ECLI:CZ:NS:2024:8.TDO.90.2024.1
sp. zn. 8 Tdo 90/2024-5408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2024 o dovolání obviněné V. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 14 To 189/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 62/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 1 T 62/2020, byla obviněná V. K. shledána vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 231/2018, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2019, byla podle §209 odst. 3, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen též trest zákazu činnosti, a to činnosti v oblasti neziskových organizací, jejichž činnost je spojena se získáváním pomoci v materiální i nemateriální formě, fyzickým či právnickým osobám na dobu 5 let. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku s odkazem na §48 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost hradit škodu, kterou trestným činem způsobila, a to podle svých sil. Dále jí byla podle §85 odst. 3 tr. zákoníku s odkazem na §48 odst. 4 písm. j) tr. zákoníku uložena povinnost veřejně se omluvit jmenovitě všem poškozeným. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu vyslovený rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 231/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněné B. K. pro skutek, v němž byl spatřován pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchala tato obviněná.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě v neprospěch obviněné V. K. odvolání směřující proti výroku o trestu. Odvoláním podaným v neprospěch obviněné B. K. brojila proti výroku o jejím zproštění obžaloby. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 14 To 189/2023, z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek ve vztahu k obviněné V. K. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné za přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil za tento přečin a dále za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 231/2018, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2019, podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 231/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná V. K. označeného přečinu dopustila ve stručnosti tím, že v přesně nezjištěné době se zemřelou E. V., nejpravděpodobněji na začátku roku 2017, založila z blíže nezjištěného místa, nejpravděpodobněji v XY, prostřednictvím internetu a sociální sítě Facebook, za pomoci A. P., nar. XY, která vycházela z pokynů a informací od E. V., nar. XY, se kterou stránky spravovala, uzavřenou skupinu "Podpora pro Vojtíška", kde pod záminkou pomoci smyšlenému onkologicky nemocnému chlapci v době nejméně od 13. 2. 2017 do 23. 11. 2017 vylákala na účty vedené u Komerční banky, a. s., založené pod č. XY na jméno B. K., zastoupené zákonným zástupcem V. K., a pod č. XY na jméno E. V., zemřelé, od v rozsudku vyjmenovaných poškozených (členů skupiny "Podpora pro Vojtíška",) specifikované finanční částky a materiální pomoc, kterou užívala pro svoji potřebu, tedy zde popsaným jednáním podvodně vylákala finanční hotovost v celkové výši nejméně 264 189 Kč a materiální pomoc v celkové hodnotě nejméně 41 847 Kč, celkově pak způsobila poškozeným škodu ve výši nejméně 306 036 Kč.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nerozhodovaly ve věci obviněné poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. 1 T 62/2020, byla obviněná V. K. shledána vinnou pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byla podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné B. K. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit škodu poškozené A. P. ve výši 158 261 Kč. Proti označenému rozsudku podaly obě obviněné odvolání směřující proti výrokům o vině i trestu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 14 To 16/2022, z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu. V řízení po přikázání věci soud prvního stupně rozhodl rozsudkem, jak již bylo v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulováno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 14 To 189/2023, podala obviněná V. K. (dále též jen „obviněná“ nebo také „dovolatelka“) prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítla, že argumentační konstrukce odvolacího soudu nemá oporu v trestním zákoníku, čímž bylo dotčeno samotné hmotněprávní posouzení při výměře trestu.
6. Obviněná konstatovala, že v daném případě se jedná o situaci, kdy odvolací soud rozhodl sice v intencích skutečností, které měly určit, zda bude trest přiměřený co do povahy a závažnosti trestné činnosti, samotné posuzované okolnosti však nebyly ve své podstatě kompletní tak, aby bylo možné učinit posouzení o přiměřenosti trestu v souladu s ustanoveními trestního zákoníku. Podle dovolatelky se nejedná o otázku, zda byl trest přiměřený, když nebylo vůbec přihlédnuto k přiléhavým hmotněprávním ustanovením a okolnostem relevantním pro výrok o trestu. Pozastavila se nad nutností uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v případě, že bylo již rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 231/2018, rozhodnuto o trestu nepodmíněném. Nesouhlasila se závěrem, že pokud by došlo k uložení podmíněného trestu, nebylo by možné na obviněného pouze takovým výchovným trestem působit. Ohradila se i k samotnému konstatování, že podmíněný trest odnětí svobody je trestem toliko výchovným, zatímco trest nepodmíněný má povahu přísnější. Uvedla, že uložení podmíněného trestu může být pro ni konkrétně dostatečně závažné, a to s přihlédnutím k jejím osobním, rodinným a majetkovým poměrům.
7. Odvolací soud se podle mínění dovolatelky nevypořádal řádně s otázkou rodinných a osobních poměrů, čemuž nelze dostát toliko formalisticky konstatováním, že s přihlédnutím k osobním a rodinným poměrům je trest přiměřený. Zdůraznila, že soud musí vzít v úvahu, že obviněná je matkou nezletilého dítěte, které se narodilo v průběhu vedeného trestního řízení, z důvodu nízkého věku je zcela odkázáno na péči matky a pravidelný osobní styk s ní. Soud tedy nezohlednil, že jeho rozhodnutí nezasahuje pouze do práv obviněné, nýbrž také do práv nezletilého dítěte, jak o nich hovoří Úmluva o právech dítěte. Připomněla, že také Ústavní soud poukazuje na hledisko standardu nejlepšího zájmu dítěte, a to např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2027/17, v němž zdůraznil závěry autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte. V nyní projednávaném případě však nebyly možné dopady a nejlepší zájem dítěte vůbec řešeny. Soud musí posoudit, zda je s ohledem na princip proporcionality nutné uložit nepodmíněný trest svobody, který takto omezí práva dítěte, a zda je nezbytné, aby bylo nezletilé dítě takto zkráceno na svých právech. Pokud dojde k omezení svobody u osoby obviněné, musí se soud opírat o skutečně nosné důvody, které obstojí před principem ultima ratio tak, jak upozorňuje Ústavní soud v uvedeném nálezu. Odvolací soud se proto měl zvlášť pečlivě vypořádat s problematikou nejlepšího zájmu dítěte a obzvláště důkladně odůvodnit rozhodnutí, když jako odvolací soud ukládal přísnější trestní sankci, než jakou uložil soud prvního stupně.
8. Další pochybení, jehož se odvolací soud dopustil, spočívá podle dovolatelky v označení důkazů a skutečností stěžejních pro jeho rozhodnutí o uložení druhu a výměry trestu. Jestliže vyšel ze skutečnosti, že délka trestního řízení byla nepřiměřená, řízení bylo zdlouhavé a vedeno neefektivně, pak tuto okolnost při uložení trestu sice zohlednil, ale již se nadále nezabýval otázkou, zda samotná délka řízení neplnila dostatečně účel trestu, což by byl jeden z důvodů, pro který by bylo možné uvažovat o uložení méně přísného trestu. Dovolatelka vytkla, že soud nehodnotil, jak se délka řízení promítla do jejích měnících se osobních poměrů. Připomněla, že odvolací soud sám potvrdil, že v důsledku postupu nalézacího soudu nebylo řízení zcela zvládnuté, což je skutečnost, která negativně působila na obviněnou a neúměrně zatěžovala její osobní život. Zdůraznila, že každý obviněný má právo na efektivní trestní řízení, ve kterém nebude docházet k průtahům, a že účelu trestu může být dosaženo i vedením trestního řízení, zejména za předpokladu, že obviněná zcela změní své smýšlení, snaží se urovnat své poměry, jak osobní, tak majetkové, a obecně přikládá vedení trestního řízení velkou váhu. Soud měl uvážit, zda tyto aspekty alespoň částečně nevedly k nápravě obviněné a jakým způsobem bude působit uložený trest na obviněnou, dochází-li ke zpřísnění sankce.
9. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 9. 2023, sp. zn.14 To 189/2023, výrok, kterým potvrdil v rozsudku soudu prvního stupně výrok o vině a zároveň zrušil výrok o trestu, a aby zároveň zrušil výrok o nově uloženém souhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody. Po zrušení uvedených výroků, jakož i všech dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, navrhla vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně konstatoval, že námitky dovolatelky směřovaly toliko proti výroku o trestu, přesto dovolatelka vůbec neuplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., o jehož případ by v nyní projednávané věci stejně nešlo, jelikož obviněné byl uložen zákonný trest. Připomněl, že jisté námitky proti trestu lze uplatnit i v rámci dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., takový druh námitek však dovolatelka ve svém podání nevytkla.
11. Zdůraznil, že v rámci žádného z taxativně vypočtených dovolacích důvodů nemůže být relevantně uplatněna námitka založená na pouhém tvrzení o nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Připomněl, že zcela výjimečné případy možného zásahu dovolacím soudem představují toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. Měl za to, že takovým nedostatkem však rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci zatíženo není a je zřejmé, že odvolací soud se zabýval individualizovaným sankcionováním obviněné správně.
12. Konstatoval, že odvolací soud se vypořádal se základními kritérii pro ukládání trestu a dospěl k odůvodněnému závěru o potřebě ukládat obviněné nepodmíněný trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem ve věznici. Uložený trest státní zástupce co do výměry nepovažoval za trest přísný, neboť odvolací soud při stanovení jeho výše komplexně akcentoval postoj obviněné a rovněž skutečnost, že se jedná o trest souhrnný (kdy předchozí trest byl uložen jako trest nepodmíněný). Zdůraznil, že zohledněny byly také okolnosti trestného činu, dlouhodobost páchání, rodinné a majetkové poměry obviněné včetně avizovaného narození dalšího dítěte, její osoba, způsobená škoda, snaha o úhradu způsobené škody, doba vedeného trestního řízení a trestní minulost. Státní zástupce poukázal na to, že přísnost trestu uloženého dřívějším rozsudkem (trestním příkazem) a trestu souhrnného je třeba porovnávat jak podle druhu uloženého trestu, tak i podle výměry a konkrétního vymezení jeho obsahu. Souhrnný trest by byl vždy mírnější v porovnání s trestem dřívějším, jestliže by namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody byl uložen jakýkoli jiný druh trestu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. I/1967 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 125/2003). Zdůraznil, že nelze shledat ani přiléhavé uplatnění závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu, na který obviněná poukázala, neboť se jedná o věc skutkově zcela odlišnou – viz dopravní nehoda na základě nedbalosti pachatele se smrtelným následkem členů jeho rodiny, kdy soud bral ohled na zájem přeživšího syna pachatele. Rovněž skutečnosti, které bral soud v úvahu při ukládání trestu byly odlišné – viz osoba pachatele, okolnosti spáchání trestného činu, jeho poměry, dlouhodobost páchání apod. V poukázané věci se odvolací soud nevypořádal tehdy se všemi okolnostmi případu a důvody, proč uložil pachateli trest nepodmíněný. Nepodmíněný trest odnětí svobody nyní uložený obviněné v první třetině předvídané sazby rozhodně není trestem nepřiměřeným, extrémně přísným či nespravedlivým.
13. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
16. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž brojila proti výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti nedostatečnému a nekompletnímu hodnocení okolností, k nimž je nutno při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout, zejména hodnocení jejích osobních a rodinných poměrů. Poukázala také na princip proporcionality při ukládání trestu odnětí svobody, délku řízení a skutečnost, že její uvěznění bude mít nepříznivý vliv na její nezletilé dítě, které je s ohledem na nízký věk závislé na obviněné. Svými námitkami se ve své podstatě domáhala uložení mírnějšího trestu, a to trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu namísto odvolacím soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. V této souvislosti je nutno poznamenat, že tyto námitky pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o námitku nesprávného právního posouzení skutku se evidentně nejedná a ani jednat nemůže se zřetelem k prohlášení viny, jež obviněná učinila) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněná v napadeném rozhodnutí nespatřovala.
17. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci ale v posuzované věci nejde.
19. Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněné nedopustil. Obviněná byla shledána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 231/2018, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2019, jí byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Obviněná byla v nyní projednávané věci ohrožena trestem odnětí svobody v trvání 1 až 5 let. Odvolací soud správně a pečlivě uvážil všechny polehčující i přitěžující okolnosti. Jako polehčující zohlednil okolnost, že obviněná prohlásila vinu, pozitivně hodnotil snahu obviněné o úhradu způsobené škody, jakož i to, že se obviněná po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody další trestné činnosti nedopustila a nyní se snaží žít řádným způsobem života a uspořádat si své sociální a rodinné poměry, podstupuje insolvenční řízení, bylo jí povoleno oddlužení, a navíc se jí narodilo dítě. Odvolací soud však konstatoval, že obviněné svědčí také řada přitěžujících okolností, a to že se daného jednání dopouštěla poměrně dlouhou dobu a vůči velkému množství poškozených (celkem 158 osob), činila tak ze zištných důvodů a způsob provedení trestné činnosti i okolnosti jejího spáchání na osobách, které samy často bojovaly s rakovinou a měly velké zdravotní obtíže, a přesto se snažily pomoci údajně onkologicky nemocnému chlapci, svědčí o tom, že se obviněná skutečně neštítila dopouštět se podvodného jednání na takto závažně nemocných osobách a zneužívat tak jejich důvěru a dobrosrdečnost. Nepominul ani to, že obviněná má za sebou již pestrou trestní minulost čítající podvodná jednání, zpronevěru apod. a navíc se daného jednání dopouštěla v běžící zkušební době podmíněného odsouzení. Za existence těchto přitěžujících okolností dospěl odvolací soud k závěru, že obviněné nelze ukládat jiný, tj. alternativní trest, nýbrž toliko trest odnětí svobody bez podmíněného odkladu jeho výkonu (str. 22., 23. rozsudku odvolacího soudu).
20. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani obviňovanou zdůrazňovaný vztah s nezletilým dítětem (synem narozeným dne XY, byť v dovolání se zmiňuje nezletilá dcera) a potřebou podílet se na jeho výchově. Jak připomněla i sama dovolatelka, podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Z toho plyne nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3305/13, ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10, či i dovolatelkou zmiňovaný ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). V této souvislosti je také třeba zmínit, že Výbor pro práva dítěte v návaznosti na článek 9 Úmluvy o právech dítěte vydal pod bodem 30 doporučení o právech dětí uvězněných osob, podle kterého by při „ukládání trestu rodičům a hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí.“ Obdobné postoje vyplývají i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která zdůrazňuje, že soudy se musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, pokud rozhodují ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, §135; ze dne 26. 6. 2014 ve věci Mennesson proti Francii, stížnost č. 65192/11, §93; ze dne 21. 12. 2010 ve věci Anayo proti Německu, stížnost č. 20578/07, §71; ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, §50-51; či ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, §71).
21. V nyní projednávaném případě obviněné však nelze opomenout, že obviněné byl ukládán trest souhrnný, a to k výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 1 T 231/2018, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2019, jímž byl obviněné za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 věty třetí tr. zákoníku nesmí být souhrnný trest mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Jelikož nepodmíněný trest odnětí svobody je nutno vždy pokládat za přísnější trest než trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 125/2003, přiměřeně usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006), uložení alternativního trestu, tedy ani trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, nepřicházelo v projednávaném případě v úvahu, respektive zákon je nepřipouští. Pokud tedy odvolací soud hodnotil okolnosti svědčící ve prospěch obviněné, jakož i její rodinné poměry a nejlepší zájem jejího dítěte (které se navíc obviněné narodilo v průběhu tohoto trestního řízení, o čemž bezpečně věděla a svévolně tak vystavila dítě i sebe řešení tohoto dilematu) zásadně ve vztahu k otázce výměry trestu, nikoliv jeho druhu, nelze mu ničeho vyčíst. Odkazovala-li obviněná na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, nelze než souhlasit se státním zástupcem, že závěry obsažené v tomto nálezu nelze bez dalšího aplikovat také v nyní posuzované věci, neboť jde o věc zcela odlišnou nejen skutkově, jakož i osobou pachatele, ale především obsahem pečlivě odůvodněné změny výroku o trestu v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu.
22. Pokud jde o samotnou výměru trestu, odvolací soud konstatoval, že za daných okolností, které podrobně vyčetl, by trest byl ukládán okolo 4 let odnětí svobody, s ohledem na skutečnost, že trest je ukládán s odstupem cca 6 let od spáchané trestné činnosti, čemuž přispěl nejen vysoký počet poškozených osob, ale i ne zcela dobře zvládnuté řízení před okresním soudem, jakož i s ohledem na všechny polehčující i přitěžující okolnosti, které odvolací soud připomněl, ale i okolnosti týkající se osobních poměrů obviněné a jejího současného rodinného i sociálního stavu dospěl k závěru, že adekvátním bude trest uložený v jedné třetině zákonné trestní sazby, tj. ve výši 2 let. Délce trestního řízení a jeho vlivu na vymezení výměry trestu se pak odvolací soud věnoval zcela adekvátně, když rozvedl okolnosti, které přispěly k délce řízení jak ze strany soudu, tak zcela nezávisle na něm (počet poškozených a rozsáhlé dokazování), a neopomněl ani úvahu, že délka řízení s ohledem na tyto okolnosti nebyla nepřiměřená natolik, aby bylo nutno zasáhnout do zamýšlené výměry trestu ještě více, či dokonce trest neukládat.
23. Z výše uvedeného je zjevné, že odvolací soud ve smyslu kritérií uvedených v §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku komplexně zkoumal podmínky rozhodné pro ukládání trestu obviněné a jejich význam v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve třetině zákonné trestní sazby. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výměry i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněné do věznice s ostrahou lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Nelze přisvědčit dovolatelce, že ve vztahu k rodinným a osobním poměrům toliko formalisticky konstatoval, že k těmto přihlédnul. Odvolací soud sice tuto skutečnost v jednom odstavci na str. 22 rozsudku toliko obecně konstatoval, avšak v dalších odstavcích obsahujících úvahu o trestu jednotlivé okolnosti týkající se rodinných a osobních poměrů rozvedl, a to dokonce na více místech.
24. Trest uložený odvolacím soudem v dolní polovině trestní sazby stanovené v §209 odst. 3 tr. zákoníku, byť spojený s jeho bezprostředním výkonem, rozhodně nelze označit za nepřiměřeně přísný a nespravedlivý, jsoucí v rozporu s principy proporcionality či ultima ratio . Shledány nebyly ani žádné skutečnosti, které se běžně nepojí se spácháním projednávané trestné činnosti a pro které by mělo být rezignováno na adekvátní, zákonem předvídanou trestněprávní reakci, např. mimořádně snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, jehož se navíc dovolatelka ani nedomáhala, když uložení jiného druhu trestu, jak již bylo uvedeno, nepřicházelo s ohledem na pravidla pro ukládání souhrnného trestu uvedená v §43 odst. 2 tr. zákoníku v úvahu. V posuzovaném případě se rozhodně nejedná o situaci umožňující konstatovat, že nejlepší zájem dítěte byl uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody matce dítěte popřen, naopak je evidentní, že veřejný zájem na ochraně společnosti významně převyšuje nad zájmem nezletilého dítěte, aby jeho matce nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody (k tomu srov. hlediska zmiňovaná v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19).
25. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu