ECLI:CZ:NS:2020:7.TDO.100.2020.1
sp. zn. 7 Tdo 100/2020-620
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 2. 2020 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchní soud v Praze ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 10 To 84/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 2/2019 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2019, č. j. 5 T 2/2019-498, byl obviněný M. K. uznán vinným pod bodem 1 zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku a pod bodem 2 zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym) ve výši 400 000 Kč.
Zločinu znásilnění a přečinu podání alkoholu dítěti se obviněný podle zjištění nalézacího soudu dopustil v podstatě tím, že od podzimu roku 2017 do 23. 12. 2018 ve svém bydlišti v obývacím pokoji rodinného domu za účelem vlastního sexuálního uspokojení s četností ob víkend a od přelomu let 2017 a 2018 až každý víkend, a to i poté, co poškozené nezletilé AAAAA, nar. XY, nalil blíže nespecifikované množství alkoholu, s ní proti její vůli opakovaně vykonával soulože a anální pohlavní styky, osahával ji na prsou a na přirození, které jí též olizoval a zasouval jí do něj prsty, neúspěšně po ní požadoval orální pohlavní styky, přičemž její věk znal, neboť se jedná o dceru jeho bývalé manželky, a uvedeného jednání se dopouštěl jednak přes její aktivní obranu a jednak zneužívaje její opilosti po podaném alkoholu a strachu z další fyzické agrese vůči ní a posléze zneužívaje své fyzické převahy a toho, že poškozená uvedenému jednání nakonec podlehla při seznání beznadějnosti kladení dalšího odporu. Zločinu pohlavního zneužití se dopustil podle zjištění soudu prvního stupně tím, že v noci ze 7. 12. na 8. 12. 2018 na tomtéž místě si přilehl k poškozené nezletilé BBBBB (pseudonym), nar. XY, jejíž věk znal, a po dobu asi patnácti minut ji osahával přes oblečení na prsou.
Odvolání obviněného směřované proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 10 To 84/2019-570, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesení Vrchního soudu v Praze napadl obviněný dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudu prvního stupně vytkl, že nesprávně zhodnotil důkazy, především věrohodnost výpovědí poškozených nezletilých, přičemž nevzal v potaz jeho obhajobu uplatňovanou od počátku trestního řízení, že se trestné činnosti nedopustil, ani jiné důkazy znějící v jeho prospěch. Zdůraznil, že žádnými důkazy nebylo prokázáno, že by výpovědi obou poškozených byly pravdivé. Ze znaleckých posudků i z výpovědi matky obviněného i jeho samotného naopak vyplývá, že poškozená AAAAA nemluvila pravdu. Výpověď této poškozené je jediným přímým důkazem, na základě kterého byl odsouzen. Z výsledků gynekologického vyšetření je sice patrné, že měla pohlavní styk, neprokazuje však, s kým tento styk měla. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že soud při hodnocení důkazů porušil zásadu presumpce neviny a s ní související zásadu in dubio pro reo . V závěru svého dovolání dodal, že pokud se jedná o uloženou povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč, je pro něj taková částka likvidační, jelikož po dobu výkonu trestu odnětí svobody nebude mít žádný příjem a nebude tak mít z čeho splácet své závazky. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že námitky dovolatele jsou skutkové povahy a nelze je podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod. Vyložila, že soudy se těmito námitkami obviněného zabývaly a dospěly k logickým a důkazně podloženým závěrům o vině. Navrhla dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.), splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů (sem spadá i námitka porušení principu in dubio pro reo ), případně jakým způsobem a v jakém rozsahu provedly dokazování, se míjejí s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že je jimi vytýkáno porušení procesního práva, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zatímco zákonným dovolacím důvodem je porušení hmotného práva.
Dovolání obviněného bylo založeno převážně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů. Většina námitek se týkala posouzení věrohodnosti výpovědí poškozených nezletilých a toho, jak soudy hodnotily výpověď matky obviněného – svědkyně E. H. K. a výpověď samotného obviněného.
Není však důvod zpochybňovat závěr soudů, jež uvěřily výpovědím poškozených nezletilých v kontextu ostatních důkazů. Především soud prvního stupně se velmi obsáhle zabýval posouzením věrohodnosti těchto výpovědí (srov. odstavce 44 až 53 odůvodnění rozsudku), přičemž uvedl, jaké další důkazy podporují závěr o jejich pravdivosti. Jedná se o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví pedopsychiatrie, a z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, vypracované jak na poškozenou AAAAA, tak na poškozenou BBBBB (té se týkal pouze psychologický posudek), i upřesňující a doplňující výslechy obou jejich autorek – znalkyň MUDr. Evy Čápové a Mgr. Lenky Čermákové provedené u hlavního líčení. Dále se jedná o výpovědi svědků T. V., pracovnice Základní školy XY E. K, či biologické matky poškozené AAAAA R. K. i o listinné důkazy, jako např. lékařské zprávy o výsledcích gynekologického vyšetření poškozené AAAAA či obsah lékařské zprávy Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch v Hradci Králové atd. Není proto pravdou, že by byl závěr o vině obviněného učiněn pouze na základě výpovědí poškozených nezletilých, jak bylo tvrzeno v dovolání. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, jaké další zjištěné skutečnosti vzaly v potaz a jaké okolnosti dotvořily celkový obraz svědčící pro závěr o vině obviněného. Argumentaci obou soudů lze označit za logickou a nevykazující prvky libovůle.
V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem dovolacího řízení jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pod uplatněný dovolací důvod je podřaditelná námitka obviněného směřovaná do výroku o náhradě nemajetkové újmy, konkrétně uložení povinnosti zaplatit poškozené nezletilé AAAAA 400 000 Kč. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat i proti adheznímu výroku (§228 odst. 1 tr. ř.), jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o „jiné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Typicky se může jednat o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim odpovědnosti za způsobenou škodu, nemajetkovou újmu či bezdůvodné obohacení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1154/2016, ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019). I když tuto námitku obviněný správně podřadil pod výše uvedený dovolací důvod, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou.
Byla založena na tvrzení, že částka 400 000 Kč, kterou má obviněný uhradit poškozené AAAAA jakožto náhradu nemajetkové újmy, je pro něj likvidační. V rámci této výhrady vytkl především odvolacímu soudu, že při posouzení jeho schopnosti tuto povinnost k náhradě nemajetkové újmy splnit nesprávně posoudil kritérium jeho majetkových poměrů.
Ačkoli jde o námitku pouze dílčí, týká se stanovení výše náhrady nemajetkové újmy a tedy aplikace příslušných ustanovení občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“). Nalézací soud se touto otázkou obsáhle zabýval v odst. 75 - 89 odůvodnění svého rozsudku. Důvodně aplikoval zejména ust. §2951 odst. 2, §2956 a §2957 o. z. a vyšel ze zásadně správných kritérií pro stanovení výše náhrady. Vzal v úvahu vysokou závažnost a okolnosti jednání obviněného a jeho negativní následky na psychice poškozené, i když nebyly v daném případě nějak mimořádně těžké. Celkově byl případ z tohoto hlediska hodnocen jako typově „neutrální“. Soudy přihlédly k intenzitě, četnosti, dlouhodobosti a způsobu zásahů do přirozených osobnostních práv poškozené, jejímu věku a rovněž k tzv. sekundární viktimizaci pramenící z nutnosti podstoupit lékařská vyšetření, znalecké zkoumání a úkony trestního řízení. Odvolací soud správně konstatoval, že samotné uložení trestu nemůže být pro poškozenou postačující satisfakcí. Z hlediska okolností na straně obviněného bylo přihlédnuto k úmyslnému spáchání činu, jinak nebylo zjištěno nic, co by výši náhrady mělo zásadně ovlivnit (samotné popírání trestné činnosti takovou skutečností není). I přes určitou nepřesnost spočívající v odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, který se týkal jiné problematiky, a na zde uvedené „rozpětí“ od 240 000 do 500 000 Kč, lze uzavřít, že částku 400 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy lze, ač je poměrně vysoká, akceptovat jako v zásadě odpovídající judikaturou uznávaným kritériím. Správně nalézací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 4 Tdo 482/2016, přičemž zejména tento druhý případ, v němž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu nemajetkové újmy 300 000 Kč, je podobný zde posuzované kauze.
Námitka obviněného se však týkala pouze doplňkového kritéria - dopadu do majetkové sféry obviněného. Judikatura Nejvyššího soudu se přiklání k názoru, že majetkové poměry škůdce (zde obviněného) nejsou nějakým samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality. Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Jinými slovy, případné zvažování majetkových poměrů obviněného coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy je nezbytné vnímat pouze v jeho quasimoderačním významu (nepůjde o moderaci v pravém slova smyslu podle §2953 o. z., která se uplatní spíše tam, kde lze výši nemajetkové újmy nějak kvantifikovat - např. při stanovení bolestného a ztížení společenského uplatnění - a kde se už při určování samotné výše jejího odčinění nemohou promítnout hlediska významná pro moderaci). Nepochybné je, že toto hledisko nesmí představovat otázku, zda obviněný disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, zda je bohatý či chudý (a rozhodné není ani to, zda jde o právnickou, nebo fyzickou osobu). Proto jeho majetkové poměry nehrají roli pro nějaké odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného jen tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle ostatních kritérií) pro obviněného představovala likvidační důsledek. Majetkové poměry mohou představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019).
Důležité je, že nelze zjišťovat jen aktuální majetkové poměry škůdce, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Jinak řečeno, rozhodující nejsou pouze majetkové poměry škůdce v době rozhodování, ale i perspektiva jejich potenciálního vývoje v budoucnosti. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15). Soudy toto vzaly v úvahu, včetně pro obviněného nastávajícího delšího výkonu trestu odnětí svobody (viz odst. 52 odůvodnění napadeného usnesení).
Je nutné také dodat, že právo na přirozených právech oběti (v daném případě právo poškozené na ochranu cti, důstojnosti a svobodné rozhodování o svém intimním životě) je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů škůdce by mohlo v některých případech poškozenému vzniklou újmu ještě prohloubit. Jde tedy pouze o určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků na náhradu nemajetkové újmy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018).
V posuzovaném případě soudy na podkladě konkrétních skutečností důvodně uzavřely, že majetkové poměry obviněného nemohly výši náhrady nijak ovlivnit v tom směru, že by byla tato výše pro obviněného likvidační. Námitka dovolatele vztahující se k uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozené v uvedené výši je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolání obviněného se z podstatné části zakládá na námitkách, jež mají skutkovou povahu a nejsou dovolacím důvodem, zčásti se zakládá i na námitce, kterou je možné pod uplatněný dovolací důvod podřadit, jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 2. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu