ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1165.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1165/2023-6490
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2024 o dovoláních obviněných 1. T. N. T. a 2. M. D. , podaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 11 To 95/2022, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. N. T. a M. D. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 45 T 9/2022-5760, byl obviněný T. N. T. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněný M. D. byl týmž rozsudkem uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Současně bylo rozhodnuto podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku, a podle §102a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o zabrání části majetku, rovněž zde specifikovaného. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. A. L., M. T. a T. B. N. L.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2023, č. j. 11 To 95/2022-6097, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných J. A. L., T. N. T., M. T., M. D. a T. B. N. L., odvolání státního zástupce podaného ve prospěch obviněných J. A. L., T. N. T. a M. T., a zúčastněných osob K. A. N. a L. T. V. napadený rozsudek ohledně všech jmenovaných obviněných ve výroku o vině pod bodem I., v celém výroku o trestu a v celém výroku o zabrání věci a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný T. N. T. byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněný M. D. byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Současně bylo rozhodnuto podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. A. L., M. T. a T. B. N. L.. Jinak (tedy v bodech II. a III. výroku o vině týkajících se obviněné T. B. N. L.) zůstal napadený rozsudek beze změn.
3. Uvedených zločinů se podle zjištění soudů obvinění dopustili v podstatě tím, že v období nejméně od února 2021 do 2. 8. 2021, vedeni záměrem získat finanční prospěch neoprávněnou výrobou a následnou distribucí metamfetaminu (pervitinu), který je jako psychotropní látka obsažen jednak v seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), jednak v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., přičemž jednou z výchozích látek při výrobě metamfetaminu je pseudoefedrin, jenž je jako prekursor uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004, o prekursorech drog, ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, s vědomím, že se jedná o uvedené látky a že nemají povolení k nakládání s omamnými a psychotropními látkami, tedy v rozporu s ustanoveními §3 odst. 2 a §4 zákona č. 167/1998 Sb., v rámci jimi tvořené skupiny vyznačující se organizovanou dělbou práce a rozdělením rolí a vyvíjející činnost nejméně na území České republiky a Polské republiky, přičemž všem obviněným byly známy role nejméně dalších dvou obviněných jako členů organizované skupiny a obvinění J. A. L., T. N. T. a M. T. si byli současně vědomi, že skupina působí na území obou uvedených států, tedy že jednají v rámci organizované skupiny působící ve více státech, podíleli se na neoprávněném nakládání s metamfetaminem a případně i s pseudoefedrinem tím způsobem, že obvinění J. A. L., T. N. T. a M. T. metamfetamin vyráběli, obvinění T. N. T. a M. T. jej návazně také prodávali a obvinění M. D. a T. B. N. L. jej pro jiného přechovávali, přičemž konkrétně tato jejich spolupráce probíhala následovně; po předchozí dohodě obviněných J. A. L. a T. N. T. o dodání tablet léků obsahujících pseudoefedrin obviněný J. A. L. tyto léky na území Polské republiky nakoupil a následně je buď dovezl do České republiky, kde je v Liberci, v bytě užívaném obviněnými T. N. T. a M. T. předal jednomu z těchto obviněných, případně je obviněné M. T. předal na jiném místě v České republice, anebo si je obviněná M. T. vyzvedla na přesně nezjištěném místě v Polské republice a následně je dovezla do České republiky a v místě bydliště předala obviněnému T. N. T., přičemž obviněná M. T. s obviněným J. A. L. sjednávala přesný okamžik a místo předání již z blistrů vyloupaných tablet léků obsahujících pseudoefedrin a obviněný T. N. T. je obviněnému J. A. L. zaplatil, obviněný J. A. L. také ve dvou případech zajistil pro obviněného T. N. T. další chemické přípravky a nejméně dvě baňky potřebné pro výrobu metamfetaminu, obvinění M. T. a T. N. T. dále obstarávali na území České republiky chemikálie a další vybavení nezbytné pro výrobu drogy, a M. T. nejméně v jednom případě objednala a zakoupila dimethylsulfon /MSM/, ředící médium ke zvýšení hmotnosti drogy před prodejem, načež následně nejméně v níže uvedených případech obviněný T. N. T. ve spolupráci s obviněnou M. T. vyrobili za využití léků obsahujících pseudoefedrin, potřebných chemikálií, laboratorních pomůcek a zdrojů tepla metamfetamin, to dílem v lesních porostech v Libereckém kraji a dílem v bytě na adrese XY XY, Liberec I. – XY, načež tuto psychotropní látku po předchozí dohodě uskutečněné obviněným T. N. T. prodali obviněný T. N. T. či obviněná M. T. na různých místech Prahy obviněnému M. D. nebo obviněné T. B. N. L., kteří ji nakupovali a přechovávali za účelem jejího prodeje dalším dealerům a koncovým zákazníkům, a činili tak v případech podrobně popsaných v rozsudku odvolacího soudu, přičemž takto obvinění J. A. L., T. N. T. a M. T. vyrobili nejméně 6.671 gramů metamfetaminu, když obviněný T. N. T. nebo obviněná M. T. prodali z takto vyrobeného metamfetaminu nejméně v šesti případech celkem minimálně 4.700 gramů obviněnému M. D. a nejméně ve dvou případech celkem minimálně 1.000 gramů obviněné T. B. N. L., a z již shora popsaným způsobem vyrobeného metamfetaminu obvinění M. T. a T. N. T. nejméně dne 2. 8. 2021 v Liberci, v ulici XY XY, v bytě, který se nachází vpravo od schodiště ve 2. patře bytového domu, který v té době společně jako manželé obývali, měli připraveno za účelem jeho prodeje dalších 469,45 gramů metamfetaminu obsahujícího 270,92 gramů metamfetaminu báze, obviněný M. D. nejméně dne 2. 8. 2021 v Praze 4, v ulici XY XY, ve 3. patře, v bytové jednotce č. XY, kterou v té době užíval, měl připraveno za účelem jeho prodeje koncovým uživatelům 1.731,89 gramů metamfetaminu obsahujícího 813,48 gramů metamfetaminu báze, obviněná T. B. N. L. nejméně dne 2. 8. 2021 v bytové jednotce č. XY, nacházející se ve 3. patře bytového domu na adrese XY XY, Praha 4 – XY, v místnosti, kterou v té době užívala výhradně sama, měla k následné distribuci připraveno 144,480 gramů metamfetaminu obsahujícího 111,67 gramů metamfetaminu báze, přičemž shora popsaného jednání se obviněný M. D. dopustil, ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2013 sp. zn. 4 T 1/2013, který nabyl právní moci dne 20. 1. 2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014 sp. zn. 11 To 133/2013, odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku kromě jiného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, který vykonal dne 24. 2. 2020, obviněný T. N. T. dopustil, ačkoli byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016 sp. zn. 56 T 4/2015, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2016, odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku kromě jiného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, ze kterého byl usnesením Okresního soudu v Mostu ze dne 18. 5. 2018 sp. zn. 6 PP 62/2018 podmíněně propuštěn na svobodu se stanovením zkušební doby v trvání sedmi let, tj. do 18. 5. 2025.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali dva obvinění – T. N. T. a M. D. dovolání.
5. Obviněný T. N. T. opřel své dovolání směřující do výroku o trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Současně namítal, že rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a práva na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
6. Zejména namítal, že mu byl uložen předmětný trest, ačkoli existovala zákonná překážka jeho uložení podle §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku s akcentem na nemožnost uložení, jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. Namítal, že v případě podstoupení výkonu tohoto trestu je velmi vážná obava, že by byl přímo ohrožen na svém životě, neboť pokud by příslušné vietnamské úřady zjistily, že se v České republice dopustil drogových deliktů, mohl by být ve Vietnamu vystaven novému trestnímu stíhání a zároveň za tuto činnost odsouzen k trestu smrti. Podle jeho informací totiž Vietnamská socialistická republika nemá legislativně zakotvenou zásadu ne bis in idem . Tento stát pak nerespektuje základní lidská práva, zejména právo na život a s tím spojený zákaz trestu smrti, který je v rozporu s požadavkem na zachování lidské důstojnosti a je tak zcela nehumánní. Odvolacímu soudu vytýkal, že se tímto rizikem pro obviněného v rámci svého hodnocení nikterak nezabýval, přičemž zdůraznil potřebu zvažování otázky nebezpečí pro obviněného zpravidla vzhledem k domovskému státu pachatele. V tomto ohledu odkázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2288/2015 a věc Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království, v níž Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) v případě existence reálné hrozby uložení trestu smrti při vyhoštění.
7. Dále vytkl odvolacímu soudu, že uvedl, že z provedeného dokazování vyplývá jeho otcovství ve vztahu k jednomu dítěti. Obviněný má však kromě zmíněné zletilé dcery N. V. další tři dcery, přičemž dvě z nich ve věku 13 a 11 let pobývají v České republice, kde navštěvují základní školu v Praze. Odvolací soud tak nesprávně hodnotil rodinné vazby obviněného v rámci České republiky, čímž bylo podle jeho názoru nepřípustně zasaženo do jeho základního práva na rodinný život, garantovaného čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Dodal, že po nabytí právní moci napadeného rozsudku došlo zákonem č. 173/2023 Sb. k novelizaci §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kdy trest vyhoštění se již neuloží, pokud by byl jeho důsledkem nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života pachatele. S odkazem na důvodovou zprávu k předmětné novele akcentoval, že již není nutné naplnění kumulativních podmínek, tedy že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Nově tedy postačí nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života pachatele, přičemž předmětem zkoumání má být podle zákonodárce taktéž délka pobytu pachatele na území v zemi a míra jeho integrace. Zdůraznil, že má v České republice silné sociální a rodinné zázemí, když veškerá jeho blízká rodina se nachází právě na území České republiky, a to zejména jeho dcery a manželka M. T. Z dosavadního řízení dále plyne, že obviněný pobývá na území České republiky již přes 20 let a míra jeho integrace do zdejší společnosti dosáhla takové úrovně, že vyhoštění by zcela jistě představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.
8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu co do výroku o trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou zrušil a tento trest mu neuložil.
9. Obviněný M. D. podal dovolání toliko proti výměře uloženého trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou, které opřel o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to nesprávné právní posouzení věci, jež spatřoval v nedostatečném odůvodnění a celkové nepřiměřenosti uložených trestů, zejména z pohledu kombinace obou zároveň uložených trestů. Byl pak přesvědčen, že uložený trest odnětí svobody a trest vyhoštění na dobu určitou (pravděpodobně míněno „neurčitou“) jsou nepřiměřeně vysoké, nedostatečně odůvodněné a víc než citelným zásahem do osobního a rodinného života obviněného.
10. Obviněný žije na území České republiky od roku 1985, zemi původu od té doby nenavštívil, po úmrtí matky v roce 2021 již ve Vietnamu nikoho nemá, a nemá se proto kam vrátit. Tyto okolnosti soudy podle jeho přesvědčení nezohlednily v rozhodnutí o uloženém trestu. Oproti tomu má obviněný v České republice dceru, která je těhotná, a s níž udržuje kontakt, a má zde zázemí. Uložený trest označil za extrémně rozporný s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními (sociálními a rodinnými) hledisky, až neslučitelný s ústavním principem proporcionality ukládání trestů. S odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4503/12, týkajícím se principu ultima ratio při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou vytkl soudům nenaplnění následujících kritérií; individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele, poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele a prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Akcentoval pak zhodnocení daných kritérií v kontextu uloženého trestu odnětí svobody i věku obviněného. I přes soudy přijatou nedůvěru k jeho nápravě měl za to, že je potřeba zhodnotit to, že si trest odnětí svobody odpyká v roce 2032, kdy mu bude 67 let. I kdyby mu byl uložen trest vyhoštění na dobu určitou, pak lze těžko představovat ohrožení pro bezpečnost České republiky. V odůvodnění uloženého trestu podle něj absentují naznačené logické úvahy, chybí přiměřenost ukládaných trestů ke všem relevantním okolnostem daného případu a při jeho ukládání a vyměřování zohlednění principu ultima ratio . Zdůraznil své právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednu z částí spravedlivého procesu, když právě zanedbání dostatečného odůvodnění výroku o uloženém trestu, nedostatečné zohlednění osobní a rodinné situace obviněného a jeho věku, i skutečnost uložení vysokého trestu odnětí svobody a zároveň trestu vyhoštění na neurčito vedlo k uložení nepřiměřeného trestu.
11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uložení trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění na dobu neurčitou uložených obviněnému. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď přikázal soudu prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem ohledně nepřiměřenosti délky uloženého trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění, nebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu rozhodl sám.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných T. N. T. a M. D. uvedl, že obvinění uplatnili stejnou obhajobu již ve svých odvoláních. Nejprve se vyjádřil k námitce dovolatele T. N. T., jenž považoval za překážku uložení trestu vyhoštění hrozbu trestu smrti ve Vietnamu. Dospěl k závěru, že se ze strany obviněného jedná o ryze spekulativní a ničím nepodložené obavy, přičemž závěry odvolacího soudu jsou v plném souladu s ustálenou judikaturou. Zejména citoval nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2288/15, podle něhož musí být hrozba trestu smrti reálná a obava z takového trestu důvodná, tedy opřená o konkrétní skutečnosti. Současně akcentoval, že v případě skutečností nových, které by případně nyní dovolatel doložil, není nástrojem nápravy dovolání, nýbrž obnova řízení nebo upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Dále zmínil i judikaturu Nejvyššího soudu, a to konkrétně jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 479/2013 (správně 6 Tdo 479/2013), a ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 721/2022, v jejichž rámci bylo řečeno, že hrozba trestu smrti musí mít zcela reálný charakter a nepostačuje obecná možnost jeho uložení podle zákona státu, do něhož má být obviněný vyhoštěn, a dále také to, že ohledně skutečností vylučujících uložení trestu vyhoštění důkazní břemeno leží zjevně na obviněném, a nikoliv na orgánech činných v trestním řízení.
13. K námitce dovolatele M. D., že jemu uložené tresty odnětí svobody a vyhoštění jsou celkově nepřiměřené, konstatoval, že otázka přiměřenosti trestu žádnému z dovolacích důvodu v zásadě neodpovídá s výjimkou uloženého trestu v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Uvedl, že toto své tvrzení obviněný dále rozvedl pouze ve vztahu k trestu vyhoštění s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, přičemž k samotnému trestu odnětí svobody nic bližšího neuvedl. K dovolatelem uvedené citaci nálezu státní zástupce podotkl, že se jedná o citaci neúplnou, neboť obviněný vynechal kritérium, že při výměře tohoto trestu musí obecný soud zvážit proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku. Zdůraznil, že obviněný byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku s trestní sazbou osm až dvanáct let, přičemž další rozdíl od judikované věci spatřoval v tom, že v citovaném nálezu obecné soudy odůvodnily doživotní výměru vyhoštění nedostatečně. Poukázal přitom na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž jsou obsáhle a přesvědčivě vyloženy důvody pro uložení vyhoštění oběma dovolatelům právě na dobu neurčitou.
14. Podle přesvědčení státního zástupce by dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. mohla odpovídat teprve námitka, že trestu vyhoštění bránila překážka uvedená v §80 odst. 3 tr. ř. Oba dovolatelé ji přitom spatřovali ve svých rodinných poměrech. Poukázal však na podstatný rozpor mezi tvrzeními obou obviněných u hlavního líčení dne 18. 8. 2022, kdy se těžiště jejich osobních a rodinných vztahů na území České republiky nenacházelo, a nyní, přičemž od hlavního líčení do současnosti se nacházeli ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a vytváření či udržování nových osobních a rodinných vazeb jim bylo podstatně ztíženo. Shrnul tedy uspořádání osobních a rodinných vztahů vyplývajících z výpovědí obou obviněných i spoluobviněných M. T. a T. B. N. L., přičemž dospěl k závěru, že v době ukládání trestu vyhoštění se jevily tak, jak je popisuje odvolací soud. Obviněný M. D. v uvedené rozhodné době neměl na území České republiky nikoho, na koho by se mohl obrátit o pomoc. Pokud má nyní se svou dcerou vztah jiný, jedná se o novou skutečnost. V případě dovolatele T. N. T. uvedl, že v rozhodné době ukládání trestu vyhoštění měl část blízkých osob v České republice a část ve Vietnamu, v České republice se nacházela jeho výlučně česky hovořící manželka odsouzená M. T., jeho milenka odsouzená T. B. N. L. a jedna dospělá dcera nehovořící česky. Další tři dosud nezletilé děti a oba rodiče měl ve Vietnamu, přičemž tyto děti neuměly hovořit česky. Z tohoto pohledu označil za zřejmé, že v rozhodné době měl nejnaléhavější rodinné vztahy ve Vietnamu, a nikoliv v Česku. Pakliže se v mezidobí situace změnila a jeho dvě děti začaly chodit do školy v Česku, jedná se opět o nové skutečnosti, soudu dříve neznámé. Tyto nové skutečnosti mohou být podkladem pro návrh na povolení obnovy řízení nebo soudy mohou nejprve výkon trestu vyhoštění na dobu neurčitou přerušit podle §350h odst. 1 tr. ř. a posléze od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustit podle §350h odst. 4 tr. ř. Nemohou však být zohledněny v dovolacím řízení.
15. Dále státní zástupce konstatoval, že v dovolacím řízení stejně nemůže být zohledněna nová právní úprava vylučujících důvodů podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle níž není již nyní takovým důvodem absence povolení k trvalému pobytu, o kteroužto skutečnost opřel své dovolání obviněný T. N. T. K tomu rovněž uvedl, že ani za nové právní úpravy by skutečnosti zjištěné o osobním a rodinném životě obou dovolatelů nebránily, aby jim byly uloženy tresty vyhoštění na neurčito. Oba dovolatelé totiž neměli v Česku takové rodinné nebo osobní vztahy, které by trestem vyhoštění mohly být zasaženy. Nadto vyslovil pochybnost, zda je vůbec nové znění §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku právní úpravou pro obviněné příznivější, kdy nabývá zásadního významu závažnost spáchaného trestného činu, která je u dovolatelů velmi vysoká. V souvislosti s alternativou, že by dovolatelé takové osobní či rodinné vztahy dodatečně vytvářeli za účelem budoucího zpochybnění trestu vyhoštění, poukázal na zásadu, podle níž nikdo nemůže zlepšit své postavení protiprávním jednáním ( nemo ex suo delicto meliorem suam conditionem facere potest ), jak byla vyslovena v souvislosti s ukládáním trestu vyhoštění v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3101/13. Z hlediska práv dvou nezletilých dětí obviněného T. N. T. údajně navštěvujících školu v Česku zmínil nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, přičemž Ústavní soud považoval za samozřejmé, že na dítě má vliv, kde se nachází osoba o ně pečující, nikoliv osoba, která je toliko biologickým otcem. Podle jeho názoru dovolatel zjevně takovou pečující osobou nikdy nebyl, když jeho děti pobývaly ve Vietnamu a obviněný v Česku, navíc dílem izolován v českých věznicích. Konečně k posuzování osobních a rodinných poměrů uvedl i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1120/2020, v němž bylo uvedeno, že proti zájmu obviněného stojí jako silnější zájem státu na jeho vyhoštění pro jeho dlouhodobé jednání spočívající v opakovaném nerespektování rozhodnutí orgánů veřejné moci a porušování právního předpisu. Poukázal na zřejmou mnohem vyšší závažnost činu spáchaného dovolateli v porovnání se zmíněnou věcí a z toho plynoucí přiměřenost mnohem většího zásahu do jejich soukromého nebo rodinného života. Uložené tresty na dobu neurčitou označil za zcela přiměřené i podle nyní platného znění §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
16. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Dovolání obviněného M. D. směřující proti výroku o trestu bylo opřeno o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uplatněný obviněným T. N. T. výhradně ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění je pak dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
20. Podstatou argumentace obou dovolatelů byl nesouhlas s uloženým trestem vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný M. D. vznesl rovněž výhrady vůči uloženému trestu odnětí svobody, resp. proti kombinaci tohoto trestu s trestem vyhoštění, přičemž však neuvedl žádné konkrétní výhrady, kterými by se mohl Nejvyšší soud zabývat, když velice abstraktně namítal nedostatečné odůvodnění a celkovou nepřiměřenost těchto uložených trestů. Dále obviněný T. N. T. argumentoval nerespektováním §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, neboť existuje obava, že v případě výkonu trestu vyhoštění by mohl být přímo ohrožen na svém životě, kdy mu hrozí trest smrti za spáchanou drogovou trestnou činnost, neboť podle jeho informací nemá Vietnamská socialistická republika legislativně zakotvenou zásadu ne bis in idem . Shodně pak oba dovolatelé namítali, že v daném případě nebyla zohledněna zákonná překážka bránící uložení trestu vyhoštění ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
21. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.
22. Je tudíž nutno konstatovat, že námitka obviněného M. D. vytýkající celkovou nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody v kombinaci s trestem vyhoštění nenaplňuje stanovený dovolací důvod. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchaný zločin mohl být obviněnému uložen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě osm až dvanáct let. V daném případě byla jeho výměra stanovena v polovině zákonné trestní sazby, tedy trest ve výměře deseti let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen v souladu s §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. I trest vyhoštění na dobu neurčitou byl pak uložen v souladu s §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
23. Pakliže obviněný M. D. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, soudům vytýkal nenaplnění předpokládaných kritérií pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou a nedostatečné odůvodnění uložení daného trestu, lze uvést následující. V předmětném nálezu Ústavní soud definoval čtyři základní kritéria, která musí obecný soud v konkrétním případě zvážit při výměře trestu vyhoštění. Jsou jimi: 1. proporcionalita trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognóza neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognóza rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz bod 32. uvedeného nálezu). Nutno podotknout, že v dané věci posuzované Ústavním soudem v odůvodnění rozhodnutí o uložení trestu na dobu neurčitou zcela absentovaly právě úvahy a posouzení zmíněných základních kritérií. V nyní projednávané věci je však situace rozdílná. Předně obviněný opomněl ve svém mimořádném opravném prostředku uvést kritérium první. Odvolací soud přitom dostatečně akcentoval, že se obvinění dopustili velmi závažného trestněprávně relevantního jednání spočívajícího v rozsáhlém neoprávněném nakládání s metamfetaminem, které vážně porušilo zájem na ochraně lidí i celé společnosti proti ohrožení vyplývajícímu z nekontrolovaného nakládání s látkou řazenou mezi tzv. tvrdé drogy. Nelze ignorovat, že se v případě dovolatele jednalo o zvlášť závažný zločin s hrozící trestní sazbou osm až dvanáct let, přičemž druhově za zcela shodnou trestnou činnost již byl v České republice v minulosti soudně trestán. Prognóza jeho nápravy tudíž byla zejména z pohledu možného páchání trestněprávního jednání drogového charakteru značně nepříznivá a riziko ohrožení bezpečnosti osob a celé společnosti vysoké. K otázce ukotvení obviněného v tuzemsku, který zde nemá trvalý pobyt, nicméně zde fakticky žil dlouhou dobu, bylo příhodně uvedeno, že svůj pobyt opakovaně zneužíval k páchání i velmi závažných trestných činů. Konečně nebylo opomenuto, že je rodičem jednoho dítěte trvale žijícího na území České republiky, toto je však zletilé a s obviněným nesdílí společnou domácnost. Po zhodnocení těchto kritérií (mj. s odkazem na dovolatelem předkládaný nález) pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že z hlediska naplnění účelu trestu vyhoštění nepostačovalo, aby byl obviněnému uložen trest na dobu určitou, neboť ani jeho maximální výměra (tedy deset let) dostatečně nesnižuje obavu, že po jejím uplynutí a případném návratu do České republiky by obviněný mohl ohrožovat či porušovat zájmy chráněné trestním zákoníkem (viz zejm. odstavec 95. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pro úplnost lze dodat, že obviněný výslovně ani nenamítal (případně tak činil poměrně nejednoznačně), že mu měl být uložen tento trest na dobu určitou, nýbrž se vyhrazoval proti jeho uložení jako celku. Nejvyšší soud má nicméně za to, že tento byl uložen v souladu se zákonem, a především jeho uložení v konkrétní výměře bylo řádně odůvodněno.
24. Nejvyšší soud pak (i s ohledem na uplatněnou, byť částečně nejasnou argumentaci obviněného) dospěl rovněž k závěru, že uložené tresty odnětí svobody a vyhoštění s ohledem na všechny skutečnosti nejsou v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala.
25. Dále s ohledem na výše řečené je možno konstatovat, že námitky uplatněné obviněnými zpochybňující naplnění negativních podmínek bránících v uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) a d) tr. zákoníku obsahově naplňují stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
26. Podle §80 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Zmíněné obecné pravidlo je pak doplněno negativním výčtem důvodů nepřípustnosti uložení tohoto trestu zakotveným v §80 odst. 3 tr. zákoníku. Nutno podotknout, že tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu a soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti, přičemž jsou stanoveny alternativně, tedy uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1120/2020).
27. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou uplatněnou toliko obviněným T. N. T. stran existence zákonné překážky podle §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku spočívající v tom, že by ho vyhoštění vystavilo mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. Konkrétně uvedl, že „dle informací, které má k dispozici“ nemá Vietnamská socialistická republika legislativně zakotvenou zásadu ne bis in idem a obecně nerespektuje základní lidská práva. Pokud by pak vietnamské úřady zjistily, že se v České republice dopustil drogových deliktů, mohl by být vystaven novému trestnímu stíhání a zároveň být za tuto činnost odsouzen k trestu smrti.
28. K tomu je nutno připomenout znění §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, podle něhož soud trest vyhoštění neuloží, jestliže hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu. Dovolatel tvrdí, že došlo k naplnění alternativy uvedené v druhé části tohoto ustanovení. Dovolací soud však zvolené argumentaci nemohl přisvědčit.
29. Předně je nutno zdůraznit, že při posuzování podmínek pro vyhoštění musí být předpokládané nebezpečí reálné, nestačí jen pouhé neodůvodnění a ničím nepodložené obavy pachatele (Šámal, P. Trestní zákoník. §1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1313, rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 3318/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 721/2022). Pro hrozbu trestu smrti jako trestu nelidského tedy nepostačuje, že v obecné rovině trestní zákon státu, do něhož má být obviněný vyhoštěn, uložení takového trestu umožňuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 479/2013). V této souvislosti lze rovněž poukázat např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 4. 2022, Khasanov a Rakhmanov proti Rusku, č. stížností 28492/15 a 49975/15, především bod 109, zdůrazňující důkazní břemeno na straně toho, kdo tvrdí, že bude vystaven skutečnému riziku zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, přičemž až v případě, když tyto důkazy poskytne, je teprve na státních orgánech, aby tato rizika vyvrátily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 7 Tdo 721/2022). V nyní projednávané věci však obviněný nesdělil žádné relevantní skutečnosti, ze kterých nebezpečí pro svou osobu usuzuje. Pakliže obviněný nijak blíže nekonkretizuje, v čem jím tvrzené nebezpečí uložení trestu smrti spočívá s obecným odkazem na neexistenci zásady ne bis in idem ve Vietnamské socialistické republice, je toto tvrzení třeba hodnotit jako pouhou účelovou spekulaci. Tvrzená hrozba uložení trestu smrti v jeho domovském státě v podstatě zůstává toliko v rovině hypotetické, a to vzhledem ke značné nekonkrétnosti jeho údajů a absenci podkladů skutečně relevantní povahy. Nelze pak souhlasit ani s výtkami obviněného, že se odvolací soud rizikem pro obviněného nezabýval, neboť ten přiléhavě v odstavci 93. odůvodnění svého rozsudku k dané otázce potenciálního opětovného trestního stíhání pro předmětné trestněprávní jednání v reakci na vznesené odvolací námitky rozvedl v podstatě totožné důvody.
30. Na základě shora uvedeného tedy nebylo prokázáno, že by obviněnému hrozilo nebezpečí, že bude ve státě původu pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo že by ho vyhoštění mělo vystavit mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu ve smyslu ustanovení §80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
31. Dále oba obvinění T. N. T. i M. D. měli za to, že existovala negativní podmínka bránící uložení trestu vyhoštění uvedená v §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle daného ustanovení ve znění účinném v době rozhodování soud trest vyhoštění neuloží, jestliže má pachatel na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Z předestřeného znění pak plynula nutnost kumulativního naplněních všech tří vymezených podmínek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 809/2014).
32. Obviněný T. N. T. konkrétně odvolacímu soudu vytkl nesprávné vyhodnocení jeho rodinných vazeb, neboť má celkem čtyři děti, na území České republiky pobývá jeho zletilá dcera, dvě děti ve věku 13 a 11 let a dále zde má manželku M. T. Současně akcentoval jeho dlouhodobý pobyt na našem území a vysokou míru integrace do společnosti, pročež uložený trest vyhoštění by představoval nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Obviněný M. D. rovněž napadal, že uložený trest vyhoštění představoval citelný zásah do jeho osobního a rodinného života. Na podporu svých tvrzení zdůraznil svůj dlouhodobý pobyt na území České republiky, absenci rodinných vazeb ve Vietnamu, jakož i skutečnost, že má v České republice zázemí a těhotnou dceru, se kterou udržuje kontakt.
33. Pakliže tedy oba obvinění ve svém dovolání tvrdili, s přihlédnutím k citovanému ustanovení, existenci rozporu uloženého trestu vyhoštění se zájmem na spojování rodin za současné existence určitého sociálního zázemí, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující. Aniž by tuto okolnost blíže hodnotil, konstatuje, že je s ohledem na výše uvedené pouze jedním z dílčích momentů pro naplnění negativní podmínky ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přičemž je zjevné – a v dovoláních ani nebyl namítán opak – že ani jeden obviněný nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, ani zde nemá pracovní zázemí. Nutno dále podotknout, že vrchní soud zohlednil rodinné vazby vztahující se k území České republiky obou dovolatelů, přičemž z pohledu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku připustil, že oba obvinění mají v České republice určité sociální zázemí, avšak ani jeden z obviněných zjevně nesplňuje podmínku povolení trvalého pobytu. U žádného z obviněných nedovodil ani existenci pracovního zázemí v tuzemsku, neboť hlavní a jediná výdělečná činnost, které se zde věnovali, záležela v rozsáhlém neoprávněném nakládání s metamfetaminem (viz odstavec 92. odůvodnění jeho rozsudku). Je pravdou, že vrchní soud uvedl, že podle provedeného dokazování žijí obvinění v České republice delší dobu a každý z nich zde má jedno dítě, které je ovšem zletilé a nežijící s ním ve společné domácnosti a obviněný T. N. T. také manželku. S ohledem na uplatněnou výtku dovolatele T. N. T. lze v tomto ohledu zdůraznit, že hovoří-li odvolací soud o jediném dítěti, míní tím dítě žijící v České republice. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že tento obviněný má s manželkou celkem čtyři děti, kromě dcery N. V. (která žila u strýce) ještě tři nezletilé děti, které nejpozději od roku 2016 bydlí ve Vietnamu u jeho rodičů, přičemž neumí česky (viz protokol o hlavním líčení ze dne 18. 8. 2022, na č. l. 5679 až 5682). Uvádí-li obviněný v dovolání nové skutečnosti, tedy že dvě z jeho dětí ve věku 13 a 11 let pobývají v České republice, nelze přehlédnout, že tento fakt neuvedl v podaném odvolání, v němž odkazuje toliko na společnou domácnost s manželkou, s níž má čtyři děti, mj. i dceru N. V., která trvale žije v České republice (na č. l. 5962 až 5963), ale ani v rámci veřejného zasedání o podaném odvolání. K osobním poměrům zde totiž uvedl, že od jeho posledního výslechu k žádné změně nedošlo, kromě manželky má čtyři děti, ale pouze nejstarší je na území České republiky (na č. l. 6085). Dovolací soud je tedy toho názoru, že rodinné vazby obviněného byly v době rozhodování vrchního soudu vyhodnoceny správně. Obdobně i u obviněného M. D. nebyly jeho rodinné vztahy předkládané v rámci podaného mimořádného opravného prostředku opomenuty. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (zejména již shora uvedený odstavec 92.).
34. Ani negativní podmínka uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tak u žádného z dovolatelů nebyla dána. Podstatné pak je, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nepostrádá posouzení základních kritérií pro uložení trestu vyhoštění. Úvahy odvolacího soudu k posouzení existence výluk pro uložení trestu vyhoštění jsou tudíž přezkoumatelné. Pouze na okraj lze podotknout, že v případě skutečností nových, které by případně nyní dovolatelé doložili, není nástrojem nápravy dovolání, nýbrž obnova řízení nebo upuštění od výkonu trestu vyhoštění.
35. Nejvyšší soud na základě svého přezkumu uzavřel, že nebyl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
V.Závěr
36. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl obviněným M. D. uplatněn toliko formálně. Dovolací argumentace obou obviněných však byla podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož naplnění Nejvyšší soud neshledal.
37. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněná dovolání obviněných T. N. T. a M. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu