ECLI:CZ:NS:2024:7.TDO.890.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 890/2023-866
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovolání obviněného M. K. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 5 To 89/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 17/2022, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 5 To 89/2023, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 3 T 17/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kroměříži přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 2. 2023, č. j. 3 T 17/2022-798, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 26. 12. 2019, kolem 20:10 hod., v prostoru křižovatky hlavní pozemní komunikace vedoucí z XY, místní části XY, na XY a vedlejší pozemní komunikace vedoucí na XY, na okrese XY, jako řidič vlastního osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Golf, v rozporu s §4 písm. a) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), při najíždějí z vedlejší pozemní komunikace od XY na hlavní pozemní komunikaci vlevo, směrem na XY, místní část XY, nerespektoval svislou dopravní značku číslo P4 „Dej přednost v jízdě“ a na hlavní pozemní komunikaci najel v době, kdy křižovatkou po hlavní pozemní komunikaci zleva ve směru od XY, místní části XY, projíždělo osobní motorové vozidlo tovární značky Opel Astra majitele D. K., řízené J. K., kterému tím nedal přednost v jízdě a do jízdní dráhy mu najel stylem, který v něm vyvolal bezprostřední pocit ohrožení a na vzniklou situaci, ve snaze zabránit střetu vozidel, najel J. K. s vozidlem vlevo do protisměrné části vozovky, kde bezprostředně poté došlo k čelní srážce vozidla řízeného J. K. s vozidlem řízeným obviněným, který se stihl na poslední chvíli do svého jízdního pruhu na hlavní pozemní komunikaci zařadit, přitom v důsledku srážky vozidel, ve vozidle Opel Astra, jeho bezpečnostním pásem řádně upoutaný řidič J. K. utrpěl podvrtnutí hlezna pravé dolní končetiny a zhmoždění horního rtu vpravo, s dobou léčení do 24. 1. 2020 a s výrazným omezením na obvyklém způsobu života po dobu 3 týdnů, v podobě fixace pravého hlezna ortézou a možnosti chůze jen za pomocí berlí, bezpečnostním pásem řádně upoutaný spolujedoucí z předního sedadla vpravo J. B. utrpěl otřes mozku, tržnou ránu čelní krajiny vlevo, pohmoždění nártu levé dolní končetiny, pohmoždění kyčle vlevo, pohmoždění I. a II. zánártní kůstky levé dolní končetiny, s dobou léčení 3 měsíce a s výrazným omezením na obvyklém způsobu života po dobu 5 týdnů, v podobě sádrové fixace levé dolní končetiny a možnosti chůze jen za pomocí berlí, a bezpečnostním pásem řádně upoutaný spolujedoucí ze zadního sedadla vpravo D. G. utrpěl zlomeninu I. žebra vpravo, zlomeninu VII. žebra vlevo, zlomeninu hrudní kosti a úrazový pneumothorax vpravo, s dobou léčení do konce měsíce ledna 2020 a s výrazným omezením na obvyklém způsobu života po dobu 14 dnů, v podobě hospitalizace v nemocnici, bolestivosti hrudníku, těžkého dýchání a nutnosti dodržování klidového režimu, a ve vozidle Volkswagen Golf při střetu bezpečnostním pásem řádně upoutaný spolujedoucí z předního sedadla R. S. utrpěl zhmoždění hrudníku, dolní části zad a pánve, s dobou léčení 1 měsíc a s výrazným omezením na obvyklém způsobu života po dobu 7 dnů, v podobě nutnosti klidového režimu na lůžku a v základních činnostech sebe obsluhy odkázáním na druhou osobu, bezpečnostním pásem řádně upoutaný spolujedoucí ze zadního sedadla vpravo O. R. utrpěl zlomeninu pánve v oblasti jamky levého kyčelního kloubu s vykloubením hlavice kosti stehenní vlevo, s dobou léčení do 30. 11. 2020 a s výrazným omezením na obvyklém způsobu života do 20. 5. 2020, v podobě hospitalizace v nemocnici po operaci, následného upoutání na lůžko v domácím léčebném režimu a poté možnosti chůze jen za pomocí berlí, bezpečnostním pásem řádně upoutaná spolujedoucí ze zadního sedadla uprostřed D. S. utrpěla natržení tračníku tlustého střeva, perforaci části tenkého střeva, akutní zánět pobřišnice, pohmoždění pravé plíce, tupé poranění břišní stěny v místě bezpečnostního pásu a masivní zhmoždění měkkých tkání, s dobou léčení do 7. 8. 2020 a s výrazným omezením na obvyklém způsobu života do konce měsíce března 2020, v podobě hospitalizace v nemocnici s opakovanými operacemi dutiny břišní, s odstraněním 20 cm tenkého střeva, následného dodržování klidového režimu na lůžku a odkázáním v základních činnostech sebe obsluhy na druhou osobu, a bezpečnostním pásem řádně upoutaná spolujedoucí ze zadního sedadla vlevo V. Ř. utrpěla zhmoždění hrudníku, hýždí, stehen a krku, otok pravého prsu a odřeninu pravého stehna a krku vlevo, s dobou léčení 1 měsíc a výrazným omezením na obvyklém způsobu života po dobu 3 týdnů, v podobě bolestivosti poranění s odkázáním v činnostech sebe obsluhy a péčí o jejího pěti měsíčního syna na druhou osobu.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. 5 To 89/2023-836, byla odvolání obviněného směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku i odvolání poškozené V. Ř. směřující proti výroku o náhradě škody napadeného rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Konkrétně dovolatel namítal, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti, a to protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jednáním a škodlivým následkem a zavinění. Soudy pak podle jeho přesvědčení porušily jeho právo na nestranné posouzení věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy, došlo k nepřípustné deformaci důkazů, jakož i absenci přezkumu odvolacím soudem ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř.
5. S odkazem na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. namítal, že vzhledem k absenci vzniku překážky na komunikaci nemohlo dojít k porušení zákona o silničním provozu spočívajícím v nerespektování svislé dopravní značky č. P4 „Dej přednost v jízdě“. Naopak dovolatel přednost v jízdě dal a řádně dokončil odbočování vlevo a neporušil tak důležitou povinnost vyplývající mu ze zákona podle §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V souladu se závěrem znaleckého posudku vypracovaného Ing. Ladislavem Mandákem, Ph.D. akcentoval, že vzhledem k provedení vjezdu s dostatečnou časoprostorovou rezervou, neměl možnost vzniku žádné kritické situace ani zabránit, protože žádnou nevytvořil.
6. Dále s ohledem na skutečnost, že mu byla vytýkána nedbalost vědomá, deklaroval, že jelikož (podle znaleckých posudků) nevytvořil pro poškozeného J. K. překážku, nevěděl a vědět nemohl, že může vzniknout jeho jednáním obecně nebezpečný následek. Tento vznikl výlučně naprosto neočekávaným, nelogickým a nepředvídatelným jednáním řidiče J. K., který při zařazení vozidla obviněného do pravého jízdního pruhu hlavní komunikace bez oprávněného důvodu vyjel ze svého jízdního pruhu do protisměrného. Poukázal na skutečnost, že měřítkem nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti, která je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení. S ohledem na pochybnosti stran naplnění subjektivní stránky uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, podle něhož je při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, třeba vycházet z konkrétní dopravní situace, přičemž o zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně. V tomto ohledu dovolatel namítal, že neměl možnost předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť při řádně ukončeném odbočovacím manévru nemohl jakkoli předpokládat, že protijedoucí vozidlo bez racionálního důvodu učiní manévr daného vybočení, následkem čehož dojde k čelnímu střetu vozidel.
7. Vyjádřil se také k závěru soudu o jeho najetí stylem, který v poškozeném vyvolal pocit bezprostředního ohrožení. Obviněný se nedopustil porušení §22 odst. 1 zákona o silničním provozu a k tvrzenému porušení §4 písm. a) zákona o silničním provozu nalézací soud neuvedl, v čem mělo porušení spočívat. V předmětném případě pak nebyl naplněn předpoklad nečekané situace, která by mohla vyvolat stresovou situaci řidiče J. K., když nedošlo k vytvoření překážky, na kterou by musel jakkoli reagovat bržděním nebo úhybným manévrem. Obviněný dopravní situaci sledoval, přednost v jízdě dal a soudem dovozovaná a blíže neodůvodněná stresová reakce řidiče J. K. je naprosto nad rámec provedeného dokazování. Dále dodal, že podle znaleckého posudku doc. PhDr. Matúše Šuchy, Ph.D., tento poškozený uvedl, že zpanikařil, přičemž nebylo vyloučeno, že volil pro danou chvíli nevhodně zvolený řidičský manévr, který byl jedním ze spolufaktorů, jež se podílely na vzniku nehody. Zdůraznil i ten fakt, že daný poškozený vlastnil řidičské oprávnění k motorovému vozidlu v době dopravní nehody pouze 6 až 7 dní.
8. Dovolatel dále vytkl nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. V daném případě bylo potřeba, aby pachatel vývoj příčinné souvislosti i následek předvídal a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že jej nezpůsobí, nebo jej podle okolností a svých poměrů předvídat měl a mohl. Nicméně obviněný následek předpokládat nemohl. Jelikož obviněný poškozenému dal přednost v jízdě, odbočováním pro něj ani nevznikla překážka (natož náhlá), předpoklad zastavení vozidla obviněného v jízdním pruhu vozidla jedoucím po hlavní komunikaci byl znalecky vyloučen, poškozený nemusel na vzniklou situaci reagovat ani bržděním ani jakýmkoli úhybným manévrem (přičemž zcela nesprávně odhadl dopravní situaci a současně nesledoval vozidlo obviněného při odbočování), nemohl být naplněn kauzální nexus mezi odbočovacím manévrem dovolatele a vznikem dopravní nehody.
9. Dovolatel pak s odkazy na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 55/04, III. ÚS 398/97 a III. ÚS 451/04 namítal, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy, současně byla tímto postupem narušena ústavní zásada rovnosti účastníků řízení. Konkrétně pak identifikoval následující zásadní rozpory provedeného dokazování a zjištění soudů. Předně měl za to, že odůvodnění soudu, že jeho výpověď byla popřena zejména výpovědí svědkyně V. Ř., svědka J. K., jakož i dalších vyslechnutých svědků a závěry znaleckých posudků, nevyplývá z provedeného dokazování. S jeho výpovědí nekoresponduje toliko výpověď svědkyně V. Ř. a znalecký posudek Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., který ignoroval variantu najetí do křižovatky popsanou obviněným, ačkoli byla znaleckým posudkem Ing. Ladislava Mandáka, Ph.D. i vyšetřovacím pokusem potvrzena jako technicky přijatelná. Svědek J. K. neuvedl ničeho o přímém projetí křižovatkou vozidla dovolatele, neboť jej nesledoval.
10. Dále se vyjádřil k odůvodnění nalézacího soudu, že nebylo povinností poškozeného J. K. detailně sledovat jeden konkrétní výsek dopravní situace, tj. v daném případě věnovat svou pozornost výhradně vozidlu obviněného, což však neodpovídá pravidlům silničního provozu a zejména dané dopravní situaci, neboť se v předmětném úseku za tmy žádná jiná vozidla nenacházela. Pokud by se daný poškozený dostatečně věnoval dopravní situaci, seznal by, že vozidlo obviněného v křižovatce nezastaví a nebyl by tak následně překvapen jízdní dráhou vozidla dovolatele a neměl by důvod vůbec uvažovat o jakémkoli nedůvodném vybočovacím manévru. V tomto ohledu akcentoval, že je elementární povinností řidiče vozidla věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
11. Vyjádřil se také k věrohodnosti výpovědi svědkyně V. Ř. Tato popsala okolnosti vzniku a průběhu předmětné dopravní nehody zcela odlišně v porovnání s celou osádkou vozidla dovolatele. Dále byla zpochybněna znaleckým posudkem Ing. Ladislava Mandáka, Ph.D., který uvedl, že popis svědkyně byl v rozporu se skutečností a odpovídal silně subjektivnímu osobnímu názoru než přesnějšímu technickému popisu skutečnosti. Současně k tvrzení soudu, že se tato svědkyně a svědek J. K. navzájem neznají a nikdy spolu nebyli v kontaktu, konstatoval, že daná svědkyně se veřejně při účasti na vyšetřovacím pokusu dotazovala znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D. „kde je K., proč nedošel?“. K závěru soudu, že žádný ze svědků nepotvrzuje výpověď dovolatele ve vztahu k trajektorii a rychlosti jízdy, uvedl, že svědci O. R., D. S. i R. S. shodně uvedli nájezd vozidla dovolatele do křižovatky obloukem a v tomto směru není žádného důvodu takové svědecké výpovědi zpochybňovat. Dále akcentoval, že z výpovědi svědka D. G. nelze dovozovat snahu poškozeného J. K. se vyhnout vozidlu dovolatele, když ten popsal toliko svůj pocit, nikoli to, co by skutečně viděl nebo si pamatoval. Zdůraznil, že vyšetřovací pokus potvrdil technickou přijatelnost varianty popsané obviněným, přičemž závěr o technické přijatelnosti varianty popsané svědkyní V. Ř. nelze učinit, neboť součástí údajů z vyšetřovacího pokusu není záznam o rychlosti průjezdu vozidla dovolatele křižovatkou. Tuto absenci údaje vnímal jako krácení jeho práv ve smyslu neuchování zcela zásadního údaje vyšetřovacího úkonu. Za překvapivý pak označil závěr soudu, že je zřejmé, že se jedná o 50 až 59 km/h, neboť uváděná rychlost nevyplývá z provedeného dokazování ve smyslu záznamového zařízení a současně o takové rychlosti nelze hovořit jako o rychlosti blížící se střetové rychlosti podle znaleckých posudků. Zásadní rozpor spatřoval i v důkazech znaleckými posudky Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D. a Ing. Ladislava Mandáka, Ph.D., neboť jejich závěry nejsou srovnatelné. Znalec Ing. Mandák, Ph.D. deklaroval, že obviněný pohybem vozidla vůbec nevytvořil překážku řidiči vozidla Opel a nejednalo by se ani o těsné minutí.
12. K závěru, že výpověď obviněného stran jeho stylu řízení byla vyvrácena i záznamy v evidenční kartě řidiče uvedl, že překročení nejvyšší povolené rychlosti v rovině přestupku nesouvisí s dodržováním vytýkané přednosti v jízdě, a zejména stran hodnocení osoby dovolatele je takové posuzování soudem v přímém rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (pod sp. zn. I. ÚS 2726/14). Odůvodnění nalézacího soudu, že výpověď obviněného považuje za nevěrohodnou, je tak nedůvodné, neboť není podloženo provedeným dokazováním ani širší úvahou soudu mající podklad v provedeném trestním řízení. Shora uvedené důkazy jsou tedy v rozporu se skutkovým zjištěním o variantě jízdy bez vybočení vpravo.
13. Dále soudům vytkl, že opomenuly obsah znaleckého posudku Ing. Ladislava Mandáka, Ph.D., který se vyjadřoval k obsahu a závěrům i znaleckého posudku Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D. Tento uvedl, že se nelze ztotožnit s některými skutečnostmi, vyplývajícími z technických komentářů znalce Ing. Jaroslava Sedláka, Ph.D., resp. si znalec sám sobě odporuje. Zejména nesouhlasil s názorem, že rozhodnutí řidiče vozidla Opel vybočit souvisí s faktem, že ze své pozice nemohl vědět, co řidič vozidla Volkswagen udělá. Znalec konstatoval, že v případě varianty vjezdu na hlavní komunikaci rychlostí cca 44 km/h by ani teoreticky nebylo možné předpokládat zastavení vozidla v pravém jízdním pruhu, tudíž z takového předpokladu ani nemohl poškozený J. K. vůbec vycházet, a celá situace spíše odpovídá variantě, že tento poškozený vůbec nesledoval prostor před sebou a dění, protože tak nepřesný odhad a vyhodnocení situace nelze předpokládat ani u řidiče začátečníka. Rovněž znalec negoval, že by se mělo jednat o těsné minutí, nýbrž se jednalo o dostatečnou vzdálenost i pro podmínky křížení jízdy vozidel pohybujících se mimo obec.
14. S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. dále uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a postupoval v rozporu s §254 odst. 1 tr. ř. Konkretizoval pak námitky, které byly podle jeho přesvědčení ignorovány. Za nezákonné a nepřezkoumatelné rovněž považoval strohé a nevěcné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odkazující na nekonkretizované rozhodnutí aplikovatelné na případ dovolatele. Úvahu odvolacího soudu o jeho představě reakce poškozeného označil za postrádající jakýkoli mantinel (časový i vzdálenostní), který by limitoval, kdy mělo ještě k tzv. bezpečnému odbočování dojít. Poukázal pak také na komentář k §22 zákona o silničním provozu, podle něhož řidič, který dává přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Nicméně v nyní posuzované věci řidiči jedoucímu po hlavní komunikaci překážka nevznikla, nemusel tedy učinit ničeho a vozidla by se minula.
15. Obviněný nakonec odkázal i na judikaturu Ústavního soudu s akcentem na nutnost dodržování principu presumpce neviny a z něj plynoucího pravidla in dubio pro reo a zásadu gradace příčinné souvislosti. Konstatoval, že lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika, co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro dovolatele nejpříznivější. Byl proto přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Právní kvalifikace se pak opírala o nesprávnou interpretaci provedených důkazů, a nemohla být v souladu s hmotným právem.
16. Závěrem proto s odkazem na důkazní nouzi, nutnost vycházet v pochybnostech v jeho prospěch a respektování zásady presumpce neviny uvedl, že mu nelze klást za vinu spáchání tvrzeného skutku a měl by být zproštěn obžaloby v nezbytném rozsahu. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení tvrzeného skutku namítal, že je neúplné pro nedostatek skutkových zjištění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám, popřípadě aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve svém vyjádření k podanému dovolání nejprve vyjádřil k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním, které shledal zjevně neopodstatněnými. Konstatoval, že nalézací soud se důvodně opřel o výpověď svědkyně V. Ř. a oba znalecké posudky. Zdůraznil, že v popisu skutku je popsána podstata jednání obviněného, který najel na hlavní komunikaci v době průjezdu jiného vozidla a takto vystrašil řidiče tohoto vozidla, nicméně není zde uvedeno to hlavní, a to jak rychle se pohybovala obě vozidla, zda a jak se protnuly jejich jízdní koridory a do jaké míry bylo vůbec reálné nějaké nebezpečí pro vozidlo řízené poškozeným. Usuzoval proto, že samotný popis skutku připouští mnoho různých variant skutkového děje pro dovolatele, soudně trestných, přestupkových i zcela beztrestných. Zcela zásadní skutková zjištění nalézacího soudu o rychlostech a koridorech jízdy obou vozidel pak byla zřejmá teprve z odůvodnění. S ohledem na závěr nalézacího soudu, že vozidla by se při rychlostech 70 km/h (vozidlo poškozeného před střetem) a 40 km/h (vozidlo obviněného) minula o cca 0,6 až 0,7 sekund dodal, že by se jednalo o cca 18,3 až 21,3 m. Při respektování zásady in dubio pro reo by se poškozený, pakliže by nic nečinil, k vozidlu dovolatele čelně přiblížil na nejmenší vzdálenost mírně přesahující 21 m, poté by se již obě vozidla bočně míjela. Na vzdálenost přes 20 m by tedy poškozený viděl, že jeho jízdní pruh je opět již volný. S takovým skutkovým zjištěním se státní zástupce plně ztotožnil. Považoval tudíž za vyvrácenou námitku obviněného, že do křižovatky najel obloukem po zpomalení na rychlost chůze, neboť obviněný najel na hlavní silnici manévrem bez nadjetí a křižovatkou projel téměř narovno.
18. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitkám proti právnímu posouzení míry zavinění obou řidičů a nesprávnému výkladu přednosti v jízdě podle zákona o silničním provozu, přičemž v této části se s dovolatelem ztotožnil. Nesouhlasil tak s tvrzením soudu, že měl-li poškozený přednost, nebylo nutné, aby detailněji sledoval vozidlo obviněného. Akcentoval konkrétní dopravní situaci, přičemž bylo namístě, aby dal poškozený znamení o změně směru jízdy. Poukázal pak na definici dání přednosti v jízdě podle §2 písm. q) zákona o silničním provozu, z níž dovodil, že řidič musí sledovat pohyb vozidel na vedlejších silnicích, aby byl schopen na ně reagovat nenáhlým přibrzděním či nenáhlým vyhnutím. Nesledování vozidla dovolatele poškozeným mělo pak ten význam, že poškozený se po spatření vozidla lekl, když brzdit ani uhýbat (náhle či nenáhle) nemusel. Dále poukázal na závěry nalézacího soudu stran zásady omezené důvěry v dopravě, z níž dovodil legitimní očekávání poškozeného, že dovolatel zastaví a dodrží značení „dej přednost v jízdě“, ačkoli dovolatel povinnost zastavit zcela zjevně při dané dopravní značce nemusel.
19. K samotné reakci poškozeného na vozidlo obviněného konstatoval, že její hodnocení jako zcela pochopitelné, přirozené a instinktivní, považoval za odporující skutkovému zjištění. Poškozený nedal znamení o změně směru jízdy vlevo, z rychlosti jízdy dovolatele měl zjistit, že tento již nezastaví, a svou případnou opatrnost mohl snadno projevit tím, že by pokračoval v jízdě mírně vpravo po vedlejší silnici, aby se směry jízdy vozidel vůbec neprotnuly, případně mohl brzdit. Namísto toho poškozený „instinktivně uhnul“ do protisměru, což státní zástupce označil za jízdní manévr zcela nečekaný a nepochopitelný.
20. K argumentaci nalézacího soudu opírající se o striktní výklad povinnosti dát přednost v usneseních Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 38/2009 a 7 Tdo 214/2010 uvedl, že velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu takto striktní výklad přednosti v jízdě korigoval usnesením ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Konkrétně vyřkl, že trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici není podmíněná kumulativním splněním podmínky extrémního překročení rychlostního limitu a faktickým znemožněním řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost, neboť je nutno vždy hodnotit konkrétní okolnosti individualizující ten který případ mj. z pohledu zásady gradace příčinné souvislosti. Byť pak v této věci nelze poškozenému vytýkat, že by porušil rychlostní limit, z citované judikatury dovodil, že jízda po hlavní silnici nezbavuje řidiče odpovědnosti za škodlivý následek, na kterém se podílí porušením svých povinností. Takový řidič pak podle jeho přesvědčení odpovídá i za následek, který způsobil v návaznosti na nepřiměřený úlek svou zbrklou a zbytečnou reakcí. K otázce odpovědnosti za škodlivý následek při pouhém vystrašení odkázal na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1070/2013 a 7 Tdo 637/2016, přičemž v obou případech se jednalo o vystrašení cyklisty odbočujícím řidičem. Státní zástupce pak dospěl k závěru, že důvod k vystrašení poškozeného byl v nyní projednávané věci mnohem slabší. Důvod k obavám zjevně pramenil mnohem více z jeho řidičské nezkušenosti než ze způsobu, jakým dovolatel projel křižovatkou. Dodal, že právě i značná rychlost obviněného učinila jeho jízdní manévr mnohem bezpečnějším, něž kdyby se do křižovatky zvolna rozjížděl. Měl tedy za to, že dvacetimetrová rezerva byla dostatečná a vymyká se všem věcem, v nichž bylo na straně obviněného řidiče dovozováno porušení důležité povinnosti. Z týchž důvodů vyslovil pochybnost, zda lze vůbec v jednání dovolatele shledat nějaké zavinění.
21. K odůvodnění usnesení odvolacího soudu konstatoval, že je natolik kusé, že z něj v podstatě nebylo možné zjistit, proč odvolání obviněného zamítl. Státní zástupce rovněž předestřel své přesvědčení o tom, že rozhodnutí může mít vážný judikatorní význam s podstatnými praktickými dopady. Pokud je totiž přejetí jednoznačně srozumitelné z dopravní situace, nepřinutí řidiče na hlavní komunikaci k žádné, natož náhlé, změně rychlosti jízdy.
22. Konečně se vyjádřil také k otázce zavinění obviněného. Akcentoval, že poškozený nejel v protisměru dostatečně dlouho (např. z důvodu objíždění zvěře, děr nebo pokud by zatáčku v protisměru „řezal“), aby měl před dovolatelem přednost. Obviněný si dále mohl povšimnout toho, že poškozený nedal včas znamení, kterým směrem pojede a usoudit, že se blíží řidič nepozorný a nezodpovědný, nicméně nepoužití znamení o změně směru jízdy je běžný dopravní přestupek, z něhož nelze konstruovat závěr, že právě takový řidič je nějak nebezpečný. Za rozhodující tak označil, že dráhy vozidel se nemohly v jednom místě a čase střetnout. Vymezení konkrétního zavinění dovolatele tak označil za velmi obtížné a spíše jen spekulativní. Za výlučného viníka předmětné dopravní nehody stanovil poškozeného J. K., který se pohyboval rychlostí sice povolenou, avšak takovou, při které vzhledem k absenci své řidičské zkušenosti a k noční době zjevně nebyl dosud schopen správně rozpoznávat rychlost a směr jízdy ostatních vozidel a činit správné úsudky o potřebě svých vlastních jízdních manévrů.
23. Závěrem proto shrnul, že dovolání v té části, v níž obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, je zjevně neopodstatněné. Pokud však brojil proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, jeho dovolání odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a bylo důvodné, čímž byl naplněn i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na straně odvolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání obviněného je i důvodné.
IV.
Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
27. Úvodem je potřeba konstatovat, že dovolatel uplatnil námitky, jež byly podřaditelné pod zvolené důvody dovolání. Část dovolací argumentace obviněného, v níž polemizoval se způsobem jeho vjezdu do křižovatky, spočívala výlučně v polemice s učiněnými skutkovými zjištěními. Tuto lze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť současně deklaroval konkrétní předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, jak bude rozebráno dále. Stran uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze učinit závěr, že tomuto odpovídaly námitky obviněného zpochybňující naplnění znaků objektivní stránky (protiprávního jednání a příčinné souvislosti), jakož i absence zavinění.
28. Nejvyšší soud se tedy nejprve vyjádří k vzneseným námitkám skutkového charakteru. Jejich podstata spočívala v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy a dospěly k nesprávným skutkovým závěrům stran trajektorie a rychlosti jeho nájezdu do předmětné křižovatky. V tomto ohledu negoval, že by jeho výpověď byla popřena výpovědí svědkyně V. Ř., svědka J. K., jakož i dalších vyslechnutých svědků a závěry znaleckých posudků. Dále zpochybnil věrohodnost svědkyně V. Ř., neboť popsala průběh dopravní nehody zcela odlišně v porovnání s celou osádkou vozidla obviněného. Naopak vyzdvihl výpovědi některých svědků, kteří potvrdili nájezd vozidla dovolatele do křižovatky obloukem, jakož i vyšetřovací pokus, který potvrdil technickou přijatelnost jeho verze.
29. Nicméně je nutno konstatovat, že soudy správně dovodily průběh skutkového děje vztahující se k této otázce, resp. nelze ve vztahu k průběhu nájezdu dovolatele do křižovatky dovodit zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Učiněná skutková zjištění soudů se opírají zejména o výpověď svědkyně V. Ř., svědka J. K. (byť je pravdou, že odbočovací manévr nesledoval), oba znalecké posudky, tedy konkrétně znalecké posudky z oboru doprava, odvětví doprava silniční vypracované znalcem Ing. Jaroslavem Sedlákem, Ph.D. a znalcem Ing. Ladislavem Mandákem, Ph.D., jakož i výstupy z vyšetřovacího pokusu. V tomto ohledu byla výpověď obviněného považována za nevěrohodnou, neboť nekorespondovala s žádným z dalších provedených důkazů.
30. S ohledem na provedené důkazy a v návaznosti na výtky obviněného je možné učinit skutkový závěr, že obviněný najel na hlavní komunikaci v době průjezdu jiného vozidla a takto vystrašil řidiče tohoto vozidla, přičemž tak činil manévrem bez nadjetí. Nalézací soud zejména konstatoval, že žádný z dalších svědků dopravní nehody nepotvrdil výpověď obviněného ve vztahu ke trajektorii a rychlosti jízdy a jejich výpovědi jsou navzájem rozporné a jsou rozporné i s výpovědí obviněného (viz odstavec 10., 15. a 20. odůvodnění jeho rozsudku). Je pak zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud soudy při zjišťování skutkového stavu vycházely především ze svědecké výpovědi svědkyně V. Ř. a posuzovaly ji jako pravdivou. V provedených důkazech proto nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem (s jedinou výjimkou, které bude věnována pozornost dále). Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi prezentované obviněným, která byla provedenými důkazy vyvrácena. Nejvyšší soud však musí současně konstatovat, že je v souladu s názorem státního zástupce přesvědčen, že dovozená varianta soudem je s ohledem na vyšší rychlost pro obviněného příznivější. Značná rychlost průjezdu křižovatkou bez zpomalení na rychlost chůze totiž učinila jeho manévr bezpečnějším, než kdyby se do křižovatky zvolna rozjížděl. Při rychlém nájezdu tak obsadil jízdní pruh poškozeného na zcela nepatrný čas.
31. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho primárním smyslu, tj. že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, lze podřadit tvrzení obviněného, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka přisuzovaného trestného činu. Jako stěžejní se jeví především otázka, zda lze dospět k závěru, že obviněný porušil povinnost dát přednost v jízdě. Nejvyššímu soudu pak nezbylo než se ztotožnit s podstatou vznesených námitek.
32. Trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1 (patrně alinea první), odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, spáchá takový čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, a způsobí tímto činem škodu velkého rozsahu nebo těžkou újmu na zdraví. Obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že z nedbalosti způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že způsobil dopravní nehodu proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, konkrétně porušil povinnost chovat se při účasti na provozu na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob a nerespektoval dopravní značení „Dej přednost v jízdě!“, když tato povinnost je uložena §4 písm. a) a §22 odst. 1 zákona o silničním provozu, kterýmžto činem současně způsobil těžkou újmu na zdraví.
33. Podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu je každý při účasti na provozu na pozemních komunikacích povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §22 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Dej přednost v jízdě!" nebo "Stůj, dej přednost v jízdě!" dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci. Obviněnému pak bylo v tomto kontextu konkrétně vytýkáno, že se nechoval ohleduplně a ukázněně tak, jak po něm požadoval zákon o provozu na pozemních komunikacích, nejednal tak, aby neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob (či sebe), zejména nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě!“ tím, že při odbočování vlevo z vedlejší komunikace nedal přednost v jízdě po hlavní komunikaci jedoucímu řidiči J. K. (viz odstavec 34. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že porušení §4 písm. a) zákona o silničním provozu bylo spatřováno zejména v souvislosti s porušením povinnosti nedat přednost v jízdě podle §22 odst. 1 téhož zákona, neboť nebyly uvedeny žádné další konkrétní okolnosti, v čem by mělo porušení spočívat a pouze bylo v obecnosti citováno jeho znění. V tomto ohledu je tedy nutné se zabývat, jak již bylo naznačeno, otázkou, zda obviněný skutečně porušil povinnost dát přednost v jízdě.
34. Podle §2 písm. q) zákona o silničním provozu dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. K obsahu předmětné povinnosti je pak vhodné uvést prvně následující. Povinnost dát přednost v jízdě nepředstavuje povinnost absolutní, neznamená, že by řidič, který je povinen dát přednost v jízdě, nesměl řidiče, který má přednost v jízdě, nijak omezit. Povinnosti dát přednost v jízdě řidič nedostojí tehdy, pokud řidiče s předností v jízdě donutí k náhlé změně směru či rychlosti jízdy. Náhlou změnou směru jízdy je takové vybočení ze stávající jízdní dráhy, které musí být i při včasné reakci provedeno neočekávaně a rychle, a může ohrozit jak řidiče s předností v jízdě (zejména smykem), tak případně i jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích, zejména i další řidiče, kteří by tím byli donuceni např. k prudkému brzdění. Za náhlé snížení rychlosti jízdy judikatura považuje intenzivní brzdění – nikoliv jen sejmutí nohy z pedálu akcelerátoru nebo plynulé přibrzdění (viz Novopacký D., Vetešník P., Bezděkovský K. Zákon o silničním provozu. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022, s. 35 až 36). Jak vyplývá z logického výkladu pravidel silničního provozu, řidič, který dává při jízdě křižovatkou přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, nemá povinnost dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní komunikaci vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 11 Tdo 639/2008).
35. V tomto ohledu je nutné zrekapitulovat ve věci učiněné skutkové závěry stran rychlostí a jízdních koridorů jednotlivých vozidel. Je pravdou, že tyto nejsou seznatelné z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, neboť v ní je toliko uvedeno, že obviněný nerespektoval svislou dopravní značku P4 „Dej přednost v jízdě“ a na hlavní pozemní komunikaci najel v době, kdy křižovatkou po hlavní pozemní komunikaci zleva projíždělo jiné osobní motorové vozidlo, kterému tím nedal přednost v jízdě a do jízdní dráhy mu najel stylem, který v něm vyvolal bezprostřední pocit ohrožení, na což poškozený J. K. reagoval, přičemž obviněný se stihl na poslední chvíli zařadit do svého jízdního pruhu na hlavní komunikaci. Z odůvodnění rozhodnutí lze pak vyčíst, že v době, kdy se obviněný rozhodoval pro průjezd křižovatkou při jízdě rychlosti přesahující 40 km/h, nacházel se cca 75 až 91 m od vozidla Opel, přičemž se pro odbočovací manévr rozhodl, ačkoli věděl, že se do jeho směru blíží vozidlo, o němž nemohl vědět, jakou rychlostí se blíží. Obviněný měl překřížit cestu poškozenému řidiči J. K. (viz odstavec 35. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dovolatel se pak měl zařadit do svého jízdního pruhu ve vzdálenosti cca 16 až 18 m od vozidla řízeného svědkem J. K., který jel rychlostí 70 km/h (viz odstavec 37. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
36. S ohledem na shora uvedený výklad měl tedy obviněný povinnost nepokračovat v jízdě, jestliže by poškozený J. K. musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. V tomto ohledu lze akcentovat zejména slovo „náhle“. Objektivně totiž bylo prokázáno (ke shodnému závěru dospěli oba znalci), že pokud by svědek J. K. nereagoval vybočením vlevo, ke střetu by nedošlo. Z technického hlediska najetím vozidla Golf na hlavní silnici nevznikla pro řidiče vozidla Opel překážka náhlá, neboť o takovou překážku by se jednalo za podmínky, že řidič je nucen provést extrémní jízdní manévr a ten nestačí nebo pouze hraničně stačí k odvrácení střetu (viz odstavec 25. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Znalec Ing. Jaroslav Sedlák, Ph.D. vzdálenost mezi vozidly 16 až 18 m v době, kdy vozidlo Golf opouštělo jízdní pruh poškozeného, označil za těsné minutí, znalec Ing. Ladislav Mandák, Ph.D. se k danému pojmu vyjádřil tak, že jde o takové minutí, kde ve vztahu k rozdílu rychlosti vozidel hrozí riziko, nicméně pokud jedno vozidlo opustí profil jízdy druhému vozidlu, aniž by řidič musel jakkoli reagovat, nejde o těsné minutí. Nejvyšší soud pak podotýká, že ačkoli nalézací soud uzavřel, že vycházel ze závěrů obou znaleckých posudků, jež byly v projednávané variantě téměř shodné, opomněl se vyjádřit k tomu, proč nevzal v potaz závěry znalce Ing. Ladislava Mandáka, Ph.D., který v rámci svého písemného znaleckého posudku i následného výslechu uvedl, že vozidla se nacházela přibližně ve vzdálenosti 33 m v okamžiku, kdy zadní část vozidla Golf opouští jízdní pruh vozidla Opel, tedy již na 30 m z hlediska subjektivního vnímání je jasné, že žádná kolize nehrozí (viz znalecký posudek na č. l. 579 až 580 a protokol o hlavním líčení ze dne 2. 6. 2022 na č. l. 711 a 712). Současně dovolací soud připomíná, že při respektování zásady in dubio pro reo je nutné vycházet z verze pro obviněného nejpříznivější.
37. Je tedy dále nutné si klást otázku, do jaké míry bylo vůbec reálné nebezpečí pro vozidlo řízené poškozeným J. K. Při absenci jakékoli jeho reakce by se totiž k vozidlu obviněného čelně přiblížil na nejmenší vzdálenost 18, resp. 33 m a poté by se jejich vozidla bočně míjela. K závěru o porušení předmětného ustanovení nestačí zjištění, že druhý účastník silničního provozu na protijedoucí vozidlo reaguje vybočením nebo zpomalením, nýbrž je třeba zkoumat, zda taková reakce byla objektivně zapotřebí. Jinak řečeno, soudy se sice zabývaly otázkou, jak poškozený reagoval, ale opomněly správně vyhodnotit to, zda tak reagovat musel. Nalézací soud konstatoval, že v posuzovaném případě lze reakci poškozeného J. K. hodnotit jako nesprávnou, avšak nelze ji klást k jeho tíži, neboť byla instinktivní a nastala v důsledku nebezpečné a neohleduplné jízdy obviněného. Současně deklaroval, že poškozený mohl legitimně očekávat, že mu bude dána přednost účastníkem silničního provozu přijíždějícím z vedlejší komunikace. S těmito závěry se však dovolací soud nemohl ztotožnit. Ve světle těchto skutečností je dále namístě podotknout, že jestliže svědek J. K. z dálky registroval světla vozidla přijíždějícího z vedlejší komunikace zprava, nelze souhlasit s tím, že vědom si toho, že jede po hlavní, nebylo nutné toto vozidlo detailněji sledovat. Pakliže soudy takové jeho počínání označily za důsledek vyvolaného bezprostředního pocitu ohrožení na vzniklou situaci, přičemž si takto počínal ve snaze zabránit střetu vozidel, ignorovaly oprávněnost předmětné stresové reakce. Poškozený měl totiž jako řidič motorového vozidla rovněž povinnost přizpůsobit své chování mj. situaci v provozu na pozemních komunikacích a svým schopnostem [§4 písm. a) zákona o silničním provozu] a povinnost věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích [§5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu]. S ohledem na konkrétní dopravní situaci je pak vhodné také dodat, že se jednalo o křižovatku ve tvaru Y, přičemž poškozený mohl při své jízdě pokračovat po hlavní silnici táhlou zatáčkou vlevo nebo pokračovat mírně vpravo po silnici vedlejší, přičemž pouze v prvním případě by se jeho koridor jízdy protnul s koridorem jízdy dovolatele. V tomto případě měl pak poškozený také povinnost dát znamení o změně směru jízdy [viz §30 odst. 1 zákona o silničním provozu]. V souladu s názorem státního zástupce má i Nejvyšší soud za to, že z citovaného ustanovení §2 písm. q) zákona o silničním provozu lze dovodit, že řidič musí sledovat pohyb vozidel na vedlejších silnicích, aby byl schopen na ně reagovat nenáhlým přibrzděním či vyhnutím.
38. Právě nesledování vozidla obviněného mělo za význam, že poškozený se po spatření vozidla lekl, což lze označit za chybné vyhodnocení dopravní situace a reakci zcela neadekvátní a neodpovídající tomu, že by přizpůsobil své chování situaci v provozu na pozemních komunikacích a svým schopnostem, coby čerstvého držitele řidičského oprávnění pro motorová vozidla, neboť mohl z rychlosti jízdy dovolatele zjistit, že tento již nezastaví a eliminovat svou neadekvátní úlekovou reakci. Jízdní manévr, jímž poškozený uhnul do protisměru lze označit za zcela nečekaný a nepochopitelný. Poškozený se pak pohyboval sice rychlostí povolenou, avšak takovou, při které vzhledem k absenci své řidičské zkušenosti a k noční době zjevně nebyl dosud schopen správně rozpoznávat rychlost a směr jízdy ostatních vozidel a činit správné úsudky o potřebě svých vlastních jízdních manévrů.
39. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že za dané situace nelze mít za to, že došlo k porušení zákona o silničním provozu spočívajícím v nerespektování svislé dopravní značky č. P4 „Dej přednost v jízdě!“. Dovolatel proto ve smyslu ve věci učiněných skutkových zjištění vzhledem k vjezdu s dostatečnou časoprostorovou rezervou nevytvořil kritickou a zejména náhlou situaci, na níž by musel poškozený reagovat. Skutečnost, že obviněný nezastavil (přičemž povinnost zastavit ani neměl) a plynule pokračoval v jízdě, není možné považovat za nedání přednosti v jízdě, pokud současně není zjištěno, že v důsledku takového počínání musí řidič mající přednost v jízdě náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Samotné zjištění, že dovolatel odbočil a došlo k následku nelze označit za zjištění postačující k závěru o naplnění objektivní stránky vytýkaného přečinu. Nejvyšší soud pak shledal, že zjištěný způsob jízdy obviněného poškozeného jen vystrašil, aniž by jej objektivně nutil náhle změnit směr nebo podstatně snížit rychlost jízdy. Takové jednání je někdy možné charakterizovat spíše jako nedbalostní vzbuzení obav ve druhém účastníku silničního provozu, že mu přednost v jízdě dána nebude. Pouhé nedbalostní vzbuzení takové obavy však lze považovat jen za porušení obecné povinnosti řidiče podle §4 zákona o silničním provozu chovat se při účasti na provozu na pozemních komunikacích ohleduplně a ukázněně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1070/2013). Nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že s takovými obavami se běžně vyrovnávají řady řidičů, aniž by vzbuzování takových obav zpravidla mívalo za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. V tomto ohledu je nutno rozlišovat manévry riskantní od manévru, který je (kupříkladu velice často v rušném městském provozu) srozumitelný z dané dopravní situace, přičemž nepřinutí řidiče na hlavní komunikaci k náhlé změně rychlosti či směru jízdy, nicméně vyžaduje jeho pozornost či přiměřenou reakci.
40. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud neshledal naplnění obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, tedy jednání spočívající ve vytvoření obecného nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví tím, že způsobil dopravní nehodu, je již bezpředmětné zabývat se otázkou příčinné souvislosti a zavinění, pro které platí závěry obdobné. Pro úplnost lze doplnit, že s ohledem na shora řečené obviněný nevěděl ani vědět nemohl, že poškozený na vzniklou dopravní situaci zareaguje zcela neadekvátně a takovou reakci nemohl předpokládat.
41. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uplatnil v návaznosti na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., zjevně tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak jej musel shledat důvodným i s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Ve stručnosti lze souhlasit s výtkami dovolatele, že kusé úvahy odvolacího soudu jsou pro svou strohost a nepodloženost zcela nepřezkoumatelné.
V.Závěr
42. Je tedy možné shrnout, že Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je důvodné z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
43. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. 5 To 89/2023-836, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 1. 2. 2023, č. j. 3 T 17/2022-798, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kroměříži přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Lze doplnit, že Okresní soud v Kroměříži je vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch dovolatele (§265s odst. 2 tr. ř.).
44. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu