ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.70.2024.1
sp. zn. 7 Tdo 70/2024-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2024 o dovolání obviněného J. H. podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 11 To 198/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 2 T 26/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 5. 5. 2023, č. j. 2 T 26/2023-289, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 4. 2023, č. j. 16 T 15/2023-298, jenž nabyl právní moci dne 4. 4. 2023, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 4. 4. 2023, č. j. 16 T 15/2023-298, jenž nabyl právní moci dne 4. 4. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že při svém výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY, nám. XY XY, XY, okres XY, dne 14. 4. 2022 v rámci podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., před Generální inspekcí bezpečnostních sborů (dále jen „GIBS“), po řádném poučení o následcích křivého obvinění, lživě obvinil dozorce oddělení výkonu trestu T. V. z fyzického napadení své osoby, kdy GIBS dne 14. 4. 2022 pod č. j. GI-1510/TČ-2022-842060 zahájila úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, přičemž GIBS prověřováním nezjistila, že by k oznamovanému protiprávnímu jednání příslušníka VS ČR došlo, a věc byla usnesením ze dne 3. 11. 2022 podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena, neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2023, č. j. 11 To 198/2023-332, byla odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu napadeného rozsudku a státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného do výroku o trestu podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávných a neúplných zjištěních a nesprávném právním posouzení skutku. Obecně předestřel, že se nedopustil trestného činu křivého obvinění, neboť nebylo prokázáno, že jeho tvrzení byla nepravdivá, případně lživá, resp. nebylo vyjasněno, za jakých okolností v průběhu výkonu trestu ve Věznici XY vznikl hematom na jeho žebrech. Vyjádřil své přesvědčení o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutečností, že byl prokazatelně zraněn v průběhu výkonu trestu.
5. Soudům předně vytkl, že se odmítly hlouběji zabývat okolnostmi vzniku jeho zranění a v zásadě se spokojily s výpovědí dozorce T. V. a dozorce J. P., ačkoli vykazovaly vzájemné odlišnosti, a to přesto, že obviněný poukazoval na jejich zaujatost a nevěrohodnost jejich výpovědí. Konkrétně konstatoval, že svědek J. P. uvedl, že se T. V. v cele vůbec nenacházel, svědek T. V. naproti tomu uvedl, že v cele byl, a to v prostoru mezi dveřmi cely a katrem. Tyto nejasnosti měly být podle jeho přesvědčení kompletně vyjasněny, aby časová osa průběhu děje byla naprosto nezpochybnitelná. V tomto ohledu namítal, že nalézací soud provedl jen některé jím navržené důkazy, přičemž klíčové svědky, dozorce R. S. a J. N., kteří byli rovněž svědky události, odmítl vyslechnout s odůvodněním, že nemohli ve věci sdělit nic nového. Jejich přítomnost v době, kdy došlo k jeho zranění, je však doložena kamerovým záznamem, z nějž vyplývá přítomnost čtyř dozorců na chodbě před celou obviněného, a dále je potvrzena i výpovědí dozorců T. V. a J. P. Sám dovolatel pak přítomnost dalších dvou dozorců uvedl následující den po jeho napadení. Vyslovil proto domněnku, že závěry prvoinstančního soudu o nadbytečnosti těchto důkazů postrádaly racionální a logickou oporu a byly projevem svévole. Tímto postupem bylo dotčeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, neboť nemohl svědkům události klást dotazy s cílem objasnění okolností vzniku jeho zranění.
6. V důsledku nesprávného skutkového zjištění nalézací soud následně dospěl k nesprávnému právnímu posouzení. Zdůraznil, že jeho výpověď ve věci je dlouhodobě konzistentní, nezměnil ji ani poté, co vyšetřování proti T. V. ze strany GIBS bylo odloženo. Skutečnost, že řízení bylo takto ukončeno, není sama o sobě důkazem o tom, že obviněný lhal, věc pouze nebyla T. V. prokázána. V jeho neprospěch se GIBS nezatěžovala tím, aby objasnil, jak mu zranění vzniklo, zda nedochází ke špatnému zacházení s jeho osobou, a následně mu nepřišlo pozoruhodné ani to, že se v zoufalství pokusil o sebevraždu následujícího dne. Opakovaně přitom poukazoval na jeho špatný psychický stav, nebyl však vyslyšen v potřebném rozsahu.
7. V obecné rovině odkázal na mezinárodní Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání. Připomněl pochybení GIBS, zejména pokud jde o problematiku tzv. hájitelného tvrzení o špatném zacházení (rozsudky ve věcech B. Ü. Proti České republice a Sládková proti České republice), které ESLP shledal v tom, že vnitrostátní orgány náležitě nevyšetřily tvrzení stěžovatelů o špatném zacházení. Vyjádřil svou nespokojenost ve Věznici XY, kde je odtržen od své rodiny, zejména od matky, která ho nemůže navštěvovat. Označil za nepochopitelné, že toto jeho přání je soudem citováno snad jako důkaz o tom, že měl motivaci poškodit dozorce T. V. GIBS se podle jeho přesvědčení vysvětlením zranění dovolatele nezabýval a přiklonil se nikoli nezávisle na stranu zaměstnanců instituce, v níž vykonává trest odnětí svobody. Dodal, že nedodržování mezinárodních závazků v této oblasti ze strany GIBS je aktuálně předmětem intenzivních jednání ze strany Ministerstva spravedlnosti. V jeho případě však byla věc předčasně uzavřena odložením věci podle §159a tr. ř., aniž by měl šanci se proti špatnému zacházení domoci ochrany před soudem. Měl za to, že i ve výkonu trestu mu zůstávají zachována základní lidská práva na život podle čl. 6 Listiny základních práv a svobod a právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení podle čl. 7 téhož předpisu.
8. Byl přesvědčen, že soudy se důkladně nezabývaly tím, zda je možné připustit pravděpodobnost, že jsou jeho tvrzení možná. Soudní znalec variantu vzniku zranění obviněného nevyloučil, z jeho závěru naopak dospěl k názoru, že se jako k pravděpodobnější variantě vzniku úrazu kloní k jím prezentované verzi, tedy že úraz vznikl několika údery do žeber. Spekulaci o vzniku zranění svépomocí označil za nepodloženou o žádný přímý důkaz, přesto se s ní soudy spokojily s tím, že to snad je možné a o vzniku úrazu lhal. Tím však bylo podle jeho názoru nezákonně překrouceno důkazní břemeno v jeho neprospěch. Akcentoval, že v jeho případě nebylo prokázáno, které tvrzení je pravdivé a nebylo postaveno najisto, jak úraz obviněného vznikl. Při existenci pochybností o tom, jak k úrazu došlo, není podle něj možné z pouhých spekulací a bez relevantních důkazů dospět k názoru, že lhal a dopustil se křivého obvinění. Naopak je namístě řídit se zásadou in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby.
9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla znovu projednána, případně rozhodnuta tak, že bude zproštěn obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil v předchozím řízení, přičemž s jeho námitkami se již soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. K námitce obviněného proti učiněnému skutkovému zjištění, že poškozeného dozorce obvinil z užití násilí nepravdivě, uvedl, že nevyhovění důkazním návrhům obhajoby na výslech svědků R. S. a J. N. nebylo nedůvodné, neboť svědci tvrzené události bezprostředně přítomni nebyli a nejsou schopni k ní poskytnout žádné relevantní informace. Podle jeho přesvědčení odmítnutí obou důkazních návrhů bylo odůvodněno věcně adekvátním způsobem, neboť se jednalo o důkazy nedisponující vypovídací potencí, a dovolání v této části označil za zjevně neopodstatněné. Ostatní námitky dovolatele byly podle jeho názoru opřeny pouze o zásadu in dubio pro reo , aniž by obviněný namítal zjevný nesoulad učiněných zjištění s dokazováním či procesní nepřípustnost některého důkazu ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazy na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu konstatoval, že taková námitka nemůže založit žádný dovolací důvod, nenabylo-li porušení uvedené zásady závažnosti porušení ústavního práva obviněného na spravedlivý proces. V této věci měl státní zástupce za to, že nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly a přiléhavě odůvodnily, proč považují za pravdivou variantu skutkového děje nepříznivou dovolateli. Dále konstatoval, že obviněný k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. žádnou argumentaci neuvedl. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
13. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
14. Předně je nutno konstatovat, že obviněný svou dovolací argumentaci vystavěl výlučně na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, neboť toliko popíral spáchání vytýkané trestné činnosti. Činil tak způsobem zčásti podřaditelným pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pakliže označil nedůvodně neprovedené navrhované podstatné důkazy, které by měly mít vztah k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu, a to konkrétně neprovedení výslechů svědků R. S. a J. N. Ostatní části vznesené argumentace, v níž obviněný negoval nepravdivost či lživost jím uvedených tvrzení stran vzniku jeho zranění na žebrech, však není možno podřadit pod předmětný důvod dovolání, neboť dovolatel výslovně nedefinoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Toliko vyjádřil své přesvědčení, že bylo rozhodováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo , k čemuž se dovolací soud dále vyjádří. Pro úplnost je vhodné doplnit, že dovolatel nevznesl žádné konkrétní námitky, jež by byly podřaditelné pod dále uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jeho tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku dovozoval až sekundárně ze svých alternativních skutkových závěrů. Platí přitom, že v rámci zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je skutkový stav hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
15. K podanému mimořádnému opravnému prostředku je rovněž nutno akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Těžiště dovolacích námitek, jak již bylo naznačeno, spočívalo ve zpochybnění učiněných skutkových zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je však dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
16. Proto dovolací soud považuje pouze pro úplnost za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají zejména o výpovědi poškozeného T. V. a svědka J. P., které spolu vzájemně korespondovaly, neboť oba shodně uvedli, že se v cele pohyboval v podstatě pouze svědek J. P. a poškozený T. V. nijak obviněného nenapadl. Nelze tedy přistoupit na výtky dovolatele, že jejich výpovědi vykazovaly vzájemné odlišnosti s odkazem na skutečnost, že poškozený T. V. uvedl, že v cele byl, a to v prostoru mezi dveřmi cely a katrem. Svědek J. P. totiž vypověděl, že „má za to, že kolega V. na celu ani nevstoupil“, přičemž v těchto jejich vzájemných tvrzeních nelze shledat zásadní rozdílnost. Rovněž bylo osvětleno, že svědecké výpovědi byly oproti výpovědi obviněného shledány jako zcela věrohodné, logické, vnitřně nerozporné a korespondující s ostatními provedenými důkazy. Obviněného pak dále usvědčovaly i zajištěné kamerové záznamy, výpověď svědka J. N. i listinné důkazy, především znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a listinné důkazy dokumentující průběh trestního řízení vedeného proti poškozenému T. V. Ve stručnosti lze shrnout, že z kamerových záznamů vyplývá pohyb dovolatele s poměrně těžkým nákladem, tzv. koulí (osobní věci v ústavní dece) bez jakýchkoli obtíží a dále při bezpečnostní kontrole nereagoval při poklepu v místech, kam měl být udeřen poškozeným T. V. Svědek J. N. pak vyvrátil tvrzení obviněného, že by mu dovolatel o napadení řekl, naopak uvedl, že v podvečerních hodinách neměl obviněný žádná viditelná zranění, na nic si nestěžoval a nechtěl po něm lékařské vyšetření. Stran (i obviněným akcentovaného) znaleckého posudku lze uvést, že podle znalce mechanismus vzniku zranění obviněného nebyl jednoznačný a dovodil jako možný způsob vzniku zranění jak údery pěstí, tak i náraz či pád na kovovou konstrukci sklopné postele. Je tedy pravdou, že provedeným dokazováním nebyl zjištěn skutečný způsob vzniku předmětných zranění obviněného, avšak s jistotou bylo vyloučeno, že by mu toto zranění způsobil právě poškozený dozorce T. V. Nelze tedy akceptovat dovolatelem předkládanou pochybnost o existenci jejich vzniku jakožto důvod pro jeho zproštění. Pro dokreslení osoby obviněného nebylo taktéž opomenuto, že byl pravomocně odsouzen pro zcela totožné jednání vůči odlišnému dozorci. V provedených důkazech tedy nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání.
17. Nejvyšší soud by tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jičíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal ani zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Ostatně v tomto ohledu lze plně odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se již totožnou námitkou podrobně zabýval.
18. Jestliže však dále, jak již bylo řečeno shora, obviněný identifikoval vadu důkazního řízení spočívající v nedůvodném neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, lze v této části jeho argumentaci podřadit pod shora citovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však danou námitku shledal zjevně neopodstatněnou.
19. Jde-li tedy o výslechy svědků R. S. a J. N., jež měly být podle přesvědčení dovolatele opomenuty, lze konstatovat následující. Soud prvního stupně v odstavci 18. odůvodnění svého rozsudku (a návazně i soud odvolací v odstavci 49. odůvodnění svého usnesení) vysvětlil, proč nebylo vyhověno tomuto návrhu na doplnění dokazování. Oba dozorci se měli pohybovat v předmětné době na místě činu, nicméně přímo v okamžiku tvrzeného napadení na místě nebyli a z úředního záznamu o podaných vysvětleních vyplývá, že k posouzení skutkového děje nejsou schopni poskytnout žádné relevantní informace. Soudy tedy zjevně považovaly uvedené výpovědi za důkazy, které nejsou s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy nedisponující vypovídací potencí. Zvolený postup plně odpovídá možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
20. S uvedenými závěry soudů obou stupňů se tedy Nejvyšší soud v plném rozsahu ztotožnil, proto ani vadou, předvídanou danou alternativou důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důkazní řízení netrpí. Zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
V.Závěr
21. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že námitky obviněného byly částečně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud je nicméně shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného J. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu