ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.482.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 482/2016-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2016 o dovolání obviněného T. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 2 To 110/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 9/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 7 T 9/2014 uznal obviněného T. H. vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od letních prázdnin roku 2012 do února 2014 na polní cestě vedoucí z V. M. na K., okres Ú. n. O., P. kraj, v blíže nezjištěném parku v Č., okres K. H., S. kraj, a v místě jejich tehdejšího bydliště v bytě v ulici T. ve V. M., okres Ú. n. O., P. kraj, za účelem vlastního sexuálního uspokojení, proti vůli poškozené nezletilé „Kopretině“ *), jejíž věk znal, neboť se jednalo o dceru jeho družky, s níž sdílel několik let společnou domácnost, jmenovanou opakovaně, drže ji pevně kolem pasu, ramen či za ruku, líbal, osahával na holém těle, zejména na prsou a na přirození, zasouval jí prsty do pochvy, ve dvou případech ji za použití násilí přiměl k felaci jeho pohlavního údu tak, že uchopil a přitáhl si její hlavu ke svému klínu, vsunul jí úd do úst a nařídil, aby to strpěla, nejméně v jednom případě ji olizoval v oblasti rozkroku, v jednom případě s ní vykonal anální pohlavní styk, v jednom případě jí vsunul do pochvy vibrátor a nejméně ve čtyřech případech na ní poté, co na ni zneužívaje své fyzické převahy nalehl a roztáhl ji nohy, vykonal soulož, a nejméně ve dvou případech využívaje své fyzické převahy na poškozené v prostorách WC vykonal zezadu soulož, přičemž uvedeného jednání se dopouštěl jednak přesto, že ho nezletilá opakovaně žádala, aby svého jednání zanechal, uhýbala a fyzicky se bránila odstrkáváním, pohybem těla směřujícím k vysmeknutí se obviněnému a kopání, jednak zneužívaje tohoto, že nezletilá podlehla při seznání beznadějnosti kladení odporu .
Za to mu byl podle 185 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené „Kopretině“, zastoupené zmocněncem Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, nemajetkovou újmu ve výši 300.000 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle §228 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek byl k odvolání obviněného a poškozené rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 2 To 110/2015 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené „Kopretině“, k rukám její zákonné zástupkyně matky S. H., nemajetkovou újmu ve výši 300.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená „Kopretina“, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud takto v posuzované věci rozhodl poté, co předchozí odsuzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2014 sp. zn. 7 T 9/2014, jímž byl obviněný T. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zrušil usnesením ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 2 To 120/2014 podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) a f) tr. ř. a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí, který posléze rozhodl shora citovaným rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 7 T 9/2014.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 12. 2015 napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný popřel spáchání stíhaného skutku a domnívá se, že nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu. Výpověď poškozené nekoresponduje s ostatními důkazy. Poskytla několik verzí skutkového děje a obviněnému byla odepřena možnost poškozenou s později zjištěnými rozpory konfrontovat, neboť byla vyslechnuta toliko v přípravném řízení, ačkoli, jak sám dovolatel přiznal, za přítomnosti jeho obhájce. Ačkoli odvolací soud v usnesení ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 2 To 120/2014 dal nalézacímu soudu závazný pokyn k vyslechnutí poškozené, nalézací soud se jím neřídil a poškozenou nevyslechl.
Ve zbývající části svého dovolání pak brojí proti adheznímu výroku, když konkrétně namítá nesplnění podmínek pro přiznání náhrady nemajetkové újmy poškozené a nepřiměřenost přisouzené částky ve výši 300.000 Kč. Jednání, kterého se měl obviněný dopustit, na ní nezanechalo žádné zdravotní následky a soud nevyhověl požadavku proporcionality, když náležitě nezhodnotil majetkové poměry obviněného, který je nemajetný. Jeho výdělkové možnosti jsou omezeny výkonem dlouhého trestu odnětí svobody. I před nástupem do věznice obviněný neměl jisté příjmy, které se pohybovaly pod hranicí 9000 Kč měsíčně a závisely na příležitostných brigádách nebo krátkodobých pracovních poměrech na dobu určitou, zpravidla zajištěných agenturou práce (viz zpráva společnosti Iveco Czech Republic, a. s., ze dne 11. 4. 2014) a občas byl evidován i jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Nelze ani očekávat, že by se jeho situace zlepšila po návratu z výkonu trestu odnětí svobody, spíše naopak.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 2 To 110/2015, i jemu předcházejí rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a přikázal posledně jmenovanému soudu věc k novému projednání. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o náhradě škody a sám poté rozhodl o odkázání poškozené na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, anebo aby Nejvyšší soud rozhodl sám o povinnosti obviněného nahradit poškozené nemajetkovou újmu k rukám její zákonné zástupkyně v nižší výši, než jak byla přiznána Vrchním soudem v Praze, za současného odkázání poškozené se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 2 To 110/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal podle §265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce, ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se následně zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud po přezkoumání mimořádného opravného prostředku obviněného a ve věci vydaných rozhodnutí dospěl k následujícím závěrům.
Popírá-li obviněný spáchání trestné činnosti či směřuje své výtky k výpovědi poškozené, která podle něj stojí osamoceně, a zároveň nebyla vyslechnuta před soudem, nýbrž toliko v přípravném řízení, a požaduje další výslech nezletilé poškozené, tj. osoby mladší osmnácti let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivnit její duševní a mravní vývoj, ačkoli má být takový svědek v dalším řízení vyslechnut znovu jen v nutných případech, jedná se veskrze o námitky skutkové (a nikoli právní) týkající se zpochybňování zjištěného skutkového stavu a zároveň o námitky procesní vztahující se k získávání a provádění důkazů, které ovšem nenaplňují uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto jimi nemohl zabývat.
Nad rámec dovolacího řízení ve vztahu k namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces lze uvést následující. Obviněný absenci osobního výslechu poškozené před soudem namítal opakovaně, a to i v odvolání, a soud druhého stupně se s námitkou obviněného, že soud prvního stupně neprovedl výslech poškozené, ačkoli mu jeho provedení uložil ve svém usnesení ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 2 To 120/2014, podrobně zabýval. Konstatoval, že k tomuto závěru dospěl nalézací soud po důkladném zvážení opětovného doporučení soudních znalců z oboru psychologie, jež zkoumali psychický stav poškozené (Mgr. Čermáková a za revizní ústavní znalecký posudek PhDr. Petr Goldmann), nevyslýchat poškozenou (a to i v nepřítomnosti obviněného) z důvodu možného negativního dopadu tohoto úkonu na její osobu. Ze znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice vyplynulo, že provedení výslechu nezletilé poškozené před soudem ji vzhledem k její labilní psychické konstrukci potencionálně ohrožuje, z čehož odvolací soud dovodil, že nezletilou poškozenou nelze vystavit neúměrnému psychickému zatížení či stresu s ohledem na její anamnézu způsobu řešení zátěžových situací v podobě sebepoškozování a myšlenek na sebevraždu. Navázal tak na úvahu nalézacího soudu učiněnou na straně 5 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, že opakování výslechu poškozené za situace, kdy čtyřikrát popisovala jednání obviněného (dvakrát před policejním orgánem a dvakrát před znalci - psychology), je zbytečně zatěžující, a nepovažoval za vhodné po téměř 19 měsících u poškozené znovu vyvolávat nepříjemné vzpomínky na intenzivní zásah do její intimní oblasti, což by pro ni bylo nepochybně hodně stresující, a s ohledem na časový odstup bylo reálné předpokládat, že by mohlo dojít ke zkreslení popisovaných událostí.
Odvolací soud taktéž zohlednil procesní použitelnost výpovědi poškozené v souladu s §102 odst. 2 tr. ř. jako svědkyně z přípravného řízení provedeného za přítomnosti obhájce obviněného (i pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí), který mohl poškozené klást otázky, a smysl ustanovení o ochraně svědků - osob mladších osmnácti (respektive patnácti) let v podobě zabránění jejich vystavování nepříznivým dopadům na jejich rozumovou, duševní a mravní úroveň, zejména pokud se jedná o oběti sexuálního deliktu, což představuje odraz implementace mezinárodních závazků ČR do národního práva (viz čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb.) a ochrany práv dětí jako obětí trestných činů (viz §3 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že se v projednávané věci neuplatní právní názor vyslovený v nálezu IV. ÚS 538/03 publikovaném pod č. ÚS 142/2004-n, že pokud bylo odsouzení stěžovatele zčásti založeno výlučně na výpovědi nezletilé svědkyně, vůči které byla obhajoba stěžovatele výrazně omezena bez jakékoliv kompenzace, byl postup orgánů činných v trestním řízení znemožňující kontradiktorní postup v rozporu se základními zásadami trestního řízení, což na ústavněprávní úrovni představuje rozpor s pravidly spravedlivého procesu . Zde lze doplnit, že v nyní posuzovaném případě byla vina obviněného prokázána i dalšími nepřímými důkazy, tedy soustavou vzájemně na sebe navazujících nepřímých důkazů, jak předpokládá v citovaném rozhodnutí Ústavní soud, zejména výpovědí matky poškozené S. H., která byla zároveň družkou obviněného, jíž se poškozená několikrát svěřila s některými sexuálními útoky obviněného, která ji však nevěřila, což poškozenou utvrdilo v tom, že ji nikdo nebude věřit a tato skutečnost pak přispěla k prohloubení psychických dopadů na její osobu, a rovněž výpověď svědka P. V. a nezletilé „Pampelišky“ *), jimž se poškozená se sexuálními útoky obviněného v minulosti taktéž několikrát svěřila.
Druhou výtku obviněného o nepřiměřenosti přiznané výše nemajetkové újmy lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 g) tr. ř., avšak obviněný ji uplatnil zjevně neopodstatněně, neboť ji znovu opakuje, ačkoli se s ní dostatečně vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Obviněný tak zjevně využil institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností jako v předchozím řízení jenom proto, že není spokojen s jeho výsledkem, ačkoliv skutek byl správně právně posouzen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Ve stručnosti lze shrnout, že soud prvního stupně dovodil oprávněnost a výši nemajetkové újmy přiznané poškozené ze skutečnosti, že se jí podstatně zhoršil komfort života, když musela snášet nepříjemné jednání obviněného proti své vůli. S největší pravděpodobností poškozené podle ve věci vypracovaných znaleckých posudků nevzniknou trvalé následky a je možno s ohledem na její věk očekávat, že nebude mít v budoucnu žádné výraznější potíže se zařazením do normálního plnohodnotného života, což je třeba hodnotit jako kritérium při určování odškodnění za nemajetkovou újmu. Nalézací soud proto považoval požadavek poškozené na přiznání částky ve výši 1.500.000 Kč jako nepřiměřený, neboť by tato suma přicházela v úvahu v případě trvalého nebo výraznějšího poškození psychiky poškozené. Přisouzená částka ve výši 300.000 Kč bude postačovat ke snazšímu zařazení poškozené do běžného života a pokryje případné náklady na pomoc k takovému zařazení, například návštěvami psychoterapeuta.
Odvolací soud pak obšírně doplnil zdůvodnění přisouzeného nároku poškozené na nemajetkovou újmu, když podrobně rozebral jednotlivá ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „NOZ”) dopadající na nyní posuzovaný případ ve vztahu k možnosti přiznání nemajetkové újmy a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Správně uzavřel, že povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu postihuje škůdce v souladu s §2894 odst. 2 NOZ, stanoví-li to zvlášť zákon, který tak činí v ustanovení §2910 NOZ, podle něhož škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. V souladu s §2951 odst. 2 NOZ se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Způsob a výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §2957 NOZ musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
Odvolací soud dostatečně prokázal existenci jednání obviněného jako zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu poškozené, které bylo protiprávní, a je v příčinné souvislosti se vzniklou nemajetkovou újmou. Rovněž v mezích zákonné úpravy náležitě zdůvodnil, z jakých důvodů nebyl postačující jiný (nepeněžitý) způsob zadostiučinění zajišťující skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy ve smyslu §2951 odst. 2 NOZ. K částce ve výši 300.000 Kč dospěl zejména s ohledem na charakter jednání obviněného, délku doby, po kterou docházelo k sexuálním atakům vůči poškozené, opakovanost zásahů do práv nezletilé poškozené, její nízký věk a vysokou společenskou škodlivost u zvlášť závažného zločinu znásilnění dítěte mladšího patnácti let a možné negativní důsledky na zdárný vývoj poškozené, ačkoli u ní není diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Rovněž zohlednil i skutečnost, že obviněný se stíhaného jednání na poškozené dopustil v období její puberty, do něhož zásadním a negativním zasáhl jako starší a respektovaná autorita z pozice blízké osoby jako nevlastního otce poškozené a druha matky poškozené tak, že u poškozené dle znaleckého zkoumání došlo k narušení psychického vývoje zásadním znejistěním důvěry v oblasti mezilidských eroticko-sexuálních vztahů, kdy její budoucí vývoj je nejistý, takže není vyloučena nutnost dlouhodobé odborné intervence psychiatrů či psychologů. Přihlédnul i k intenzitě a způsobu provedení zásahu do osobnostních práv nezletilé (vícečetnost útoků trvajících po dobu víc jak roku a půl) a sekundární viktimizaci poškozené, která musela čtyřikrát vypovídat před orgány činnými v trestním řízení nebo u znalců zkoumající její psychický stav. Vzal na zřetel i princip proporcionality, když zmínil, že výše přiznané nemajetkové újmy musí být přiměřená, reálně i fakticky dosažitelná a nemůže být ve vztahu k obviněnému zcela likvidační, přičemž u něj musí být zachována určitá motivační stránka.
K uvedenému je možno dodat a zdůraznit, že ve smyslu §2957 NOZ při posouzení způsobu a výše přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlédnout i k odčinění okolností zvláštního zřetele hodných, tedy že obviněný se stíhaného jednání dopouštěl v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a opakovaně hrubě zasáhl do rozhodování poškozené o jejím těle a sexuální útoky směřoval proti dítěti mladšímu patnácti let bez jakýchkoli zkušeností v této oblasti využívaje její důvěry vyplývající z jejich vztahu dítěte a druha matky poškozené podílející se na její výchově (tj. jedná se o jiné obdobně závažné důvody ve smyslu §2957 NOZ).
Lze zčásti přisvědčit obviněnému, že odvolací soud v napadeném rozsudku blíže nerozvedl konkrétní úvahy o majetkových poměrech obviněného. Je proto třeba doplnit relevantní skutečnosti o osobě obviněného mající v tomto směru vliv na určení výše náhrady nemajetkové újmy poškozené. Obviněný má základní vzdělání a nedokončil odborné učiliště, obor zedník. Je bezdětný, svobodný a podle svého vyjádření nemajetný. Nemá žádnou vyživovací povinnost. Před nástupem do výkonu trestu byl zaměstnán u společnosti Iveco Czech Republic, a. s. jako strojní zámečník od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 dočasně přidělený agenturou práce Gi Group Czech Republic, s. r. o. U zaměstnavatele Technické služby Vysoké Mýto trval jeho pracovní poměr od 23. 4. 2013 do 30. 9. 2013 a byl ukončen dohodou k žádosti obviněného. V obou případech byl obviněný zaměstnavateli hodnocen kladně. Rovněž byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce v Ústí nad Orlicí od 1. 2. 2012 do 13. 5. 2012 a od 1. 4. 2013 do 22. 4. 2013. Z uvedeného vyplývá, že obviněný nemá žádnou vyživovací povinnost a je v produktivním věku (aktuálně 36 let). Má zažity pracovní návyky a v minulých zaměstnáních byl hodnocen kladně, z čehož plyne, že bude objektivně schopen si i po výkonu trestu odnětí svobody najít vhodné zaměstnání, když mu žádná překážka v práci nebrání. Bude tedy záležet zejména na jeho aktivitě při vyhledání takového zaměstnání, které mu umožní soudem stanovenou náhradu nemajetkové újmy poškozené uhradit. Na základě shora uvedeného proto nelze přisvědčit obviněnému, že by uložená povinnost ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000 Kč byla nepřiměřená, či dokonce likvidační.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného T. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.