ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.154.2004
sp. zn. 2 Afs 154/2004 - 98
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. IV, s. r. o.,
zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad
Labem, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
12. 7. 2004, sp. zn. 15 Ca 28/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým soud odmítl jeho žalobu
napadající rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem („žalovaný“) ze dne
19. 12. 2003, č. j. 17914/150/2003. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
proti zajišťovacímu příkazu, vydanému Finančním úřadem v Žatci dne 27. 10. 2003,
č. j. 47665/03/203970/6693.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje – byť nikoliv výslovně - důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Stěžovatel
argumentuje prostřednictvím čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tvrdí,
že citovaným zajišťovacím příkazem bylo významně zasaženo jeho vlastnické právo,
takže není možno vyloučit jeho soudní přezkum. Stěžovatel rovněž poukazuje na zásadu
in dubio pro mitius, používanou ve své rozhodovací činnosti rovněž Ústavním soudem ČR.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že souhlasí s právním
názorem krajského soudu obsaženým v odůvodnění napadeného usnesení, neboť vydání
zajišťovacího příkazu předpokládá, že zajišťovaná daň není dosud splatná nebo není dosud
stanovena a jedná se tak o dočasné rozhodnutí, omezující dispozici stěžovatele
s jeho majetkem, aniž zasahuje do výkonu jeho vlastnického práva.
Proto žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního a správního spisu
především konstatuje, že Finanční úřad v Žatci zajišťovacím příkazem ze dne 27. 10. 2003,
č. j. 47665/03/203970/6693, podle ustanovení §71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků stěžovateli přikázal zajistit ve prospěch správce daně daň z příjmu právnických
osob a daň z přidané hodnoty v celkové výši 4 544 721 Kč. V odůvodnění rozhodnutí správce
daně uvedl, že z dražební vyhlášky je zřejmé, že stěžovatel prodává veškeré své nemovitosti
a vzniká tak důvodná obava, že úhrada doměřené daně bude v době její splatnosti
a vymahatelnosti nedobytná. Navíc stěžovatel své daňové povinnosti nehradil a muselo
proto v minulosti dojít k exekuci přikázáním pohledávky.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 19. 12. 2003,
č. j. 17914/150/2003, zamítlo odvolání proti citovanému zajišťovacímu příkazu,
jelikož se ztotožnilo s názorem správce daně, že stěžovatel činí kroky k prodeji
svého majetku, přičemž již z minulosti je známá jeho špatná platební morálka při placení
daňových povinností.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele
podle ustanovení §70 písm. b) ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s., protože shledal,
že zajišťovací příkaz představuje rozhodnutí předběžné povahy, vyloučené ze soudního
přezkumu. Jeho účelem je totiž ve prospěch správce daně zajistit příslušnou finanční částku
k provedení budoucího konečného rozhodnutí o daňové povinnosti, tzn. jedná se toliko
o prostředek poskytující v odůvodněných případech záruku, že daňový poplatník splní
svou povinnost uhradit daň. Nezasahuje tak do vlastnického práva ve smyslu
čl. 11 odst. 5 Listiny.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
V souladu s citovaným ustanovením §109 s. ř. s. se proto Nejvyšší správní soud v dalším
omezil toliko na přezkum zákonnosti odmítnutí předmětné žaloby krajským soudem
napadeným usnesením, když neshledal existenci zmatečnosti soudního řízení ani vady,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, příp. nepřezkoumatelnost
napadeného usnesení ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení.
Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel zejména
z ustanovení §70 písm. b) s. ř. s., které bylo v daném případě krajským soudem aplikováno.
Podle tohoto ustanovení „jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu
předběžné povahy.“ Pro stručnost je přitom nutno odkázat na dosavadní správní judikaturu,
podle které zajišťovací příkaz podle ustanovení §71 zákona č. 337/1992 Sb. je rozhodnutím
předběžné povahy, neboť jde o dočasný prostředek k zajištění účelu daňového řízení
(č. 143/2004 Sb. NSS). Od tohoto právního názoru Nejvyšší správní soud neshledal racionální
důvod se v této věci odchýlit.
Pokud stěžovatel argumentuje ústavně právní rovinou této problematiky a tvrdí,
že zajišťovacím příkazem dochází k zásahu do ústavně zakotveného základního práva
(vlastnictví) a proto podle čl. 36 odst. 2 Listiny nelze vyloučit soudní přezkum, je nutno
poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/99 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 16,
str. 135 a násl.). Tímto nálezem byl zamítnut návrh na zrušení tehdy platného ustanovení
§248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle něhož soudy nepřezkoumávaly „rozhodnutí správních
orgánů předběžné povahy“, tzn. jednalo se o obdobnou zákonnou dikci jako u stávajícího
ustanovení §70 písm. b) s. ř. s. Argumentace Ústavního soudu byla založena na myšlence,
že vyloučením soudního přezkumu správních rozhodnutí předběžné povahy nedochází
k dotčení podstaty čl. 36 odst. 2 Listiny, jelikož „právo fyzické a právnické osoby na soudní
ochranu je dostatečně zajištěno tím, že je v pravomoci soudů přezkoumávat rozhodnutí
správních orgánů, které mají povahu rozhodnutí konečného.“
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že citované ustanovení s. ř. s. prochází i testem
ústavnosti a pokud tedy bylo v projednávané věci aplikováno v souladu se svým smyslem
a výslovnou dikcí, nelze v napadeném usnesení krajského soudu shledat ani protiústavní zásah
do právní sféry stěžovatele.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu