ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.200.2004
sp. zn. 2 Afs 200/2004 - 165
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J.H.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šebánkem, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339
proti žalovanému Celnímu ředitelství České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích,
Kasárenská 6, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 25. 8. 2004, č. j. 10 Ca 58/2004 - 130,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2004,
č. j. 10 Ca 58/2004 - 130 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2004,
č. j. 10 Ca 58/2004 - 130, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti dvanácti rozhodnutím
žalovaného ze dne 20. 2. 2004, a to č. j. 1661/02-01, č. j. 1662/02-01, č. j. 1663/02-01,
č. j. 1664/02-01, č. j. 1665/02-01, č. j. 1666/02-01, č. j. 1667/02-01, č. j. 1668/02-01
č. j. 1669/02-01, č. j. 1670/02-01, č. j. 1671/02-01 a č. j. 1672/02-01, jimiž bylo rozhodnuto
o odvoláních podaných proti rozhodnutím Celního úřadu ve Strážném ze dne 4. 12. 2001,
č. j. 1474/01-0326-01 až č. j. 1485/01-0326-01 vyměřujícím mu dlužné clo a daně
v souvislosti s dovozy benzínu euro super A2 ze Spolkové republiky Německo v období
od května do října roku 2000.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a v nesprávném posouzení
vad správního řízení spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, pro které měl
soud napadená rozhodnutí zrušit. Konkrétně podle názoru stěžovatele soud nesprávně
posoudil ust. §50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád)
ve vztahu k žalobní námitce, že odvolací orgán věcně vůbec nerozhodl o odvolacích
námitkách a změny, které v jednotlivých rozhodnutích učinil, byly pouze úpravou textace
tak, aby rozhodnutí odpovídala zákonu. Postup odvolacího orgánu spíše odpovídal
ust. §56 odst. 3 daňového řádu, tedy opravě zřejmých nesprávností. Konstatování, že ostatní
ustanovení napadených rozhodnutí zůstávají beze změny, nelze považovat za výrok zamítající
odvolání, a tudíž za věcné odmítnutí odvolání. Rozhodnutí žalovaného tak neodpovídají
zákonným možnostem rozhodnutí o odvolání, formulace o ponechání ustanovení rozhodnutí
beze změny je konstatováním určitého stavu, který by mohl odpovídat různým situacím,
nikoliv tomu, že takto bylo rozhodnuto o odvolání. Pokud soud toto považoval za rozhodnutí
o odvolání, jde o chybné právní posouzení.
Soud také nesprávně vyložil pojem celního dluhu ve smyslu §239 zákona
č. 13/1993 Sb., celního zákona. Bagatelizoval definici tohoto pojmu uvedenou v §2 písm. i)
celního zákona, z níž vyplývá, že celním dluhem nelze rozumět povinnost platit příslušné
daně či poplatky, což nelze dovodit ani z toho, že celní orgán je při dovozu zároveň správcem
daně z přidané hodnoty a spotřební daně. Takových ustanovení je v celním zákoně více
(např. §323 odst. 1 modifikující pojem celního dluhu pro účely zajištění daňové a poplatkové
povinnosti a promlčení práva daně a poplatky při dovozu vymáhat). Výklad pojmu celní dluh
nerespektující definici §2 písm. i) celního zákona je nepřípustně extenzivním výkladem
a zásahem do zásad stanovených Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2). Odkaz
na ust. §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 587/1992 Sb. a §43 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb.
je zcela nepřípadný, neboť tato ustanovení se vztahují jen k okamžiku vyměření daní
a na definici celního dluhu nemají žádný vliv, a to ani ve vztahu k §239 odst. 4 celního
zákona.
Nesprávné bylo i právní posouzení skutkového stavu jako nezákonného dovozu,
což souvisí i se skutečností, že skutkový stav byl nedostatečně zjištěn. Za nezákonný dovoz
podle §239 odst. 1 celního zákona byl dovoz označen pro rozpor s ust. §80 celního zákona,
když stěžovatel jako osoba dopravující přes státní hranici nepřihlásil zboží a nepředložil
ho s doklady celnímu úřadu. Porušení této povinnosti dovozují celní orgány z toho,
že k dovozu doklady nemají a z toho, že je stěžovatel na výzvu nepředložil. To ale učinit
nemohl, neboť část dokladů, které mu celník vrátil, předal na území České republiky svému
zaměstnavateli. Tyto celní doklady přitom před propuštěním na území republiky obstaral
buď sám jednatel zaměstnavatelské společnosti nebo pan Š. jako osoba
k tomu zaměstnavatelem zmocněná. Soud stejně jako správní orgány zcela ignorují
skutečnost, že ve všech případech byly cisterny propuštěny celními orgány
a že tedy stěžovatel svou povinnost splnit musel (jinak by cisterny propuštěny nebyly).
Skutečnost propuštění zboží vylučuje nesplnění povinnosti podle §80 odst. 1 celního zákona,
a tedy kvalifikaci dovozu jako nezákonného. Na tom nemůže nic změnit ani hypotetická
eventualita falešných dokladů, které byly celním orgánem zničeny - to by nemohlo jít k tíži
stěžovatele, který o ničem takovém nevěděl.
Stěžovatel se v žalobě dovolával nálezů Ústavního soudu ČR s cílem dovodit
nesprávnost formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona. Soud
se s tím vypořádal jen poukazem na odlišnosti řešených případů. Stěžovatel i nadále
upozorňuje na nepřípustnost rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a logiky hodnocení nerespektující zjevná fakta. Soud také neprovedl navržené
důkazy potřebné k hodnocení vznesených námitek.
Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření označil svá odvolací rozhodnutí za odpovídající
ust. §50 odst. 6 daňového řádu, text prvostupňových rozhodnutí byl změněn
tak, aby byl přesný a úplný. Při výkladu pojmu celního dluhu stěžovatel zcela pomíjí
ust. §42 zákona č. 588/1992 Sb., podle něhož se pro vyměření daně z přidané hodnoty
při dovozu zboží uplatňují ustanovení celních předpisů, tedy též ustanovení
o tom, kdo je dlužníkem, resp. plátcem DPH. Obdobně stěžovatel nepřihlíží k ust. §3 zákona
č. 587/1992 Sb. stanovícímu povinné placení spotřební daně při dovozu. Kasační
stížností je opětovně tvrzeno, že celní úřad zboží na území České republiky zboží propustil
a že na tom nic nemění skutečnost, že doklady doprovázející zboží mohly být falešné.
Na takovou argumentaci nelze přistoupit, neboť by jí byla založena obecná legalizace zboží
dopraveného do ČR na nepravé nebo falešné doklady. Takový dovoz je vždy dovozem
nezákonným se všemi důsledky z toho vyplývajícími (§80 odst. 1 celního zákona).
Za doklady vztahující se k dovozu lze považovat jen doklady pravé a takové předloženy
nebyly, což plyne z jejich absence v evidencích celního úřadu, z neexistence v evidencích
spedičních společností a z nepředložení účastníkem řízení na výzvu celních orgánů.
Propuštění zboží obchodní povahy do deklarantem navrženého režimu je navíc spjato
s vydáním písemného rozhodnutí celními orgány. Stěžovatel nevyužil opakované možnosti
doložení svých tvrzení důkazy a žalovaný opatřil veškeré důkazy, které sám opatřit mohl.
Proto nelze přisvědčit nedostatku skutkových zjištění, zejména když se stěžovatel sám
nevypořádal s povinností tvrzení podle §31 odst. 9 daňového řádu. Z těchto důvodů žalovaný
navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti:
Celní úřad ve Strážném zahájil se stěžovatelem dne 26. 9. 2001 řízení ve věci
vyměření celního dluhu vzniklého nezákonným dovozem zboží – benzínu euro
super A2 v r. 2000 ve dnech 19. 5., 23. 5., 25. 5., 31. 5., 2. 6., 7. 6., 10. 6., 16. 6., 23. 6.,
28. 6., 3. 8. a 19. 10. Současně byl účastník vyzván k vyjádření a poučen o důkazních
možnostech. K tomu sdělil písemně, že mu o nezákonném dovozu zboží není nic známo.
V každém ze spisů jsou založeny kopie německých průvodních dokumentů a kopie protokolu
o výslechu obviněného J.H. sepsaného Krajským úřadem vyšetřování Západočeského kraje
pod ČVS: KVZc-251/20-2000 dne 26. 3. 2001. Do protokolu uvedl, že přepravy benzínu
prováděl jako řidič u firmy F. s. r. o., doklady k nákladu obdržel v německé rafinerii a
předkládal je celníkům. Do protokolu o ústním jednání prováděném celním úřadem se
stěžovatel odvolal na svou výpověď učiněnou v trestním řízení a odmítl dále vypovídat.
K jednotlivým dovozům byla Celním úřadem Strážný vydána dne 4. 12. 2001 rozhodnutí se
shodnými náležitostmi. Rozhodnutí byla označena jako „Rozhodnutí - vydání platebního
výměru, sdělení výše celního dluhu“. V textu byl specifikován dovoz (SPZ auta, celní úřad,
zboží, hodnota zboží) a uvedeno, že zboží bylo dovezeno J.H. jako řidičem dopravce
F. spol. s r. o. v likvidaci v rozporu s ust. §80 - 84 celního zákona, neboť nebylo přihlášeno -
předloženo spolu s doklady k celnímu řízení. Tím vznikl celní dluh podle §239 celního
zákona a dlužníkem je osoba, která zboží dovezla, nezákonného dovozu se zúčastnila a byla
nebo si měla být vědoma nezákonnosti dovozu. Podle §2 odst. 6 daňového řádu za použití
§11 odst. 1 a §323 celního zákona byl vydán platební výměr obsahující vyčíslení cla,
spotřební daně a daně z přidané hodnoty s uvedením splatnosti. Rozhodnutí dále obsahovalo
upozornění na penalizaci a poučení o opravném prostředku. V odvoláních stěžovatel shodně
namítal, že zboží celnímu úřadu vždy přihlásil a důvodem vzniku celního dluhu byla
skutečnost, že se doklady na celnici ztratily. Žalovaný v odvolacím řízení rozhodnutím vyzval
stěžovatele k předložení listinných důkazů na podporu jeho tvrzení; stěžovatel sdělil, že
odbavení neprováděl sám, ale jeho zaměstnavatel, kterému doklady předal. Žalovaný
rozhodnutími ze dne 20. 2. 2004 podle §50 odst. 6 daňového řádu jednotlivá rozhodnutí
celního úřadu změnil následovně: 1) nadpis napadeného rozhodnutí „Rozhodnutí - platební
výměr………“ se nahrazuje textem – Rozhodnutí o vyměření cla a daní, 2) odstavec druhý
začínající slovy „Na základě ustanovení……….uvozující tabulku výpočtu dlužného cla a daní
se nahrazuje tímto zněním: Celní úřad Strážný vydává následující rozhodnutí: V souladu
s ustanovením §56 odst. 1 celního zákona, §5 odst. 1 písm. b) a 22 zákona č. 587/1992 Sb., o
spotřebních daních ve znění platném v době dovozu zboží, a dále §43 odst. 2 a §44 odst. 1
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění platném v době dovozu zboží, se
vyměřuje p. J.H clo a příslušné daně v následující výši:, 3) v tabulce výpočtu dlužného cla a
daní se v řádku označeném „SPD“, sloupci „Sazba“ nahrazuje údaj „10 840“ údajem
10 840/1000 l. Nakonec je ve výrocích odvolacích rozhodnutí konstatováno, že ostatní
ustanovení napadeného rozhodnutí zůstávají beze změn. V důvodech je odkaz na zjištění
získané policejními orgány ve spolupráci s německými státními orgány o dovozech
pohonných hmot do ČR konkrétními vozidly či jejich soupravami. Konkretizovány jsou
jednotlivé dovozy, fotokopie průvodních dokumentů vystavených vývozcem a stvrzených
německými celními orgány. Dále je uveden výsledek výslechu a odkaz na výslech policejními
orgány. Z toho ústí závěr o nezákonném dovozu, při němž nebyly předloženy doklady
Celnímu úřadu Strážný, a o odpovědnosti stěžovatele jako dovozce. Hodnocen je rozpor
v tvrzeních o tom, kdo měl předkládat doklady celnímu orgánu, a skutečnost nedoložení
žádných důkazů k uplatněnému odvolacímu tvrzení. Žalovaný vyloučil možnost ztráty
dokladů na celnici, když ani šetřením u spedičních společností působících na daném
hraničním přechodu nebylo zjištěno, že by o těchto dovozech jednaly a vystavovaly jim
doklady, samostatné vyplnění celních dokladů pak by muselo být spojeno se zajištěním dluhu
vždy vyžadovaném pokud není celní dluh hotově uhrazen, zajištění bylo možné jen
prostřednictvím spedičních společností nebo globálním zajištěním, ani jedno nebylo zjištěno.
S ohledem na skutečnost, že vydaná rozhodnutí plně neodpovídala požadavkům
ust. §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu, byla prvostupňová rozhodnutí podle §50 odst. 6
daňového řádu změněna. Závěrem je dovozena odpovědnost stěžovatele jako společného a
nerozdílného dlužníka.
V žalobě stěžovatel namítal obdobně jako v kasační stížnosti porušení procesních
předpisů žalovaným provedením změny prvostupňových rozhodnutí, nedostatky důkazní
a nevypořádání se s tvrzením, že žalobce zboží na hraničním přechodu celnímu úřadu přihlásil
prostřednictvím jednatele zaměstnavatelské společnosti. Navrhl provedení výslechu svědků,
a to jednatele společnosti, ostatních řidičů dovážejících benzín a celníků konajících
v rozhodných dnech službu na hraničním přechodu a provedení důkazů protokoly o výslechu
těchto svědků z trestního řízení. Brojil proti výkladu pojmu celního dluhu a skutečnosti,
že je označen za dlužníka, kterým byla jeho zaměstnavatelská společnost. K žalobě připojil
kopie protokolů policejních výslechů – ty byly čteny při ústním jednání soudu.
V rozsudku napadeném kasační stížností krajský soud dovodil, že bylo dostatečně
prokázáno uskutečnění dovozů zboží žalobcem co do termínů, druhu zboží a jeho množství,
což ani žalobce nevyvracel. Žalovaný doplnil řízení o sdělení spedičních firem působících
v rozhodné době na hraničním přechodu Strážný s negativním výsledkem a opětovně žalobce
vyzval k doložení jeho tvrzení. Označení žalobce za celního dlužníka odpovídalo
ust. §239 odst. 4 písm. a) celního zákona, skutková zjištění byla dostatečná k závěru
o porušení §80 odst. 1 a §88 písm. a) celního zákona K tvrzení, že doklady odevzdával
celnímu úřadu zástupce zaměstnavatele, poukázal soud na jejich rozpornost a zhodnotil
žalobcem předložené protokoly z výslechů provedených v trestním řízení. K formálním
výhradám proti rozhodnutím žalovaného krajský soud připustil, že při změně pouze některých
částí prvostupňového rozhodnutí a nedůvodných odvolacích námitkách bylo na místě,
aby žalovaný ve zbývajících částech odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil,
ovšem že důsledkem není neurčitost či nesrozumitelnost napadených rozhodnutí,
tudíž formální pochybení nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Prvostupňová rozhodnutí
netrpěla takovými vadami, že by je bylo možno považovat za neplatná, k tomu poukázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2003, č. j. 2 Afs 12/2003 - 216
(publikované pod č. 324 Sb. NSS). Zahrnutí daní pod celní dluh vychází z §323 odst. 1
celního zákona, §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřební dani a §43 odst. 2
zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty; z tohoto hlediska není přiléhavým odkaz
na ust. §2 písm. i) celního zákona. Z těchto důvodů krajský soud žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel uplatňuje kasační důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) s. ř. s., když namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení a dále vady řízení tkvící v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
a nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud nejprve připomíná,
že k této problematice existuje konstantní a poměrně obsáhlá judikatura Ústavního soudu
(viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 337/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, str. 295),
z níž především plyne, že „při stanovení celního dluhu, včetně jeho doměření, nelze stanovit
povinnost k jeho úhradě jen na základě formální aplikace příslušných ustanovení celního
zákona na údaje vyplývající z celního prohlášení řidiči, převážejícímu zboží, když všechny
okolnosti nasvědčují tomu, že to byly jiné osoby, které se dopustily protiprávního jednání,
spočívajícího v nedodání zboží do celního úřadu určení, vyhotovení fiktivního potvrzení
o vývozu zboží za hranice České republiky a předložení jiného zboží k celní deklaraci,
než zboží skutečně dovezeného, majícího za následek vznik celního dluhu.“ Tuto judikaturu
však krajský soud odmítl využít s odkazem na odlišnost případu.
K tomu je nutno uvést, že podle ustanovení §80 odst. 1 celního zákona v rozhodném
znění „nestanoví-li tento zákon nebo mezinárodní smlouva jinak, jsou osoby dopravující
zboží přes státní hranice povinny přihlásit toto zboží a předložit ho spolu s doklady,
které se k němu vztahují, nejbližšímu pohraničnímu celnímu úřadu.“ Podle ustanovení
§239 odst. 1 písm. a) stejného zákona „celní dluh při dovozu vzniká nezákonným dovozem
zboží podléhajícího dovoznímu clu do tuzemska“. Podle odst. 2 téhož ustanovení
se za nezákonný považuje jakýkoliv dovoz zboží v rozporu s ust. §80 - 84 celního zákona
a podle odst. 4 písm. a) téhož ustanovení je dlužníkem osoba, která zboží nezákonně dovezla
(z tohoto ustanovení dovodil postavení stěžovatele jako dlužníka soud i žalovaný,
když ten ovšem v rozhodnutích uváděl více možností, z nichž postavení dlužníka může
plynout). Z citované zákonné úpravy je tedy patrno, že stanovení povinnosti stěžovateli
uhradit předmětný celní dluh může obstát tehdy, jestliže jej lze v tomto konkrétním případě
skutečně považovat za osobu dopravující zboží přes státní hranici.
V daném případě bylo zjištěno, že stěžovatel v postavení zaměstnance (řidiče)
obchodní společnosti do ČR dovážel benzín. Celní orgány stejně jako krajský soud dospěly
k závěru, že zboží skutečně do ČR dovezl stěžovatel, což on sám nepopíral, a toto zboží
nebylo procleno ani nebyla poskytnuta celní záruka či zajištěn celní dluh. K tomu
je však nutno uvést, že podle nálezu sp. zn. II. ÚS 237/02 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 29,
str. 327) „skutečnost, zda stěžovatel jednal vlastním jménem či jménem a ve prospěch
zastoupené osoby, byla pro dané rozhodnutí (poznámka soudu: o stanovení celního dluhu)
klíčová.“
Z obsahu příslušných správních spisů přitom vyplývá (viz rekapitulace provedená
výše), že zákazníkem, který vystupoval v předmětných smluvních vztazích o koupi benzinu,
byla firma Š. anebo fyzická osoba J.Š. [viz německé doklady o vyzvednutí zboží
(Abholausweis); celní dokumentace, kde je uveden příjemce zboží; faktury] a stěžovatel
zde vystupuje toliko jako řidič (viz zmíněné doklady o vyzvednutí zboží,
kde se takto i podepsal). Smluvní vztah mezi uvedenou stranou (stranami) obchodního
vztahu a společností provádějící pro ni přepravu zboží v řízení objasněn nebyl.
I tak je bez jakýchkoliv důvodných pochyb zjevné, že stěžovatel nebyl smluvní stranou
předmětného obchodního vztahu, nebyl ani tím, kdo zboží do ČR přepravoval
(tím byl jeho zaměstnavatel), nýbrž toliko v rámci svého zaměstnaneckého poměru převážel
zboží přes hranice.
Nejvyšší správní soud proto za této skutkové situace zjistil, že je plně aplikovatelný
shora citovaný právní názor Ústavního soudu, že při stanovení celního dluhu nelze určit
povinnost k jeho úhradě jen na základě formální aplikace příslušných ustanovení celního
zákona na údaje vyplývající z celního prohlášení řidiči, převážejícímu zboží, když všechny
okolnosti nasvědčují tomu, že to byly jiné osoby, které se dopustily protiprávního jednání.
Podle ustanovení §2 písm. n) celního zákona je totiž deklarantem osoba, která činí celní
prohlášení vlastním jménem, anebo osoba, jejímž jménem bylo celní prohlášení učiněno,
přičemž podle ustanovení §107 stejného zákona celní prohlášení může učinit
každý, kdo může v souladu s celními předpisy příslušnému celnímu úřadu předložit zboží,
na něž se celní prohlášení vztahuje, nebo zajistí jeho předložení, se všemi doklady,
stanovenými celními předpisy, které upravují režim, do kterého je zboží navrženo (odst. 1),
a každý si může pro celní řízení stanovit zástupce. Zastoupení může být přímé,
jedná-li zástupce jménem a ve prospěch zastoupené osoby, nebo nepřímé, jedná-li zástupce
vlastním jménem ve prospěch zastoupené osoby (odst. 2).
Ze shora provedené deskripce zákonné úpravy je zřejmé, že celním dlužníkem,
tzn. osobou, na níž dopadá povinnost úhrady celního dluhu, je zásadně deklarant. V daném
případě je však zjevné, že stěžovatel deklarantem nebyl a v celé transakci vystupoval
toliko jako zaměstnanec firmy dopravující zboží přes hranici. To znamená, že pouze prováděl
stanovené pracovní úkoly bez toho, že by se na podstatě tohoto obchodu jakkoliv podílel.
Pokud tedy stěžovatel v celním řízení vůbec osobně vystupoval, je zjevné, že tak
nečinil vlastním jménem, nýbrž že pouze zastupoval skutečného deklaranta.
Nejvyšší správní soud tak dospívá k závěru, že byly naplněny oba citované důvody
kasační stížnosti. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení je dána chybnou formální aplikací příslušných ustanovení celního
zákona (zejména §80 a §239), upozaďující nezbytný požadavek nalézání spravedlivého
řešení; a vady správního řízení jsou dány nezjišťováním skutečného deklaranta, ve svém
důsledku vyvolávajícím stav, že skutková podstata, z níž správní orgány vycházely
při stanovení celního dluhu, nemá oporu ve spisech. Jak totiž vyplývá z obsahu soudního
a správních spisů, stěžovatel tvrdil - a v tomto směru vypovídal stejně jako další řidiči firmy
F., že doklady na německé straně hranice vyřizovali řidiči, nicméně poté doklady převzal pan
Ž. (poznámka soudu: jednatel jmenované společnosti) nebo Š. a ti je také vyřizovali. Navíc,
jak vyplývá z výpovědí některých celníků učiněných na Policii ČR (J. B., P. S., Fr. B., J. B.,
M. K., P. D., P. K.), je pro tyto osoby naprosto nepředstavitelné, že by cisternové soupravy
nebyly evidovány u příslušného celního úřadu, a je to možné toliko při nedodržení platných
předpisů a technologického postupu ze strany celního úřadu „po domluvě“ s někým z celníků.
Argumentace celních orgánů v tom smyslu, že stěžovatel neunesl svoje důkazní
břemeno, je proto za této skutkové situace zcela nepřípadná, neboť je zjevné, že s ohledem
na konkrétní okolnosti věci nelze po stěžovateli ani spravedlivě žádat, aby svá tvrzení
prokázal. Je vyloučeno, aby předložil doklady, které podle svého tvrzení i logiky plynoucí
z jeho zaměstnaneckého postavení předal svému zaměstnavateli.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal důvodnou námitku stěžovatele
ohledně tvrzeného porušení ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. a v tomto směru
pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž soud přesvědčivě
vyložil, že změnou některých formulací správní orgán II. stupně nikterak neučinil rozhodnutí
správního orgánu I. stupně neurčitými či nesrozumitelnými. Stejně tak je nadbytečné věcné
řešení kasační námitky pojmu celního dluhu za situace, kdy stěžovatel postavení celního
dlužníka podle názoru Nejvyššího správního soudu vůbec nemá.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto zrušil napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích (§110 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud je v dalším řízení vázán
shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 3 s. ř. s.), tzn. zejména je povinen znovu
posoudit právní otázku vymezení subjektu celního dluhu v daném případě, a to s přihlédnutím
k citované judikatuře Ústavního soudu a v ní obsaženému akcentu na povinnost státních
orgánů nalézat spravedlivá řešení.
Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu