ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1120.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1120/2023-985
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 1. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Y. Ch. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. 5 To 191/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 133/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný Y. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2023, č. j. 6 T 133/2022-893, byl obviněný uznán vinným v bodě I. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet šest měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 (správně §68 odst. 1, 2) tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v celkové výměře 50 000 Kč. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu odsouzených Davida Hanuše a právnické osoby IM-CRYSTAL GROUP, s. r. o., a podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů v podstatě tím, že
I.
poté, co již odsouzený David Hanuš využil svého postavení majitele a jednatele odsouzené společnosti IM-CRYSTAL GROUP, s. r. o., IČ: 29047111, v úmyslu umožnit získat nezákonným způsobem finanční prospěch obviněnému, pod záminkou přijímání plateb platebními kartami prováděných elektronicky prostřednictvím platebního terminálu za služby v obchodní činnosti společnosti na adrese provozovny v ulici XY, Praha, dne 22. 8. 2014 uzavřel jménem této společnosti smlouvu o pronájmu přenosného GPRS terminálu, tzv. POS terminálu, k přijímání platebních karet jeho prostřednictvím se společností Komerční banka, a. s., IČ: 45317054, přičemž platby byly směrovány na bankovní účet odsouzené společnosti, na jejímž základě mu byl dne 27. 8. 2014 předán platební terminál pro elektronické platby bankovními kartami, který však v rozporu se smluvními podmínkami Komerční banky, a. s., po několika dnech od jeho převzetí předal obviněnému za účelem provádění blíže nezjištěných podnikatelských aktivit, čímž mu umožnil zneužít údaje devíti kusů platebních karet, k nimž došlo tak, že údaje byly zadány tzv. ručním vstupem bez fyzické přítomnosti a platby byly neoprávněně připisovány na účet odsouzené společnosti, přičemž se jednalo o v rozsudku soudu prvního stupně specifikované transakce ve dnech 7. 11. 2014 a 14. 11. 2014 v celkové výši 121 269,80 Kč,
II.
odsouzený David Hanuš z plateb z těchto neoprávněných transakcí, které byly neoprávněně připisovány na bankovní účet odsouzené společnosti, jako majitel a jednatel této společnosti fyzicky vybral finanční hotovost v celkové výši 496 900 Kč na pobočkách Komerční banky, a. s., ve dnech od 1. 10. 2014 do 19. 11. 2014 a v úmyslu zastřít původ takto získaných finančních prostředků vystavil a podepsal s datem 20. 11. 2014 v zastoupení odsouzené společnosti celkem padesát čtyři neúplných daňových dokladů bez uvedení údajů o odběrateli v celkové hodnotě 216 008 Kč s cílem vzbudit takovým předstíráním obchodní transakce dojem, že tyto finanční prostředky odčerpané prostřednictvím padělaných platebních karet pocházejí z běžného obchodního styku a jako takové je uvést do legálního finančního oběhu, přičemž věděl, že se nejedná o platby z jeho podnikání a byl srozuměn s tím, že se jedná o platby nelegální,
III.
odsouzená společnost IM-CRYSTAL GROUP, s. r. o., v rámci své činnosti a za využití sídla a prostor své provozovny na adrese XY, Praha a bankovního účtu společnosti vedeného u Komerční banky, a. s., prostřednictvím jejího majitele a jednatele odsouzeného Davida Hanuše dne 22. 8. 2014 dopomohla k uzavření smlouvy o přijímání platebních karet na platebním terminálu se společností Komerční banka, a. s., na základě které byl dne 27. 8. 2014 odsouzené společnosti, za níž jednal odsouzený David Hanuš, předán platební terminál pro elektronické platby bankovními kartami, prostřednictvím něhož měla odsouzená společnost přijímat elektronické platby platebními kartami, dále poskytla prostory své provozovny a k trestné činnosti poskytla svůj bankovní účet, a pomohla prostřednictvím odsouzeného Davida Hanuše získat obviněnému nezákonným způsobem finanční prospěch, když v rozporu se smluvními podmínkami Komerční banky, a. s., předala platební terminál prostřednictvím odsouzeného Davida Hanuše obviněnému, a odsouzený David Hanuš vědomě jednal v úmyslu pomoci obviněnému se obohatit, a to v rámci její činnosti ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, přičemž odsouzený David Hanuš jednal v postavení předpokládaném §8 odst. 1 písm. a), c) tohoto zákona, tedy jako statutární orgán, tedy ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby a v důsledku toho je spáchaný čin přičitatelný této právnické osobě ve smyslu §8 odst. 2 tohoto zákona, která jinému pomohla spáchat trestný čin spočívající jednak ve zneužití údajů devíti kusů platebních karet, jejichž údaje byly na platebním terminálu zneužity, a to tak, že byly zadány tzv. ručním vstupem bez fyzické přítomnosti platebních karet a takto došlo k neoprávněným transakcím v celkové výši 121 269,80 Kč, kdy platby byly neoprávněně připisovány na účet odsouzené společnosti, a to v rozsudku soudu prvního stupně specifikovaných případech.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 9. 2023, č. j. 5 To 191/2023-930, podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Úvodem podrobně zrekapituloval dosavadní průběh řízení i části odůvodnění rozhodnutí soudů a poukázal na původní zprošťující rozhodnutí v této věci. Namítl, že v průběhu řízení nebyla dostatečně prokázána jeho vina, když jediným usvědčujícím důkazem je výpověď odsouzeného Davida Hanuše, kterou však považuje za důkaz nepřímý a stojící zcela osamoceně bez opory v dalších důkazech. Dále se vyjádřil k věrohodnosti odsouzeného Davida Hanuše a konstatoval, že jeho výpověď byla učiněna v procesním postavení osoby, která může uvádět i nepravdivé údaje. Zdůraznil, že každý obviněný má objektivní zájem na svém zproštění, případně alespoň zmírnění viny, přičemž odsouzený David Hanuš měl být motivován právě tímto svým zájmem k podání nepravdivé výpovědi. K tomu připustil, že by se sice mohl dopustit křivé výpovědi, pokud by takto křivě obvinil někoho jiného z trestné činnosti, avšak tento limit považuje spíše za teoretický. Rovněž připomněl, že se odsouzený David Hanuš dopustil i v minulosti trestné činnosti za účelem získání prospěchu pro svoji osobu, a to trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. Proto jeho výpověď považuje za účelovou snahu zbavit se trestní odpovědnosti právě na svůj úkor, přičemž soud prvního stupně tento aspekt nevzal dostatečně v potaz. Poukázal i na to, že některé části jeho výpovědi jsou nelogické, nedomyšlené, příp. nedostatečně vysvětlené. Pokud by byla tato tvrzení pravdivá, muselo by je podporovat i mnoho dalších nepřímých důkazů, které se však během řízení neobjevily, resp. ani neexistují. Tato skutečnost však nebyla soudem dostatečně reflektována ve smyslu zásady in dubio pro reo, k čemuž poukázal i na povinnost soudů postupovat k obviněným nestranně a nezaujatě v souladu se zásadou presumpce neviny. Je proto přesvědčen, že v jeho případě lze na základě provedených důkazů hovořit maximálně o určité vyšší míře podezření, která by zřejmě mohla postačovat například k zahájení trestního stíhání, ale rozhodně ne k prokázání viny a následnému odsouzení. Dále namítl, že zásahem odvolacího soudu došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť soud druhého stupně svým rozhodnutím ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 5 To 75/2023, závazným pokynem přikázal nalézacímu soudu, jak má hodnotit výpověď odsouzeného Davida Hanuše. Tato přitom mohla být podle jeho názoru toliko nepřímým důkazem o tom, že mu odsouzený David Hanuš půjčil platební terminál, což však neprokazuje uvedenou trestnou činnost, a proto by ji i v případě, že by byla shledána věrohodnou, nebylo možné považovat za přímý důkaz o jeho vině. Soud druhého stupně však měl nalézacímu soudu přikázat, aby tuto výpověď hodnotil jako věrohodný přímý důkaz o jeho vině, což považuje za nepřípustné zasahování do volného hodnocení důkazů nalézacím soudem a postup v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Za porušení svého práva na spravedlivý proces dále označil i postup soudu, který za nepřímý důkaz svého druhu svědčící o jeho vině považoval i využití práva nevypovídat, čímž mělo být narušeno jeho právo mlčet a nepřispívat k vlastnímu obvinění. Opomenuté důkazy pak spatřuje v tom, že odvolací soud vypořádal jeho rozsáhlé odvolaní toliko jedním formálním odstavcem, ignoroval relevantní námitky a nereflektoval tvrzené vady.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil jej obžaloby, příp. vrátil věc soudu druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a konstatoval, že námitky obviněného nespadají pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů, neboť pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy obou stupňů. Zdůraznil, že zjištěný skutkový stav plně odůvodňuje závěr o vině obviněného. Soud nepochybil ani tím, když vzal v potaz, že obviněný neposkytl žádné vysvětlení, proč by jej měl chtít odsouzený David Hanuš křivě obvinit ze spáchání trestného činu. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními proto neshledal zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle písmene g). Souhlasí i se závěrem soudů, že se v případě výpovědi odsouzeného Davida Hanuše jedná o přímý důkaz o vině obviněného. Porušení zásady volného hodnocení důkazů pak nespatřuje ani v postupu soudu druhého stupně, který v původním řízení zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Tento postup považuje za správný, jelikož odvolací soud pouze poukázal na nedostatky v argumentaci přezkoumávaného rozhodnutí a nalézacímu soudu nijak nepřikazoval, jak má daný důkaz hodnotit.
7. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
8. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které opětovně poukázal na důkazní situaci a zopakoval, že výpověď odsouzeného Davida Hanuše nemůže být považována za přímý důkaz o jeho vině. Neztotožnil se ani s tvrzením státního zástupce, že soud druhého stupně v původním řízení nepřikazoval soudu nalézacímu, jak má hodnotit předmětnou výpověď a zrekapituloval k tomu část své dovolací argumentace. Stran otázky věrohodnosti odsouzeného Davida Hanuše pak doplnil, že tato má zásadní vliv na hodnocení jeho výpovědi a tím i na prokázání existence zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, tudíž by jeho námitky měly být podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Dále konstatoval, že se plně ztotožňuje se závěry původního zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, které považuje za jediné možné, a to i s poukazem na základní zásady trestního práva a ústavněprávní limity spravedlivého procesu. Opětovně připomněl judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti Nejvyššího soudu poskytovat ochranu základním právům a svobodám s tím, že opodstatňuje zařazení jeho dovolací argumentace pod zákonné dovolací důvody. Návrh státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby bylo jeho dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., proto považuje za nedůvodný.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné se značnou mírou tolerance podřadit dovolací argumentaci obviněného stran zjevných rozporů ve způsobu hodnocení obsahu a posouzení povahy důkazu, a to výpovědi odsouzeného Davida Hanuše. Dané rozpory obviněný spatřuje především v tom, že tato výpověď byla nesprávně hodnocena jako přípustný přímý důkaz o jeho vině, aniž by bylo zohledněno procesní postavení odsouzeného Davida Hanuše a jeho věrohodnost, tak i v tom, že z této výpovědi ani neměly vyplývat skutečnosti prokazující skutkový stav tak, jak jej uzavřel soud prvního stupně. S uvedenou dovolací argumentací obviněného se však Nejvyšší soud vzhledem k dále uvedenému neztotožnil.
12. Obviněnému lze dát za pravdu, že v nyní projednávané věci je jediným přímým důkazem o jeho vině výpověď odsouzeného Davida Hanuše. V obdobných případech, kdy stojí závěr o vině na jediném přímém důkazu, je přitom vždy nutné věnovat jeho hodnocení maximální pečlivost tak, aby nevznikly důvodné pochybnosti o vině. Nejvyšší soud však shledal, že nalézací soud svým povinnostem dostál. Uvedenou výpovědí se detailně zabýval, hodnotil její pravdivost s ohledem na další okolnosti projednávaného skutku, a to i v kontextu s trestní minulostí obviněného i odsouzeného Davida Hanuše, a rovněž posoudil i možné motivy odsouzeného k podání nepravdivé výpovědi o zapojení obviněného do projednávané trestné činnosti, které však po správné a logické úvaze neshledal. Soud prvního stupně řádně vyhodnotil, že je tuto výpověď, v kontextu dalších v rozsudku popsaných skutečností, možno považovat za přímý důkaz o vině obviněného, přičemž své úvahy i správně rozvedl v odůvodnění rozsudku (srov. především odst. 41 rozsudku nalézacího soudu). Nelze přitom souhlasit s tvrzením obviněného, že výpověď odsouzeného Davida Hanuše prokazuje toliko vypůjčení terminálu, nevyplývá z ní žádná jiná část předmětného jednání, a tudíž neprokazuje nic o trestné činnosti, a proto ji není možné považovat za přímý důkaz o jeho vině. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odsouzený popsal nejen samotné vypůjčení platebního terminálu a jeho předání obviněnému, nýbrž rozvedl i úkolování od obviněného, vybírání a předávání částek v hotovosti pro obviněného a následné obdržení provize za toto jednání. S ohledem na uvedené tak lze výpověď odsouzeného považovat za přímý důkaz prokazující podstatné části předmětné trestné činnosti, který doplňuje další v řízení prokázané skutečnosti, včetně samotných transakcí padělanými platebními kartami provedenými v rozhodné době prostřednictvím tohoto terminálu. K námitkám vztahujícím se konkrétně k věrohodnosti předmětné výpovědi je dále namístě připomenout, že Nejvyššímu soudu ani nepřísluší konat zpětné hodnocení samotné věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu, před kterým výslech svědka proběhl. Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci však takový nesoulad shledán nebyl. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, soud prvního stupně se všemi aspekty této výpovědi důkladně zabýval, když hodnotil nejen její věrohodnost, ale i osobu odsouzeného, konzistentnost jeho výpovědi v průběhu trestního řízení, vnitřní bezrozpornost a pravdivost jeho tvrzení v kontextu projednávané trestné činnosti, přičemž své závěry i řádně odůvodnil v rámci rozsudku. Pokud pak k věrohodnosti předmětné výpovědi obviněný dále namítl, že s ohledem na své procesní postavení mohl odsouzený David Hanuš bez reálného rizika účelově uvádět nepravdivé údaje, pak je nutné doplnit, jak ostatně ve svém dovolání naznačil i sám obviněný, že v trestním řízení nemůže obviněná osoba vypovídat v tom smyslu, že by někoho dalšího lživě obvinila z trestného činu, neboť pak by se sama dopustila trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 911/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 838/2018). Nejedná se přitom o pouhou teoretickou možnost, jak naznačuje obviněný, nýbrž o zcela reálné riziko, kterého si odsouzený musel být vědom i s ohledem na řádné poučení, kterého se mu v průběhu trestního stíhání dostalo. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil namítané vady, a proto uvedené námitky shledal zjevně neopodstatněnými.
13. Obviněný dále pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitky týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces postupem soudů obou stupňů. Takto koncipované námitky se však zcela míjí s naplněním jak uplatněných dovolacích důvodů, tak i ostatních dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. S ohledem na jejich potenciální ústavněprávní přesah v případě, že by byly důvodné, však Nejvyšší soud považuje za vhodné se k nim blíže vyjádřit.
14. Za porušení svých práv obviněný označil postup soudu druhého stupně v původním řízení, a to v usnesení ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 5 To 75/2023, kterým soud zrušil původní rozhodnutí nalézacího soudu, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby a věc obviněného vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Soud druhého stupně shledal vady ve způsobu, jakým nalézací soud přistupoval k výpovědi odsouzeného Davida Hanuše. Tato pochybení soudu prvního stupně měla spočívat především v tom, že výslovně označil předmětnou výpověď toliko jako důkaz nepřímý, aniž by svůj postup dostatečným způsobem odůvodnil. Soud druhého stupně nalézacímu soudu vytkl, že v jeho rozhodnutí absentovalo jednoznačné posouzení a vyjádření, ve kterých bodech má být tato výpověď nevěrohodná, resp. proč ji nalézací soud za nevěrohodnou považoval. Dále mu vytkl některé logické rozpory v napadeném rozhodnutí. Soud druhého stupně tak vyjádřil závažné pochybnosti o správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu, a to nejen stran výroku o zproštění obviněného, ale rovněž i výroků, kterými byl uznán vinným odsouzený David Hanuš a právnická osoba IM-CRYSTAL GROUP, s. r. o. Odvolací soud tedy shledal závažná procesněprávní pochybení nalézacího soudu a především zcela nedostatečné odůvodnění napadeného rozsudku, v jejichž důsledku nemohl závěr soudu prvního stupně o vině, resp. nevině u všech tří obviněných obstát. V uvedeném usnesení však nalézacímu soudu nepřikazoval způsob, jakým má předmětnou výpověď hodnotit, případně zda ji musí bez dalšího posuzovat jako věrohodnou. Soud druhého stupně tak svým rozhodnutím nezasahoval do způsobu, jakým má být tato výpověď hodnocena, ani zda má být odsouzený David Hanuš považován za věrohodného, jak obviněný namítl. Jeho rozhodnutím tedy nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů, ani jiných procesněprávních zásad a Nejvyšší soud tak jeho postup neshledal vadným.
15. Pod formálním označením „Opomenuté důkazy ze strany odvolacího soudu“ obviněný vytkl soudu druhého stupně, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostatečným způsobem vypořádal se všemi jeho vznesenými námitkami a tvrzeními, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je však namístě akcentovat, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13). Lze sice připustit, že se soud druhého stupně s odvoláním obviněného vypořádal značně stručným způsobem, avšak i s ohledem na zevrubnou argumentaci nalézacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil a ve svém odůvodnění na ni plně odkázal, lze jeho postup akceptovat. Nejvyšší soud tak ani v tomto směru neshledal závažných pochybení, která by opodstatnila jeho kasační zásah.
16. Dále nelze akceptovat ani tvrzení obviněného, že soud hodnotil v jeho neprospěch skutečnost, že v řízení odmítl vypovídat, čímž mělo dojít k porušení jeho práva mlčet a práva nepřispívat k vlastnímu obvinění. Především je k tomu namístě poukázat na odst. 41 rozsudku soudu prvního stupně, kde nalézací soud sám zdůraznil, že mlčení obviněného nepovažuje za důkaz o jeho vině, nýbrž toliko za posílení přímého důkazu spočívajícího ve výpovědi odsouzeného Davida Hanuše, přičemž konstatoval, že při absenci jakéhokoli vyjádření obviněného není tato usvědčující výpověď ničím rozporovaná. Ostatně postup soudu prvního stupně nebyl v rozporu ani s judikaturou, kterou citoval v rámci svého rozhodnutí a na kterou následně poukázal i obviněný ve svém dovolání. Jak Ústavní soud uvedl ve svém usnesení ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 583/11, přičítat mlčení obžalovanému k tíži je možné pouze v případě, že vina obžalovaného je náležitě podložena provedenými důkazy a mlčení toliko posiluje důkazní hodnotu usvědčujících důkazů (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3738/15). V nyní projednávaném případě měl soud prvního stupně za to, že byl jeho závěr o vině obviněného dostatečně podložen především zmiňovanou výpovědí odsouzeného Davida Hanuše, dále podpořenou mj. i zkušenostmi obviněného v páchání trestné činnosti podvodného charakteru s mezinárodním prvkem a dalšími okolnostmi projednávaného skutku, které soud v rámci svého rozsudku rozvedl. Jestliže v této situaci soud prvního stupně označil mlčení obviněného toliko za posílení důkazní hodnoty usvědčujícího přímého důkazu ve formě klíčové svědecké výpovědi, pak lze jeho postup považovat za souladný s judikaturou i zásadami trestního řízení.
17. Pokud pak jde o námitky obviněného, kterými soudům vytýká porušení procesních zásad týkajících se řádného průběhu důkazního řízení, tedy zásady materiální pravdy, presumpce neviny a in dubio pro reo, lze toliko doplnit, že ani tato argumentace není s to uplatněný, ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. naplnit. Uvedené námitky by mohly zásah Nejvyššího soudu odůvodnit pouze v případě, že by došlo k flagrantnímu porušení těchto zásad v rámci řízení před soudy nižších stupňů, které by dosáhlo intenzity porušení ústavního práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však takové porušení v nyní projednávané věci neshledal, když byly soudem prvního stupně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Své závěry soud dostatečným způsobem odůvodnil v souladu s §125 tr. ř. (viz odst. 41 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud je přezkoumal a zcela potvrdil.
18. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal závažnou deformaci skutkových zjištění, ani zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani jiné porušení obviněným označených procesních zásad. Lze proto uzavřít, že námitky obviněného uplatněné pod tímto dovolacím důvodem jsou zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je pod tento dovolací důvod nelze podřadit.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
20. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
22. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
23. Po přezkoumání příslušné části dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud shledal, že není pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná. Obviněný v rámci svého dovolání neuvedl žádné námitky, které by mohly uplatněný dovolací důvod materiálně naplnit, přičemž v obsahu svého dovolání tento dovolací důvod pouze obecně zmínil, avšak dále již žádné nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení nenamítl. K tomu Nejvyšší soud toliko pro úplnost doplňuje, že není jeho úkolem domýšlet za obviněného jeho dovolací argumentaci, neboť tuto má kvalifikovaným způsobem zajistit především obhájce, jehož prostřednictvím je dovolání podáváno. Veškeré dovolací námitky je přitom nutno uvést v samotném textu dovolání.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněným i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení
25. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2024
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu