ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.205.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 205/2024-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného P. M. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 9 To 254/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 49/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 6. 2023, č. j. 2 T 49/2023-301, byl obviněný P. M. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 90 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činila 400 Kč, tedy v celkové výměře 36 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve čtyřech měsíčních splátkách po 9 000 Kč, přičemž výhoda splátek odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 11. 3. 2022 okolo 18:00 hod. v obci XY před domem poškozené J. V., č. p. XY, se záměrem přimět poškozenou, aby mu uhradila částku 180 000 Kč, nejprve kopal do vrat domu, následně, poté, co poškozená J. V., která se v dané době pohybovala o berlích, přišla k vratům, jí předal vzkaz ve znění „Paní V., několik let mi dlužíte peníze, cca 180.000 Kč. Dne 6. 4. 2022 proběhne dražba Vaší krásné chaloupky a jsou dvě možnosti: 1. Do 16. 03. 2022 mi peníze vrátíte 2. Koupím Vaší nemovitost za vyvolávací cenu a potom ????????????????? Kontaktujte mě na t. č. XY jak jste se rozhodla“, následně poškozené řekl, že pokud mu peníze nevrátí, koupí v dražbě její podíl na nemovitosti, ve které bydlí a nastěhuje tam bezdomovce, dále poškozené sdělil, že až s ní skončí, nebude ty berle potřebovat, což v poškozené vyvolalo tísnivý pocit a obavu o její život a bezpečí.
3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, č. j. 9 To 254/2023-330, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného částečně napadený rozsudek ve výroku o trestu a výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněný byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak byla poškozená se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dále namítal, že část skutkového zjištění je stižena ústavněprávním deficitem v podobě vadného vyřešení situace „tvrzení proti tvrzení“.
5. Předně rozporoval užití pohrůžky jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 tr. zákoníku. Poté, co poukázal na konkrétní pohrůžky jiné těžké újmy dovozené judikaturou, deklaroval, že jí není hrozba věřitele, že v některém typu vykonávacího řízení vydraží nemovitost dlužníka, která je jeho obydlím, a začne tvrdě vykonávat svá vlastnická práva. Podle jeho přesvědčení má věřitel vždy právo zasáhnout do majetku dlužníka tímto oprávněným způsobem, jedná se o jednání dovolené a jeho protiprávnost je vyloučena. Mnohaleté neplnění dluhu je společensky škodlivou okolností a věřitel musí mít právo proti němu zasáhnout prostřednictvím nuceného výkonu rozhodnutí. Procesní předpisy věřiteli nezakazují vydražit dlužníkův majetek a jestliže se tímto postupem v souladu s právem věřitel stane vlastníkem obydlí dlužníka, je bezesporu oprávněn vykonávat svá vlastnická práva; zejména dlužníka vyklidit, případně jinak rozhodovat o užívání nemovitosti. Akcentoval, že ke ztrátě obydlí pravděpodobně u poškozené v insolvenčním řízení dojde, neboť v něm zajištěný věřitel dal pokyn ke zpeněžení. Pakliže poškozená o své obydlí v insolvenčním řízení přijde i bez přičinění dovolatele, nemůže jít o jinou těžkou újmu. Upozornil-li tedy věřitel dlužníka (byť emocionálně a nevhodným způsobem, což ale není bez dalšího trestné), že může dojít k vydražení jeho majetku a bude v případě vlastnictví dlužníkova obydlí postupovat tvrdě a nesmlouvavě, nemůže se jednat o neoprávněné jednání. Přitom k tomu směřoval písemný vzkaz obviněného vůči poškozené a takto lze vykládat i jeho emocionální zabarvení, pokud užil několik otazníků. Samotný vzkaz žádnou pohrůžku násilí neobsahoval, ta byla tvrzena pouze poškozenou v ústní podobě. Dále i výroky o nastěhování bezdomovců do nemovitosti obývané poškozenou obviněný výslovně popřel, avšak ani takový výrok by vydíráním nebyl.
6. Obviněný rovněž ve vztahu k údajným výhružkám spočívajícím v tom, že pokud mu poškozená „peníze nevrátí, koupí v dražbě její podíl na nemovitosti, ve které bydlí a nastěhuje tam bezdomovce“ a „až s ní skončí, nebude ty berle potřebovat“ akcentoval, že v řízení nastala situace tvrzení proti tvrzení. Poškozená je přitom dlouholetou dlužnicí obviněného, má k němu extrémně negativní vztah, v řízení se snažila získat majetkovou satisfakci a po skončení řízení chtěla dosáhnout, aby se vzdal svých majetkových nároků v podobě zpětvzetí přihlášky do insolvenčního řízení. Akcentoval, že podle Ústavního soudu u svědka, u něhož je objektivně přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení, musí soudy důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Soudy se však těmito pravidly neřídily, naopak postupovaly mechanicky v intencích premisy, že obviněný vždy lže a poškozený jako poučený svědek hovoří pravdu. Rozhodnutí soudů obou stupňů označil za kusá, přičemž soudy bez důležitých důvodů preferovaly výpověď poškozené oproti výpovědi obviněného, čímž porušily právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
7. Závěrem proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že obviněný v podstatě toliko opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení, přičemž soudy se s ní již odpovídajícím a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Akcentovala, že ač obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak převážná část jeho námitek směřuje do skutkových zjištění. Soudy obou stupňů se však pečlivě zabývaly skutkovými zjištěními a nezaložily je pouze na výpovědi poškozené, byť ta byla stěžejním důkazem. Odkázala tak na výpověď dcery poškozené, dalších svědkyň, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a další provedené listinné důkazy. Veškeré provedené důkazy (kromě výpovědi obviněného) na sebe navazují a navzájem se doplňují, přičemž byly dodrženy §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a odpovídající skutkové závěry byly náležitým způsobem odůvodněny. Rozhodnutí soudů proto netrpí ani vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů, což ani obviněný nenamítal. Za dané situace pak nepřicházela v úvahu aplikace procesní zásady in dubio pro reo či principu presumpce neviny, neboť o rozhodném skutkovém stavu věci nebylo důvodných pochyb. Podle jejího přesvědčení dále obviněný částečně založil na vlastní verzi skutkového děje i své námitky směřující do hmotněprávního posouzení skutku, kdy část přisuzovaného jednání popírá a část bagatelizuje s tím, že se jednalo o uplatňování jeho věřitelských práv. K otázce pohrůžky jinou těžkou újmou a pohrůžky násilí uvedla, že obviněný poškozenou nutil k úhradě údajného dluhu tak, že jí jako věřitel hrozil ztrátou bydlení, nastěhování bezdomovců či Romů do její domácnosti, že až s ní skončí nebude již potřebovat berle, posílal ji SMS zprávu, že třeba poškozená v době zemře, že ji pošle hlínu na prsa, aby si zvykala. Dané výhružky zcela jistě naplňovaly pohrůžku násilí (zmrzačením, smrtí) a také pohrůžku jiné těžké újmy (připravení o bydlení, případně jeho znesnadnění či velmi zásadní narušení). Za logický pak označila závěr, že poškozená vnímala pohrůžky jako reálné. Dané jednání pak podle jejího přesvědčení nelze považovat za výkon jeho věřitelských práv, pakliže jako hrozbu k vymožení dluhu uplatnil deklarované výhružky. Obviněný nevyužil dostupné legální účinné prostředky pro vymožení dluhu a sáhl přímo k jednání, které s ohledem na zvolené prostředky naplňuje zákonné znaky trestného činu vydírání. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
11. Obviněný jednak rozporoval, že by jím uváděné jednání mohlo být subsumováno pod znak skutkové podstaty vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to použití pohrůžky jiné těžké újmy, jednak nesouhlasil s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soudy se opíraly zejména o výpověď poškozené J. V., jež byla rozporná s jeho výpovědí.
12. Co se týče druhého předkládaného okruhu námitek, Nejvyšší soud již na tomto místě uvádí, že obviněný své výhrady nesoustředil vůči právnímu posouzení skutkového stavu, nýbrž je směřoval primárně do oblasti skutkové a toliko nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů uskutečněným soudy. Vznesenou dovolací argumentaci pak není možno podřadit ani pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž předpokládá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolatel totiž výslovně nedeklaroval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Odkazoval-li pak na stav důkazního řízení, jenž označil za „tvrzení proti tvrzení“ s akcentem na nedostatečné posouzení věrohodnosti poškozené J. V., nebylo možné mu přisvědčit.
13. K podanému mimořádnému opravnému prostředku je předně nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou opakováním námitek obviněného, které již uplatnil v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
14. S ohledem na obsah skutkových námitek proto pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je pospán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o svědeckou výpověď poškozené J. V., která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy. K otázce namítané nevěrohodnosti poškozené lze uvést, že již nalézací soud se jí zabýval, neboť se jednalo o jediného přímého svědka ústně pronesených pohrůžek ze strany obviněného, a zasadil ji do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. Proto dovolací soud považuje za nutné vyzdvihnout, že soud prvního stupně v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti uvěřil verzi poškozené, neboť její výpověď byla po celé trestní řízení konzistentní, poškozená průběh návštěvy obviněného a jeho výroky popsala v zásadě shodně své dceři svědkyni Z. V. a následně svědkyním J. B., A. H. a E. L. (a to za plného vědomí skutečnosti, že tyto výpovědi byly reprodukcí toho, co jim bylo sděleno), přičemž byla vzata v potaz i SMS zpráva staršího data dokládající vyústění dlouhodobého jednání obviněného vůči poškozené, jakož i zjištění znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie svědčící o zhoršení psychického stavu poškozené (viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku). Návazně se k týž námitce vyjádřil i soud odvolací, jenž vyjádřil svůj souhlas se zhodnocením výpovědi poškozené jako věrohodné a pravdivé, nevzbuzující nejmenší pochybnosti o pravdivosti jednání obviněného, ke kterému předmětného dne došlo, neboť v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti a motivy, pro které by bylo možno se domnívat, že vypovídala vědomě nepravdivě v úmyslu přivodit obviněnému odsouzení za jednání, kterého se nedopustil (viz odstavec 12. odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud ze své pozice k takovému odůvodnění nemá výtek.
15. Pakliže obviněný poukazoval na skutečnost, že samotný vzkaz pohrůžku násilí (či jiné těžké újmy) neobsahoval, a existenci ústní pohrůžky popřel, je nutno mu připomenout, že soudy při formování skutkových závěrů vycházely primárně z výpovědi poškozené, která vypověděla, že poté, co obviněný kopal do vrat, dal jí do ruky předmětnou výzvu, což doprovázel slovními projevy, že koupí její část domu v dražbě za vyvolávací cenu a nastěhuje tam bezdomovce nebo cikány a až s ní skončí, nebude potřebovat berle. Obsah písemného vzkazu (obsahující mj. 17 otazníků) pak nelze vnímat odděleně od učiněných verbálních projevů, neboť naopak je nezbytné jej vnímat v kontextu všech prokázaných skutečností. Je tedy zřejmé, že nelze přistoupit na polemiku obviněného, který výpověď poškozené hodnotí odlišně než ve věci činné soudy, a ze strany Nejvyššího soudu nebyl shledán zjevný rozpor předpokládaný §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Neobstojí pak námitky dovolatele poukazující na stav „tvrzení proti tvrzení“, neboť obecné soudy dospěly k bezpečně prokázanému skutkovému stavu, přičemž logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč daly přednost jedné konkurující skutkové verzi (podpořené ostatními, byť nepřímými důkazy) před druhou.
16. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena zásada presumpce neviny (či z ní vyplývající procesní zásada in dubio pro reo ) uplatnitelná za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Obdobné závěry je nutno vztáhnout i na v této souvislosti namítané porušení práva dovolatele na soudní ochranu.
17. Obviněný dále právně relevantním způsobem vznesl výhrady vůči naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, a to konkrétně znaku objektivní stránky „pohrůžka jiné těžké újmy“. Současně nesouhlasil s tím, že by pronesl výrok „že až s ní (poškozenou) skončí, nebude potřebovat berle“. Tato námitka však míří primárně do oblasti skutkových zjištění, která však, jak již bylo shora osvětleno, byla soudy nižších stupňů stabilizována. Uvedený výrok je pak bezpochyby nutno vnímat jako hrozbu násilím, které má být vykonáno v bližší nebo vzdálenější budoucnosti, tj. pohrůžku násilím. Byť není taková pohrůžka explicitně vyjádřena, lze ji dovodit z kontextu proneseného, kdy poškozená byla nucena po nedávné operaci kyčle berle používat. V tomto směru není bez významu ani předchozí jednání obviněného, který poškozené zaslal SMS zprávu, v níž uvádí, že poškozená třeba v domě zemře a že jí pošle hlínu na prsa, aby si zvykala. Lze připomenout, že jako pohrůžku násilí může být posuzováno i jednání, při kterém pachatel svoje vyhrožování do určité míry maskuje, například vůči poškozenému pronáší výroky, které mohou být dvojznačné, popřípadě by za jiných okolností měly zcela nevinný charakter, jestliže je z kontextu zřejmé, že se pachatel tímto způsobem snaží v poškozeném vzbudit obavu z případných následků, které by nastaly, jestliže by se nepodvolil požadavkům pachatele (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1450).
18. Obviněný tedy zejména v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítal, že ustálená skutková zjištění nemohou být právně posouzena jako pohrůžka jinou těžkou újmou, neboť jí není hrozba věřitele, že v některém typu vykonávacího řízení vydraží nemovitost dlužníka, která je jeho obydlím, a začne tvrdě vykonávat svá vlastnická práva. Uvedené jednání podle něj nemohlo být neoprávněné, protože věřitel (zvláště s vykonatelnou pohledávkou) má vždy právo takto zasáhnout do majetku dlužníka, tj. upozornit dlužníka, byť nevhodným způsobem, že může dojít k vydražení jeho majetku a on bude postupovat tvrdě a nesmlouvavě. O jinou těžkou újmu nemůže jít podle jeho přesvědčení ani proto, že ke ztrátě obydlí u poškozené v insolvenčním řízení dojde.
19. S ohledem na uplatněnou výtku Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Pohrůžka jiné těžké újmy jakožto jedna z alternativ účelového nátlaku na jiného může být naplněna širokým spektrem jednání, neboť povahu jiné těžké újmy mohou mít různorodé zásahy do práv jiné osoby. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, jež jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením nebo života nebo zdraví. O trestný čin vydírání se vskutku nemůže jednat v případech, kdy je pohrůžka jiné těžké újmy uskutečňována zcela v souladu se zákonem (míní se tím například to, že věřitel upozorní dlužníka, že v případě nezaplacení dluhu do určité doby na něj podá žalobu). Odpovědnost za vydírání však může nastat, jestliže sice pachatel hrozí něčím, co by za jiných okolností mohl zcela v souladu s právem vykonat, jestliže je taková pohrůžka použita. Platí přitom, že při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/2012 Sb. rozh. tr.). Současně je pak podstatná pachatelova představa o tom že oběť bude hrozbu danou újmou vnímat tak citelně, že to umožní uskutečnit pachatelův záměr (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 32/2020 Sb. rozh. tr.) (srov. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1449 až 1451).
20. V souladu s názorem soudů obou stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že ze zjištěných skutkových okolností plyne správnost závěru, že obviněný takovou pohrůžku užil. Obviněný své jednání bagatelizuje, jestliže se jako věřitel staví do pozice potenciálního budoucího vlastníka, jenž by toliko (tvrdě) vykonával svá vlastnická práva. Nejvyšší soud však nesdílí jeho přesvědčení, že se jednalo o upozornění dlužníka na možnost vydražení jeho majetku, navíc s ohledem na situaci obviněné, která v rámci insolvenčního řízení pravděpodobně o obydlí přijde. Nešlo totiž o použití dovoleného prostředku, kterým by mohla být hrozba dovolatele jako věřitele, že přistoupí k výkonu rozhodnutí, když již exekuce probíhala. Ani prosté ničím nedoprovázené upozornění na skutečnost, že něčí nemovitá věc může být vydražena, nelze pod pohrůžkou jinou těžkou újmou podřazovat. Obviněný však pomíjí zcela zásadní okolnosti, a to že poškozené hrozil konkrétně tím, že pokud mu požadované finanční prostředky nevrátí, koupí v dražbě její podíl na nemovitosti, ve které bydlí, za vyvolávací cenu, a nastěhuje tam bezdomovce nebo cikány, a dále jí sdělil, že až s ní skončí, nebude ty berle potřebovat (k čemuž se vyjádřil Nejvyšší soud již výše, přičemž samotná pohrůžka násilí pro trestní odpovědnost pachatele za stíhaný přečin postačuje). Specifikované verbální pohrůžky jsou patrné i v písemné zprávě, kde obviněný uvádí, že pokud poškozená nezaplatí požadované peněžní prostředky, koupí její nemovitost za vyvolávací cenu „a potom?????????????????“. Nejvyšší soud má rovněž za to, že to, co bude následovat „potom“, obviněný konkretizoval verbálně. Za jinou těžkou újmu pak lze považovat hrozbu ztráty bydlení, kdy by se stal vlastníkem její nemovitosti a do její domácnosti by pak nastěhoval cizí osoby (zejména osoby bez domova) s cílem ztrpčení jejího života. Tyto skutečnosti lze totiž s ohledem na kontext pronesení vyhodnotit jako extrémní zásah do základních životních potřeb poškozené v podobě zásadního narušení bytových potřeb, a především je nutno je vnímat v celkovém kontextu užitých výhružek. Nelze pak odhlížet od individuálních rysů osoby poškozené včetně intenzity ovlivnění jejího psychického stavu. Podle své výpovědi má z poškozeného dlouhodobý strach, neboť je schopen udělat cokoliv. S ohledem na její psychický stav, jenž se následně ještě zhoršil, a táhnoucí se spory s obviněným danou újmu vnímala bezpochyby citelně, neboť v ní toto konkrétní počínání obviněného vyvolalo tísnivý pocit a obavu o její život a bezpečí.
21. Na základě uvedeného je tedy nutno uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pohrůžkou násilí a také pohrůžkou jiné těžké újmy nutil poškozenou k uhrazení domnělého dluhu.
V.Závěr
22. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly částečně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu