ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.131.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 131/2024-1465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 28. 2. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. S. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 11 To 210/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 52/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 3. 2023, č. j. 1 T 52/2022-1297, byl obviněný uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená V. S. odvoláními. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 8. 2023, č. j. 11 To 210/2023-1430, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o náhradě škody. Odvolání poškozené zamítl podle §256 tr. ř.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 29. 6. 2021 v době kolem 20:00 hod. v obci XY, okres Praha-XY, v ulici XY XY, poté co poškozená V. S. otevřela posuvná vrata oplocení, vstoupil na pozemek, bez jejího výslovného souhlasu pokračoval dále na dvorek za vrata a do rodinného domu, obývaného poškozenou. Nejprve vstoupil do garáže a následně i do všech místností včetně koupelny a záchodu, přičemž dům prohledával tak, že manipuloval osobními věcmi poškozené, otevíral skříně, přičemž hanlivě komentoval poškozenou a prostředí obývaného domu. Sděloval jí ať se připraví, že bude chodit častěji, přičemž své jednání si průběžně od začátku natáčel na svůj mobilní telefon a na protesty poškozené a její opakované výzvy k opuštění jejího obydlí i na fyzickou obranu práv poškozené na nedotknutelnost obydlí nereagoval a v domě a na pozemku setrval až do příjezdu policie přivolané poškozenou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a zdůraznil, že v této věci soudy rozhodovaly již opakovaně. Pod dovolacím důvodem podle písmene g) namítl, že ačkoli soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku označil skutková zjištění nalézacího soudu jako správná, změnil následně popis skutku ve výrokové části rozsudku, čímž fakticky jejich správnost popřel. Nebylo prokázáno, že by na pozemek vstoupil bez souhlasu poškozené, ale naopak je zřejmé, že do nemovitosti vstoupil s jejím souhlasem. K tomu rozvedl skutečnosti vyplývající z jím pořízeného kamerového záznamu. Zároveň konstatoval, že si celou jeho návštěvu nahrávala i poškozená, avšak soud tento videozáznam k důkazu neprovedl. Nebylo podle něj prokázáno, že by manipuloval s osobními věcmi poškozené, když v rozsudku není ani uvedeno, o které věci se jednalo. Taktéž zpochybnil závěr soudů, že nereagoval na protesty poškozené a její výzvy k opuštění obydlí, když toto z důkazů nevyplývá, stejně jako údajná fyzická obrana poškozené. Vrata byla zamčená a bylo mu naopak bráněno opustit nemovitost, nemohlo tak být projevem jeho vůle nadále tam setrvávat. Soudy i přes jeho žádost nevyslechly policisty, kteří přijeli na místo a mohli prokázat, že byla vrata uzamčena. Tyto námitky přitom uváděl opakovaně, avšak soudy se s nimi náležitě nevypořádaly. Skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, resp. je z nich dovozováno něco jiného, než jaký je jejich obsah.
5. Pod dovolacím důvodem podle písmene h) obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného přečinu, a pokud by se tak i stalo, soudy se měly zabývat uplatněním zásady subsidiarity trestní represe. Opětovně zdůraznil, že mu poškozená nebránila ve vstupu na pozemek, následně za ním uzamkla vrata a on musel čekat na policii před domem, protože pozemek nemohl opustit. Rovnou bylo přistoupeno k trestnímu stíhání, aniž by byly využity prostředky jiných odvětví. Je přesvědčen, že soudy měly přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Dále namítl, že v napadeném rozhodnutí zcela absentuje řádné a přezkoumatelné odůvodnění výroku o náhradě nemajetkové újmy, když tento ani nemá oporu v provedeném dokazování. Nebylo prokázáno, že by poškozená utrpěla jakoukoliv újmu.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a k námitkám obviněného proti odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že tyto nejsou s to naplnit ani uplatněné, ani jiné dovolací důvody. Skutková zjištění soudu prvního stupně sice odvolací soud výrazně modifikoval, avšak výlučně ve prospěch obviněného, tudíž tím ani nemohlo dojít k jakémukoliv porušení jeho práva na spravedlivý proces. Polemiku obviněného ohledně jeho vstupu do nemovitosti, pokládá za bezpředmětnou, neboť v odsuzujícím rozsudku mu není dáváno za vinu neoprávněné vniknutí do obydlí, ale setrvání v něm. Další námitky obviněného stran skutkových zjištění soudů se buď netýkají skutečností rozhodných pro naplnění znaků daného trestného činu, případně jimi obviněný toliko zpochybňuje skutková zjištění soudů na podkladě svého vlastního způsobu hodnocení důkazů. Důkazní řízení netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, když nalézací soud řádně zdůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl. Ani námitka ohledně náhrady nemajetkové újmy neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle písmene g). Pokud jde o dovolací důvod podle písmene h), státní zástupce akcentoval, že jej může naplnit toliko námitka týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tuto však neshledal důvodnou, neboť obviněný neuvedl konkrétní skutečnosti, které by snižovaly stupeň škodlivosti jeho činu, přičemž žádné takové okolnosti v případě obviněného ani nejsou. Ostatní námitky, které obviněný podřadil pod tento dovolací důvod, pak pro jejich obecnost nepovažuje za dostatečně konkrétní k tomu, aby jej mohly naplnit.
8. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze se značnou mírou benevolence podřadit námitku obviněného, že soudy nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy na výslech policistů, kteří přijeli na místo činu a videozáznam pořízený poškozenou. K tomu je však namístě zdůraznit, že soud prvního stupně v hlavním líčení dne 22. 3. 2023 zamítl všechny návrhy obviněného na doplnění dokazování, a to včetně zmiňovaných návrhů. V rámci odůvodnění svého rozsudku následně soud prvního stupně rovněž zamítnutí i těchto důkazních návrhů řádně odůvodnil s tím, že měl skutkový stav za bezpečně prokázaný z již provedených důkazů (srov. odst. 46 rozsudku soudu prvního stupně), a tudíž další důkazní návrhy obviněného shledal nadbytečnými. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že jsou návrhy důkazů z odvolání obviněného totožné s návrhy, o kterých již rozhodl soud prvního stupně, přičemž je měl rovněž za nadbytečné s tím, že dokazování již bylo provedeno v dostatečném rozsahu nezbytném pro správné rozhodnutí ve věci (srov. odst. 8 rozsudku soudu druhého stupně). K otázce nedůvodně neprovedených důkazů je přitom namístě zdůraznit, že soudy nejsou podle ustálené judikatury povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že se soudy obou stupňů s nadbytečností obviněným navrhovaných důkazů sice stručným, avšak dostatečným způsobem vypořádaly v souladu se zákonem i judikaturou, tudíž nedošlo k namítanému nedůvodnému neprovedení důkazů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, a tyto námitky obviněného lze proto shledat zjevně neopodstatněnými.
12. S podstatnou mírou tolerance jsou uplatněný dovolací důvod s to naplnit i námitky obviněného týkající se absence obsahové návaznosti skutkových zjištění soudů na provedené důkazy, byť jsou tyto námitky do značné míry postavené na polemice obviněného se skutkovými závěry soudů a jeho snaze prosadit svoji vlastní verzi skutkového děje. Obviněný shledal rozporným skutkový závěr soudů o protestech a obraně poškozené, stejně jako závěry týkající se dobrovolnosti jeho setrvání na pozemku. Rovněž pak v této souvislosti namítl, že z obsahu spisu nevyplývá, že by manipuloval s věcmi poškozené, resp. že soud ani nerozvedl, kterými věcmi měl manipulovat. U druhé z námitek je nutné především zdůraznit, že se nejedná o podstatné skutkové zjištění, které by mohlo mít jakýkoliv vliv na právní posouzení skutku. Pouze na okraj lze však poukázat např. na odst. 12 rozsudku odvolacího soudu, podle kterého obviněný manipuloval se zdravotnickým materiálem poškozené. Co se týče fyzické obrany a zjevného vyjádření nesouhlasu poškozené se setrváním obviněného v nemovitosti, tato dala obviněnému jednoznačně verbálně i fyzicky najevo, že si jeho setrvání v jí obývaném domě a na přilehlém pozemku nepřeje, a to přinejmenším od chvíle, co obviněný začal manipulovat s krabicí se zdravotnickým materiálem. Toto ostatně správně uvedl odvolací soud (viz odst. 12 rozsudku odvolacího soudu), resp. i nalézací soud (viz odst. 55 a násl. rozsudku soudu prvního stupně) v odůvodnění svých rozsudků. Vyplývá to mj. z videozáznamů pořízených obviněným (viz datový nosič na č. l. 30), což ověřil i Nejvyšší soud. Stran úmyslu obviněného setrvat v nemovitosti pak lze s ohledem na uvedené poukázat i na to, že se obviněný nepokusil nemovitost opustit ihned poté, co poškozená zjevně verbálně i fyzicky vyjádřila svůj nesouhlas s jeho přítomností. Závěry soudů o zřejmém vyjádření nesouhlasu poškozené s tím, aby obviněný setrvával v nemovitosti, stejně jako o tom, že obviněný ihned na její nesouhlas nezareagoval opuštěním nemovitosti, z provedeného dokazování vyplývají, přičemž soudy je i řádně rozvedly v odůvodnění svých rozsudků. Rovněž tyto námitky jsou tedy zjevně neopodstatněné.
13. Jakkoli relevantní k projednávanému skutku nelze shledat dovolací argumentaci obviněného, že do nemovitosti poškozené vstoupil s jejím souhlasem. Obviněný totiž nebyl odsuzujícím rozsudkem soudu druhého stupně shledán vinným neoprávněným vstupem do obydlí poškozené, nýbrž neoprávněným setrváním v něm, což je zřejmé z popisu skutku v rozsudku soudu druhého stupně. Pokud jde dále o poznámku obviněného, že odvolací soud změnil skutková zjištění nalézacího soudu, ačkoliv je předtím označil za správné, lze připomenout, že ke změně skutkových zjištění odvolacím soudem došlo výhradně ve prospěch obviněného, když odvolací soud s ohledem na zásadu in dubio pro reo vypustil části jednání obviněného, které v řízení neměl za dostatečně prokázané. Jeho postupem tak ani nemohlo dojít k jakémukoli porušení práv obviněného. Kromě toho odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v základu správná (k tomu dále srov. odst. 10 a násl. rozsudku odvolacího soudu). Obecné námitky obviněného o nepřezkoumatelnosti odůvodnění výroku o nemajetkové újmě a rovněž nedostatečném prokázání této újmy, nelze podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Pouze pro úplnost však Nejvyšší soud konstatuje, že výrok o náhradě nemajetkové újmy byl soudem druhého stupně odůvodněn dostatečně a argumentace odvolacího soudu je správná a přezkoumatelná (srov. odst. 15 rozsudku soudu druhého stupně).
14. Lze uzavřít, že v hodnocení provedených důkazů nejsou závažné rozpory, když v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. byly v řízení provedeny důkazy potřebné pro meritorní rozhodnutí a následně je podle §2 odst. 6 tr. ř. odvolací soud hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal závažnou deformaci skutkových zjištění, ani zjevný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ani existenci nedůvodně neprovedených, resp. opomenutých důkazů či jiného porušení práva na spravedlivý proces v neprospěch obviněného. Námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto lze označit částečně za zjevně neopodstatněné a částečně za nenaplňující tento dovolací důvod.
15. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s určitou mírou tolerance podřadit námitku týkající se nezohlednění zásady subsidiarity trestní represe odvolacím soudem, byť obviněný i v této argumentaci do určité míry sklouzává k prosazení vlastní verze skutkového děje. Obviněný především poukázal na to, že mu poškozená nebránila ve vstupu na pozemek, zavřela a uzamkla za ním vrata a on čekal na policii před domem, neboť pozemek nemohl opustit, ačkoliv chtěl. Taktéž zdůraznil, že v jeho případě nebylo nejdříve přistoupeno k mírnějším, mimotrestním prostředkům. Na tomto místě však Nejvyšší soud připomíná, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska dolní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1634/2014). Rovněž je potřeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 3 Tdo 883/2015). S ohledem na výše rozvedená východiska je namístě konstatovat, že obviněným uváděné skutečnosti neopodstatňují posouzení jeho jednání jako méně společensky škodlivého ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe. Předmětné jednání nijak nevybočuje z běžného rámce trestné činnosti tohoto charakteru a jeho společenská škodlivost není pod tuto úroveň ničím snižována. Na uvedeném přitom nemůže nic změnit ani opakované tvrzení obviněného, že do obydlí poškozené nevnikl neoprávněně, neboť základní skutková podstata trestného činu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku se vztahuje právě i na případy, kdy pachatel v obydlí toliko neoprávněně setrvává. Na základě uvedeného je namístě shledat i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
20. Další argumentaci obviněného již pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Byť obviněný zcela obecně namítl, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, neuvedl žádné konkrétní námitky, kterými by své tvrzení dále podložil. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že za obviněného nemůže domýšlet jeho dovolací argumentaci, a to především za situace, kdy je obviněný za účelem zajištění právně fundované dovolací argumentace povinně zastoupen advokátem (srov. §265d odst. 2 tr. ř.). Pouze pro úplnost však Nejvyšší soud konstatuje, že v právním posouzení jednání obviněného soudem druhého stupně neshledal žádných vad, které by mohly opodstatnit jeho kasační zásah.
21. Pokud pak obviněný v rámci svého dovolání namítl, že se soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí nedostatečným způsobem vypořádaly se všemi jeho vznesenými námitkami a tvrzeními, lze připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13). K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že se soudy s argumentací obviněného v rámci svých rozsudků vypořádaly řádně a v mezích požadavků, které na jejich rozhodnutí klade trestní řád v ustanovení §125 tr. ř., přičemž případná pochybení soudu prvního stupně byla bezezbytku napravena soudem odvolacím. Ani v tomto tak nelze shledat vady, které by odůvodnily kasační zásah Nejvyššího soudu.
22. K dalším výtkám obviněného, kterými směřuje proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, lze pak nad rámec již uvedeného připomenout, že proti odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (viz §265a odst. 4 tr. ř.).
V. Závěrečné zhodnocení
23. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.
předseda senátu