ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.119.2004
sp. zn. 2 Afs 119/2004 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Mgr. Z. K.,
zastoupené JUDr. Vendulou Flajšhansovou, advokátkou se sídlem Lochotínská 18, Plzeň,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2004,
sp. zn. 30 Ca 84/2003,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 30 Ca 84/2003,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojila
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým soud zamítl její žalobu
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni (dále též „žalovaný“) ze dne 11. 4. 2003,
č. j. 11707/120/2002. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Plzni ze dne 4. 11. 2002, č. j. 282566/02/138512/2477, kterým finanční
úřad nevyhověl žádosti stěžovatelky o vrácení přeplatku na dani z příjmu právnických osob.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a namítala
tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Stěžovatelka tvrdila, že právní názor obsažený v napadeném rozsudku nerespektuje
rovné postavení účastníků konkursního řízení a bezdůvodně vychází z přednostní aplikace
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků před použitím zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, byť oba zákony jsou převážně procesní povahy. Proto se stěžovatelka
domnívala, že správce daně i žalovaný postupovali nezákonně, neboť porušili ustanovení
§14 odst. 1 písm. a), i) a §33 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991 Sb.
Proto stěžovatelka navrhla napadený rozsudek krajského soudu zrušit.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah rozhodnutí,
které v této věci vydal, s napadeným rozsudkem krajského soudu se ztotožnil a navrhl kasační
stížnost zamítnout.
II.
Z obsahu předmětného správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil,
že přípisem ze dne 25. 10. 2002 stěžovatelka požádala o vrácení daňových přeplatků na daň
z příjmů právnických osob.
Finanční úřad v Plzni shora citovaným rozhodnutím ze dne 4. 11. 2002 této žádosti
nevyhověl, neboť zjistil, že vykázaný přeplatek na předmětné dani ve výši 59 980 Kč
nelze vrátit z důvodu existence nedoplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 37 236 Kč,
na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 17 032 Kč
a na pokutách ve výši 12 800 Kč. Požadovaný přeplatek proto byl převeden na uvedené
nedoplatky podle ustanovení §64 zákona č. 337/1992 Sb.
Finanční ředitelství v Plzni zmíněným rozhodnutím ze dne 11. 4. 2003 zamítlo
odvolání proti citovanému rozhodnutí finančního úřadu.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí
žalovaného, přičemž v odůvodnění rozsudku zejména odkázal na stanovisko pléna Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 4. 2004.
III.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že o předmětné kasační stížnosti již jednou rozhodl,
a to tak, že ji rozsudkem ze dne 27. 10. 2004, č. j. 2 Afs 119/2004 - 71, jako nedůvodnou
zamítl. Přitom vycházel především z právního názoru obsaženého ve stanovisku pléna
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004 stanovisko (č. 215/2004 Sb. NSS),
jehož ratio decidendi je založeno na úvaze, že „daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu
jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, to jest není-li evidován na žádném
z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné,
zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu. Postup správce daně není
nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení
stanovenými daňovými předpisy.“
IV.
Tento rozsudek Nejvyššího správního soudu byl nicméně následně napaden ústavní
stížností, které Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 38/05, vyhověl
a citovaný rozsudek zrušil. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu vyjádřil právní názor,
že „při řešení určující otázky, tj. vzájemného vztahu ust. §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11
a §64 zákona o správě daní a poplatků a §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání,
je třeba mít na zřeteli především ústavní úpravu základních práv tak, jak to odpovídá
požadavku úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu
(čl. 1 odst. 1 Ústavy), přičemž ze souvisejícího čl. 1 Listiny plyne primát základních práv
a svobod, primát jednotlivce před státem. Ten je pak třeba respektovat i při střetu základních
práv s obecným zájmem státu. Lze na tomto místě také odkázat zejména na nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4/97, III. ÚS 129/98, III. ÚS 257/98 a III. ÚS 765/02,
v nichž se tento soud vyjádřil o vyzařujícím působení Ústavy celým právním řádem tak,
že „jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její
,prozařování‘ celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv
a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí
státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení
bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů resp. orgánů veřejné
moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.“
Vlastnické právo, jako právo základní, které je třeba mít při posuzování daného problému
na mysli, je chráněno článkem 11 Listiny. Podle jeho odstavce 1, věty prvé a druhé,
má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu. Z uvedené ústavní normy žádnou interpretací nelze dovodit zvýšenou ochranu práv
státu jako vlastníka, kterého v daňových věcech reprezentuje správce daně. Výklad zastávaný
správními soudy v posuzované věci však ve svých důsledcích stát, resp. správce daně,
oproti jiným vlastníkům - v případech vyhlášených konkursů v úvahu přicházejících
jako konkursní věřitelé - zvýhodňuje a de facto mu přiznává privilegované postavení.
...V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že ve shodě s názorem Nejvyššího soudu,
vyjádřeným v jeho rozhodnutí publikovaném pod č. 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, zastává názor, že nárok na vrácení přeplatku daně (nebo nárok na vrácení
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty) považuje za pohledávku úpadce
za jeho dlužníkem tj. státem reprezentovaným správcem daně. Přitom, a to opět ve shodě
s názorem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 20/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje takové pohledávky úpadce za součást majetku
jeho konkursní podstaty a nesdílí tedy závěry Stanoviska pléna Nejvyššího správního soudu
ani v té jeho části, v níž s odkazem na povahu nároku daňového subjektu na vrácení přeplatku
na dani nepřipouští možnost jeho zařazení do konkursní podstaty. S ohledem na článkem
11 odst. 1 Listiny stanovenou záruku stejné ochrany vlastnických práv různých vlastníků
tak závěr, že by vlastnickému právu jednoho z věřitelů téže třídy, byť se jednalo o stát, byla
poskytována ochrana zvýšená, připustit nelze.“
V.
Nejvyšší správní soud, respektujíc dle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závaznost rozhodnutí
Ústavního soudu, proto napadený rozsudek krajského soudu s odkazem na shora uvedený
právní názor Ústavního soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.), neboť se v něm krajský
soud - vycházejíc ze shora zmíněného stanoviska Nejvyššího správního soudu - dopustil
protiústavnosti (a maius ad minori nezákonnosti) při výkladu vztahu mezi citovanými
ustanoveními daňového řádu a zákona o konkursu a vyrovnání.
Krajský soud je proto v dalším řízení vázán shora vysloveným právním názorem
Ústavního soudu, který je v této projednávané věci povinen převzít a akceptovat
rovněž Nejvyšší správní soud (§110 odst. 3 s. ř. s.). To konkrétně především znamená,
že krajský soud musí v dalším řízení a rozhodování respektovat právní názor, že ustanovení
§14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštní právní normou, zakotvující
nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních
pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou,
obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů
řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu