ECLI:CZ:NSS:2004:6.A.130.2000
sp. zn. 6 A 130/2000 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Antonína Koukala a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce
V. S., zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem, Brněnská 14, Ústí nad Labem, proti
žalovanému Ministerstvu financí, Letenská 15, 118 10, Praha, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 29. 11. 2000 č. j. 391/91 743/2000,
takto:
I. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 11. 2000 č. j. 391/91 743/2000
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě
řízení částku 5300 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 14. 12. 2000 doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne
18. 12. 2000 v zákonné lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2000
č. j. 391/91 743/2000. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000 č. j. 14019/110/98, kterým bylo
zastaveno řízení ve věci odvolání proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení.
V žalobě žalobce uvádí, že není pravdou, že nepředložil v řízení žádné důkazy ohledně
trvání své podnikatelské činnosti, jak tvrdí žalovaný, žalobce naopak od samého počátku
tvrdil a také dokázal, že jako fyzická osoba nikdy podnikat nepřestal. Dále žalobce uvádí, že
napadené rozhodnutí nevychází ze správně zjištěného skutečného stavu věci a je v rozporu
s právním pořádkem České republiky, zejména s ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb.,
týkajících se způsobu vedení dokazování o lhůtách, o navracení lhůt a o právním hodnocení
zjištěného skutkového stavu. Skutkový stav věci dle názoru žalobce nesmí být v rozporu se
skutečným stavem věci, tak jak byl zjištěn a žalobcem prokázán. V dané věci žalobce
rozhodující skutečnosti prokázal a napadené rozhodnutí je v rozporu se skutečným stavem
věci. Pokud jde o lhůty a průtahy, žalobce připomíná, že napadené rozhodnutí je v rozporu
s ústavním pořádkem České republiky, zejména s Listinou základních práv a svobod, jakož
i příslušnými ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem
žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadané rozhodnutí i rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že s tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě
nesouhlasí, neboť považuje za prokázané, že v případě rozhodnutí
č. j. 9600101606/196921/0562 ze dne 6. 11. 1996 vycházel správce daně ze skutkového stavu
známého v době vydání tohoto rozhodnutí. Stejně tak postupovalo Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem a v odvolacím řízení se vypořádalo se všemi námitkami, které žalobce v odvolání
uvedl. V odvolání ze dne 20. 11. 1996 žalobce uvedl, že se v jeho případě nejedná o ukončení
podnikatelské činnosti, ale o změnu na vyšší formu podnikání, že od 30. 4. 1993 převedl
podnikání společně s veškerým majetkem jako fyzická osoba na společnost s ručením
omezeným a že na základě této skutečnosti předpokládal, že jeho rozhodnutí provozovat
podnikatelskou činnost ve vyšší formě podnikání (jako právnická osoba) nelze kvalifikovat
jako ukončení činnosti a tím porušení ustanovení §28 odst. 7 zákona č. 389/1990 Sb.
Všechny žalobce uplatňované námitky, kterými dokládá své údajné pokračování
v podnikatelské činnosti žalovaný považuje za účelové, protože se jimi snaží přehodnotit stav,
který byl správcem daně věrohodně zjištěn a prokázán a nebylo pochyb o tom, že odpovídá
skutečnosti. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
o zastavení řízení, neboť řízení bylo zastaveno z důvodu nesplnění lhůty pro podání odvolání,
neboť odvolání bylo podáno po zákonné lhůtě dne 18. 11. 1998, zatímco zákonná lhůta marně
uplynula dne 26. 10. 1998. K doručení rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 9. 9. 1998
o nepovolení obnovy řízení přitom došlo právní fikcí dle §17 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. Závěrem žalovaný navrhuje žalobu žalobce zamítnout.
Podáním Vrchnímu soudu v Praze ze dne 3. 8. 2001 žalobce uvedl, že má za to, že
fikci doručení by bylo možné uplatňovat pouze tehdy, pokud by se žalobce zdržoval v místě
svého bydliště a zcela nedůvodně odmítl zásilku převzít, nebo si ji ve stanovené lhůtě
nevyzvedl. Žalobce však byl v rozhodné době mimo bydliště na dovolené, nemohla tedy
nastat fikce doručení dle §17 zák. č. 337/1992 Sb. Žalobce uvádí, že dovolená, nemoc,
či pracovní vzdálení z obvyklého místa bydliště jsou i ve věci daňového řízení právně
relevantní. Žalobce poukazuje na to, dotčené orgány, zejména žalovaný, nezjistily v tomto
směru správně a úplně skutečný stav věci, což jim zákon ukládá, a v důsledku toho došlo
k vydání napadeného rozhodnutí. Žalobce současně přikládá listiny, kterými prokazuje, že
žalovaný a jemu podřízené orgány věděly, že v době před vydáním napadeného rozhodnutí
skutečnost, že byl v té době mimo své bydliště, uplatnil. Dále žalobce listinami dokládá
existenci osob, s nimiž dovolenou trávil, a listem vlastnictví existenci nemovitosti, kde
dovolenou trávil.
V replice ze dne 3. 8. 2001 žalobce uvedl, že v době od 7. 9. do 5. 10. 1998 byl na
dovolené u svého bratra Antonína Soukupa. Žalobce cituje platnou právní úpravu doručování
písemností do vlastních rukou poplatníků správcem daně a namítá, že výklad slov „ačkoliv se
v místě doručování zdržuje“, nemůže být jiný než ten, že zákon vyžaduje a předpokládá, že
adresát se v době doručování zásilky na dané adrese skutečně zdržuje a že tam, kde se má
doručovaná písemnost doručit, jen nebyl zastižen. Zdržování se v místě doručení v podstatě
znamená, že se adresát každodenně vrací do místa svého bydliště, což by ovšem bylo
vyloučeno, pokud by byl v době doručení např. v nemocnici, na dovolené. Citované
ustanovení sleduje, aby se adresát ještě týž den dozvěděl o doručení a mohl si zásilku včas
vyzvednout a dozvědět se její obsah. To by nebylo možné, kdyby nebyl v místě doručení
přítomen, poněvadž by se mu tím ztěžovalo, ne-li znemožňovalo, provést procesní úkony. Je
tedy nutné považovat náhradní doručení za bezvadné jen potud, pokud se adresát v místě
doručení zdržuje, což znamená, že jeho nepřítomnost v době doručování byla jen přechodná,
případně dočasná. Náhradní doručení rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení nelze tedy
považovat za bezvadné, neboť chybí základní předpoklad takového doručení, tj. zdržování se
žalobce v místě doručování zásilky. Protože tedy rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení
nebylo žalobci doručeno, chybí jeden ze základních zákonných předpokladů zastavení řízení
podle §48 odst. 5 věty čtvrté, zák. č. 337/1992 Sb. Žalovaný dle názoru žalobce tedy posoudil
věc po právní stránce nesprávně a žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil,
a stejně tak rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (z žaloby a podání žalobce ze
dne 15. 5. 2003 je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97 –
pozn. soudu), protože je založeno na nesprávném právním posouzení věci.
V dalším podání k Nejvyššímu správnímu soudu ze dne 15. 5. 2003 označeném také
jako replika, žalobce v podstatě opakuje své stanovisko uvedené v replice ze dne 3. 8. 2001.
Dále žalobce poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 306/94
a rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 38 Ca 340/95. Žalobce namítá, že jelikož tedy
rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení nebylo žalobci doručeno, nebylo možné řízení dle §27
odst. 1 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb. zastavit. Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem z 9. 9. 1998,
č. j. 14473/110/97 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
K výzvě soudu žalobce uvedl, že souhlasí, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení
jednání a že nenamítá podjatost vůči žádnému členů senátu. Žalovaný se v tomto smyslu
k výzvě soudu nevyjádřil.
Ze správního spisu, který předložil žalovaný, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Finanční úřad v Litoměřicích rozhodnutím ze dne 6. 11. 1996
č. j. 9600101606/196921/0562 rozhodl o vrácení odkladu placení daně z příjmů obyvatelstva
za rok 1991 a 1992, celkem ve výši 388 159 Kč, neboť žalobce ukončil svou podnikatelskou
činnost a nepokračoval tedy v provozování podnikatelské činnosti alespoň po dobu dvou let
následujících po roce, v němž bylo žalobci placení daně odloženo, jak mu ukládá §28 odst. 7
zák. č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva.
Dne 20. 11. 1996 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu
v Litoměřicích ze dne 6. 11. 1996, č. j. 9600101606/196921/0562 o vrácení odkladu placení
daně z příjmů obyvatelstva ze rok 1991 a 1992.
Rozhodnutím ze dne 18. 3. 1997 č. j. 2688/120/97 Finanční ředitelství v Ústí nad Labem
odvolání žalobce zamítlo, neboť žalobce v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok
1993 uvedl, že činnost ukončil dne 30. 4. 1993, od té doby činnost jako fyzická osoba
nevykonával a pro účely osvobození dle §28 odst. 7 zák. č. 389/1990 Sb. jej nelze považovat
za fyzickou osobu, která je po splnění dalších podmínek od povinnosti doplatit odklad daně
z příjmů osvobozena, protože porušil jednu z podmínek tohoto ustanovení.
Dne 14. 5. 1997 podal žalobce žádost o povolení obnovy řízení, které bylo ukončeno
pravomocným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j. 2688/120/97.
V žádosti uvedl, že za zdaňovací období roku 1995 podal daňové přiznání k dani z příjmu
fyzických osob, ale neuvedl v něm žádné příjmy a výdaje z podnikání dle §7 zákona o dani
z příjmů, protože se domníval, že tím, že v roce 1994 nedosáhl žádných zdanitelných příjmů
z podnikání, vlastně jako fyzická osoba v tomto roce nepodnikal. Nadále ale vykonával
činnosti, které vedly k zajištění, dosažení a udržení příjmů, jen nebyly fakticky v roce 1994
dosaženy. Jednalo se o nakládání s majetkem fyzické osoby zahrnutým v obchodním majetku
pro výkon podnikatelské činnosti, získaným nejen z prostředků odkladu, který nadále
zajišťuje příjmy. Za rok 1995 byly tyto příjmy přiznány v daňovém přiznání k dani z příjmu
fyzických osob omylem jako příjmy §9 zákona o dani z příjmu. Tyto výše uvedené
skutečnosti si žalobce uvědomil až po konzultaci zamítnutého odvolání s odborníky.
Dne 16. 6. 1997 vyzval Finanční úřad v Litoměřicích žalobce k předložení důkazních
prostředků k žádosti ze dne 21. 5. 1997. Dne 30. 6. 1997 žalobce k výzvě k důkazu předložil
nájemní smlouvu č. 02/92, nájemní smlouvu č. 01/94, nájemní smlouvu č. 02/93, nájemní
smlouvu č. 02/94.
Dne 9. 9. 1998 Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím č. j. 14473/110/97
nepovolilo obnovu řízení s odůvodněním, že nově navrhované důkazy, které mohl poplatník
uplatnit v řízení již dříve, důvod pro obnovu řízení nezakládají. Důvody, na základě kterých
rozhodl odvolací orgán o zamítnutí odvolání, byly jiné než ty, které žalobce uvedl v žádosti
o obnovu řízení. Jestliže je žalobce znal a vědomě nebo z nedbalosti je dříve neuvedl, není
možné tuto skutečnost napravit povolením mimořádného opravného prostředku.
Dne 17. 11. 1998 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97. V odvolání žalobce uvádí, že napadené
rozhodnutí je v rozporu s ustanoveními zák. č. 337/1992 Sb., zejména §2 odst. 1, odst. 7
a §54 – 55. Finanční ředitelství vykládá uvedená zákonná ustanovení v neprospěch
odvolatele, i když je mu známo, že skutečný stav věci byl jiný, než jak je zjišťován
v citovaných rozhodnutích. V napadeném rozhodnutí Finanční ředitelství nadsazuje vadně
a formálně zjištěný stav věci stavu věci, jaký existoval a jaký odpovídá skutečnosti. Žalobce
se odvolává také na protokol o ústním jednání Finančního úřadu v Litoměřicích z 12. 8. 1997,
z něhož je výše uvedené zřejmé.
Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2000, č. j. 1419/110/98 Finanční ředitelství v Ústí nad
Labem zastavilo řízení ve věci odvolání proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení
č. j. 14473/110/97 s odůvodněním, že žalobce zmeškal zákonnou lhůtu pro podání odvolání.
Dne 2. 5. 2000 žalobce podal odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem č. j. 14019/110/98 ze dne 19. 4. 2000. Dne 4. 8. 2000 vyzvalo Finanční ředitelství
v Ústí nad Labem žalobce k doplnění tohoto odvolání. Odvolání žalobce doplnil dne
9. 8. 2000 tak, že napadnuté rozhodnutí je v rozporu se zák. č. 337/1992 Sb., jeho vydání
předcházelo vědomé porušení práv žalobce ze strany finančních orgánů. Jedná se o účelové
rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 4 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a se
základními zásadami daňového řízení.
Dne 16. 5. 2000 podal žalobce žádost o navrácení lhůty k podání odvolání proti
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 1998, č. j. 14473/110/97
v předešlý stav. V žádosti uvedl, že v době mezi 7. 9. 1998 až 5. 10. 1998 byl s manželkou na
dovolené a nezdržoval se tedy v místě svého bydliště. Proto jím podané odvolání bylo podáno
opožděně, když napadené rozhodnutí bylo doručeno fikcí dle §17 zák. č. 337/1992 Sb.
Žalobce žádá o navrácení lhůty v předešlý stav, neboť čerpání dovolené je dle zákona
o správě daní a poplatků zvlášť závažným důvodem ve smyslu §14 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 11. 2000, č. j. 391/91743/2000 bylo odvolání
žalobce ze dne 2. 5. 2000, doplněné dne 9. 8. 2000 proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem č. j. 14019/110/98 ze dne 19. 4. 2000 zamítnuto. V odůvodnění napadeného
rozhodnutí žalovaný uvedl, že v dané věci je rozhodující skutečnost, že lhůta pro podání
odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 1998
č. j. 14473/110/97 nebyla splněna. Skutečnost, že bylo rozhodnutí, proti němuž po lhůtě
podané odvolání směřovalo, doručeno právní fikcí, je nepodstatné, neboť tento způsob
doručení je v souladu s ustanovením §17 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., zcela legitimním
způsobem doručováním písemností.
Ve spise je dále založena žádost žalobce ze dne 9. 8. 2000 o obnovu řízení ve věci
rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 6. 11. 1996 č. j. 9600101606/19621/0562
ve znění rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 1997
č. j. 2688/120/97, kterými bylo žalobci uloženo zaplatit správci daně 388 159 Kč na odložené
dani. Podkladem napadených rozhodnutí bylo nesprávné zjištění, že žalobce ukončil
podnikání jako fyzická osoba, a že tedy nesplnil zákonné podmínky pro odklad daně a další
postup dle tehdy platných předpisů. Dne 4. 8. 2000 bylo žalobci doručeno sdělení
živnostenského úřadu ze dne 3. 8. 1996, které osvědčuje, že žalobce nikdy podnikání jako
OSVČ – fyzická osoba ani nepřerušil ani neukončil, zejména ne v době od 1. 1. 1991 do
6. 11. 1996. Toto sdělení živnostenského úřadu je nově najevo vyšlou skutečností, která má
podstatný vliv na rozhodnutí ze dne 6. 11. 1996 a na rozhodnutí navazující.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle
ustanovení §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), postoupena
Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé
dílu prvního s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti žaloby. Konstatoval, že žaloba
je podána včas (napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo žalobci doručeno dne
7. 12. 2002, žaloba byla podána k poštovní přepravě dne 14. 12. 2000), jde o rozhodnutí, proti
němuž je žaloba přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí a došel k závěru, že
žaloba je důvodná.
Nejvyšší správní soud dává žalobci za pravdu v tom, že v dané věci žalovaný při
přezkoumávání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000
č. j. 14019/110/98 pochybil v tom, že nedostatečně zkoumal splnění podmínek, které stanoví
zákon pro doručení písemnosti náhradním způsobem ve smyslu §17 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zák. č. 337/1992“), neboť v řízení nebylo správcem
daně prokázáno, zda se žalobce v době doručování v místě doručení skutečně zdržoval. Závěr
žalovaného i Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o tom, že odvolání žalobce ze dne
17. 11. 1998 bylo podáno opožděně, tedy není dostatečně odůvodněn.
Dle §48 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., lze odvolání podat ve lhůtě třiceti dnů ode dne,
který následuje po doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje, není-li v tomto zákoně
stanoveno jinak.
Dle §31 odst. 8 správce daně prokazuje a) doručení vlastních písemností daňovému
subjektu, b) existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky a nebo právní fikce,
c) existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví
a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, d) existenci
skutečností rozhodných pro uplatnění zákonných sankcí.
Dle §17 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., nebyl-li adresát písemnosti, která má být
doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uloží doručovatel
písemnost v místě příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu
a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do
patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se
příjemce o uložení nedozvěděl.
Dle §17 odst. 5 zák. č. 337/1992 ve znění platném v době doručování písemnosti,
nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se
v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že písemnost přijde
doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li nový pokus o doručení
bezvýsledný, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a příjemce o tom
vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od
uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení
nedozvěděl.
Podmínkou náhradního doručení vždy je, že se adresát v místě doručení zdržuje. Tento
právní termín byl judikaturou vyložen tak, že zdržovat se v místě náhradního doručení podle
§17 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., znamená, že se adresát každodenně vrací do svého bytu
(pracoviště) a jeho nepřítomnost v době doručování byla pouze přechodná, popř. dočasná, což
by bylo vyloučeno, pokud by byl adresát v době doručení např. na dovolené, nebo
v nemocnici, nebo pokud by se do místa bydliště vracel pouze nepravidelně (viz i judikáty
citované v podání žalobce ze dne 15. 5. 2003 – rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem,
ze dne 17. 1. 1994, č. j. 15 Ca 306/94 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 1998,
č. j. 38 Ca 340/95).
Problematikou tzv. náhradního doručování se zabýval i Ústavní soud České republiky,
který ve svém nálezu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 92/01 konstatoval, že aby mohla
právní fikce svůj účel (dosažení právní jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti,
které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn
naplnění fikce konstatovat (viz čl. 2 odst. 2 Listiny , podle něhož lze uplatňovat státní moc jen
v případech a mezích stanoveným způsobem, který zákon stanoví).
Rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení č. j. 14473/110/97 ze dne 9. 9. 1998 bylo
předáno k poštovní přepravě dne 9- 9. 1998. Dne 10. 9. 1998 byl žalobce vyrozuměn
o uložení zásilky na poště a protože si v úložní době patnácti dnů zásilku nevyzvednul,
považoval se poslední den lhůty za den doručení. Vzhledem k tomu, že odvolání proti výše
uvedenému rozhodnutí bylo možné podat ve lhůtě 30 dnů následujícího po dni doručení
rozhodnutí, tedy do 26. 10. 1998, posoudilo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odvolání
podané dne 18. 11. 1998 jako opožděné a řízení zastavilo.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že Finanční
ředitelství v Ústí nad Labem nemělo z důvodu opožděného odvolání řízení dle §27 odst. 1
písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., zastavit, jak učinilo svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2000,
č. j. 14019/110/98, nýbrž s ohledem na speciální právní úpravu řízení o odvolání v daňovém
řízení dle §49 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., mělo odvolání zamítnout. S ohledem na
skutečnost, že proti rozhodnutí o zastavení řízení dle §27 odst. 1 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., je přípustné odvolání stejně jako proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání dle §49 odst. 2
zák. č. 337/1992 Sb., Nejvyšší správní soud tuto vady řízení nepovažuje za podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Žalobce zrušení tohoto
rozhodnutí přitom v žalobě nenavrhoval.
Žalobce dne 2. 5. 2000 podal odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem č. j. 14019/110/98 ze dne 19. 4. 2000, kterým bylo řízení pro opožděnost podání
zastaveno. Poté dne 16. 5. 2000 podal žalobce k témuž orgánu, pod stejným číslem jednacím
k témuž rozhodnutí žádost o navrácení lhůty v předešlý stav. V žádosti uvedl, že v době mezi
7. 9. 1998 až 5. 10. 1998 byl s manželkou na dovolené a nezdržoval se tedy v místě svého
bydliště. Proto jím podané odvolání bylo podáno opožděně, když napadené rozhodnutí bylo
doručeno fikcí dle §17 zák. č. 337/1992 Sb. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem mělo tedy
dostatek informací o tom, že žalobce namítá svou nepřítomnost v místě bydliště v době
doručování písemnosti. Na tom nic nemění skutečnost, že Finanční ředitelství v Ústí nad
Labem vyzvalo žalobce dne 4. 8. 2000 k navržení důkazních prostředků, a že žalobce v tomto
smyslu důkazy nenavrhl. Z podání dne 16. 5. 2000 je zřejmé, že žalobce namítal svou
nepřítomnost v místě bydliště v době doručování písemnosti, a že k důkazu uvádí osoby, které
mohou tuto skutečnost potvrdit. Povinností Finančního ředitelství v Ústí nad Labem tedy bylo
dle §31 odst. 8 písm. a), b), zák. č. 337/1992 Sb., zkoumat, zda byly splněny podmínky pro
náhradní doručení písemnosti, a za tím účelem zjišťovat, zda se žalobce v místě doručení
zdržoval, neboť důkazní břemeno má s ohledem na cit. ust. zák. č. 337/1992 Sb. správce daně.
Z obsahu podání – žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav ze dne 16. 5. 2000 jsou mimo
tvrzené skutečnosti o nepřítomnosti žalobce v místě doručování zřejmé i důkazy, které
žalobce k prokázání těchto skutečností navrhuje, a to výslech příbuzných, s nimiž v té době
trávil dovolenou. Není přitom rozhodné, jak je podání žalobce označeno, když jeho obsahem
jsou nepochybně tvrzení doplňující odvolání žalobce ze dne 2. 5. 2000 a je podáno ještě před
výzvou správce daně k doplnění odvolání. Podání je přitom označeno stejným číslem
jednacím jako odvolání ze dne 2. 5. 2000 a taktéž označuje odvoláním napadené rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2000.
Dle §50 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené
rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Vyjdou-li při přezkoumávání najevo
skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí, lze
k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Tím spíše je pak žalovaný povinen přihlédnout při
rozhodování ke skutečnostem, které žalobce v průběhu řízení uplatnil, ať už jsou obsahem
jakkoliv označeného podání v dané věci. Takovými skutečnostmi jsou tvrzení a navrhované
důkazy uplatněné žalobcem v jeho podání ze dne 16. 5. 2000 označené jako žádost
o navrácení lhůty v předešlý stav, které bylo součástí správního spisu a žalovanému byl jeho
obsah tedy znám. To ostatně dokládá skutečnost, že žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvádí, že žalobce namítá, že byl v době jeho doručování písemnosti na dovolené.
Tato skutečnost mohla být žalovanému známa pouze z cit. podání žalobce ze dne 16. 5. 2000,
ve kterém žalobce současně označuje důkazy k prokázání svých tvrzení. Nelze tedy přijmout
argument žalovaného, že žalobce svá tvrzení nijak důkazně nedoložil, tím spíše, že dle výše
cit. §50 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., odvolací orgán může v rámci odvolacího řízení
výsledky daňového řízení doplnit.
Protože žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že lhůta pro podání odvolání nebyla
splněna, a Finanční ředitelství v Ústí nad Labem tedy při vydání odvoláním napadeného
rozhodnutí nepochybilo, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného
není správné, když zjištění učiněná žalovaným jsou nedostatečná, aby z nich bylo možno
učinit závěr o naplnění zákonných podmínek pro doručování písemností náhradním způsobem
dle §17 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., a tím i o opožděnosti odvolání. Napadené rozhodnutí
není ani v souladu s §50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., který stanoví, že v odůvodnění se musí
odvolací orgán vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými. Žalovaný se však zejména
námitkami žalobce týkajícími se náhradního doručení nezabýval, když v odůvodnění svého
rozhodnutí pouze uvedl, že v dané věci je rozhodující skutečnost, že lhůta pro podání
odvolání nebyla splněna, a že způsob doručení právní fikcí je nepodstatný, neboť tento způsob
je v souladu s §17 odst. 5 legitimním způsobem doručování písemností. Rozhodnutí
žalovaného je tedy v rozporu s §17 odst. 5, §31 odst. 8, §48 odst. 5, §49 odst. 2 písm. b),
§50 odst. 3, a §50 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb.
Soud na základě shora uvedeného napadené rozhodnutí dle §78 odst. 1 s. ř. s. pro
vady řízení zrušil, když dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí není správné, neboť
zjištění učiněná žalovaným jsou nedostatečná pro posouzení, zda odvolání podané žalobcem
je opožděné. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána proti rozhodnutí žalovaného
o zamítnutí odvolání, kterým bylo potvrzeno, že odvolání proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem bylo podáno opožděně, soud přezkoumával napadené rozhodnutí
a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o zastavení řízení, nezabýval se však již
tím, zda byly či nebyly dány zákonné důvody pro povolení obnovy řízení, které bylo
rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zastaveno. Vzhledem k tomu, že
žalobce výslovně souhlasil, aby ve věci bylo rozhodnuto bez jednání, a žalovaný k výzvě
soudu nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, soud nenařizoval jednání (§51
odst. 1 s. ř. s.).
Úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.), proto soud
uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 5300 Kč, tj. za zaplacený soudní poplatek
1000 Kč a 4300 Kč odměna zástupci žalobce (4 úkony po 1000 Kč – převzetí, žaloba, dvakrát
replika a 4 x paušál 75 Kč) podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Soud proto uložil žalovanému uhradit
žalobci částku 5300 Kč k rukám jeho právního zástupce v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 1. 2004
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu