ECLI:CZ:NSS:2003:2.A.1018.2002
2 A 1018/2002 – OL - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci
žalobce V. A., proti žalované České správě sociálního zabezpečení, Křížová 25, 225 08
Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2001, č. xx, vydaného podle
zákona č. 261/2001 Sb.,
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen žalovaná) napadeným rozhodnutím
přiznala panu V. A. (dále jen žalobce) jednorázovou peněžní částku ve výši 60 000 Kč za
dobu účasti v národním boji za osvobození od 25. 4. 1943 do 23. 4. 1944 podle §5 odst. 3
zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje
za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů
soustředěných do vojenských pracovních táborů (dále jen zákon) s odůvodněním, že částka
náleží za 11 měsíců účasti v národním boji za osvobození.
Žalobce v opravném prostředku – nyní žaloba – namítl, že nebyl započítán celý rok,
a to kvůli jedinému dni, přitom po době strávené ve vlastnosti účastníka domácího hnutí byl
vězněn v koncentračním táboře. Žalobce v další korespondenci adresované soudu spolu
se způsobem výpočtu doby jednoho roku přiloženými dobovými kalendáři dokládá, že v roce
1944 měl měsíc únor 29 dnů, tudíž doba jednoho roku – 365 dní byla splněna.
Žalovaná ve svém vyjádření na zamítavém stanovisku setrvala s tím, že jako účastník
domácího hnutí se žalobce zúčastnil po dobu 11 měsíců a 29 dnů, tedy ne po dobu celého
roku.
Ze správního spisu, který žalovaná předložila, vyplynulo, že žalobce požádal o nárok
u Městské správy sociálního zabezpečení v Brně dne 23. 8. 2001 z titulu účastníka národního
boje za osvobození. Za tím účelem předložil osvědčení podle §8 zákona č. 255/1946
vystavené Federálním ministerstvem národní obrany dne 21. 2. 1980 o tom, že je účastníkem
domácího hnutí od 25. 4. 1943 do 23. 4. 1944 a československým politickým vězněm
od 24. 4. 1944 do 5. 5. 1945. Podle dopisu Ministerstva obrany ze dne 21. 2. 2002 žalobce
v původní žádosti o vydání osvědčení předložil potvrzení SNB Velká Bystřice o tom, že byl
zatčen gestapem dne 24. 4. 1944.
Podle §1 odst. 1 zákona, tento se vztahuje na občany České republiky, kteří splňují
podmínky uvedené v §1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), v bodě 2 a odst. 2 zákona
č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných
účastnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního
boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle §8 cit. zákona osvědčení nebo kteří mají
doklad, který toto osvědčení nahrazuje (dále jen „účastník národního boje za osvobození“).
Podle §5 odst. 1 zákona výše jednorázové peněžní částky pro účastníka národního boje
za osvobození za účast v národním boji za osvobození trvající alespoň 1 rok činí 120 000 Kč.
Za každý další měsíc účasti v národním boji za osvobození se výše jednorázové peněžní
částky zvyšuje o 1000 Kč. Podle třetího odstavce výše jednorázové peněžní částky
pro účastníka národního boje za osvobození za účast v národním boji za osvobození kratším
než 1 rok, trvajícím však alespoň tři měsíce činí 60 000 Kč.
V posuzovaném případě jde o otázku počítání doby rozhodné pro určení výše
přiznaného nároku podle §5 zákona. Zákon stanoví jako podmínku pro vyplacení
jednorázové peněžní částky, že rozhodná skutečnost trvala alespoň 1 rok (případně déle než
1 rok u politických vězňů dle §5 odst. 2 zákona). Podobně používá zákon i dobu měsíce.
Zákon však nestanoví pravidla pro počítání času, jak je tomu ostatně v oboru správního práva
hmotného spíše obvyklé. Neexistuje ani obecná subsidiárně použitelná právní úprava. Proto
je zde nepochybně namístě použít, postupem per anologiam iuris, obecná pravidla
pro počítání času, resp. lhůt, jak jsou stanovena v právním řádu České republiky. Co se týká
počítání lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let, platí, že konec takové lhůty připadá
na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž
lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední
den. Toto pravidlo výslovně stanoví jak §122 odst. 2 občanského zákoníku, tak obdobně
i §27 odst. 2 druhá věta právního řádu , §57 odst. 2 první věta občanského soudního řádu
nebo §60 odst. 2 trestního řádu. Toto pravidlo je aplikováno zásadně bez ohledu na to,
zda se jedná o právní úpravu hmotněprávní či procesněprávní, stejně jako zda jde o oblast
práva soukromého či veřejného. Právě tato skutečnost nasvědčuje závěru, že se skutečně
jedná o obecný právní princip českého právního řádu. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu
stanovit pro případy odškodňování určitých skupin osob za prožité bezpráví pravidla odlišná,
mohl tak učinit výslovným ustanovením zákona. Jestliže tedy rozhodnou událostí, od níž
je třeba dobu jednoho roku počítat, je datum 25. duben 1943, pak by doba strávená
ve vlastnosti účastníka domácího hnutí musela trvat do 25. dubna 1943 včetně, aby byla
splněna zákonem stanovená podmínka. K zatčení žalobce došlo před tímto datem, od něhož
je dále počítána doba strávená ve vlastnosti československého politického vězně, která však
také byla odškodňována samostatně podle zákona č. 217/1994 Sb.
Stejnou zásadu ctila i prvorepubliková judikatura (srov. Boh. A 2904/23 (19885/23)),
která rovněž judikovala, že konec lhůty určené dle týdnů, měsíců nebo období, zabírajícího
několik měsíců připadá i v řízení správním – pokud jinak stanoveno není – na posledního den
týdne nebo měsíce, který se svým pojmenováním nebo číslem shoduje s počátečním dnem
lhůty: v označené věci pak co se týče lhůty hmotněprávní shodě s postupem tohoto soudu
stanovila dobu jednoroční. Podle všeobecného zákona občanského v původním jeho znění
(§902) počítal sice rok za 365 dnů, ale již zákon obchodní (čl. 328) a rovněž směnečný řád (§
32) ustanovily, že konec lhůty určené dle týdnů, měsíců nebo období, zavírajícího několik
měsíců, připadá na den posledního týdnu nebo posledního měsíce, jenž se shoduje svým
pojmenováním nebo číslem s počátečním dnem lhůty. Touž zásadu přijal i civilní řád soudní
ve svém §125 a konečně v §98 také III. částečná novela ke všeobecnému občanskému
zákoníku (císařské nařízení z 19. března 1916 č. 69 říšského zákona), změnivši tak původní
ustanovení §902 o. z. o. Platí tedy toto pravidlo zásadně pro celý obor soukromého práva.
V oboru veřejného práva ustavil čl. VIII. úvodního patentu k trestnímu zákonu, že sluší
všechny lhůty v něm ustanovené čítati podle kalendářního roku, tedy zřejmě týmž způsobem,
který je pravidlem v oboru soukromého práva. Také Ústavní soud České republiky chápe
pravidla pro počítání běhu lhůt jako základní právní principy (např. Pl. ÚS 33/1997 – nález
č. 163/1007 Sb. n. a u., sv. 9 Praha: C. H. Beck, 1998, s. 299n, též č. 30/1988 Sb., - byť zde
explicitně jen pro obor práva ústavního). Lze tedy toto pravidlo považovat i v nynějším
právním řádu za všeobecně platné.
V daném případě nezbývá než uzavřít, že pokud žalovaná žalobcově žádosti
o přiznání nároku nevyhověla, zákon neporušila. Zákon přitom neumožňuje ani správnímu
orgánu, ani soudu, odstranit případné tvrdosti zákona. Z uvedených důvodů soud žalobu
zamítl pro nedůvodnost (§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní).
O nákladech řízení pak rozhodl v souladu s ust. §60 odst. 1 s. ř. s. a contr., neboť nebyly
žalovaným uváděny ani požadovány.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.)
V Brně dne 24. 6. 2003
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu