ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.654.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 654/2019-1405
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o dovolání obviněného M. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 90/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 5/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného M. G. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 90/2018, ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA (pseudonym), nar. XY, k rukám zmocněnce Mgr. Jana Blažka, advokáta, se sídlem Plzeň, Riegrova 223/20, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200.000 Kč a ve výroku, jímž byla poškozená AAAAA se zbytkem uplatněného nároku na nemajetkovou újmu v penězích podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení občanskoprávní. Současně se zrušuje jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 3 T 5/2018, ve výroku, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nar. XY, prostřednictvím zmocněnce Mgr. Jana Blažka, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200.000 Kč, a ve výroku, jímž byla podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozená AAAAA, nar. XY, prostřednictvím zmocněnce Mgr. Jana Blažka, odkázána se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného použití §265 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že poškozená AAAAA, nar. XY, odkazuje se svým nárokem na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 3 T 5/2018, byl obviněný M. G. uznán vinným pod bodem 1) pokračujícím zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených. Za to byl odsouzen podle §168 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, nar. XY, prostřednictvím zmocněnce Mgr. Jana Blažka, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA, nar. XY, prostřednictvím zmocněnce Mgr. Jana Blažka, odkázána se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali, jednak obviněný, jednak poškozená AAAAA, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 90/2018 tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným pod bodem 1) pokračujícím zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkových zjištění, že:
1. v Plzni, nejméně dne 16. 3. 2017 a dále v době od 30. 3. 2017 do 3. 7. 2017 a od 18. 7. 2017 do 15. 8. 2017, v úmyslu užít poškozenou E. G., nar. XY, jejíž věk znal, k prostituci, přiměl poškozenou k pohlavním stykům, a to pod záminkou pomoci její tetě N. G., nar. XY, k níž měla silný citový vztah a posléze pod pohrůžkou, že její tetě, v rozporu se skutečností, sdělí, že s ním poškozená chtěla mít pohlavní styk, poškozená tak obžalovanému vyhověla a následně v blízkosti čerpací stanice XY na XY ulici a poblíž autobusového nádraží v XY ulici, poskytovala podle instrukcí obžalovaného sexuální služby za úplatu, kterou předávala obžalovanému, který se v daných místech vždy zdržoval, přičemž v důsledku tohoto jednání poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy s psychotickými příznaky, projevujícími se poruchami spánku, děsivými sny, paranoidními bludy a halucinacemi, úzkostmi a depresemi a podstatně omezující poškozenou v běžném životě, a to nejméně v době od vyšetření znalkyně z oboru psychiatrie dne 7. 1. 2018 do termínu výslechu před nalézacím soudem dne 21. 6. 2018,
2. v Plzni, nejméně dne 16. 3. 2017 a dále v době od 30. 3. 2017 do 3. 7. 2017 a od 18. 7. 2017 do 15. 8. 2017, na ubytovně na XY ulicí a v bytě v XY ulici č. XY, z finančních prostředků, které poškozená E. G., nar. XY, získala z provozování prostituce popsané v bodě 1), opatřil psychotropní a omamné látky, které poškozené následně poskytl, a to v přesně nezjištěném počtu případů přesně nezjištěné množství metamfetaminu, nejméně ve dvou případech přesně nezjištěné množství heroinu a nejméně v šesti případech přesně nezjištěné množství morfinu,
přičemž metamfetamin je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek do Seznamu II Jednotné Úmluvy o psychotropních látkách, heroin je omamnou látkou zařazenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek do seznamu IV jednotné Úmluvy o omamných látkách a morfin je omamnou látkou zařazenou v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. O seznamech návykových látek do seznamu I jednotné Úmluvy o omamných látkách, kdy k disponování s těmito látkami nebyl obžalovaný oprávněn a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 1 T 13/2006, který nabyl právní moci dne 11. 6. 2007, odsouzen pro pokračující trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, který vykonal dne 22. 8. 2016,
3. Za toto jednání obviněného odsoudil podle §168 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené AAAAA, nar. XY, k rukám zmocněnce Mgr. Jana Blažka, advokáta, se sídlem Plzeň, Riegrova 223/20, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou E. G., nar. XY, odkázal se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání poškozené E. G. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl obviněný M. G. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve svém mimořádném opravném prostředku úvodem konstatuje, že si je vědom, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody a současně připomíná zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, zejména nález ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/2004, v němž Ústavní soud poukázal na velmi úzkou interpretaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, jehož výklad označil za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. V řízení o dovolání tak nelze uplatnit právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění s odůvodněním, že dovolání není nástrojem nápravy skutkových vad. Tím nastává právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění. Takováto interpretace §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle Ústavního soudu nicméně představuje porušení zásad spravedlivého procesu. Obviněný tak má za to, že se soudy nedostatečně vypořádaly s provedenými důkazy, přičemž v předchozím řízení před soudem prvního i druhého stupně bylo porušeno právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Rovněž konstatuje, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými právními závěry.
6. Zásadní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními shledal obviněný v závěru soudů obou stupňů o věrohodnosti poškozené a z něj plynoucí právní kvalifikaci jeho jednání, ačkoli její výpověď byla jedním ze zásadních důkazů svědčících proti němu. Namítá, že poškozená, která ve svých výpovědích vinu za provozování prostituce svádí pouze na jeho osobu, přitom snižuje význam jednání své tety (a jeho družky) N. G., která měla prostituci provozovat současně s ní. Poukazuje na rozporné výpovědi poškozené, že měl vůči ní použít fyzické násilí, což údajně nepřímo potvrzuje i výpověď svědkyně B., jíž se měla svěřit, v jiných výpovědích však fyzické násilí neguje a hovoří pouze o výhrůžkách. Nesouhlasí s tvrzením znalkyně PhDr. Skulové, že nepřesnosti ve výpovědi poškozené ohledně zapojení N. G. do předmětné trestné činnosti je možné vysvětlit tím, že se snažila svoji tetu chránit, a nepřesnosti ohledně užití násilí z jeho strany vysvětlila jejím strachem vypovídat s ohledem na silný tlak ze strany příbuzenstva. Podle obviněného je tento závěr nutné hodnotit v souvislosti s facebookovou komunikací poškozené ze dne 16. 8. 2017 v 21.07 hod., že jej musela udat, jinak by si šla sednout „P.“ (D. P.), což svědčí o tom, že skutečně byla vystavena tlaku příbuzenstva, aby jej nepravdivě obvinila namísto D. P. S tímto rozporem, ačkoliv svědčí o přinejmenším pochybné motivaci poškozené při označení jeho osoby jako pachatele přisouzených trestných činů, se nicméně oba soudy žádným způsobem nevypořádaly.
7. Dále vytýká, že ačkoli k údajné trestné činnosti mělo dojít zhruba od března do srpna 2017, ke zpracování znaleckých posudků k osobě poškozené byli přibráni znalci teprve opatřením policejního orgánu ze dne 2. 10. 2017, resp. 1. 11. 2017, a znalecké posudky byly zpracovány s odstupem několika měsíců a doručeny do trestního spisu až na počátku roku 2018. I samotné vyšetření psychologického a psychiatrického stavu poškozené bylo prováděno s odstupem několika měsíců od doby, kdy měl údajně poškozené nabízet drogu, resp. ji přimět k pohlavnímu styku. Užívání heroinu a morfinu poškozenou proto již nemohlo v tuto dobu být zjištěno odběrem krve či jiného biologického materiálu, ale mohlo být dovozováno jen z výpovědi samotné poškozené ohledně jejího zdravotního stavu, jejích pocitů a vzpomínek. Nelze též přehlédnout, že byla dlouhodobou uživatelkou pervitinu a marihuany, vyrůstala v závadovém prostředí, a byla proto umístěna i do výchovného ústavu. Přesto přes řadu nesrovnalostí v její výpovědi obě znalkyně dospěly k závěrům o její specifické věrohodnosti ve vztahu k popisované trestné činnosti, její závislosti na opiátech a existenci posttraumatické stresové poruchy s psychotickými projevy v souvislosti s jeho trestnou činností. Přitom byl u poškozené zjištěn „paranoidně halucinatorní syndrom s bludy a halucinacemi, které mohly být spuštěny právě užíváním drog“, a potvrzena řada nesrovnalostí v její výpovědi, která události interpretuje „bez podrobnosti, nepřesně v časovém zařazení, v počtu a občas až chaoticky tím, že je vytrhne z celkového kontextu“, a informace o násilí z jeho strany obměňuje od psychického nátlaku až po fyzické napadení.
8. Další zásadní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním shledal obviněný v tvrzení znalkyně PhDr. Skulové, která specifickou věrohodnost poškozené vysvětlila tím, že tato má sice „nízkou deklarativní paměť, ale její epizodická paměť je vyšší“, ačkoliv deklarativní paměť zahrnuje paměť epizodickou, nejedná se o tedy dva protikladné typy paměti. Navíc opakované a podstatné nepřesnosti poškozené v časovém zařazení a průběhu událostí jsou právě informacemi, které spadají do epizodické paměti, přitom tu má podle znalkyně mít poškozená na vysoké úrovni. Ačkoli byl tímto zpochybněn i samotný závěr o specifické věrohodnosti poškozené, odvolací soud rozhodl shodným způsobem jako soud prvního stupně, aniž by rozpor mezi tvrzením znalkyně a svým vlastním závěrem o věrohodnosti poškozené vysvětlil.
9. Obviněný rovněž namítá nesprávné právní posouzení odpovědnosti za vzniklou nemajetkovou újmu na straně poškozené. V tomto směru poukazuje, že odvolací soud, který ve shodě s nalézacím soudem došel k závěru, že k přesnému určení rozsahu odškodnění by bylo nutné provádět podrobné dokazování, zčásti náhradu nemajetkové újmy přiznal a z větší části odkázal poškozenou s jejím nárokem na civilní řízení. Žádným způsobem nicméně nezdůvodnil, jak k částce ve výši 200.000 Kč dospěl, ačkoliv tuto označil jako náhradu za nesporný rozsah újmy. Shodně argumentovala i poškozená ve svém odvolání (byť ve prospěch vyššího rozsahu odškodnění), které však bez náležitého odůvodnění odvolací soud zamítl.
10. Pokud jde o záznamy jeho telefonních hovorů z vazby v období mezi 3. 10. 2017 a 14. 11. 2017, které měly prokazovat jeho snahu o ovlivnění výpovědi poškozené, obviněný uvádí, že tyto byly povoleny a pořízeny nikoli v souladu s trestním řádem, ale na základě vyhl. č. 109/1994 Sb. Takovéto záznamy jsou nicméně procesně nepoužitelné jako důkaz v trestním řízení a nalézací soud k nim neměl přihlížet. Ani odvolací soud, který se k této odvolací námitce ve svém rozhodnutí nijak nevyjádřil, tuto vadu nenapravil.
11. Ze strany soudů obou stupňů byly též ignorovány některé důkazy svědčící v jeho prospěch, a jedná se tak o důkazy opomenuté. Pokud jde o obvinění ze zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi, policejním orgánem nebyly již na počátku trestního stíhání zajištěny kamerové záznamy zabírající místa, kde poškozená měla být nucena provozovat prostituci. Ačkoliv tyto záznamy byly podstatné pro stanovení pravděpodobného časového rámce jeho údajné trestné činnosti, jeho návrhům na doplnění dokazování nebylo vyhověno, čímž došlo k podstatnému zásahu do práva na spravedlivý proces. Stejně tak vytýká neprovedení jakéhokoli důkazu o četnosti a průběhu policejních kontrol ze strany Městské policie Plzeň a Policie České republiky na obou místech provozování prostituce, který mohl potvrdit či vyvrátit výpověď poškozené ohledně provozování prostituce a její věrohodnost, na níž je postaveno rozhodnutí o jeho vině. Odvolací soud, který potvrdil postup nalézacího soudu, provedl v hlavním líčení pouze jediný důkaz zprávou Policie České republiky o lustraci poškozené dne 30. 3. 2017 na XY ulici v Plzni. Ta nicméně nevypovídá nic o tom, zda mohla poškozená jako nezletilá po delší dobu a opakovaně provozovat prostituci, aniž by to vyvolalo podezření ze strany policistů provádějících kontrolu. Popis provozování prostituce poškozenou proto neodpovídá reálným možnostem na místě a je prakticky vyloučen.
12. Za situace, kdy ostatní výslechy svědků v přípravném řízení v naprosté většině vyvracely výpověď poškozené, resp. její verzi částečně potvrzovaly (např. svědkyně B.), závěry soudů vycházely toliko ze znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie, přičemž byly nalézacím soudem pro nadbytečnost odmítnuty důkazní návrhy v jeho prospěch, zejména zajištění a provedení kamerových záznamů, výslechy policistů provádějících lustraci poškozené dne 30. 3. 2017, zprávami o četnosti a způsobu provádění kontroly osob provozujících prostituci, výslechy svědků N. K. - přítele poškozené, N. S., které se měla poškozená svěřit s tím, že provozovala prostituci a MUDr. P. H., ošetřující psychiatričky z výchovného ústavu. Jediným důkazem, který nalézací soud připustil, byl výslech svědka K. Ž., jenž ovšem v odůvodnění svého rozsudku bagatelizoval a zpochybňoval. Tím došlo k porušení jeho ústavního práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Má tedy za to, že odvolací soud vady předchozího řízení nenapravil ani se nevypořádal s existujícími extrémními rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, opomenul provést důkazy, které mohly sloužit v jeho prospěch, když naopak provedl pouze ty, které jej mohly usvědčovat.
13. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 90/2018 a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 3 T 5/2018, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
14. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného M. G., jimiž brojil proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů (zejména pokud zpochybnil závěry o věrohodnosti poškozené), neboť oba soudy ve svých rozhodnutích náležitě uvedly, na jakých důkazech svá rozhodnutí založily, jakým způsobem a z jakých důvodů je zhodnotily, a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení.
15. Dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného M. G., kterou zpochybnil zákonnost použití důkazu odposlechy pořízených podle §43a vyhl. č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů. Podle §13a odst. 5 zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, je Vězeňská služba oprávněna - s určitými zákonnými výjimkami - seznamovat se formou odposlechu s telefonáty vazebně stíhaných osob a pořizovat jejich záznam. Protože citované ustanovení nezakotvuje žádné zvláštní podmínky provedení odposlechu ve výkonu vazby, zaznamenaný odposlech zmíněných osob je bez dalšího použitelný jako důkaz v trestním řízení.
16. Namítá-li obviněný extrémní nesoulad provedených důkazů a na jejich podkladě přijatých skutkových zjištění, ten může být shledán tehdy, když skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování ve smyslu judikatury Ústavního soudu, když pouze v případě takového extrémního rozporu by mohl být výjimečně naplněn tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nesprávná realizace důkazního řízení na úrovni obecných soudů má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 761/14, uveřejněný pod č. 103/2014 Sb. n. u. ÚS., a nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172/2004 Sb. n. u. ÚS.). V předmětné věci takový extrémní nesoulad podle státní zástupkyně dovodit nelze.
17. Obviněného usvědčuje zejména výpověď poškozené a její poručnice K. B., jakož i listinné důkazy (znalecké posudky z příslušných znaleckých oborů). Skutkový stav věci popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině prvostupňového rozsudku logicky vyplývá z důkazů provedených v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených v souladu se zásadami v §2 odst. 6 tr. ř. Provedené důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obviněný jednak přiměl dítě, aby bylo užito k pohlavnímu styku, kořistil z takového jednání a takový čin spáchal v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci a tímto činem způsobil těžkou újmu na zdraví; rovněž neoprávněně jinému opatřil omamnou a psychotropní látku a tento čin spáchal, ač byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými a dovozenými právními závěry.
18. Uplatněný dovolací důvod nenaplňuje ani námitka tzv. opomenutých důkazů, které soudy i přes návrhy obviněného neprovedly. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 101/95). Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což se v posuzované věci stalo.
19. Naproti tomu uplatněný dovolací důvod nejen formálně naplňuje, ale je i opodstatněná námitka, jíž obviněný M. G. brojí proti posouzení odpovědnosti za nemajetkovou újmu. Námitky proti adheznímu výroku lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pakliže dovolatel namítl nesprávné hmotněprávní posouzení, tj. porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení jako například porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006).
20. S odkazem na dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (srov. jeho usnesení ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018), státní zástupkyně poukázala, že vadné právní posouzení spočívá v nedostatečném vyjádření soudu, jaký druh civilního nároku kompenzoval. Soud rozhodující v adhezním řízení musí totiž posoudit, jaký charakter má nárok uplatněný poškozeným, tedy zda jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jenž je kompenzováno v §2956 obč. zák. či o nárok podle §2958 obč. zák. Na odůvodnění adhezního výroku je třeba klást v zásadě stejné požadavky jako na odůvodnění rozhodnutí civilního soudu o nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, uveřejněný pod č. 148/2016 Sb. n. u. ÚS., a přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 33/2016).
21. V posuzované věci rozhodovaly soudy obou stupňů o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy, přičemž dospěly k závěru, že vzhledem ke způsobené újmě na zdraví, kterou jí obviněný způsobil, je namístě přiznat částku ve výši 200.000 Kč. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku odkázal na ustanovení §2956 obč. zák., které je obecným ustanovením o náhradě při újmě na přirozených právech člověka podle nějž, vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části obč. zák., nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. K tomu dodala, že nový občanský zákoník již nerozlišuje mezi pravidly o odčinění nemajetkové újmy a pravidly o náhradě škody (srov. §2894 a násl. obč. zák.). Pravidlo obsažené v ustanovení §2956 obč. zák. se týká souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody, a na jeho základě se odškodní i duševní útrapy. Tento nárok, který představuje součást nemajetkové újmy, je ve vztahu k primární oběti zakotven též v ustanovení §2958 věty před středníkem obč. zák., podle kterého při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Duševní útrapy blízké osoby jako sekundární oběti se pak odčiní podle §2959 obč. zák. Pokud jde o vztah těchto ustanovení, obecné ustanovení §2956 obč. zák. dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, zatímco ustanovení §2958 a §2959 obč. zák. se týká právě takových případů. Státní zástupkyně poukázala, že současná teorie občanského práva [srov. Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055 - 3014), 1. vydání, 2014, C. H. Beck, s. 1700 - 1701 ] vymezuje duševní útrapy jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.). Mají-li tedy duševní útrapy svůj původ v poškození zdraví (v prostém či ve zvlášť závažném) nebo ve ztrátě života, odčiní se v rámci nároku na náhradu další nemajetkové újmy podle §2958 obč. zák., resp. podle §2959 obč. zák. podle toho, zda se jedná o primární nebo sekundární oběť.
22. Státní zástupkyně tak má za to, že z rozhodnutí soudů nevyplývá, o jakém nároku poškozené rozhodovaly, lze toliko usuzovat, že šlo o nárok uvedený v ustanovení §2958 obč. zák. Přiznaný nárok v adhezním výroku odvolací soud nekonkretizoval, přitom uplatňuje-li poškozený nárok na náhradu nemajetkové újmy při ublížení na zdraví (§2958 obč. zák., který v této věci přichází v úvahu v souvislosti s tím, že v důsledku jednání obviněného se u poškozené vyvinula posttraumatická stresová porucha, mělo by být z jejího připojení zřejmé, zda uplatňuje nároky na odčinění vytrpěné bolesti, další nemajetkové újmy nebo na ztížení společenského uplatnění. Z judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod č. 7/2019 Sb. rozh. civ.) vyplývá, že na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle §2958 obč. zák. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují. Proto soud rozhodující v trestním řízení o nemajetkové újmě by měl v adhezním výroku rovněž náležitě vyjádřit, jaký druh nároku poškozené přiznal.
23. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu o uplatněném nároku poškozené tak státní zástupkyně označila za nepřezkoumatelný, neboť vycházel při svých zjištěních z kompenzace nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč, aniž by svůj závěr dostatečně vyložil s odkazem na příslušné ustanovení občanského zákoníku. Z adhezního výroku tedy ani ve spojení s odůvodněním rozsudku jednoznačně nevyplývá, jaký druh nároku poškozené kompenzoval.
24. Pokud jde o výši nemajetkové újmy v penězích, soud prvního stupně ji stanovil s ohledem na způsobené duševní útrapy, když z odůvodnění jeho rozsudku soudu je zřejmé, že při stanovení výše náhrady přihlížel k Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (viz stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 69/2014 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud zmíněný právní závěr soudu prvního stupně akceptoval. Základním hlediskem pro určení výše náhrady za duševní útrapy podle §2958 obč. zák. je druh a rozsah ublížení na zdraví. Podkladem pro přiznání nároku poškozené na náhradu za další nemajetkové újmy (duševní útrapy) byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Poškozené byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, která ji podstatně omezuje v běžném životě (zejména v citové oblasti). Prognóza této duševní poruchy je podle závěrů označeného znaleckého posudku nejistá. Na druhou stranu státní zástupkyně zdůraznila, že se oba soudy nezabývaly tím, zda výše přiznaného nároku odpovídá i schopnostem a možnostem obviněného takový nárok uspokojit, ačkoliv jsou v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného potud, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Zohlednit musí také věk obviněného a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15, uveřejněný pod č. 148/2016 Sb. n. u. ÚS., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Výši nároku přiznaného poškozené proto státní zástupkyně shledala za nedostatečně odůvodněnou.
25. Nedostatečné odůvodnění adhezního výroku shledala též v rozporu i s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. II. ÚS 1320/08), podle kterého, aby bylo naplněno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba i výrok o náhradě škody náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění výroku o náhradě škody se soud musí vypořádat také s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věty za středníkem trestního řádu (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, 2005. str. 1782 a násl.).
26. Dovolání obviněného v tomto rozsahu odpovídajícímu uplatněnému dovolacímu důvodu tak státní zástupkyně shledala opodstatněným. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. G. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 90/2018, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 3 T 5/2018, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Dále navrhla, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části citovaných rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř., s přiměřeným použitím §265 tr. ř., a poškozenou odkázal s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
28. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
29. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
31. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
32. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
33. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky obviněného, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že soudy učinily závěr o jeho vině toliko na základě nepravdivé a rozporné výpovědi poškozené E. G., poukazuje na její drogovou minulost a závadové rodinné zázemí, z níž vyvozuje její nevěrohodnost, polemizuje se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie PhDr. Marty Skulové a z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie MUDr. Evy Čermákové, jejichž nepřesvědčivost vytýká a namítá, že byly zpracovány s velkým časovým odstupem od jeho údajné trestné činnosti), a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána, že mimo rozporná tvrzení poškozené neexistují žádné důkazy o tom, že by ji nutil k prostituci a poskytoval drogy, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku. Nejvyšší soud se bez dalšího také ani nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje procesní použitelnost získaných důkazů, neboť jde o výhrady procesně právní povahy. Odhlédne-li se od výše již rozvedené povinnosti dovolacího soudu přezkoumat z naznačených hledisek tvrzení o tzv. extrémním rozporu, pak zmíněné námitky obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
34. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
35. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě zjištění faktického extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je založen zejména tím, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).“ Takový rozpor představuje též situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000, a další). Při respektování výše uvedených obecných předpokladů je s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování však zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z výše naznačených případů extrémního nesouladu nejedná.
36. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
37. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů zajištěním a provedením kamerových záznamů, výslechem policistů provádějících lustraci poškozené dne 30. 3. 2017, zprávami o četnosti a metodickém průběhu policejních kontrol osob provozujících prostituci ze strany Městské policie Plzeň a Policie České republiky na obou místech provozování prostituce, výslechem N. K. - přítele poškozené, výslechem N. S., které se měla poškozená jako jediné svěřit s tím, že provozovala prostituci, i výslechem MUDr. P. H. - ošetřující psychiatričky poškozené z výchovného ústavu, nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
38 . Podle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv. V tomto směru nalézací soud, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací přiléhavě ve svém rozsudku uvedl, že provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů, které ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil po pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Rovněž přesvědčivě odůvodnil neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů, když z jeho pohledu by z nich nemohl zjistit nic významného pro rozhodování o vině či nevině obviněného, přičemž provádění těchto důkazů by bylo nadbytečné (viz str. 19 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 rozsudku odvolacího soudu).
39. Na základě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud rovněž shledal, že obviněný brojil proti tomu, že soudy závěr o skutkových okolnostech založily na záznamech jeho telefonních hovorů z vazby v období od 3. 10. 2017 do 14. 11. 2017, které měly prokazovat jeho snahu o ovlivnění výpovědi poškozené. Pokud v této souvislosti obviněný vytýkal, že tyto byly pořízeny na základě vyhl. č. 109/1994 Sb., nikoli v souladu s trestním řádem, přičemž vyslovil přesvědčení, že v důsledku toho předmětné záznamy nemohou být použity jako zákonné důkazní prostředky, nutno zdůraznit, že tyto výhrady jsou procesní povahy a samy o sobě označený dovolací důvod nenaplňují. Pokud by však byly důvodné, zakládaly by extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které by byly založeny na nepoužitelném důkazu, a z něho vyvozených právních závěrů, a proto Nejvyšší soud zkoumal jejich opodstatněnost (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 864/08, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3316/14, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1709/13, ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3994/13).
40. Lze připomenout, že podle §43a odst. 3 vyhl. č. 109/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou se vydává řád výkonu vazby, upravujícího užívání telefonu obviněnými v podmínkách vazby: „ oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s obsahem telefonátů je realizováno zpravidla kontrolou záznamu telefonátů na záznamovém médiu, výjimečně přímým odposlechem zaměstnancem Vězeňské služby pověřeným ředitelem věznice. Pokud obsah telefonátu zakládá podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin, Vězeňská služba předá záznam telefonátu orgánu činnému v trestním řízení, v případě přímého odposlechu hovor přeruší a událost oznámí. Stejně Vězeňská služba postupuje v případě, zjistí-li, že komunikace probíhá s jinou než povolenou osobou, nebo v případě, kdy hovor vede k narušení důvodu vazby“.
41. V návaznosti na tato obecná východiska je třeba konstatovat, že Vězeňská služba je nejen oprávněna zaznamenávat telefonické hovory vězněných osob (ve výkonu trestu či ve výkonu vazby), ale s ohledem na obecnou oznamovací povinnost (§8 odst. 1 tr. ř.) a svoji povinnost zakročit v případě podezření, že vězněná osoby páchá trestný čin (§7 odst. 1 písm. a), b) zák. č. 555/1992 Sb., o vězeňské a justiční stráži České republiky), je též povinna neprodleně oznámit příslušnému policejnímu orgánu podezření z přípravy či páchání trestného činu osobou ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě. K trestnímu oznámení musí přiložit i veškeré materiály, takové podezření odůvodňující, tedy i záznamy telefonických hovorů vězněných osob, které pořizuje na základě zákonného zmocnění (§18 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, §13a zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby).
42. Jak ze spisového materiálu vyplývá, dne 10. 10. 2017 a 14. 11. 2017 zaslala Vězeňská služba České republiky, Věznice Plzeň, oddělení prevence a stížností policejnímu orgánu zprávu, že na základě jeho žádosti byly orgánem Vězeňské služby vyslechnuty hovory, které obviněný uskutečnil z Věznice Plzeň, kde vykonával vazbu. Po vyslechnutí uskutečněných telefonních hovorů realizovaných ve dnech 3. 10. a 4. 10. 2017 na telefonních číslech vedených mj. k osobě N. G., a v době od 5. 10. 2017 do 14. 11. 2017 na čísla vedená k AAAAA a M. L., byly tyto Vězeňskou službou vyhodnoceny jako závadové, jelikož ze záznamu hovorů, včetně jejich přepisů a přetlumočených pasáží v romském jazyce, vyplývá, že obviněný instruoval N. G. a D. P., aby přiměly poškozenou ke změně výpovědi a požadoval, aby za ni napsaly dopis a poslaly jej z adresy dětského domova. V hovoru ze dne 9. 10. 2017 D. P. ubezpečila obviněného, že poškozená řekne, že měla halucinace, že si to vymyslela, kdy halucinace poškozené svědkyně dosvědčí, což dokládá též hovor ze dne 26. 10. 2017, v němž P. obviněnému sdělila, že z poškozené udělali „totálního magora“ (str. 18 – 19 rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace správně orgán Vězeňské služby zjištěné skutečnosti vyhodnotil jako podezření z možného páchání trestné činnosti a v souladu s ust. §43a odst. 3 vyhl. č. 109/1994 Sb., postoupil záznamy uskutečněných telefonických hovorů policejnímu orgánu.
43. Nejvyšší soud, který posuzoval okolnosti, za nichž došlo k namítané telefonní komunikaci obviněného ve Věznici Plzeň ze všech hledisek ve smyslu výše uvedeného, dospěl k závěru, že záznamy telefonických hovorů vězněných osob pořízené Vězeňskou službou České republiky na základě zákonného zmocnění jsou použitelné jako důkaz v trestním řízení. Rovněž poskytnutí záznamů telefonických hovorů vězněných osob pořízených Vězeňskou službou orgánům činným v trestním řízení na základě obecné oznamovací povinnosti nebo na základě dožádání podle §8 odst. 1 tr. ř. nepředstavuje porušení právních předpisů o výkonu vazby či trestu odnětí svobody. Postup orgánů činných v trestním řízení tak není zatížen vadami, které by vedly k závěru o nezákonnosti a tudíž nepoužitelnosti takto opatřeného důkazu, když obviněným vytýkaná pochybení, která by mohla mít za následek nepoužitelnost záznamů jeho telefonních hovorů, coby důkazu v trestním řízení vedeném proti jeho osobě, Nejvyšší soud neshledal.
44. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Plzni, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byl obviněný usvědčován zejména výpovědí poškozené E. G., která podrobně a opakovaně popsala trestnou činnost obviněného, a je tedy zásadním usvědčujícím důkazem. Vyjma tvrzení poškozené skutečnost, že obviněný ji k prostituci nutil násilím a dával jí drogy, vyplývá i z výpovědi její tety – K. B. a babičky L. B., jímž se svěřila s tím, že ji obviněný mlátil, kopal a tahal za vlasy (č. l. 19 rozsudku soudu prvního stupně). Jak se z odůvodnění rozhodnutí obou soudů podává, námitky směřující do hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozené neshledaly důvodnými, neboť nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nich by bylo možno dovodit její motivaci k nepravdivému obvinění dovolatele, záměrnému zkreslování faktů, lhaní ani motiv případné msty. Soudy se též zabývaly námitkami obviněného stran obsahu facebookové komunikace poškozené ze dne 16. 8. 2017 s N. G., v níž vyslovila lítost nad tím, že obviněného udala, neboť jinak by si „šla sednout P.“ (D. P.). K tomuto se poškozená vyjádřila tak, že „toto sice napsala, musela to však učinit podle instrukcí N. a D. Chtěly po ní, aby to stáhla a řekla, že se zbláznila, volaly jí do Výchovného ústavu ve XY, čemuž byla přítomna i vychovatelka. Později ji naštvalo, že s ní manipulují, tak jim napsala, že lhát nebude. Měla též obavy, aby něco takového obviněný neudělal zase jiné malé holčičce“. Podle závěrů obou soudů tak nebylo prokázáno, že by předmětná facebooková komunikace věrohodnost tvrzení poškozené jakkoli zpochybňovala. Odvolací soud se ztotožnil též se závěry soudu prvního stupně, pokud jako nevěrohodné, motivované snahou zbavit obviněného trestní odpovědnosti vyhodnotil jednostranné, toliko ve prospěch obviněného učiněné výpovědi svědků N. G., D. P., K. Ž., M. G. a L. G. Tvrdí-li dále obviněný, že výpověď poškozené byla učiněna pod nátlakem její rodiny, ani této jeho obhajobě nižší soudy důvodně neuvěřily, když naopak za průkazné v tomto ohledu vzaly tvrzení poškozené, které je podpořeno dalšími, zejména listinnými důkazy. Mimo znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k osobě obviněného, nutno zejména poukázat na znalecké posudky k osobě poškozené jednak z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie vypracovaného MUDr. Evou Čermákovou, tak z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie vypracovaného PhDr. Martou Skulovou, které znalkyně stvrdily i u hlavního líčení. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie nutno zejména zdůraznit, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou s psychotickými příznaky a závislostí na návykových látkách v souvislosti s pobytem u N. G. a M. G., jejíž časové vymezení s jistotou přetrvávalo v době od vyšetření znalkyní dne 7. 1. 2018 do dne, kdy byla slyšena v pozici svědkyně před nalézacím soudem dne 21. 6. 2018 (č. l. 8 a 9 rozsudku odvolacího soudu). Závislost na pervitinu a marihuaně byla u poškozené vytvořena již dříve, na opiátech až v důsledku podávání drog obviněným. U poškozené se jedná o závislost na návykových látkách a posttraumatickou stresovou poruchu s psychotickými příznaky, která se projevuje poruchami spánku, děsivými sny, paranoidními bludy a halucinacemi, úzkostmi, depresemi, dráždivostí a nesoustředěností. Posttraumatická stresová porucha poškozenou podstatně omezuje v běžném životě, stejně jako následky užívání drog. Poruchy na zdraví jsou u poškozené dlouhodobého rázu. Prognóza onemocnění u poškozené je nejistá, i když jde o mladistvou, u které by bylo možné dosáhnout zlepšení, nemá vytvořeno vhodné zázemí a ani dosavadní psychiatrická léčba nevedla ke zlepšení stavu. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie vyplynulo, že poškozená má normální, podprůměrný intelekt, s málo pěstěnou pozorností a pamětí. Pamatuje si základní události většinou bez podrobností, problémy má v zapamatování časového zařazení, množství apod. Osobnost poškozené je poznamenána smyslovou i citovou deprivací v rodinném prostředí. K obviněnému má ambivalentní vztah, bez nenávisti a bez potřeby msty. Je schopna vnímat základní události adekvátně a stejně je reprodukovat. Nemá sklon k bájné lhavosti. Události ale může interpretovat bez podrobností, nepřesně v časovém zařazení, v počtu a občas až chaoticky tím že je vytrhne z celkového kontextu. Dle znalkyně je schopna být obecně věrohodná v základních sděleních. Specifická věrohodnost je u ní zachována v tvrzeních o pobytu u obviněného a tedy o nabízení drog i příležitostného využití k prostituci. Nepřesné jsou informace o násilí ze strany obviněného, kteréžto informace obměňuje. Je pravděpodobné, že se obviněný vyjadřoval hrubě, že byl vulgární, ale není zřejmé přímé, trvající násilí. Poškozená žila v dětství v mravně závadovém prostředí, které se pravděpodobně dotýkalo i širší rodiny. Psychické potíže ji pravděpodobně přinesl způsob provozování prostituce a zejména podpora návyku na tvrdou drogu. Zaznamenán byl pozitivní postoj k drogám, zejména heroinu. Tyto své závěry znalkyně doplnila u hlavního líčení v tom směru, že poškozená nemá paměť trénovanou, nijak významně si nepamatuje nějaké podrobnosti, ale základní události je schopna si zapamatovat. V testech znalkyně nezjistila nic, co by narušovalo obecnou věrohodnost poškozené, událost líčila v jednotlivých výpovědích, včetně výpovědi před soudem v podstatě stejně, lišily se jen údaje o tom, zda měla být ohrožována násilím ze strany obviněného. Podle znalkyně se jednalo spíš o prudký citový nátlak, avšak v testu na ověření hodnotové orientace vztahu k lidem, jehož výsledky nelze ovlivnit, vyšla významná vazba mezi obviněným a násilím. Poškozená si bezděčně obviněného spojuje s násilím, s ohrožením své osobnosti, s prostitucí a s drogami. K nějakému tlaku a násilí tam zřejmě docházelo, poškozená později uváděla, že se jednalo o facku a tahání za vlasy. Výpověď poškozené má nepřesnosti v časovém zařazení, v podrobnostech, ale základ výpovědi je věrohodný (str. 15 - 16 rozsudku soudu prvního stupně). Ze znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky se podává, že z hovorů uskutečněných prostřednictvím mobilních telefonů vydaných obviněným lze dovodit, že on i N. G. opatřovali drogy. Z facebookové komunikace vydané K. B. dne 23. 10. 2017 (č. l. 359 – 368 spisu) vedené s J. B., která byla vedena mj. o poškozené, se podává, že „ji měl prodávat strýček od N., že je nyní ve vazbě, jedná se o psychopata, který seděl deset let, rodina je plná bláznů a teď jdou po E.“. Z facebookové komunikace vydané dne 7. 9. 2017 N. G. (č. l. 424 - 437 spisu) plyne, že dne 18. 8. 2017 vyzvala poškozenou, aby stáhla výpověď proti obviněnému. Zmínit lze rovněž sdělení Městské policie Plzeň, včetně záznamů, že N. G. byla opakovaně kontrolována na XY ulici při poskytování sexuálních služeb (č. l. 665 - 674).
45. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně . To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění o vině obviněného tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu v bodě ad 1) pokračujícího zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 2) zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.
46. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., popř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., popř. jako zjevně neopodstatněné.
47. Oproti tomu, pokud obviněný s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá výrok o povinnosti nahradit nemajetkovou újmu poškozené AAAAA, a vytýká nesprávné právní posouzení odpovědnosti za vzniklou nemajetkovou újmu tvrzením, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poškozené zčásti přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích a zčásti ji odkázaly s jejím nárokem na civilní řízení, aniž by výši přiznané náhrady částkou 200.000 Kč jakkoliv odůvodnily, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o námitky hmotněprávně relevantní a současně je shledal též důvodnými, neboť jimi namítá porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim nemajetkové újmy, zejména v ustanoveních občanského zákoníku, která tento nárok upravují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004).
48. K tomu Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že účelem trestního řízení je především vyslovení viny či neviny obviněného, a případné uložení trestu. Pokud je v řízení trestním rozhodováno též o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo o vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, je tak činěno v řízení adhezním.
49. Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl řádně a včas uplatněn nárok poškozeného na náhradu majetkové škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (§43 odst. 3), a když o tomto nároku rozhoduje soud v trestním řízení. Adhezní řízení ovšem netvoří žádnou samostatnou, časově či jinak formálně oddělenou část trestního řízení, ale splývá s ním, zejména ve stadiu dokazování. V adhezním řízení rozhoduje soud o náhradě majetkové škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení podle hmotného práva jiné povahy než trestní (nejčastěji podle občanského zákoníku nebo zákoníku práce), ale ve formě trestního řízení, tedy procesním postupem podle trestního řádu. (Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, 2830 – 2831 s.).
50. Režim rozhodování o náhradě majetkové škody či nemajetkové újmy (vydání bezdůvodného obohacení) je v trestním řízení upraven tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas a řádně uplatněn (§43 odst. 3). Takto postupuje za situace, jestliže jsou nárok a jeho výše odůvodněny výsledky provedeného dokazování u hlavního líčení. Naopak pokud podle výsledků dokazování není podklad pro uložení této povinnosti obviněného nebo by pro rozhodnutí o takové povinnosti bylo třeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby trestního stíhání a podstatně by je protáhlo (§229 odst. 1 tr. ř.), soud odkáže poškozeného s uplatněným nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, případně na řízení před jiným příslušným orgánem. Soud odkáže poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným příslušným orgánem, jestliže v hlavním líčení, ať již z jakéhokoli důvodu, přizná uplatněný nárok jen zčásti (§229 odst. 2). (In. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. BECK, 2013, 2832 s.).
51. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněného pod č. 14/2014 Sb. rozh. tr., lze rovněž připomenout, že náhrada nemajetkové újmy byla do trestního řádu zavedena zákonem č. 181/2011 Sb., který s účinností ode dne 1. 7. 2011 vedle náhrady škody zakotvil mimo jiné i náhradu nemajetkové újmy, a proto je podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena. Za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy v novém občanském zákoníku zakotvené zejména v §2894 odst. 2, §2951 odst. 2. S ohledem na výslovné zdůraznění v §43 odst. 3 tr. ř., že v adhezním řízení je možné navrhnout uložení povinnosti obviněnému nahradit nemajetkovou újmu jen v penězích, nepřichází nepeněžní reparace nemajetkové újmy v trestním řízení v úvahu (srov. §2951 odst. 2 obč. zák.). K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 512.
52. Z tohoto vymezení je zřejmé, že nemajetková újma v penězích je zakotvena v občanském zákoníku, jímž je realizováno všeobecné právo na ochranu fyzické osoby a její osobnosti a kterým je stanoveno právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
53. V rámci adhezního řízení je nutné z této občanskoprávní úpravy vycházet a v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu (§43 odst. 1, 3 tr. ř.) je soud povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, která vznikla poškozenému v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzuje, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění, ale zda má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Proto, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku poškozeného o nemajetkové újmě rozhodováno, musí se jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1602/99).
54. Finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze poškozenému přiznat, pokud není postačující morální zadostiučinění a neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Za takovou značnou míru zásahu do důstojnosti a vážnosti fyzické osoby se považuje zejména újma, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu, a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). Nepostačí proto jen subjektivní pocity poškozeného ani vyvážení zmírňování krátkodobých újem. O snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde vzhledem ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozhodnutí ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007).
55. Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení uplatňován, a proto výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Rozsah, v němž je třeba takový výrok odůvodnit, by měl být zásadně srovnatelný s tím, jak by byl odůvodněn, pokud by o něm bylo rozhodováno v řízení občanskoprávním (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011).
56. Předně je třeba s ohledem na závěry uvedené výše připomenout, že v posuzované věci byla v trestním řízení dostatečně prokázána její skutková i právní stránka, a tudíž není pochyb o odpovědnosti obviněného za vznik nemajetkové újmy, kterou způsobil spáchanými činy [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1963, sp. zn. 5 Tz 52/62 (uveřejněné pod č. 32/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 1963, sp. zn. 2 To 15/63 (uveřejněné pod č. 34/1963 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
57. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že soudy rozhodly odsuzujícím rozsudkem o vině obviněného i o tom, že nemajetková újma poškozené byla způsobena v příčinné souvislosti se skutky vykazujícími znaky pokračujícího zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 alinea první písm. a), alinea druhá, odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným. Tím se rozvinul jak z trestněprávního, tak z občanskoprávního hlediska odpovědnostní vztah obviněného za vniklou újmu na straně poškozené E. G., jako primární oběti, a tudíž hmotněprávní podmínky pro vznik jeho odpovědnosti za způsobenou škodu a nemajetkovou újmu v posuzované věci byly splněny. Toto zjištění navazuje i na občanskoprávní úpravu, protože podle §2910 obč. zák. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
58. Z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces je nicméně rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), když jak již výše uvedeno „na odůvodnění adhezního výroku je přitom třeba klást v zásadě stejné požadavky jako na odůvodnění rozhodnutí civilního soudu o nároku na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, uveřejněný pod č. 148/2016 Sb. n. u. ÚS, a přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 33/2016). V projednávané věci soudy obou stupňů však tento požadavek nenaplnily, když svá rozhodnutí o náhradě škody řádně neodůvodnily.
59. Jak z obsahu spisového materiálu vyplývá, soudy obou stupňů rozhodovaly o nároku poškozené E. G. na náhradu nemajetkové újmy v penězích, kterou uplatnila prostřednictvím zmocněnce Mgr. Jana Blažka částkou ve výši 1.000.000 Kč (viz č. l. 319 – 322 spisu). Se zřetelem na obsah připojení se poškozené k trestnímu řízení je tak třeba poukázat na nedostatky adhezního výroku spočívající v jeho naprosté nepřezkoumatelnosti, jehož se dopustily oba nižší soudy, neboť z něj nevyplývá, o jakém nároku poškozené vlastně rozhodovaly, když přiznaný nárok ani soud prvního stupně ani odvolací soud blíže nekonkretizovaly.
60. Nedostatečnost zdůvodnění adhezního výroku je zřejmá i při porovnání toho, co od odůvodnění takového výroku požaduje judikatura Ústavního soudu. Ta zdůraznila požadavek náležitého odůvodnění adhezního výroku s vazbou na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. II. ÚS 1320/08: „[aby bylo naplněno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba i výrok o náhradě škody náležitě odůvodnit v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. V odůvodnění výroku o náhradě škody se soud musí vypořádat mj. s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši, a o který hmotněprávní předpis je nárok opřen, zda nárok v době rozhodování soudu trval, zda jeho přiznání nebrání nějaká zákonná překážka ve smyslu §228 odst. 1 věty za středníkem tr. ř. (srov. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, 2005. str. 1782 a násl.). ]
61. Soud prvního stupně na straně 24 rozsudku toliko stručně deklaroval, že co se týče nároků poškozené na nemajetkovou újmu v penězích, svůj nárok uplatnila řádně a včas. Současně zdůraznil, že jednání obviněného se u poškozené vážně odrazilo na její psychice, byla u ní indikována posttraumatická stresová porucha, nicméně poškozenou požadovaná výše odškodnění není podle názoru soudu úměrná způsobeným psychickým útrapám, kdy za adekvátní, s přihlédnutím k §2956 obč. zák. a Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví Nejvyššího soudu, shledal peněžité odčinění ve výši 200.000 Kč. Se zbytkem nároku poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
62. Odvolací soud k témuž na straně 10 rozsudku shledal závěry soudu prvního stupně stran přisouzeného rozsahu nemajetkové újmy v penězích za zcela správné, přičemž v odůvodnění argumentoval tím, že mezi jednáním obviněného a následkem na straně poškozené (posttraumatická stresová porucha), byla jednoznačně zjištěna příčinná souvislost. Současně uvedl, že pro přesné určení potřebného rozsahu odškodnění by však bylo potřeba provádět další dokazování, které přesahuje potřeby a účel trestního řízení. Protože je nepochybné, že na celkovém psychickém stavu poškozené se nepodílel obviněný sám svou činností, nemajetkovou újmu stanovenou nalézacím soudem, shledal odvolací soud zcela přiměřenou rozsahu trestné činnosti a společenské škodlivosti jednání obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům. Ve shodě se soudem prvního stupně tak vzhledem ke způsobené újmě na zdraví, kterou obviněný poškozené způsobil, této přiznal podle §228 odst. 1 tr. ř. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200.000 Kč, když se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu v penězích ji podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, aniž by transparentně vyjádřil charakter nároku opřený o příslušné ustanovení občanského (hmotného) práva.
63 . Určení povahy hmotněprávního nároku v rozsudku trestního soudu, jenž je adhezním výrokem kompenzován, je přitom nezbytné i proto, aby v případě, že o něm rozhodne způsobem upraveným v §229 tr. ř., měl soud rozhodující v civilním řízení (popřípadě jiný příslušný orgán) najisto postaveno, o jakém nároku bylo adhezní řízení vedeno, příp. o jakém nároku již bylo zčásti rozhodnuto (při aplikaci §229 odst. 2 tr. ř.). Pouze transparentně vyjádřené právní posouzení a subsumpce uplatněného nároku (např. na náhradu nemajetkové újmy) pod příslušné ustanovení hmotného práva občanského, umožňuje zajistit jednotu a přehlednost rozhodovací praxe.
64. Soud je tedy povinen a současně oprávněn ve svém rozsudku rozhodnout podle výsledků provedeného dokazování ve smyslu ustanovení §228 a §229 tr. ř. jen o těch nárocích, které byly poškozeným řádně uplatněny, a to způsobem který zohlední jejich rozlišení ve smyslu výše uvedeném. Požadavek jasné specifikace nároku, který byl poškozenému přiznán, a to již ve výrokové části rozsudku ostatně plyne přímo ze zákona (viz §228 odst. 2 tr. ř.: Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. )
65. V obecnosti je třeba upozornit na skutečnost, že nový občanský zákoník již nerozlišuje mezi pravidly o odčinění nemajetkové újmy a pravidly o náhradě škody (srov. §2894 a násl. obč. zák.). Vše má probíhat podle jednotné regulace. Povinnost odčinit nemajetkovou újmu zakládá právě pravidlo podle §2956 obč. zák., který tím řeší situaci v souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody. Podle citovaného ustanovení „vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.“ Na základě tohoto obecného ustanovení se tedy odškodní i duševní útrapy. Tento nárok, který představuje součást nemajetkové újmy, je ve vztahu k primární oběti zakotven též v ustanovení §2958 obč. zák., které je ustanovením o náhradě nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Podle tohoto ustanovení, věty před středníkem, při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy.
66. Ze vztahu mezi citovanými ustanoveními občanského zákoníku tedy vyplývá, že zatímco obecné ustanovení §2956 obč. zák. dopadá na duševní útrapy, které nejsou spojeny se zásahem do života a zdraví, ustanovení §2958 a §2959 obč. zák. se týká právě takových případů. Současná teorie občanského práva vymezuje duševní útrapy jako vnitřní mučivé pocity, které mohou, ale nemusejí mít přímou vazbu na tělesná zranění (prožívaná trýzeň, strach a utrpení, negativně vnímaný stres, smutek a zármutek, úlek, znepokojení, pocit ponížení apod.). Pokud tedy duševní útrapy mají svůj původ v poškození zdraví (v prostém či ve zvlášť závažném) nebo ve ztrátě života, odčiní se v rámci nároku na náhradu další nemajetkové újmy podle §2958 obč. zák., resp. podle §2959 obč. zák., a to podle toho, zda se jedná o primární nebo sekundární oběť. [srov. přiměřeně HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055-3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014 s. 1701].
67. Lze podotknout, že v případě, že poškozený uplatní nárok na náhradu nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle §2958 obč. zák., který v této věci přichází v úvahu, neboť v důsledku jednání obviněného se u poškozené vyvinula posttraumatická stresová porucha, mělo by být z jeho připojení zřejmé, zda uplatňuje nároky na odčinění vytrpěné bolesti, další nemajetkové újmy nebo na ztížení společenského uplatnění, se situace navíc komplikuje i tím, že zde upravené nároky – odčinění újmy poškozeného peněžní náhradou vztahující se k plnému vyvážení a) utrpěné bolesti, b) další nemajetkové újmy, či nahrazení c) ztížení společenského uplatnění – jsou považovány rovněž za samostatně stojící nároky. Jak totiž vyplývá z judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, uveřejněné pod č. 7/2019 Sb. rozh. obč.), nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle §2958 obč. zák. tvoří jednotlivé, dílčí, samostatné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a další nemajetkovou újmu, jež samostatně vznikají i zanikají, a tedy se i samostatně promlčují.
68. Proto soud rozhodující v trestním řízení o nemajetkové újmě by měl v adhezním výroku rovněž náležitě vyjádřit, jaký druh nároku přiznal poškozenému. Jinými slovy vyjádřeno, soud rozhodující v adhezním řízení musí posoudit, jaký charakter má nárok poškozeným v tomto řízení uplatněný, tj. zda jde o nárok vyplývající z práva poškozeného, jež je kompenzováno v §2956 obč. zák., či o nárok plynoucí z §2958 obč. zák. V uvedeném směru by jednoznačně mělo vyznít i odůvodnění příslušného výroku.
69. Nedostatek právního posouzení nižších soudů v adhezním řízení tak spočívá především v nedostatečné transparentnosti jejich vyjádření, není patrno jaký druh uplatněného nároku svými rozhodnutími kompenzovaly, tedy zda se jednalo o nárok vyplývající z práva poškozené ve smyslu §2956 obč. zák., či o nárok podle §2958 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018), tedy o jaký hmotněprávní základ opírají svůj adhezní výrok. Byť lze usuzovat, že se soudy pohybovaly v mantinelech §2958 obč. zák., z výrokové části jejich rozsudků (kombinace různých nároků – přiznání části nemajetkové újmy a odkázání s dalším nárokem na náhradu škody), tak i z jejich odůvodnění v tomto směru nicméně nevyplývá, o jakém nároku poškozené vlastně rozhodovaly.
70. Nutno zdůraznit, že až krokem následujícím po tomto zjištění je určení kompenzace nemajetkové újmy. I z tohoto zorného úhlu je třeba považovat řešení zaujaté oběma ve věci činnými soudy za nesprávné. Popírá totiž zcela smysl úpravy obsažené v ustanovení §2958 obč. zák., které stanoví: „při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
71. V posuzované věci soud prvního stupně výši nemajetkové újmy v penězích stanovil s ohledem na způsobené duševní útrapy poškozené, přičemž základním hlediskem pro určení výše náhrady za duševní útrapy podle §2958 obč. zák. je druh a rozsah ublížení na zdraví. Podkladem pro přiznání nároku poškozené se tak staly znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a odvětví psychiatrie. Z jejich závěrů se podává, že poškozená utrpěla činem obviněného psychickou újmu na zdraví, která se u ní projevila zejména jako posttraumatická stresová porucha s psychotickými příznaky a závislostí na návykových látkách v souvislosti s pobytem u N. G. a obviněného, když sice závislost na pervitinu a marihuaně byla u poškozené vytvořena již dříve, na opiátech však až v důsledku podávání drog obviněným. Tato porucha má pro její současný i budoucí život důsledky, které jí brání vést plnohodnotný život. Z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplynulo, že posttraumatická stresová porucha s psychotickými příznaky a závislost na návykových látkách, poškozenou omezují podstatně v běžném životě a projevují se poruchami spánku, děsivými sny, paranoidními bludy a halucinacemi, úzkostmi, depresemi, dráždivostí, nesoustředěností. Poruchy na zdraví jsou dlouhodobého rázu, prognóza onemocnění je nejistá a ani dosavadní psychiatrická léčba nevedla ke zlepšení stavu. U poškozené se objevily suicidální úvahy a tendence, jimiž pacientka chtěla řešit svou současnou životní situaci. Pokud znalkyně u poškozené zjistila paranoidně halucinatorní syndrom s bludy a halucinacemi, tak to vyplynulo z vyjádření poškozené, která uvedla, že vidí před sebou obviněného, slyší, že jí vyhrožuje a nadává vulgárními výrazy, kterými ji častoval, kdy se jedná o tzv. flashbacky, kdy se vzpomínky obnovují a mají charakter bludů a halucinatorních projevů. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie se pak podává, že psychické obtíže poškozené pravděpodobně přinesl způsob provozování prostituce a zejména podpora návyku na tvrdou drogu. Obviněný takto zasáhl vůči poškozené, která v té době dovršila toliko věk 15 roků, kdy ještě nemá a ani nemůže mít vytvořen náležitý a zdravý vztah k otázkám sexuálního života. Závažnost útoku obviněného zvýšila dále okolnost, že obviněný v pozici starší, respektované osoby cíleně a opakovaně zneužil důvěry dívky ve věku, který lze považovat za kritický pro utváření sociálních vazeb k jejímu okolí. Důraz je třeba položit rovněž na intenzitu a způsob provedení zásahu do osobnostních práv poškozené E. G. včetně jeho opakování. V daných souvislostech je třeba akcentovat, že závažnost zásahu obviněného do osobnostní integrity (osobnostní sféry) mladistvé poškozené, a tedy závažnosti a rozsahu nemajetkové újmy jí způsobené, zřetelně vyjadřuje již samotný fakt, jak byly skutky obviněného právně kvalifikovány.
72. Pochybení shledal Nejvyšší soud rovněž ve skutečnosti, že se oba nižší soudy vůbec nezabývaly tím, zda výše přiznaného nároku odpovídá i schopnostem a možnostem obviněného takový nárok uspokojit. Soudy jsou totiž v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného potud, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Pokud se týká majetkových poměrů obviněného, coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy, je nezbytné takovýto prvek vnímat toliko v jeho quasimoderačním významu. Kritérium zkoumání majetkových poměrů obviněného (škůdce) nesmí představovat otázku, zda tento disponuje či nedisponuje výraznějším majetkem, jinými slovy zda je bohatý či chudý. Proto ani jeho majetkové poměry nehrají roli pro odstupňování výše přiznaného nároku. Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny zkoumat majetkové poměry obviněného, činí tak však jen s ohledem na to, aby výše náhrady pro obviněného nepředstavovala likvidační důsledek. Majetkové poměry, stejně jako realizace práva na obhajobu, nepředstavují okolnost významnou pro strádání poškozeného. Musí proto představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy. Na druhou stranu nelze zjišťovat toliko aktuální majetkové poměry obviněného, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Daným postupem přitom dochází k dostatečné implementaci zásady proporcionality také do adhezního řízení. (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15, uveřejněný pod č. 148/2016 Sb. n. u. ÚS., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). V naznačených směrech nelze tedy výši nároku přiznaného v této věci poškozené považovat za dostatečně podloženou hmotněprávní úpravou.
73. Jak již bylo poukázáno výše, při úvahách o výši úhrady nemajetkové újmy je třeba současně důsledně postupovat na základě principu proporcionality, který zohlední i obdobné, v minulosti posuzované případy tak, aby soudní praxe mohla postupovat s co možná největší snahou o eliminaci nahodilého přiznávání rozdílných peněžitých částek, aby výsledná částka nemajetkové újmy v penězích nevyvolávala v rámci společnosti představu o disharmonii právního systému, což by ve výsledku vedlo k právní nejistotě zúčastněných stran řízení, ale naopak ospravedlňovala její legitimní očekávání, současně však při respektování předem jasných a pevných kritérií. Ústavní soud ve svém rozhodnutí I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 přichází s požadavkem, aby při rozhodování obecné soudy porovnávaly částky relutární náhrady s jinými případy, a to nejen v obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, a to zejména do práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst nebo ochranu dobrého jména.
74. Dovolací soud proto na tomto místě uzavírá, že při rozhodování o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy v penězích, uplatněném v rámci trestního řízení, je třeba vycházet ze všech specifik daného případu, jimž je třeba podřadit příslušná kritéria na straně poškozené i pachatele, která mají vliv na vnímání duševních útrap a dopadu protiprávního jednání do sféry obou takových subjektů. Duševní útrapy je pro účely stanovení výše náhrady třeba posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka a její případné snížení či naopak zvýšení lze odvinout pouze od okolností, jež jsou v rámci adhezního řízení řádně doloženy a prokázány poškozenou (příp. obviněným). Pouze komplexní posouzení vzneseného nároku umožní rozhodnout bez nutnosti dalšího dokazování, které by svým rozsahem směřovalo nad zákonem stanovený účel trestního řízení. V opačném případě je namístě poškozenou osobu s takovým nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.
75. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného M. G. je zčásti důvodné, a to jen ve vztahu k adheznímu výroku. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. z jeho podnětu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 2 To 90/2018, ve výroku, jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA k rukám jejího zmocněnce nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200.000 Kč, a ve výroku jímž byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení občanskoprávní. Současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2018, sp. zn. 3 T 5/2018, ve výroku, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200.000 Kč, a ve výroku jímž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená prostřednictvím zmocněnce Mgr. Jana Blažka odkázána se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
76. Z ustanovení §265 tr. ř. vyplývá, že v případě, že pokud zruší odvolací soud rozsudek ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Nutno podotknout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a ustanovení §265r odst. 7 tr. ř. uvádí, že důkazy se ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí, jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. Vzhledem k tomu, že závěr jak odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně ohledně adhezního výroku neodpovídá zákonným hlediskům, nejednalo by se o doplnění dokazování v případě rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale o celé dokazování v tomto směru, které přesahuje rámec dovolacího řízení. Z výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. odkázal poškozenou E. G. s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
77. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že dovolací soud neshledal důvody k zásahu do napadených rozhodnutí ve vztahu k ostatním výrokům, jež byly předmětem podaného dovolání, a proto tyto výroky zůstaly rozhodnutím dovolacího soudu nedotčeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu