ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.1185.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 1185/2023-2799
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného Y. A. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 3 To 33/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Y. A. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2023, č. j. 53 T 3/2023-2602, byl obviněný Y. A. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá, odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného I. D. Podle §70 odst. 1 a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněným uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných v rozsudku. Dále bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Uvedených zločinů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný s obviněným I. D. v podstatě tím, že dne 25. 3. 2022, v době kolem 12:00 hod., v Brně na ul. XY na parkovišti naproti hotelu XY se zúčastnili předem domluvené schůzky, na kterou Y. A. přijel v osobním motorovém vozidle tovární značky Opel Carl, polské registrační značky, společně se dvěma neustanovenými muži, a I. D. přijel sám autobusem z Prahy, na této schůzce Y. A. a I. D. obdrželi od dvou neustanovených mužů několik mobilních telefonů včetně SIM karet a přesné instrukce, jak postupovat při výběru finančních prostředků z bankomatů prostřednictvím platebních karet, podle kterých následně v období od 25. 3. 2022 do 30. 3. 2022 provedli 75 neoprávněných úspěšných výběrů hotovosti, 98 neoprávněných pokusů o výběr hotovosti a 32 dalších operací prostřednictvím 47 padělaných (tokenizovaných) platebních karet, celkem tedy padělali 252 platebních prostředků, zejména na území měst Brna a Ostravy, a to totožným způsobem, kdy jim byly postupně na jejich mobilní telefony od výše uvedených neztotožněných mužů postupně zasílány neoprávněně získané údaje o platebních kartách, podvodným způsobem vylákaných od poškozených osob, které na základě předchozího protiprávního jednání neztotožněných osob a uvedení v omyl poskytli údaje o vlastních platebních kartách, spočívající v údajích o jménu, příjmení, čísle platební karty, datum platnosti platební karty, CVV a PIN, načež Y. A. a I. D. tyto údaje z platebních karet neoprávněně použili k vytvoření virtuálních platebních karet ve svých mobilních telefonech a následně těmito mobilními telefony, ve kterých byly virtuální platební karty vytvořeny a uloženy, prostřednictvím NFC čipu a po zadání podvodně vylákaného PIN neoprávněně vybírali z bankomatů různých bankovních ústavů prostředky z účtů poškozených, přičemž po celou dobu výběrů byli v telefonickém kontaktu s výše uvedenými neztotožněnými muži, od kterých přebírali instrukce, jak při výběrech postupovat a kterým v nezjištěné době takto vybrané peníze v hotovosti předali, přičemž tak postupovali v případech konkrétně vymezených v rozsudku, a celkem způsobili škodu ve výši 1 263 300 Kč a pokusili se způsobit škodu ve výši 892 700 Kč.
3. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 6. 2023, č. j. 3 To 33/2023-2665, zrušil k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných do výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně napadený rozsudek, a to v celém výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu ve vztahu k oběma obviněným a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému Y. A. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o trestu uloženému obviněnému I. D. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Y. A. prostřednictvím obhájce dovolání směřující toliko do výroku o trestu odnětí svobody v trvání pěti let, které opřel o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud při stanovení této výměry vycházel z nesprávného hmotněprávního posouzení skutku z hlediska přitěžujících okolností jeho spáchání a z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ohledně existence podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody u dovolatele. Předně zdůraznil svůj dosavadní postoj k trestné činnosti, kdy ve věci prohlásil vinu a akceptoval nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, proti němuž podal odvolání pouze státní zástupce v neprospěch obviněného, a to pouze do výroku o trestu, přičemž v rámci celého řízení navrhoval trest odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby.
5. Odvolací soud podle jeho přesvědčení správně vyhodnotil veškeré polehčující a přitěžující okolnosti, avšak v rozporu s §39 odst. 5 tr. zákoníku podruhé k tíži dovolatele přičetl okolnost spočívající ve výši způsobené značné škody, resp. spáchání tohoto trestného činu ve značném rozsahu, přestože tato je také obsažena ve znaku kvalifikované skutkové podstaty nejpřísněji trestného zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
6. Dále měl dovolatel za to, že odvolací soud přes závěry učiněné ohledně polehčujících okolností nevyhodnotil tyto dostatečně ve smyslu §58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tj. vzhledem k okolnostem případu, jeho poměrům jako pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti zejména nezohlednil jeho věk blízký věku mladistvých v kombinaci s dosavadní bezúhonností, ale též nezkušeností a relativně méně významném podílu na celkovém páchání dané trestné činnosti. V tomto smyslu poukázal i na postoj obžaloby v rámci celého trestního řízení, která shledala možné udělení trestu pod spodní hranicí dané trestní sazby postupem podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zákonným. Z hlediska zásady subsidiarity vyjádřené v §58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pak soud odvolací zcela nedostatečně vyhodnotil okolnost, že tříletý trest odnětí svobody nepodmíněně se jeví dostatečným a netřeba jej podstatným způsobem navyšovat, a to dokonce nad výměru požadovanou státním zástupcem. V tomto ohledu namítal i nedostatečné právní odůvodnění nepřípadnosti aplikace předmětného ustanovení, a tedy i nepřezkoumatelnost takto zásadního zpřísnění nepodmíněného trestu odnětí svobody. Rovněž s ohledem na původně uložený tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody uvedl, že nebylo ani zdaleka dosaženo zákonného limitu jednoho roku stanoveného v §58 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Dále poukázal na to, že ve vztahu k organizované skupině páchající předmětnou trestnou činnost, působil jako „pěšák“ a v mezích své možnosti spolupracoval s policejním orgánem, ve snaze ustanovit hlavní členy organizované skupiny, kteří mu udíleli pokyny. Tato okolnost by tedy měla být také vyhodnocena v jeho prospěch ve smyslu obecných východisek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody uvedených v §58 odst. 1 tr. zákoníku.
7. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. výrok o trestu napadeného rozsudku a přikázal věc podle §265l odst. 1 tr. ř. k dalšímu projednání Vrchnímu soudu v Olomouci, popřípadě sám ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že se dovolateli za spáchané trestné činy podle pravomocného výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně ukládá úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky dovolatele směřované proti výroku o trestu, jimiž obviněný primárně vytýkal nerespektování zásad ovlivňujících ukládání trestu, a tedy porušení pravidel vymezených v §39 tr. zákoníku, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. S ohledem na skutečnost, že nerespektování jedné ze stěžejních zásad pro ukládání trestů – zásady zákazu dvojího přičítání – by mohlo mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod dodal, že v projednávané trestní věci soudům nic nebránilo, aby v případě zločinu podvodu adekvátně hodnotily intenzitu a míru, s jakou obviněný znak způsobení značné škody naplnil. Soudy v rámci ukládání trestu podle jeho přesvědčení zohlednily nikoli jen samotné způsobení značné škody, ale primárně přihlédly zejména k výši fakticky způsobené, a především hrozící škody, která byla dvojnásobkem spodní hranice značné škody. Takovému postupu nemohl nic vytknout, ač připustil, že v obecné rovině onen dvojnásobek spodní hranice značné škody není v porovnání s např. osminásobkem takové škody nikterak extrémní. Nicméně dodal, že při vícenásobku značné škody převyšující pouhý dvojnásobek zjištěný v tomto případě by obviněnému mohl být jen stěží uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Současně zastával názor, že mimo obviněným vytýkaný (i jakýkoli jiný) dovolací důvod stojí námitka, v jejímž rámci bylo odvolacímu soudu vytýkáno neužití postupu podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Konstatoval, že aplikace uvedeného ustanovení je na volné úvaze soudu, tj. jde o fakultativní postup soudu, který není povinen využít. Státní zástupce tedy uzavřel, že námitky obviněného pod jím vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Dále shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to výhradně ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, neboť nesouhlasil s jeho zpřísněním odvolacím soudem z původně uložených tří let při současné aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody na pět let, přičemž v obou případech se jednalo o trest nepodmíněný. V tomto ohledu vznesl dva stěžejní okruhy námitek. Zaprvé odvolacímu soudu vytkl přičtení jedné a téže přitěžující okolnosti, a to způsobení značné škody, resp. spáchání trestného činu ve značném rozsahu, která již je obsažena ve znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Druhá oblast výtek směřovala k opomenutí vyhodnocení dalších okolností pro udělení trestu pod dolní hranici trestní sazby, neboť měl být podle přesvědčení dovolatele aplikován §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
11. Nejprve je nutno předestřít, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Nejvyšší soud pak považuje za nutné obecně uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.
13. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že námitka porušení jedné ze stěžejních zásad pro ukládání trestů, a to zásady zákazu dvojího přičítání podle §39 odst. 5 tr. zákoníku, se míjí s uplatněným (či jiným) dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1103/2022). Nicméně s ohledem na skutečnost, že by její porušení mohlo mít za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud se jí dále věnoval.
14. Obviněný konkrétně vytýkal nerespektování zásady dvojího přičítání téže okolnosti podle §39 odst. 5 tr. zákoníku, neboť mu byla podruhé přičtena k tíži okolnost spočívající ve výši způsobené značné škody, resp. spáchání tohoto trestného činu ve značném rozsahu, přestože tato je také obsažena ve znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea prvá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku.
15. Nejvyšší soud v tomto ohledu poukazuje na fakt že nalézací soud v odstavci 16. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněnému díky podvodnému jednání přitěžuje okolnost uvedená v §42 písm. k) tr. zákoníku, tj. způsobení vyšší majetkové škody, která v součtu fakticky způsobené škody a škody, k jejímuž vzniku svým trestněprávním jednáním obviněný směřoval (o jejíž způsobení se pokusil), dosahuje dvojnásobku škody značné. Rovněž konstatoval, že obviněnému dále přitěžuje, že trestnou činnost spáchal ve větším, trestněprávně kvalifikovaném značném rozsahu, vycházeje z počtu zneužitých platebních karet, počtu úspěšných i neúspěšných výběrů z bankomatů a počtu například překročených limitů zadání PIN kódů, dotazů na zůstatek, zadaných nesprávných PIN kódů, a že v páchání trestné činnosti společně se spoluobviněným pokračovali po delší dobu podle §42 písm. m) tr. zákoníku.
16. Namítal-li výslovně obviněný, že okolnost spočívající ve spáchání činu ve značném rozsahu již je obsažena v §234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, lze odkázat na výklad nalézacího soudu, jenž shledal i řádně odůvodnil naplnění přitěžující okolnosti podle §42 písm. m) tr. zákoníku, tedy že trestný čin byl spáchán ve větším rozsahu, na více věcech nebo více osobách, anebo byl trestný čin páchán nebo v něm bylo pokračováno po delší dobu.
17. Stran přitěžující okolnosti podle §42 písm. k) tr. zákoníku, tedy způsobení trestným činem vyšší škody nebo většího škodlivého následku lze uvést následující. Tato okolnost byla vztáhnuta toliko ke spáchanému trestnému činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž konkrétně její naplnění bylo shledáno v tom, že součet fakticky způsobené škody a škody, o níž se obvinění pokoušeli, dosahoval dvojnásobku škody značné. Dovolací soud připomíná, že otázku, zda byla způsobena vyšší škoda, je nutno vždy posoudit ve vztahu k výši škody, jaká je minimálně potřebná pro naplnění znaků dané (v tomto případě) kvalifikované skutkové podstaty. Obecně lze uvést, že je vyžadováno, aby škoda způsobená trestným činem podstatně převýšila předmětnou minimální hranici. Lze pak vyslovit jisté výhrady k tomu, že dvojnásobek škody kvantifikovatelné jako značné lze již považovat za způsobení vyšší škody ve smyslu předmětné přitěžující okolnosti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1084/2018, v němž byla částka dosahující čtyřnásobku požadované škody shledána jako relativně vyšší škoda v souladu s danou přitěžující okolností). Je však nepochybné, že snaha získat majetkový prospěch ve výši přesahující dvojnásobek škody značného rozsahu významně zvyšuje závažnost jednání dovolatele a v souladu s názorem státního zástupce má i Nejvyšší soud za to, že při způsobení vyššího násobku by již nemohl být obviněnému ukládán trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
18. Jde-li dále o obviněným požadovanou aplikaci §58 tr. zákoníku, pak platí, že podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud předmětné ustanovení v jeho případě neaplikoval. Nutno akcentovat, že je uplatnění tohoto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (s výjimkou ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný, což není případ dovolatele) toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Jak bylo nastíněno shora, pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023).
19. Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje žádný dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané zločiny mohl být obviněnému uložen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až deset let. V daném případě byla jeho výměra stanovena na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tedy trest ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen v souladu s §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
20. Nejvyšší soud pak dospěl rovněž k závěru, že uložený trest odnětí svobody s ohledem na všechny skutečnosti není v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít (jak již bylo shora předestřeno) o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu odnětí svobody uloženému obviněnému Y. A. vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.
21. Pokud jde o konkrétní důvody zpochybňující vhodnost použití ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v této věci, ve stručnosti lze připomenout následující argumenty odvolacího soudu. Ten zdůraznil, že užití předmětného ustanovení je vázáno na posouzení, zda vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Dospěl přitom k závěru, že s přihlédnutím k závažnosti a okolnostem samotného jednání obviněných není uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby namístě. Konstatoval, že obviněný vinu prohlásil, nicméně činil tak pod tíhou nashromážděných důkazů, ze kterých bylo zřejmé, jaké trestné činnosti a v jakém rozsahu se dopustil, přičemž trest byl ukládán jako úhrnný za dva spáchané trestné činy. Akcentoval pak, že prohlášení viny vedlo k uložení trestu v nižší výměře, než jak by tomu bylo, kdyby učiněno nebylo (v podrobnostech viz odstavec 28. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jestliže Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí neshledal důvody k postupu podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a svůj závěr patřičným způsobem vylučujícím svévoli odůvodnil, pak nepoužití citovaného zákonného ustanovení a v souvislosti s tím nesnížení obviněnému ukládaného trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nemůže být důvodem pro zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení.
V.Závěr
22. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, dovolací námitky neodpovídaly uplatněnému (ale ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu.
23. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí proto Nejvyšší soud dovolání obviněného Y. A. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu