ECLI:CZ:NSS:2004:2.AS.28.2004
sp. zn. 2 As 28/2004 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Zubkem se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti
žalovanému Městskému úřadu ve Frýdku - Místku, se sídlem Palackého 115, Frýdek-
Místek, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. 5. 2003, sp. zn. 58 Ca 41/2003,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2003,
sp. zn. 58 Ca 41/2003, se zrušuje .
II. Žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek - Místek, referát vnitřních
věcí ze dne 8. 10. 2002, č. j. VV/R-2091/02-Vel., se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým soud odmítl jeho žalobu proti
„rozhodnutí správního orgánu“, tj. proti v záhlaví označenému rozhodnutí okresního úřadu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b), d), e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá,
že o existenci rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku - Místku, kterým byl uznán vinným
ze spáchání dvou přestupků, se dozvěděl teprve z rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne
4. 12. 2002, č. j. 267/02-163/O. Předmětné rozhodnutí okresního úřadu mělo nabýt právní
moci dne 30. 10. 2002 marným uplynutím odvolací lhůty, a to přestože mu nebylo nikdy
doručeno. Správní žalobu ze dne 13. 2. 2003 proto stěžovatel podal pouze z opatrnosti.
Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního a správního spisu
především konstatuje, že Okresní úřad Frýdek - Místek, referát vnitřních věcí rozhodnutím
ze dne 8. 10. 2002, č. j. VV/R-2091/02-Vel., shledal stěžovatele vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení §22 odst. 1
písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a přestupku na úseku ochrany
před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. i) bodu 1 cit. zákona.
Těchto přestupků se stěžovatel dopustil tím, že se dne 27. 8. 2002 v obci T. jako řidič
motorového vozidla po zastavení hlídkou Policie ČR na výzvu nepodrobil dechové zkoušce.
Za to mu byla uložena pokuta ve výši 12 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel po dobu 17 měsíců. V odůvodnění rozhodnutí okresní úřad konstatoval,
že jako přitěžující okolnost byla zohledněna skutečnost, že se stěžovatel zmíněných přestupků
dopustil služebním vozidlem a že byl pracovníkem referátu dopravy a silničního hospodářství
okresního úřadu, od něhož se především očekává plnění povinností daných platným právním
řádem.
Citované rozhodnutí okresního úřadu bylo doručováno na adresu stěžovatele, kde však
dne 10. 10. 2002 nebyl zastižen a stejného dne proto byla zásilka uložena na poště,
odkud byla jako nevyžádaná dne 29. 10. 2002 vrácena okresnímu úřadu. Z úředního záznamu
(č. l. 37) okresního úřadu je dále patrno, že podle vyjádření personálního oddělení
zaměstnavatele stěžovatele tento v období od 10. 10. - 25. 10. 2002 docházel do zaměstnání,
nečerpal dovolenou a nebyl ani hospitalizován, takže nebyla shledána příčina,
proč si stěžovatel předmětnou zásilku v místě svého bydliště nevyzvedl a byl proto použit
institut náhradního doručení dle ustanovení §24 správního řádu.
Součástí spisu je rovněž protokol (č l. 22), z něhož je patrno, že stěžovatel dne
10. 9. 2002 odmítl přímo na pracovišti převzetí jiné zásilky (zahájení řízení a vyjádření
ohledně ústního jednání) s tím, že trvá na doručování obvyklou cestou, tj. poštou.
Na předmětném rozhodnutí okresního úřadu je vyznačeno nabytí právní moci dnem
30. 10. 2002.
Stěžovatel žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě dne 19. 2. 2003 napadá
citované rozhodnutí okresního úřadu a navrhuje jeho zrušení, byť tvrdí, že tak činí toliko
z procesní opatrnosti, neboť toto rozhodnutí mu nebylo doručeno, nezná jeho obsah, nemůže
být proto ani pravomocné a o jeho existenci se dozvěděl z jiného správního rozhodnutí,
vydaného Ministerstvem dopravy.
Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele
pro předčasnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. s lakonickým odůvodněním,
že „za situace, kdy žalobce tvrdí v podané žalobě, že mu rozhodnutí žalovaného správního
orgánu nebylo doposud doručeno, nezbylo soudu než jeho návrh odmítnout jako předčasně
podaný.“
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze shora uvedené rekapitulace skutkových okolností projednávané věci je patrno,
že stěžovatel podal správní žalobu ke krajskému soudu proti citovanému rozhodnutí okresního
úřadu, tzn. proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Přitom namítal, že toto rozhodnutí
mu nikdy nebylo doručeno.
Jak však vyplývá z dříve vysloveného, předmětné rozhodnutí okresního úřadu bylo
stěžovateli doručováno náhradním způsobem ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 správního
řádu a základní otázkou, se kterou se v projednávané věci musel Nejvyšší správní soud
vypořádat, proto bylo naplnění podmínek citovaného zákonného ustanovení.
K tomu je nutno předně konstatovat, že nelze bez dalšího akceptovat názor krajského
soudu o nedoručení předmětného rozhodnutí okresního úřadu, jelikož se opírá toliko o tvrzení
stěžovatele, nikterak nekonfrontované s obsahem správního spisu.
Z ustanovení §24 odst. 2 správního řádu plyne, že „nebyl-li adresát písemnosti,
která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje,
doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo
u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát
písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení,
i když se adresát o uložení nedozvěděl.“
V projednávané věci ze správního spisu plyne, že předmětné rozhodnutí okresního
úřadu bylo zasláno na adresu trvalého pobytu stěžovatele - Dobrá 880. Ze spisu je však
patrno, že od 2. 10. 2002 byl stěžovatel nahlášen k trvalému pobytu na adrese Dobrá 444,
a součástí spisu je rovněž prohlášení J. U. ze dne 26. 2. 2003 (poznámka soudu: švagr
stěžovatele), že stěžovatel od poloviny srpna na této adrese u něj skutečně bydlel.
K tomu Nejvyšší správní soud především uvádí, že z dikce i smyslu citovaného
ustanovení správního řádu je zřejmé, že „zdržování se v místě doručení“ nepředstavuje
vždy identitu s místem nahlášeného trvalého pobytu. Zatímco totiž „zdržování se v místě
doručení“ zjevně míří k faktickému stavu, představuje úřední nahlášení akt formální,
který se s faktickým stavem, který je však rozhodující, nutně nepřekrývá. Obdobné judikoval
rovněž Ústavní soud ČR, který uvedl, že „je plně na každém a na jeho svobodné volbě,
pro jaké místo k trvalému pobytu se rozhodne. Trvalý pobyt je pak faktickým stavem,
který existuje nezávisle na tom, zda byl ohlášen a kde byl ohlášen“ (in: nález
sp. zn. IV. ÚS 97/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 64). Je proto nutno
učinit dílčí závěr, že při hodnocení naplnění podmínek náhradního doručení podle ustanovení
§24 odst. 2 správního řádu je nutno zkoumat fakticitu pobytu stěžovatele v době doručování
předmětného rozhodnutí okresního úřadu a nepostačuje vycházet z formálně oznámeného
pobytu.
V tomto směru Nejvyšší správní soud na základě skutečností seznatelných z obsahu
správního spisu dospěl k závěru, že faktický pobyt stěžovatele byl v rozhodné době stále
na adrese původního ohlášeného pobytu Dobrá 880 a nikoliv v domě jeho švagra na adrese
D. 444. Z protokolu vyhotoveného okresním úřadem dne 10. 9. 2002 totiž je patrno,
že stěžovatel byl uvedeného dne na svém pracovišti vyzván k převzetí blíže specifikované
zásilky, což však odmítl s tím, aby mu byla doručena poštou. V protokolu o podání vysvětlení
ze dne 27. 8. 2002, podepsaném stěžovatelem, je jako místo trvalého pobytu uvedena adresa
D. 880. Ze záznamu o prošetření Policie ČR, obvodní oddělení Dobrá ze dne 21. 1. 2003
vyplývá, že tohoto dne byl proveden opakovaný pokus policistů o předání doporučené
písemnosti do vlastních rukou stěžovateli na obou uvedených adresách, kdy na adrese D. 880
nikdo neotevíral a na adrese D. 444 majitel domu J. U. sdělil, že stěžovatel není doma a neví,
kdy přijde. Ze záznamu stejného policejního orgánu ze dne 21. 1. 2003 plyne, že dotazem u
poštovní doručovatelky J. P. bylo zjištěno, že v listopadu a prosinci jmenovaná učinila
několik pokusů doručit stěžovateli zásilky okresního úřadu na adrese D. 880, nicméně
stěžovatel na této adrese odmítl převzetí zásilek s tím, že bydlí na adrese D. 444. Jmenovaná
dále na základě místní znalosti uvedla, že stěžovatel se stále zdržuje v rodinném domku na
adrese D. 880 se svojí manželkou a dětmi, nicméně že se tam nechává zapírat. Z úředního
záznamu policejního orgánu ze dne 23. 1. 2003 je patrno, že tohoto dne v civilu oblečený
policista zastihl stěžovatele na adrese D. 880, když se za ním dostavil společně s pracovníkem
kontroly OSSZ Frýdek-Místek, který prováděl kontrolu dodržování léčebného řádu.
Stěžovatel podepsal pouze kontrolní lístek pro účely OSSZ, avšak odmítl převzít zásilku
okresního úřadu doručovanou policistou s tvrzením, že je nemocen. Z úředního záznamu
policejního orgánu ze dne 23. 12. 2002 dále vyplývá, že stěžovatel byl v 9 hod. viděn, jak
projíždí kolem obvodního oddělení PČR ve svém vozidle Seat, a proto policista přijel k domu
na adrese D. 880, kde sice toto vozidlo bylo zaparkováno u garáže, nicméně dcera stěžovatele
sdělila, že otec není doma a vrátí se domů až v noci. Správní spis dále obsahuje řadu úředních
záznamů, obsahujících informaci o pokusu o doručení listovních zásilek, kdy na adrese Dobrá
880 doručujícím policistům nikdo neotevřel ani jinak nereagoval na zvonění.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud
k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel v předmětné době fakticky zdržoval na adrese
Dobrá 880 a že proto došlo k doručení předmětného rozhodnutí okresního úřadu ve smyslu
ustanovení §24 odst. 2 správního řádu. Skutečnost formálního ohlášení změny trvalého
pobytu a popsaný přístup stěžovatele (zejména odmítnutí přebírat zásilky na pracovišti) soud
s přihlédnutím ke všem okolnostem této konkrétní věci vnímá jako účelovou snahu
stěžovatele o ztížení, resp. znemožnění doručení úředních zásilek v této věci. Takovýto
přístup Nejvyšší správní soud nemůže akceptovat, a to již z toho důvodu, že základním
předpokladem efektivního správního řízení je vzájemná součinnost a spolupráce správních
orgánů a účastníků řízení. Právě ve smyslu tohoto základního principu je nutno vidět
a hodnotit konkrétní počínání účastníků řízení. Rovněž v tomto směru je totiž nutno spatřovat
praktické naplnění smluvního pojetí státu, představujícího konsensuální průmět přesvědčení
občanů o nutnosti existence této instituce k ochraně základních práv a svobod. Ve svých
důsledcích by se totiž toto základní paradigma jevilo jako zcela neefektivní, pakliže by v praxi
bylo připuštěno zneužívání jednotlivých procesních institutů k obcházení a k cíleným
obstrukcím, v konečném výsledku znemožňujícím faktické působení práva.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud shledal, že nebyl dán zákonný důvod
k odmítnutí žaloby krajským soudem pro předčasnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s., neboť z obsahu správního spisu je zřejmé, že se stěžovatel na adrese
D. 880, kam mu bylo předmětné rozhodnutí okresního úřadu doručováno, v rozhodné době
skutečně fakticky zdržoval. Správní orgán přitom pečlivě zkoumal materiální okolnosti
aplikace citovaného ustanovení správního řádu, když např. dotazem na personální oddělení
zaměstnavatele stěžovatele zjistil, že stěžovatel v rozhodné době do práce docházel, nečerpal
dovolenou a nebyl ani v pracovní neschopnosti, takže nebyl dán žádný důvod k domněnce,
že se v době doručování v místě svého stálého bydliště nezdržoval.
Zároveň Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu podle hlavy II dílu 1 s. ř. s. je - mimo jiné - založeno na principu
subsidiarity soudního přezkumu. To znamená, že účinnou žalobu je možno podat až poté,
co jsou marně vyčerpány řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem;
v opačném případě je žaloba nepřípustná [§68 písm. a) s. ř. s.].
V projednávané věci je nicméně patrno, že stěžovatel řádný opravný prostředek
(tzn. odvolání) proti citovanému rozhodnutí okresního úřadu v zákonné lhůtě nepodal,
ačkoliv toto rozhodnutí obsahuje příslušné poučení o možnosti podat odvolání, a v řízení
před krajským soudem napadl žalobou toliko rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Jak vyplývá ze shora předestřené argumentace, předmětné rozhodnutí okresního úřadu nabylo
právní moci a je nutno je považovat za rozhodnutí konečné. Stěžovatel proto nevyčerpal řádné
opravné prostředky k ochraně svých práv a krajský soud tak neměl vytvořen procesní prostor,
aby se mohl meritorně zabývat podanou žalobou.
Proto Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. dospěl
k závěru, že kasační stížnost je sice důvodná pro naplnění kasačního důvodu obsaženého
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a proto napadené usnesení krajského soudu zrušil,
protože však v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro odmítnutí návrhu,
současně odmítl žalobu pro nepřípustnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §68 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 12. 2004
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu