána podle §2956 o. z., obdobně jako v případě újem způsobených zásahem do nedotknutelnosti osoby např. znásilněním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 100/2020, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3003/20). Požadavek obviněného na to, aby nalézací soud podřadil újmy poškozené způsobené pod ustanovení §2958 o. z. a aby rozlišil tyto jednotlivé nároky, proto podle poškozené není na místě.
16. Poškozená uvádí, že žádné nároky podle ustanovení §2958 o. z. neuplatňovala, když neuplatňovala nároky z titulu ublížení na zdraví a mající původ v poškození zdraví nebo ztrátě života, ale nároky z titulu nemajetkové újmy způsobené jí zásahy do jejího práva na ochranu osobnosti. V připojení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy bylo uvedeno, že u poškozené došlo k závažnému zásahu do jejích práv na ochranu osobnosti (ochrana zdraví, lidské důstojnosti, svobodného rozhodování, soukromí a rodinného života) a že v důsledku jednání obviněného poškozená opakovaně prožívala strach a obavy, bolest, úzkost, ponížení a pocit bezmoci (dle vyjádření z psychologické poradny se u ní projevují i náznaky posttraumatické stresové poruchy). Obviněný svým jednáním u poškozené způsobil rozvoj nadměrné senzitivity, anticipační úzkosti, emoční lability s afekty, náladovosti a rozvoj velmi snadné zranitelnosti.
17. Připojení poškozené k trestnímu řízení (návrh podle §43 odst. 3 tr. ř.) je podle názoru poškozené řádné. Je z něho patrné, vůči komu poškozená nárok uplatňuje, co požaduje (tj. v jaké výši žádá náhradu nemajetkové újmy) a z jakého důvodu, tj. o co svůj nárok opírá (stručné skutkové vylíčení objasňující důvodnost uplatňovaného nároku).
18. Poškozená dále podala výčet zásahů obviněného do jejích práv, jak vyplývají z odsuzujícího rozsudku, a dovodila, že nemajetková újma, jejíž náhradu požadovala, měla svůj původ v zásahu do jiných práv než práva na život a zdraví, a proto náhrada vzniklé újmy měla být (a byla) správně přiznána dle §2956 o. z. a §2957 o. z. Poukázala také na vybranou judikaturu Ústavního soudu, respektive výňatky z ní.
19. Ve svém vyjádření poškozená také uvedla, že vzápětí po vydání usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 313/2023-1181 ze dne 19. 4. 2023, kterým byly výroky o náhradách nemajetkových újem bez náhrady zrušeny, obviněný vyzval všechny poškozené k vrácení všech uhrazených částek (ji konkrétně dopisem ze dne 2. 6. 2023).
20. Podle názoru poškozené byly újmy jí způsobené jednáním obviněného výrokem o náhradě nemajetkové újmy plně a spravedlivě odškodněny, přičemž není na překážku, do které kategorie byly soudy zařazeny. Poškozená nicméně opětovně uvádí, že je přesvědčena, že byly správně zařazeny pod ustanovení §2956 o. z.
21. Pokud Nejvyšší soud ve zrušeném usnesení uvedl, že ke zrušujícímu rozhodnutí přistoupil proto, aby nebylo zasaženo do ústavních práv obviněného na spravedlivý proces, a poukázal na to, že rozsah odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy by měl být v zásadě srovnatelný s tím, jak by byl odůvodněn, pokud by o něm bylo rozhodováno v řízení občanskoprávním, poškozená k tomu poukázala na to, že v průběhu nalézacího řízení před soudem prvého stupně i následně v odvolacím řízení obviněný nároky poškozených uznával (brojit proti nim začal až v podaném dovolání, a to pouze okrajově). Pokud by obviněný stejným způsobem postupoval v občanskoprávním řízení (nárok by před soudem prvního stupně uznal), rozhodl by soud podle §153a o. s. ř. rozsudkem pro uznání. Dokazování by nebylo prováděno a odůvodnění rozsudku by se omezilo na konstatování, že obviněný nárok uznal, a proto bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání. Odůvodnění výroků o náhradách nemajetkové újmy poškozeným v této trestní věci podle názoru poškozené odpovídá postoji obviněného. Je sice stručné, ale poškozená má za to, že vzhledem k výše uvedenému, jakož i k dalším okolnostem tohoto případu, je dostatečné a ústavně konformní.
22. Poškozená AAAAA navrhla, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto jako nepřípustné, popř. zamítnuto jako nedůvodné.
23. Poškozený E. D. ve vyjádření k dovolání obviněného prostřednictvím zmocněnkyně Mgr. Petry Petrů uvedl, že námitky dovolatele týkající se náhrady nemajetkové újmy nepovažuje za relevantní a naopak rozhodnutí obou soudů považuje za správná. Žádný nárok podle §2958 o. z. soudy nepřiznaly a ani nebyl poškozeným žádán, proto je nelogický požadavek na podrobné odůvodnění nároků na náhradu újmy na zdraví podle §2958 o. z. Poškozený se k trestnímu řízení připojil s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy spočívající v duševních útrapách podle §2956 o. z., což ve svém návrhu detailně popsal. Náhradu újmy na zdraví nepožadoval. Duševní útrapy poškozeného souvisí s pestrou škálou zásahů do jeho různých osobnostních práv, tedy nikoliv pouze do práva na zdraví. To je patrné i z faktu, že uplatněné duševní útrapy časově dávno předcházely době, kdy se u poškozeného rozvinula posttraumatická stresová porucha. Jako duševní útrapy spojené s touto nemocí (a odškodnitelné podle §2958 o. z.) by bylo možno hodnotit pouze ty útrapy, které poškozený prožívá nyní, kdy již tuto poruchu zdraví má, a nikoliv útrapy, které prožíval před tím, než mu tato nemoc vůbec vznikla.
24. Okresní soud podle názoru poškozeného výslovně přiznal náhrady podle §2956 o. z. a ve vztahu k tomuto ustanovení toto rozhodnutí také odůvodnil, podle poškozeného řádně a dostatečně. Pro případ, že by Nejvyšší soud byl jiného názoru, poškozený podotýká, že případný postup spočívající ve zrušení adhezního výroku z důvodu jeho nedostatečného odůvodnění by vnímal (vzhledem k procesním možnostem poškozeného ovlivnit odůvodnění soudního rozhodnutí) jako nespravedlivý a nepřiměřený.
25. Pro případ zrušení adhezního výroku poškozený požádal, aby věc byla vrácena soudům k novému rozhodnutí v rámci trestního řízení, neboť v opačném případě by byl poškozený nucen domáhat se náhrady újmy občanskoprávní cestou, což by pro něho znamenalo finanční i psychickou zátěž. Zdůraznil, že další soudní projednávání jeho nároku by pro něho představovalo značnou újmu. Připomněl konečně i otázku možného promlčení nároku.
26. I tento poškozený navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Posouzení věci Nejvyšším soudem
27. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle §265f odst. 1 tr. ř.
28. Dovolání je (v této části) přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nesprávná je úvaha prezentovaná ve vyjádření poškozené nezl. AAAAA, respektive její opatrovnice, že když obviněný nepodal odvolání výslovně proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy, nemohl krajský soud jako soud odvolací tyto výroky přezkoumat, a tudíž je dovolání v této části nepřípustné. Ve skutečnosti byl odvolací soud podle §254 odst. 3 tr. ř. povinen přezkoumat i adhezní výroky, neboť obviněný podal odvolání proti výroku o vině, v němž obecně zpochybňoval skutková zjištění nalézacího soudu o týrání poškozených a tím i celý výrok o vině včetně právní kvalifikace. Na výrok o vině navazovaly i adhezní výroky, které v návaznosti na odvolatelem vytýkané vady byl odvolací soud povinen přezkoumat a ostatně také přezkoumal, byť nedostatečně. Nejvyšší soud poté jako soud dovolací byl povinen se zabývat námitkami obviněného proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy podřaditelnými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Dovolání – v části, jež je nyní projednávána – směřovalo proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy a potud jej nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek v části, v níž byl ponechán beze změny výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, i řízení, které této části napadeného rozsudku předcházelo, a shledal, že v uvedeném směru je dovolání důvodné.
30. Je nutno předeslat, že Ústavní soud ve svých shora označených nálezech vyslovil porušení základních práv poškozených na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Důvod vyhovění ústavním stížnostem poškozených tedy spočíval v procesním pochybení výše popsaném. Jiné závazné právní názory ve smyslu §314h odst. 1 věta druhá tr. ř. Ústavní soud nevyslovil. Nicméně je zřejmé, že pokud jde o samotné adhezní návrhy poškozených (připojení se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu nemajetkové újmy), považoval je Ústavní soud za řádně uplatněné, jak vyplývá z obsahu, kontextu a smyslu citovaných nálezů, když se zde například uvádí, že trestní řízení skončilo, ale o nárocích poškozených, se kterými se k trestnímu řízení připojili, nebylo nijak rozhodnuto.
31. Nejvyšší soud především považuje za vhodné uvést, že plně akceptuje závěr Ústavního soudu o porušení ústavních práv poškozených, především práva na rovnost poškozených jako účastníků soudního řízení, byť jde tento závěr nad požadavky stanovené trestním řádem a také nad rámec dosavadní soudní praxe. Proto Nejvyšší soud v řízení dále postupoval tak, že umožnil poškozeným vyjádřit se k dovolání obviněného se znalostí toho, co bude předmětem dalšího rozhodování dovolacího soudu. Teprve poté Nejvyšší soud přikročil k novému posouzení příslušné části dovolání obviněného, přihlížeje i k argumentaci poškozených.
32. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod, pokud jím je jiné nesprávné hmotně právní posouzení, než je právní posouzení skutku, lze vztáhnout i na výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy, jímž bylo porušeno ustanovení hmotného práva, typicky občanského zákoníku.
33. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v části čtvrté, hlavě III upravuje závazky z deliktů, přičemž v dílu 1 upravuje náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Podle §2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Z tohoto ustanovení je zřejmé, že škodou se rozumí újma na jmění, tedy újma, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného. V posuzované věci žádný z poškozených neuplatnil nárok na náhradu škody. Proto je v rozporu s ustanovením §2894 odst. 1 o. z. výrok, jímž Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozhodl, že poškození E. D. a AAAAA se podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytky svých nároků na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních, a v návaznosti na to i výrok, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl odvolání obviněného, pokud výrok podle §229 odst. 2 tr. ř. ponechal nedotčen (tento výrok je vadný, třebaže Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou patrně měl na mysli to, že na řízení ve věcech občanskoprávních poškozené odkazuje se zbytkem nároků na náhradu nemajetkové újmy).
34. Všichni poškození uplatnili nárok na náhradu nemajetkové újmy, tj. takové újmy, která se neprojevila v jejich majetkové sféře a neměla povahu škody jako újmy na jmění. Soud prvního stupně poškozeným přiznal tyto nároky, respektive jejich část, a uvedl, že rozhodnutí se opírá o ustanovení §2956 a §2957 o. z. Tato ustanovení jsou v rámci části čtvrté, hlavy III o. z. (závazky z deliktů) součástí oddílu 3, který upravuje způsob a rozsah náhrady. Podle §2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. Podle §2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
35. Za nemajetkovou újmu se tedy považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích.
36. Nárok na odškodnění duševních útrap (jako součásti nemajetkové újmy) je ve vztahu k primární oběti zakotven též v ustanovení §2958 o. z., které je ustanovením o náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Podle §2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Ze vztahu mezi citovanými ustanoveními občanského zákoníku vyplývá, že zatímco obecné ustanovení §2956 o. z. dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, ustanovení §2958 a §2959 o. z. se týkají právě takových případů.
37. Pokud jde o ublížení na zdraví, jde z hlediska občanského zákoníku o újmu, která má širší obsah, než je ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku, resp. těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Náhrady při ublížení na zdraví upravuje ustanovení §2958 o. z., z něhož ovšem vyplývají různé samostatné nároky. Tyto jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.). Nárokem na odškodnění bolesti se rozumí odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání. Jsou-li bolesti trvalým následkem poškození zdraví, odškodňují se v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. Běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu jsou zahrnuty již v ohodnocení bolesti. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví ve smyslu §2958 o. z. jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru, nýbrž jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru.
38. Soud rozhodující v trestním řízení o nemajetkové újmě musí v rozsudku náležitě vyjádřit, jaký druh nároku poškozenému přiznal. Musí především zvážit, jaký charakter má nárok poškozeným v tomto řízení uplatněný, tj. zda jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jež je kompenzováno v §2956 o. z., anebo o některý z nároků plynoucí z §2958 o. z., a pokud ano, o který. V uvedeném směru by jednoznačně mělo vyznít i odůvodnění příslušného výroku. Podrobně je veškerá tato problematika rozebrána v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikovaném pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr., na který lze v podrobnostech odkázat.
39. Adhezní trestní řízení v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení uplatňován, a proto příslušný výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost odůvodnit své rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o uvedených nárocích v řízení ve věcech občanskoprávních. V rámci tohoto rozhodování musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna příslušná ustanovení občanskoprávních předpisů. Rozsah, v němž je třeba takový výrok odůvodnit, by měl být zásadně srovnatelný s tím, jak by byl odůvodněn, pokud by o něm bylo rozhodováno v řízení občanskoprávním (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011).
40. Tomuto požadavku soudy v projednávané věci nedostály. Tím došlo k porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení a rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně proto v uvedených částech nemohla obstát. Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání obviněného musel mít na paměti ústavní práva nejen poškozených, ale i obviněného. Ten se z rozhodnutí soudů nedozvěděl, jaké nároky proti němu a z jakých důvodů byly poškozeným přiznány.
41. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku sice výslovně zmínil pouze ustanovení §2956 a §2957 o. z. (nikoli ustanovení §2958 o. z.), avšak výroky o náhradě nemajetkové újmy odůvodnil především ve vztahu k utrpěné újmě na psychickém zdraví poškozených, když zejména uvedl, že byly prokázány u poškozených různé stupně významných traumaticko-stresových postižení (viz odst. 62 odůvodnění rozsudku). Konkrétně se nalézací soud jednotlivými poškozenými z tohoto hlediska nezabýval, pouze odkázal na závěry soudních znalců (přičemž měl patrně na mysli znalce z odvětví psychiatrie a psychologie). Odvolací soud pouze obecně potvrdil správnost adhezního výroku v rozsudku soudu prvního stupně, konkrétním hmotněprávním podkladem přiznaného nároku ani výší nároku u jednotlivých poškozených se nezabýval, pouze uvedl, že důvodně nejvyšší částka byla přiznána poškozenému E. D.
42. Není nutno zastírat, že i úprava dané problematiky (nemajetkové újmy a její náhrady) v platném občanském zákoníku je poměrně nejasná a nepřehledná a vyvolává určitá interpretační úskalí. Nejvyšší soud připomíná, že §2956 o. z. je obecné ustanovení, které odkazuje na první část občanského zákoníku z hlediska zásahu do tam upravených přirozených práv, která jsou demonstrativně uvedena v §81 odst. 2 o. z. (právo na život, zdraví, důstojnost, vážnost, čest aj.). Z uvedeného ustanovení je třeba vždy vycházet při posouzení, zda uplatněný nárok představuje odčinitelnou nemajetkovou újmu. Právo domáhat se upuštění od zásahů do osobnostních práv a odstranění následku takového zásahu se opírá o ustanovení §82 odst. 1 o. z. Tento prostředek nápravy zásahu do osobnostních práv je rozvinut v §2894 odst. 2 o. z. a v §2956 o. z. o pojetí nemajetkové újmy a v následujících ustanoveních o způsobu a rozsahu náhrady. Mezi hodnoty demonstrativně vypočtené v §81 odst. 2 o. z. se řadí i život a zdraví jako základní složky osobnostní integrity, které požívají ochrany. V §2958 o. z. je speciálně nastaven zákonný rámec pro poskytování náhrady za nemajetkové újmy spojené s takovým zásahem do duševní a tělesné integrity, kdy dochází k nepříznivému zdravotnímu dopadu na fyzickém nebo duševním zdraví (ublížení na zdraví). V takovém případě odpovídá nemajetková újma utrpení poškozeného a zhoršení jeho tělesného nebo duševního zdraví. Poukaz na duševní útrapy, které se mohou rovněž projevit jako nepříznivý následek zásahu do přirozených práv člověka, není samostatnou skutkovou podstatou, jež by bez dalšího zakládala nárok na náhradu a jež by stála odděleně od ostatních nepříznivých účinků, jimiž se nemajetkové újmy projevují. Jde tedy spíše o dílčí definici nemajetkové újmy, kterou zákon blíže obsahově nevymezuje, lze však dovozovat, že duševními útrapami je míněn stav, kdy vnímání účinků zásahu přesáhne běžnou úroveň diskomfortu a projeví se v silnější intenzitě pociťovaných nesnází již jako bolestně prožívaná záležitost. Obecně vzato tedy duševní útrapy mohou, ale nemusí představovat ublížení na zdraví podle §2958 o. z.
43. Na základě těchto úvah a vztahu ustanovení §2956 o. z. a §2958 o. z. jako vztahu obecného a speciálního lze uzavřít, že v případě ublížení na zdraví v podobě vzniku duševních útrap, které se odškodňují jako psychická bolest, je obtížné oddělit duševní útrapy podle §2956 o. z., které by k ublížení na zdraví nevedly, a nároky na odškodnění psychické bolesti podle §2958 o. z. I když obecně není vyloučeno rozhodnout o odškodnění duševních útrap nějak oddělených od duševní bolesti spojené s ublížením na zdraví, je nutno v takovém případě soudní rozhodnutí o to pečlivěji odůvodnit. Navíc soudy v posuzovaném případě ve skutečnosti takové oddělení neučinily, protože výslovně odškodňovaly u poškozených „různé stupně významných traumaticko-stresových postižení“ v souladu se závěry soudních znalců. Ublížení na zdraví poškozených se ostatně projevilo i v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku a našlo svůj výraz také v právní kvalifikaci jednání obviněného. Z obsahu spisu a z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu plyne, že u poškozených došlo k ublížení na zdraví ve smyslu §2958 o. z. Není ale zcela jasné, zda i z tohoto titulu byly také příslušné nároky uplatňovány a přiznány. Právní kvalifikace uvedená v návrhu (v připojení poškozených) není rozhodná a nic na tom nemění ani fakt, že nalézací soud v odůvodnění adhezního výroku výslovně nezmínil ustanovení §2958 o. z., ale pouze §2656 a §2957 o. z. Je úkolem soudu, aby vyhodnotil, jaký nárok poškozený uplatnil. Soud není vázán případně vadnou právní kvalifikací nároku poškozených a taková nepřesnost nebrání tomu, aby nárok, jehož hmotně právní opodstatnění spočívá v jiném ustanovení, byl poškozenému, je-li důvodný a prokázaný, přiznán.
44. Z výroku rozsudku soudu prvního stupně v posuzovaném případě pouze vyplývá, že je přiznána náhrada nemajetkové újmy, z odůvodnění pak plyne, že jde o odčinění újmy na zdraví v podobě významných traumaticko-stresových postižení (konstatovaných znaleckými posudky), tj. o stanovení náhrady podle §2958 o. z., a to i přesto, že v dalším odstavci nalézací soud odkazuje na ustanovení §2956 a §2957 o. z. Z hlediska rovnosti před zákonem přitom nelze akceptovat, aby soudy obcházely požadavky ustálené judikatury Nejvyššího soudu na specifikaci náhrad za ublížení na zdraví podle §2958 o. z. tím, že v odůvodnění formálně uvedou jiné, nesprávné ustanovení občanského zákoníku.
45. I pokud by bylo možno připustit, že lze oddělit ty duševní útrapy, které k ublížení na zdraví nevedly, uplatnit pouze nárok na jejich odškodnění a nároky na odškodnění ublížení na zdraví (psychické bolesti) podle §2958 o. z. si „nechat na později“, je třeba trvat na tom, aby se obviněnému dostalo zřetelné informace, jaké nároky byly konkrétním soudním rozhodnutím vyřešeny, a o kterých naopak rozhodnuto nebylo, takže může očekávat jejich uplatnění vůči sobě v budoucnu (na tom může mimo jiné záviset jeho úvaha o podání opravného prostředku). Rozhodnutí soudů v dané věci tomuto požadavku nevyhovují. Naopak jsou vnitřně rozporná v tom směru, že poukaz na ustanovení §2956 o. z. neodpovídá zbytku odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, aniž by se tím i odvolací soud jakkoli blíže zabýval.
46. I v případě, že by soudy odůvodněně a jednoznačně vycházely z toho, že rozhodují pouze o nároku podle §2956 o. z., tedy že se jejich rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy netýká psychických útrap poškozených spojených s újmou na jejich psychickém zdraví, je třeba, aby soudní rozhodnutí obsahovalo alespoň elementární odůvodnění rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy. Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze o přiměřenosti výše peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu soud musí vzít v úvahu – stručně řečeno – zejména význam statku, do kterého bylo zasaženo (zdraví, důstojnost, čest, atp.), intenzitu zásahu, tj. způsob zásahu, rozsah újmy, trvání zásahu, a dále okolnosti na straně pachatele a okolnosti na straně poškozeného.
47. Podstatné je, že jednotlivé výroky o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy nejsou řádně odůvodněny nejen ve vztahu k jednotlivým nárokům, ale ani ve vztahu k jednotlivým poškozeným. Jako nepřezkoumatelné proto nemohly obstát pro nesprávnou aplikaci ustanovení občanského zákoníku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto muselo dojít k jejich zrušení.
48. Závěrem je vhodné shrnout zásadní pochybení soudů při rozhodování o nárocích poškozených:
- Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou dostatečně jasně nespecifikoval, jaké konkrétní nároky a v jaké výši poškozeným přiznal,
- ani minimálním způsobem neodůvodnil adhezní výroky z hlediska judikaturou stanovených kritérií,
- neodůvodnil výši náhrad přiznaných jednotlivým poškozeným, a to ani z hlediska rozdílů v této výši,
- není tudíž zřejmé, zda a v jakém rozsahu se poškození případně mohou dalších částí nároků domáhat ještě v budoucnu.
49. Tím pádem je výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. (ve spojení s jeho odůvodněním) nejasný, nepřezkoumatelný a odporující zákonu. Výrok o náhradě nemajetkové újmy v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou nemohl z výše uvedených důvodů obstát. Ze stejného důvodu nemohl obstát ani výrok, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl odvolání obviněného, pokud jím zůstal nedotčen výrok o náhradě nemajetkové újmy.
50. Je skutečností, že chybný postup soudů nelze klást poškozeným za vinu a že pro ně přinesl určité nepříznivé důsledky, přinejmenším určitý diskomfort při eventuálním uplatňování práva na náhradu nemajetkové újmy v občanskoprávním řízení, pokud tato nebude nahrazena obviněným i ve zbývající části dobrovolně. Vznikla však situace, že postupem soudů bylo porušeno základní právo obviněného na spravedlivé řízení, což si vyžádalo zásah Nejvyššího soudu v řízení o dovolání. Přitom by odporovalo smyslu dovolacího řízení a ustanovení §265r odst. 7 tr. ř., aby Nejvyšší soud prováděl dokazování k nárokům poškozených a aby důkazy sám hodnotil a o nárocích sám rozhodl a nahrazoval tak činnost soudů nižších stupňů, a to bez možnosti opravného prostředku. Pro takový postup v daném případě nebyly splněny podmínky. Nejvyšší soud však poté, co zákonodárce umožnil uplatnění a přiznání náhrad za nemajetkovou újmu v trestním řízení, vyvíjí ve své judikatorní i pedagogické činnosti značnou snahu směřující k tomu, aby v praxi soudů prvního a druhého stupně nedocházelo k podobným excesům jako je tento.
51. Teoreticky by bylo možné si představit situaci, že by od odůvodnění výroků o náhradě nemajetkové újmy bylo v trestním řízení v zásadě upuštěno a bylo by vycházeno z toho, že v případě spáchání trestného činu je spravedlivé prostě „nějaký“ nárok přiznat. To ale Nejvyšší soud akceptovat nemůže, neboť by to bylo v rozporu s principy právního státu a ostatně i s výše zmíněnými požadavky stanovenými v judikatuře Ústavního soudu.
52. Na odůvodnění adhezního výroku nelze zcela rezignovat ani za situace, kdy obviněný sice využívá svého práva a trestnou činnost nedoznává, nicméně ve snaze o zmírnění trestu nahradí poškozenému zcela nebo zčásti způsobenou újmu. Je nepřiléhavé, jestliže se opatrovnice poškozené nezl. AAAAA odvolává na institut rozsudku pro uznání upravený v občanském soudním řádu. Pokud se poškozený rozhodne svůj nárok uplatnit v trestním řízení, nemůže se dovolávat občanského soudního řádu, neboť procesní postup trestního soudu se vždy řídí trestním řádem, i když při hmotně právním posuzování nároku soud vychází z předpisů hmotného práva občanského, popřípadě jiných odvětví. V daném případě obviněný uhradil poškozeným převážnou část požadovaných náhrad za nemajetkovou újmu zjevně s cílem dosáhnout co nejmírnějšího, podmíněného trestu odnětí svobody, což se mu také před soudem prvního stupně podařilo. Neměl tudíž důvod uplatnit ve svém odvolání konkrétní kvalifikované námitky proti adheznímu výroku a učinil tak až v dovolání, poté, co odvolací soud přesto trest změnil na nepodmíněný.
53. Zbývá dodat, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu není konečným způsobem řešena (ani zpochybněna) otázka nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy. I nadále platí, že mimosoudní vypořádání nároků (k němuž již přinejmenším zčásti došlo) je nanejvýš žádoucí a může se uplatnit i jako případné kritérium při rozhodování o podmíněném propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody. Konečně pokud se ve vyjádření jedné z poškozených poukazuje na to, že v návaznosti na první kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu vyzval obviněný všechny poškozené k navrácení všech částek, které jim na náhradu nemajetkové újmy uhradil, lze k tomu dodat, že tehdejší ani nynější rozhodnutí Nejvyššího soudu nezakládá oprávnění obviněného na vrácení dobrovolně uhrazených náhrad nemajetkové újmy. Tu obviněný poškozeným již z převážné části (celkem 248 000 Kč) uhradil, pokud v mezidobí neuhradil i částky další.
54. K připomínce poškozeného E. D., že jeho nárok již může být promlčen, se Nejvyšší soud nebude blíže vyjadřovat jednak proto, že otázka promlčení nebyla předmětem napadeného rozhodnutí, jednak i proto, že tato výhrada není podložena žádnou konkrétní argumentací. Není například patrné, jak poškozený ve vztahu k danému případu vykládá ustanovení §636 o. z. o délce promlčecí lhůty nebo ustanovení §648 o stavení běhu promlčecí lhůty.
55. Dovolání obviněného směřující proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy je důvodné z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud obviněný zmínil také neúplnost výroku o náhradě nemajetkové újmy jako možný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak v tomto ohledu dovolání není opodstatněné. Neúplným výrokem se podle tohoto ustanovení rozumí výrok, jímž nebyl v celém rozsahu vyčerpán předmět rozhodnutí. O to se v dané věci nejednalo.
Závěrem
56. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného, pokud byl tímto výrokem ponechán nedotčen výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ve vztahu k poškozeným E. D., T. D. a AAAAA. Z řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy, tedy celý výrok podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř., a to ve vztahu k jmenovaným poškozeným. Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedených částí obou rozsudků ztratila podklad. S uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu