ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.110.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 110/2024-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání obviněného M. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 8 To 296/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 62/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 1 T 62/2022, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný uvedených trestných činů dopustil v podstatě tím, že dne 8. 5. 2022 v době od 1:00 hodin do 1:20 hodin na balkónu XY hospody v obci XY XY, okr. Brno-XY, tedy veřejně a na veřejnosti přístupném místě za přítomnosti více osob, a to alespoň Z. K., T. H., J. K., M. T. a J. P., fyzicky napadl poškozeného J. V., který zde s kamarády slavil své narozeniny. Obviněný jednal tak, že poškozeného svou rukou udeřil pěstí do obličeje, načež poškozený upadl na zem, kde jej ležícího dále obviněný svou rukou několikrát udeřil do hlavy, čímž mu způsobil újmu na zdraví spočívající v tříštivé zlomenině zevní stěny pravé čelní dutiny s menším krvácením do čelní dutiny, poškození nadočnicového nervu vpravo, zhmoždění pravé oční koule a tím krvácení pod spojivku pravého oka, povrchní erozi rohovky pravého oka, krevní výron a otok víček obou očí s převahou vpravo. Poškozený byl v důsledku tohoto zranění omezen v běžném způsobu života na 3 až 4 týdny, přičemž současně obviněný popsaným jednáním závažným způsobem narušil veřejný klid a pořádek.
3. Za tyto trestné činy soud prvního stupně obviněného odsoudil k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců se stanovením zkušební doby v trvání 24 měsíců, a rovněž rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody a nemajetkové újmy.
4. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 8 To 296/2023, odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to proto, že provedené dokazování ve věci bylo neúplné. Soudy tak měly porušit zásadu vyhledávací a zásadu in dubio pro reo , a tím i jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu odkázal na svou dřívější obhajobu týkající se jednak rozporu ve výpovědích poškozeného a blíže nespecifikovaných svědků, přičemž dodal, že podle jejich výpovědí bylo postavení jeho a poškozeného takové, že mu nemohl způsobit zjištěná zranění, a jednak neprovedených důkazních návrhů, ze kterých jmenoval pouze výslech svědka T. R. Dále shledal vady v hodnocení důkazu videohovorem. Ve vztahu ke zmíněné problematice stručně citoval z nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 8 Tz 217/99.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí a přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že předně by se Nejvyšší soud neměl zabývat obhajobou a námitkami, které spočívaly v odkazu na skutečnosti uplatněné v podáních učiněných v dřívějším řízení. Po takové redukci obsahu dovolání pak podle státního zástupce nelze dovolací argumentaci podřadit pod žádný dovolací důvod.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
10. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (srov. např. i obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
14. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
15. Pod tento dovolací důvod tak byla podřaditelná pouze námitka do opomenutého důkazu výslechem svědka T. R. Tato námitka však je zjevně neopodstatněná, a to už proto, že není nijak blíže odůvodněná nebo jinak podložená.
16. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
17. Soud prvního stupně přitom zamítnutí důkazního návrhu odůvodnil nadbytečností důkazu, konkrétně že „skutkový stav byl zjištěn dostatečně pro rozhodnutí ve věci, tedy tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti“ (bod 27. prvostupňového rozhodnutí). S nadbytečností tohoto důkazu se ztotožnil i soud odvolací (bod 11. odvolacího rozhodnutí). Za takového stavu (který v podrobnostech vyplývá z rozporu důkazní situace dané ve věci) a bez bližšího odůvodnění dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud neshledává v zamítnutí důkazního návrhu žádné pochybení.
18. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
19. Pod tento dovolací důvod naopak nebyly podřaditelné zbylé námitky týkající se hodnocení důkazů.
20. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání, jak správně uvedl státní zástupce. Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.
21. Existenci extrémního či zjevného nesouladu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. současně nelze dovozovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou (k verzím skutkového děje a výběru mezi nimi viz bod 20. prvostupňového rozhodnutí). Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na zásadu presumpce neviny, Nejvyšší soud k tomu připojuje, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se zásada presumpce neviny projevuje v pravidle in dubio pro reo , podle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).
22. Na tom ani nic nemění to, že obviněný své námitky doprovodil tvrzením extrémního rozporu, neboť pouze formální uvedení těchto slov nepovinuje Nejvyšší soud, aby takové námitky považoval za prima facie podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Aby takové námitky podřaditelné byly, musely by skutečně materiálně, nikoli pouze formálně, tento rozpor substancovaně (tj. s dostatečnou mírou konkrétnosti) tvrdit. V této věci však tento požadavek naplněn nebyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 351/2023).
23. Na okraj Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný v textu dovolání odkázal na rozpor mezi výpovědí poškozeného s dalšími svědky, aniž by tyto svědky identifikoval nebo aniž by uvedl, v čem měl tento rozpor spočívat, resp. pokud pouze bez dalšího konstatoval, že s ohledem na podané výpovědi byl k poškozenému v takovém postavení, že mu nemohl způsobit žádné zranění, pak jde o zcela nesubstancované (nekonkrétní) tvrzení, které – i kdyby překračovalo pouhou polemiku se skutkovým zjištěním, což však v této věci nepřekračuje – není s to založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 7 Tdo 556/2023, bod 34.). Pro úplnost však Nejvyšší soud odkazuje na body 22. až 27. prvostupňového rozhodnutí, resp. body 8. až 10. odvolacího rozhodnutí, ve kterých soudy logicky vysvětlily své hodnocení důkazů včetně posouzení možných rozporů mezi výpověďmi svědků; do tohoto odůvodnění a tam uvedených argumentů obviněný nijak (natož kvalifikovaně) nenamítal. Stejné platí o neodůvodněné námitce do hodnocení důkazu videozáznamem, kterému se soudy věnovaly v bodu 25. prvostupňového rozhodnutí, resp. bodu 11. odvolacího rozhodnutí. Stran vzájemného postavení a kontaktu obviněného s poškozeným pak měly soudy zřetelný podklad ve výpovědi především poškozeného, ale podporované i tvrzeními dalších svědků, k čemuž lze odkázat zejména na bod 22. odůvodnění prvostupňového rozhodnutí.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl naplněn.
25. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je potom možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Všechny dovolací námitky (úplnost dokazování a hodnocení důkazů, rozpor mezi výpověďmi, opomenutý důkaz, zásada in dubio pro reo ) přitom brojí právě proti skutkovým závěrům soudů v předchozím řízení. Žádná dovolací námitka tudíž pod tento dovolací důvod nespadá a v tomto smyslu ani nebyla namítána, neboť podstatou žádné z nich není zpochybnění hmotněprávního závěru o naplnění některého ze znaků skutkových podstat výše uvedených trestných činů.
V.
Závěr
26. Nejvyšší soud uzavírá, že námitkám obviněného M. T. potud, pokud je bylo možné podřadit pod zákonné dovolací důvody, nemohl přiznat jakékoli opodstatnění, a proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu