ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1138.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1138/2023-327
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2024 o dovoláních obviněných 1. E. R. a 2. T. G. , podaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 3 To 136/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 70/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných E. R. a T. G. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2023, č. j. 88 T 70/2023-220, byli obvinění E. R. a T. G. uznáni vinnými zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla obviněná E. R. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců, a obviněný T. G. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obvinění dopustili v podstatě tím, že dne 4. 1. 2023 v době kolem 18 hod., na přesně nezjištěném místě na cyklostezce, poblíž zastávky MHD XY v Brně, společně s blíže neustanovenou osobou vystupující pod jménem M., obestoupili B. R., který na místo přijel po předchozí domluvě s E. R. za účelem nákupu léků Rivotril, a poté co došlo k prodeji léků, si to rozmyslel a žádal vrácení léků od obviněné zpět, kdy s tímto obvinění nesouhlasili, a poté ho chytila E. R. za pravou ruku, za levou ruku ho chytil obviněný T. G., společně mu zkroutili ruce za záda a přitom prohledali tašku, ze které mu odcizili mobilní telefon zn. Apple, a potom ho pustili a z místa odešli směrem k OC XY, a svým jednáním tak způsobili poškozenému B. R. škodu odcizením mobilního telefonu v přesně nezjištěné výši.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2023, č. j. 3 To 136/2023-264, byla odvolání obou obviněných směřující do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění – E. R. a T. G. dovolání.
5. Obviněná E. R. opřela své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s §265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř., neboť v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku byly dány důvody dovolání spočívající v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně namítala, že v předmětné věci důkazní řízení před soudy neproběhlo v souladu s jejím právem na spravedlivý proces a skutečnost, že obecné soudy rezignovaly na povinnost vyjádřenou v zásadě in dubio pro reo .
6. Ve vztahu k variantě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, uvedla, že v předmětné věci došlo ke střetu výpovědi údajného poškozeného a obviněných. Ostatní provedené důkazy pak neměly s vlastním skutkovým dějem nic společného. K výpovědi poškozeného akcentovala jednotlivé podrobně rozebrané rozpory a výrazné změny v jeho výpovědi týkající se jeho vztahu k obviněné, důvodu schůzky, popisu průběhu schůzky, popisu násilného jednání, popisu, co vše mělo být odcizeno, a popisu jeho dalšího jednání. V této souvislosti a s ohledem na lživě uváděný důvod schůzky konstatovala, že poškozený měl po řádném poučení povinnost vypovídat úplnou pravdu. Vědomé lhaní pak označila za důvod pro snížení věrohodnosti svědka, jenž byl uživatelem omamných a psychotropních látek a léků. Vyjádřila se rovněž k motivu trestného jednání, neboť prášky, peníze ani obsah taštičky nebyl poškozenému odcizen a není zřejmé, co by vedlo obviněné ke zcizení mobilního telefonu a zamezení možného oznámení na Policii ČR, když poškozenému nebylo ničeho odcizeno ani nedošlo k újmě na zdraví či jiné újmě na jeho právech. Upozornila i na skutečnost, že soudy se dopustily zjevných argumentačních nesprávností, když přičetly k tíži obviněných, že se poškozený stal obětí jiné obdobné trestné činnosti, z čehož se ve vztahu ke skutkovému stavu v předmětné trestní věci nedá ničeho dovozovat a svědčí maximálně o osobě poškozeného, který se zjevně svým přičiněním v rámci své dealerské činnosti dostává do situací, kdy je oloupen. Měla pak také za to, že poškozený z pomsty vůči její osobě nepravdivě tvrdil právě odcizení mobilního telefonu. Rovněž soudu vytkla, že pro osvědčení správnosti náhledu na výpověď poškozeného tvrdil zjevné nepravdy, když akcentoval, že poškozený ihned po spáchání trestného jednání byl zcela schopen spolupracovat s Policií ČR, které přesně označil místo spáchání trestného jednání. Takový závěr však označila za v přímém rozporu s obsahem Úředního záznamu Policie ČR ze dne 4. 1. 2023, kde bylo uvedeno, že poškozený po příjezdu hlídky nebyl schopen přesně říci, kde k přepadení došlo, a byl odvezen na služebnu.
7. Dovolatelka dále konstatovala, že soud zcela opominul, nehodnotil či hodnotil v rozporu s jejich obsahem důkazy, které verzi obžaloby promítnutou v napadených rozhodnutích vyvrací. Mezi tyto předně zařadila informace o pohybu předmětného telefonu, neboť soud vystavěl své závěry v přímém rozporu s výpovědí poškozeného, který sdělil, že se telefon naposledy nacházel na ulici XY, a potom už to nějak vypli nebo restartovali telefon. Nadto se dopustil argumentačního lapsu, když z informace, že se telefon nacházel hodinu před tvrzeným skutkovým dějem na ulici XY bylo dovozeno, že o hodinu později byl stále v držení poškozeného, a to v XY, přičemž tato skutečnost potvrzena není. Obviněná se tak domnívala, že telefon byl poškozenému odcizen neznámou osobou na ulici XY, neprodleně po odcizení byl vypnut či restartován a do XY poškozený přijel bez telefonu. Nebylo pak podle ní rozhodné, že se poškozený na srazu prostřednictvím telefonu domlouval, neboť z obsahu jeho výpovědi se podávalo, že k tomuto došlo ještě před poslední známou lokalizací telefonu. Variantě absence telefonu od počátku nasvědčuje podle jejího názoru i část výpovědi poškozeného, který konstatoval, že neviděl, kdo mu vzal telefon, a zjistil to, až když si zkontroloval věci.
8. Dále se vyjádřila k obsahu komunikace poškozeného s ní, neboť byl vyložen v její neprospěch. Poškozený přitom potvrdil její verzi, že předmětem schůzky byla snaha poškozeného vyměnit Rivotril za drogy, přičemž ta mu namísto drog dala vitamíny. Obdobně se z komunikace podává, že obviněná ničeho nevěděla o odcizení telefonu. Domnívala se, že se poškozený v okamžiku, kdy zjistil, že byl obviněnou podveden a dostal namísto drog vitamíny, rozhodl obviněné (která dříve odmítla jeho návrhy na sblížení) pomstít tím, že bude tvrdit, že mu byl odcizen mobilní telefon (případně až na místě zjistil, že mu telefon chybí, ač o něj přišel již dříve).
9. Rovněž obviněná soudům vytkla, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obhajoba požadovala ve věci doplnění dokazování o záznamy telekomunikačního provozu mezi obviněnou a poškozeným, z nichž by se prokázalo, že nikdy neměla s poškozeným poměr, nečinila vůči němu sexuální návrhy ani návrhy hrazení dealerských služeb poškozeného poskytováním sexuálních služeb. Takové zjištění označila za zásadní z hlediska pravdivosti hodnoty výpovědi poškozené a také z hlediska možné motivace poškozeného k vědomě nepravdivé výpovědi. Jestliže daný návrh byl odmítnut s tím, že pro časový odstup již nelze zajistit obsah telekomunikačního provozu, byla v tomto směru jednoznačně zkrácena práva obhajoby, neboť soud učinil závěr o nemožnosti zajistit obsah telekomunikace, aniž by v tomto směru bylo provedeno, byť elementární šetření. Byl to přitom sám poškozený, který v rámci rekognice do protokolu přečetl celé pasáže dané komunikace, tedy závěr soudu je zjevně nepravdivý. Nadto obhajoba navrhovala přímo u hlavního líčení, nechť soud vyžádá od poškozeného předložení mobilního telefonu, v němž byla předmětná komunikace zřejmě k dispozici. Pokud tak soud neučinil a nyní je tvrzena nemožnost zajištění komunikace z důvodu časového odstupu, jde o krácení práv obhajoby. Tvrzení o nadbytečnosti požadovaného doplnění za situace, kdy soud odůvodnil závěr o pravdivosti výpovědi poškozeného mj. absencí motivace k podání nepravdivé výpovědi, je tedy zjevně nepravdivý.
10. Obhajoba dále požadovala doplnění dokazování o znalecký posudek na poškozeného z hlediska jeho chorob ve vztahu k pravdivosti jeho sdělení. S ohledem na popsané duševní poruchy, kterými poškozený trpí a léčí se různými druhy léků, včetně sdělení, že medikace ovlivňuje i jeho paměť, měla za to, že jeho zdravotní stav nezbytně musel vyvolat otázku ovlivnění schopnosti vnímat a reprodukovat skutečnost. Nadto v průběhu rekognice slyšel neexistující hlasy, s nimiž aktivně komunikoval a v rámci své výpovědi sdělil, že slyší hlasy, které mu říkají, aby něco udělal. S ohledem na skutečnost, že výpověď poškozeného je jediným důkazem, o nějž se soud při závěru o vině obviněné opírá, je závěr o nadbytečnosti zpracování znaleckého posudku, kterým by byla odborně posouzena schopnost poškozeného jako osoby měnící popis skutkového děje řádně vnímat a interpretovat prožité události, zjevnou zvůlí obecných soudů. Obdobně poukázala na obsah záznamu o přijatém oznámení, z něhož se podává, že poškozený působil zcela zmateně.
11. Dovolatelka pak vytkla odvolacímu soudu postup v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu. Konkrétně akcentovala, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, má-li taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny s nutností odůvodnění úvah stran věrohodnosti a pravdivosti takového klíčového důkazu. Měla pak za to, že v jejím případě soud v odůvodnění svého rozhodnutí nepřekonal rozpory ve výpovědi poškozeného a dostatečně neodůvodnil své závěry o jeho schopnosti vnímat okolnosti, o nichž má vypovídat. Současně zdůraznila, že postrádá-li skutek, pro který je obviněný odsouzen, oporu v provedených důkazech, dochází tím k porušení práva obviněného na soudní ochranu a v konečném důsledku i k porušení presumpce neviny. Podle jejího přesvědčení proto soudy rezignovaly na povinnost řádně přezkoumat schopnosti poškozeného vnímat a interpretovat skutkový děj, na řádné posouzení rozporů v jeho výpovědích a odůvodnění závěrů o pravdivosti jeho výpovědi a na řádné odůvodnění závěrů o vině obviněné.
12. Obviněná také soudům vytkla, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Tu spatřovala v tom, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin spáchaný ve spolupachatelství, přičemž nebyla posouzena otázka úmyslu obviněné a údajné spáchání loupeže ve spolupachatelství bylo dovozeno toliko z údajného následného jednání obviněného T. G., o němž však obviněná ničeho nevěděla. Otázka společného záměru byla zcela pominuta, neboť i kdyby k odcizení mobilního telefonu obviněným T. G. došlo, dovolatelka nebyla motivována k zachycení ruky poškozeného odcizením mobilního telefonu, nýbrž strachem z nepřiměřené reakce poškozeného na zjištění, že namísto drogy poskytla poškozenému oproti lékům vitamíny. Stěží pak mohla být vedena úmyslem zmocnit se cizí věci, když se z následné komunikace podává, že o odcizení telefonu nevěděla.
13. Konečně též namítala, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, za nějž označila předsedkyni senátu Městského soudu v Brně JUDr. Soňu Nováčkovou, jejíž vyloučení navrhovala již v průběhu trestního řízení. Obviněná měla za to, že v předmětné věci dotyčná postupovala do té míry nestandardně, aniž by k takovému jednání měla důvod, že takový postup svědčí o absenci nestranného náhledu soudu na obviněnou. Dovolatelka uvedla, že je osobou s diagnostikovým vážným psychiatrickým onemocněním – hraniční poruchou osobnosti, přičemž její emoční citlivost je mnohem vyšší než u průměrné populace. JUDr. Soni Nováčkové tato okolnost byla známa, přesto nestandardně a zcela nedůvodně vydala příkaz k předvedení obviněné Policii ČR. Takový postup označila za šikanózní a ve vztahu k obviněné nebezpečný, neboť takové jednání jednoznačně zvýšilo riziko relapsu a suicidálního jednání. Nadto předmětný postup omezil práva obhajoby, neboť nemohla být před hlavním líčením vykonána řádná porada obviněné s obhájcem, tato byla možná jen v omezeném rozsahu přímo na půdě soudu. Jednání soudkyně mělo podstatný vliv na obviněnou a její schopnost se řádně bránit před soudem. Obviněná přitom s orgány činnými v trestním řízení spolupracovala a svůj výslech absolvovala, zároveň soud neučinil žádné kroky ke zjištění aktuálního stavu obviněné. Vše shora řečené, jež se promítlo v následném negativním náhledu soudu na osobu obviněné, svědčilo o zatíženosti JUDr. Soni Nováčkové, neboť nelze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže ve věci nestranně rozhodnout.
14. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž i prvoinstanční rozsudek zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle §265l odst. 1 tr. ř., případně aby ve věci sám v souladu s dovolacími body rozhodl a její trestní stíhání zastavil, případně ji rozsudkem zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný skutek spáchala obviněná.
15. Obviněný T. G. rovněž podal dovolání, a to z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Měl za to, že skutková zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, nemají oporu v provedeném dokazování, rozhodnutí je tak rozporné se zásadou presumpce neviny, a naopak obhajobou navrhované důkazy k prokázání skutečného stavu věci nebyly provedeny. Konkrétně za předmět dovolání označil soudy tvrzený skutkový děj spočívající v tom, že měl údajně poškozenému prohledat tašku a odcizit mobilní telefon. Konstatoval, že není sporu o tom, že se oba obvinění na předmětném místě nacházeli, přičemž existuje odlišnost v otázce motivace uchopení poškozeného (který posléze neměl na rukou ani jinde na těle žádné zranění), neboť šlo o jejich ochranu ve chvíli, kdy poškozený začal být na obviněné agresivní. O prohledání tašky hovoří toliko poškozený ve své výpovědi. Poškozeného přitom označil za osobu extrémně nedůvěryhodnou, přičemž odkázal na důvody předestřené v jím podaném odvolání, a demonstrativně akcentoval jeho silně narušenou psychiku, intenzivní užívání návykových a psychotropních látek a prakticky neustále jednání pod vlivem různých léků ovlivňujících jeho psychiku. S ohledem na shora uvedené obvinění navrhovali provedení znaleckého zkoumání svědecké věrohodnosti poškozeného, nicméně tento návrh byl soudem zamítnut. K argumentaci soudu prvního stupně, že se poškozený zachoval tak, jako by o mobilní telefon skutečně přišel, uvedl, že tím není prokazováno, že by byl o mobilní telefon připraven právě obviněnými. Ve vztahu k předmětnému telefonu bylo prokázáno pouze to, že kolem 17:48 hod. byl na ulici XY v Brně (tj. několik desítek minut před tvrzeným spácháním trestného činu se telefon nacházel několik kilometrů od místa, kde se měl trestný čin údajně stát), a nebylo prokázáno, zda poškozený vůbec měl mobilní telefon na místě činu. I pokud by jej měl, provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že mobilní telefon nebyl vybitý nebo jej poškozený ve své tašce prostě jen přehlédnul. Upozornil i na další tvrzení poškozeného vyvolávající zásadní pochybnosti, a to že popis události je fyzicky značně nepravděpodobný, popis dovolatele se neshoduje s tím, jak poškozený pachatele popsal po činu a před rekognicí, i to, že poškozený nebyl u hlavního líčení schopen ani určit, kdy se měl údajný trestný čin stát. Tudíž podle jeho přesvědčení existuje evidentní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů. Současně akcentoval, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je i podle judikatury Ústavního soudu potřebné klást na soud zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vezme za prokázané, a o které důkazy je opře.
16. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a sám rozhodl podle §265m tr. ř. tak, že dovolatele i druhou obviněnou zprostí obžaloby. Dospěje-li dovolací soud k názoru, že takto postupovat nelze, navrhl, aby zrušil usnesení o zamítnutí odvolání soudu druhého stupně a také rozsudek soudu prvního stupně a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných E. R. a T. G. uvedl, že jejich dovolání jsou z valné části doslovným opakováním jejich obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Nejprve se vyjádřil k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který v zásadě výhrady dovolatelů podřadil, označil je však za zjevně neopodstatněné. V aktuálně řešené věci soudy požadavky na provedení nového důkazu nepominuly a jeho neprovedení řádně zdůvodnily. Stran požadavku obviněných na znalecké zkoumání poškozeného konstatoval, že oba soudy se osobou poškozeného a jeho věrohodností pečlivě zabývaly, přičemž jednoznačně vyloučily, že by o věci lhal, tudíž byly logicky zamítnuty návrhy na doplnění dokazování, které se měly vyjadřovat k problematice již vyřešené a jednalo se o důkazy nadbytečné. V případě obviněnou E. R. požadovaného obsahu v minulosti uskutečněného telekomunikačního provozu mezi ní a poškozeným se navíc jednalo o důkaz fakticky neproveditelný, neboť poškozený při loupežném přepadení o mobilní telefon přišel. Byl proto přesvědčen, že za daných okolností neprovedením dalších důkazů právo obviněných na spravedlivý proces nemohlo být porušeno, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí návrhu.
18. Dále uvedl, že odsuzující rozhodnutí není zatíženo ani vadou zjevného rozporu podstatných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Skutková zjištění, ke kterým Městský soud v Brně dospěl z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Žádný ze soudů nepřehlédl diametrálně odlišný charakter výpovědí poškozeného a obviněných, a o to pečlivěji posuzovaly jejich věrohodnost. V odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku pak nalézací soud podrobně a přesvědčivě rozvedl důvody, pro které shledal pravdivým právě popis skutkového děje tak, jak ho prezentoval poškozený, a nikoli účelové výpovědi dovolatelů, které byly v rozporu s dalšími objektivními a řádně provedenými důkazy. Nepřehlédl ten fakt, že i samotný poškozený je uživatelem návykových látek, kterážto skutečnost však sama o sobě jeho věrohodnost nesnižuje, a jeho výpověď je pak zprostředkovaně potvrzena rovněž dalšími důkazy. Průběh jednání popsaného ve skutkové větě, v jehož rámci se obvinění násilím zmocnili mobilního telefonu poškozeného B. R., je prokázán následným chováním poškozeného po činu. Ten se bezprostředně po činu vrátil k nejbližšímu domu, kde požádal A. K. o přivolání Policie ČR. Z provedených důkazů je přitom zřejmé, že poškozený byl zcela orientován, popsal, co se stalo včetně místa spáchání činu, což potvrdila i následná kriminalistická expertíza z odvětví genetiky. Z komunikace mezi poškozeným a obviněnou současně vyplývá že tato se s poškozeným baví o motivu trestného jednání, přičemž poškozený i zde opakuje odcizení svého mobilu. Podle jeho přesvědčení nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo , neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
19. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněného obviněnou E. R. konstatoval, že její námitku absence společného záměru nutnou pro naplnění znaků spolupachatelství lze pod daný dovolací důvod s jistou dávkou tolerance podřadit, je však neopodstatněná. Zejména s odkazy na stávající judikaturu akcentoval, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečně přispění, a to třeba i v podřízené roli, které však musí být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. Společný úmysl pak nelze zaměňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, neboť postačí i jen dohoda konkludentní, přičemž každý spolupachatel si musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu jednáním, a být s tímto pro tento případ srozuměn. V posuzované věci je zřejmé, že jakési formy násilného jednání vůči poškozenému se dopouštěli oba obvinění, přičemž intenzita násilí je z hlediska spolupachatelství bezvýznamná. Právě ve vazbě na znehybnění poškozeného totiž došlo k prohledání jeho tašky a k odcizení jím užívaného mobilního telefonu. Zjištěný průběh napadení a zmocnění se telefonu svědčí o tom, že oba obvinění jednali ve vzájemné shodě, na čemž nemění nic ani skutečnost, že úmysl ke zmocnění se telefonu pravděpodobně nabyli až v průběhu fyzického konfliktu s poškozeným. Stejně je z hlediska skutkové podstaty trestného činu loupeže prakticky bez významu, jak bylo posléze s mobilním telefonem naloženo.
20. Státní zástupce se vyjádřil i k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněného dovolatelkou E. R. pro podjatost předsedkyně senátu Městského soudu v Brně JUDr. Soni Nováčkové, kterou mělo založit její šikanózní chování k obviněné. Uvedl, že tuto námitku pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, nicméně ji shledal neopodstatněnou. Konstatoval pak, že důvodem zakládajícím vyloučení není poměr abstraktního rázu spočívající v hodnocení důkazů soudcem a v jeho právních názorech na posouzení věci, neboť zde nejde o osobní poměr k věci samé. Objektivně zjištěné skutečnosti pak o žádném poměru soudkyně JUDr. Soni Nováčkové k projednávané věci ani k osobě obviněné E. R. či osobám jiným nesvědčí. Tvrzení obviněné uvedená v dovolání jsou pak zcela zavádějící a postrádají reálný základ, neboť důvod vyloučení je spatřován v postupu souladném s trestním řádem, který měl zabezpečit řádný chod trestního řízení. Podle jeho mínění tedy není důvod pochybovat o tom, že JUDr. Soňa Nováčková podjatá nebyla a faktický důvod pro její vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci neexistoval.
21. Nakonec konstatoval, že obviněnou E. R. uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl uplatněn v jeho druhé alternativě. Jestliže však řízení a rozhodnutí prvostupňového soudu nebylo zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř., logicky tak nemůže být vadné ani usnesení krajského soudu z pohledu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
22. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání pro jejich neopodstatněnost odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
23. Na vyjádření státního zástupce reagovala replikou obviněná E. R., která setrvala na své předcházející argumentaci uplatněné v dovolání a odmítla argumentaci státního zástupce se kterou nesouhlasila.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Dovolání obviněné E. R. bylo opřeno o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , jenž lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněnou E. R. i obviněným T. G. je pak dán, jsou-li rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
27. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , jenž dále uplatnila obviněná E. R., lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
28. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou dovolatelky E. R., že ve věci rozhodl vyloučený orgán, pročež byl podle jejího přesvědčení naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Konkrétně vznesla výhrady vůči předsedkyni senátu Městského soudu v Brně JUDr. Soni Nováčkové, jejíž vyloučení navrhovala již v průběhu trestního řízení. Akcentovala její zatíženost a negativní náhled na obviněnou zejména s ohledem na nestandardní příkaz k předvedení vzdor její psychiatrické diagnóze, tudíž měla za to, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo týká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže ve věci nestranně rozhodnout.
29. Předně nutno podotknout, že tuto svou námitku obviněná uplatnila již v předchozím řízení, přičemž soudy se s ní již dostatečným způsobem vypořádaly (viz usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2023, č. j. 88 T 70/2023-228, a usnesení Krajského soudu v Brně jako soudu stížnostního ze dne 16. 8. 2023, č. j. 3 To 138/2023-257). Tím byly sice splněny podmínky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak dovolací soud námitky obviněné shledal zjevně neopodstatněné, neboť nebyla naplněna podmínka, že by předsedkyně senátu Městského soudu v Brně JUDr. Soňa Nováčková byla ve věci vyloučena.
30. Obviněná podjatost předsedkyně senátu spatřovala v jejím procesním postupu, který měl spočívat v nedůvodném vydání příkazu k předvedení obviněné, ačkoli jí bylo známo její vážné psychiatrické onemocnění. Takový procesní postup, navíc zákonný, jak přesvědčivě vysvětlily soudy ve shora uvedených usneseních, nemůže být předpokladem pro vyloučení předsedkyně senátu z důvodu pochybnosti o její nepodjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. (avšak ani z důvodu její procesní angažovanosti v jiném stadiu řízení ve smyslu §30 odst. 2 až 4 tr. ř., neboť tam uvedené případy nenastaly, ostatně ani nebyly obviněnou namítány). Soud prvního stupně přistoupil k příkazu k předvedení ve vztahu k obviněné, avšak pouze za účelem zajištění její přítomnosti u hlavního líčení ve vazební věci, přičemž hlavní líčení nebylo možno konat v její nepřítomnosti, jelikož právě s ohledem na její výslech v přípravném řízení vyvstala obava, že bude hlavní líčení z její strany zmařeno. Je nutno uvést, že se jednalo o procesní postup, který nezakládá vztah k projednávané věci či k osobám zúčastněným, a předsedkyně senátu nemohla být vyloučena z předkládaných důvodů z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci dovolatelky. Vedle toho, že se jedná o nesouhlas obviněné s procesním postupem, je namístě dodat, že v této souvislosti nemohlo dojít ani k porušení práva obviněné na obhajobu, neboť jí byla zachována možnost porady s obhájcem na půdě soudu, jak sama ve svém mimořádném opravném prostředku uvedla.
31. Souhrnně řečeno, důvody, jež by měly vést k rozhodnutí o vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně, jak se obviněná domáhala, dány nebyly, a proto nebylo možné dovodit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Podstatou argumentace obou dovolatelů byl nesouhlas se soudy provedeným hodnocením důkazů a nesprávným zjištěním skutkového stavu za současného nedůvodného neprovedení specifikovaných důkazů. Oba obvinění, E. R. i T. G., především shodně namítali nevěrohodnost výpovědi poškozeného, jež byla rozporná s jejich výpověďmi stran důvodu užití násilí a následného odcizení jeho mobilního telefonu.
33. Prvně Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedená zákonná znění důvodů dovolání považuje za nutné uvést, že součástí dovolací argumentace obviněných byl i deklarovaný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného hodnocení důkazů. Takovou argumentaci je možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, jak bude rozebráno dále, že uplatněná dovolací argumentace je zjevně neopodstatněná.
34. Nejprve je nutno k podaným mimořádným opravným prostředkům akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněných, které uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek obviněných pak shodně spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů, neboť namítali jiný průběh předmětného konfliktu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
35. Nejvyšší soud předně obecně konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpověď poškozeného B. R., která částečně koresponduje i s výpověďmi obou obviněných, výpovědí svědkyně I. Č., jakož i listinnými důkazy, a to protokolem o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, odborným vyjádřením z odvětví genetika, protokolem o rekognici osoby a rovněž s kamerovými záznamy a audiozáznamem s trestním oznámením. V provedených důkazech pak nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatelé dopustili shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily jimi prezentované verzi, která byla provedenými důkazy vyvrácena.
36. Konkrétně dovolatelé (ve shodě s poškozeným) nerozporovali, že by se nenacházeli na místě, kde mělo dojít k trestněprávně relevantnímu násilí, nicméně negovali vytýkanou motivaci uchopení poškozeného a následné prohledání jeho tašky a odcizení mobilního telefonu. Pakliže za motivaci uchopení poškozeného shodně označili tu skutečnost, že na ně začal být agresivní, nelze soudům vytknout, že jim neuvěřili. V návaznosti na výtky formulované obviněnými, jimiž podrobili kritice závěry soudů stran věrohodnosti poškozeného lze pak uvést následující. Soudy obou stupňů zcela uvěřily poškozenému s ohledem na fakt, že jeho následné jednání po spáchání trestného jednání obou obviněných zcela odpovídalo tomu, že mu byl mobilní telefon odcizen. Poškozený se totiž vrátil k nejbližšímu domu, kde požádal do té doby mu neznámou ženu A. K. o přivolání Policie ČR, což potvrzuje audiozáznam a úřední záznam o vytěžení volání oznamovatelky A. K. Poškozený konstantně uváděl, že mu byl (kromě léků) odcizen i jeho mobilní telefon. Podle úředních záznamů Policie ČR byl nejdříve odvezen na služebnu a následně ztotožnil místo, kde k činu došlo. Na tomto místě byla nalezena plechovka od pití, přičemž odborné vyjádření z odvětví genetika potvrdilo shodu profilu DNA osoby obviněného T. G. na daném předmětu, a následně došlo ke ztotožnění jeho osoby poškozeným v rámci rekognice.
37. K otázce namítané nevěrohodnosti poškozeného B. R. lze pak konstatovat, že soudy obou stupňů se jí pečlivě věnovaly, neboť se jednalo o jediného přímého svědka jednání obviněných, a zasadily ji do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. Proto Nejvyšší soud považuje za nutné vyzdvihnout, že nalézací soud v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti uvěřil verzi poškozeného, jenž konstantně opakoval odcizení jeho mobilního telefonu. Lze tudíž plně odkázat na odstavec 26. odůvodnění jeho rozsudku, v němž neopomněl, že poškozený je psychiatrickým pacientem, nicméně dospěl k závěru, že pouze skutečnost, že poškozený trpí onemocněním, pro které je léčen, nezpůsobuje automaticky jeho nevěrohodnost. V zásadních otázkách totiž svědek vypovídal vždy shodně, zejména co se týče rozporované části skutkového děje, a to popisu použití násilí, kdy jej obvinění chytili za ruce, zkroutili za záda a prohledali mu taštičku, ze které mu odcizili mobilní telefon. Pakliže poškozený následně zjistil, že jeho mobilní telefon byl zaznamenán naposledy před událostí na ulici XY nebo XY, neznamená tato skutečnost, že by poslední hlášená poloha telefonu odpovídala jeho ztrátě nebo odcizení na uvedených místech, toliko to, že mobilní telefon mohl mít poslední přístup k datům, prostřednictvím kterých byla odeslána poloha mobilního telefonu, právě na uvedených adresách. Sám poškozený potvrdil, že měl mobilní telefon u sebe, když přijel na schůzku s obviněnou, a po ukončení násilí a prohledání osobních věcí, zjistil, že jej již nemá. Současně nebylo prokázáno, že by se poškozený měl chtít obviněné E. R. za něco mstít. Odvolací soud se rovněž otázce věrohodnosti poškozeného zabýval v odstavcích 10. až 12. odůvodnění jeho usnesení, přičemž rovněž dospěl k závěru, že není důvod pro shledání jeho nevěrohodnosti. Na rozdíl od soudu nalézacího připustil odlišný motiv pro vrácení léků, nicméně akcentoval jeho shora popsané počínání po předmětném incidentu, přičemž rovněž vzal do úvahy i tu skutečnost, že poškozený má bezesporu zkušenosti s nadužíváním léků i s omamnými a psychotropními látkami. Konečně nelze souhlasit s názorem obviněné E. R., že by se soudy dopustily argumentační nejasnosti, když přičetly k tíži obviněných, že se poškozený stal obětí jiné obdobné trestné činnosti. Soudy totiž danou skutečnost zmínily zejména v souvislosti s tím, že si s ohledem na podobnou zkušenost nemusí poškozený vzpomenout na některé skutečnosti, neboť se mu můžou překrývat, což ho nečiní nevěrohodným. Nejvyšší soud pak k takovému postupu nemá žádné připomínky a nelze tedy přisvědčit ani argumentaci obhajoby obviněného T. G., že se jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení (ač ani taková situace by bez dalšího dovození viny obviněných nevylučovala).
38. Nejvyšší soud s ohledem na shora řečené tudíž neshledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěnými Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněných nevznikly.
39. Jestliže dále, jak již bylo řečeno shora, obvinění identifikovali vadu důkazního řízení spočívající v nedůvodném neprovedení některých jimi navrhovaných důkazů, lze v této části jejich argumentaci podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho alternativě, podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však i tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. Konkrétně oba dovolatelé poukazovali na jejich důkazní návrh na provedení znaleckého zkoumání svědecké výpovědi poškozeného a dále obviněná E. R. požadovala doplnění dokazování o záznamy telekomunikačního provozu mezi obviněnou a poškozeným, z nichž by se prokázalo, že nikdy neměla s poškozeným poměr, nečinila k němu sexuální návrhy ani návrhy hrazení dealerských služeb poškozeného poskytováním sexuálních služeb.
40. Jde-li tedy o uvedené návrhy na doplnění dokazování, soud prvního stupně v odstavci 22. odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací v odstavci 12. odůvodnění svého usnesení vysvětlily, proč jim nebylo vyhověno. Požadované doplnění o znalecký posudek na osobu poškozeného, zejména ve vztahu k jeho chorobám a pravdivosti jeho sdělení bylo shledáno zcela nadbytečným za okolnosti, že soudy nepochybovaly o věrohodnosti poškozeného. Především byla v tomto ohledu zdůrazněna konzistentnost jeho tvrzení, neboť opakovaně uváděl tytéž skutečnosti týkající se použití násilí ze strany obviněných i odcizení mobilního telefonu, čemuž odpovídaly skutečnosti zjištěné provedeným dokazováním (zejména nelze přehlédnout, že o skutečnosti, že byl okraden o mobilní telefon, hovořil ihned po činu). Skutečnost, že poškozený trpí duševním onemocněním automaticky neznamená, že by jeho výpověď neměla být pravdivá, navíc za situace, kdy řádně užívá léky na jeho onemocnění a otevřeně hovořil na dotazy obhájců obviněných o tom, že jeho onemocnění se zlepšuje, odpovídal na dotazy, reagoval a na jeho projevu nebylo nic závadného. Soudu se ani nejevilo jako neobvyklé, že osoba trpící schizofrenií, má nějaké projevy (například sluchové) ve vztahu k tomuto onemocnění, právě s odkazem na provedené dokazování. Prokazování komunikací mezi obviněnou E. R. a poškozeným, zda poškozeného oslovila s nabídkou sexuálních služeb výměnou za léky, nikterak nesouviselo s trestnou činností, která byla obviněné kladena za vinu, a tudíž zajišťování SMS zpráv bylo rovněž označeno za nadbytečné pro absenci vztahu k nyní projednávané trestné činnosti a pro nemožnost zajištění telekomunikačního provozu s časovým odstupem.
41. S uvedenými závěry soudů obou stupňů se tedy Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, proto ani vadou, předvídanou danou alternativou důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důkazní řízení netrpí. Zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněných na spravedlivé řízení.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
42. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho primárním smyslu, tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, lze podřadit tvrzení obviněné E. R., že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin spáchaný ve spolupachatelství pro absenci znaku společného záměru. Svou argumentaci podpořila tvrzením, že údajné spáchání loupeže ve spolupachatelství bylo dovozeno z následného jednání obviněného T. G., o němž však obviněná nevěděla a jí provedené zachycení ruky poškozeného bylo motivováno strachem z nepřiměřené reakce poškozeného na zjištění, že mu namísto drogy poskytla oproti lékům vitamíny.
43. Spolupachatelstvím se v souladu s §23 tr. zákoníku rozumí úmyslné společné jednání dvou nebo více osob. Konstrukce spolupachatelství je tedy založena na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícímu, jehož existenci dovolatelka rozporuje. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. K naplnění pak není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532 až 536).
44. Nutno však předně konstatovat, že již ve skutkové větě rozsudku je uvedeno a provedenými důkazy bylo prokázáno, že oba obvinění, E. R. i T. G., poškozeného chytili za ruce, společně mu je zkroutili za záda, a přitom prohledali tašku, ze které mu odcizili mobilní telefon. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněné za trestný čin je bez významu, který ze spolupachatelů mobilní telefon odcizil, přičemž ze shora uvedených obecných poznatků vyplývá, že postačovalo i její částečné přispění, pokud je vedeno společným úmyslem. V tomto ohledu je potřeba také uvést, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů. Postačí, že každý ze spolupachatelů si je vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a je s tím pro tento případ srozuměn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 813/2010). Násilného jednání (což ostatně ani obviněná nepopírá) vůči poškozenému se tedy dopustili oba obvinění, přičemž intenzita násilí je z hlediska spolupachatelství irelevantní, kdy ve vazbě na znehybnění poškozeného došlo k odcizení jeho mobilního telefonu. Lze přitom přitakat názoru státního zástupce, podle něhož zjištěný průběh napadení a zmocnění se telefonu svědčí o tom, že oba obvinění jednali ve vzájemné shodě, na čemž nemění nic ani skutečnost, že úmysl ke zmocnění se telefonu pravděpodobně nabyli až v průběhu fyzického konfliktu s poškozeným. Jinak řečeno, byť by byla prvotní motivace obviněné vedena toliko záměrem imobilizovat poškozeného, aby se nemohl bránit (jak předkládá ve svém mimořádném opravném prostředku), její násilné počínání bylo následně nutným prostředkem ke zmocnění se cizí věci (ač by tak nečinila sama, nicméně s tím byla minimálně srozuměna, neboť postačovala dohoda konkludentní), tudíž bylo užito násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jak vyžaduje daná skutková podstata. Lze tedy dospět k závěru, že zde byl dán společný úmysl jako podmínka spolupachatelství.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
45. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
46. Obviněná E. R. jej uplatnila v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci některého z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g) či h) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
47. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný T. G. v dovolání požádal o bezplatnou obhajobu podle §33 odst. 2 tr. ř. Podle §33 odst. 3 tr. ř. věta druhá obviněný návrh na rozhodnutí podle odstavce 2 včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni. Žádosti o bezplatnou obhajobu se tedy nepodává a o ní nerozhoduje dovolací soud, ale je nutné ji podat a rozhoduje o ní soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.
V.Závěr
48. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněných byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř. za případného užití §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněných E. R. a T. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu