ECLI:CZ:US:2003:4.US.337.02
sp. zn. IV. ÚS 337/02
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 9. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 337/02 ve věci ústavní stížnosti P. J. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 28. 3. 2002 sp. zn. 30 Ca 431/99, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni z 30. 9. 1999 č. j. 7112/1-1115/1/99 a č. j. 7112/1-1115/2/99, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova odvolání proti rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově ze 17. 6. 1999 č. j. 2158900055 a č. j. 2158900056, kterými byl stěžovateli doměřen rozdíl na cle a daních.
Výrok
1. Rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 431/99 ze dne 28. 3. 2002,
2. rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni č. j. 7112/1-1115/1/99 a č. j. 7112/1-1115/2/99 ze dne 30. 9. 1999,
3. rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově č. j. 2158900055 a č. j. 2158900056 ze dne 17. 6. 1999
se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni č. j. 7112/1-1115/1/99 a 7112/1-1115/2/99 ze dne 30. 9. 1999, jimiž byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově č. j. 2158900055 a 2158900056 ze dne 17. 6. 1999, kterými mu byl doměřen rozdíl na cle a daních v částce 7 573 169 Kč a 7 585 317 Kč.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 431/99 a spisu Celního úřadu v Rozvadově Ústavní soud zjistil následující skutkové a právní okolnosti případu.
Stěžovatel jako řidič a zaměstnanec dopravní firmy F. N. - U. přepravoval od nakládky v Itálii až po přepřah nákladu v Plzni předmětné zboží určené odběrateli firmě B., Ltd., M. S., Poland. Celní úřad v Rozvadově propustil na základě celních prohlášení předložených stěžovatelem ve dnech dne 28. 1. 1998 a dne 5. 2. 1998 zboží deklarované jako denaturovaný etylalkohol do režimu tranzitu, kdy celním úřadem určení byl Celní úřad Cínovec. Jako hlavní povinný byl v odst. 50 celního prohlášení uveden stěžovatel. Celním úřadem určení - Cínovec - bylo dodání zboží potvrzeno, avšak následně bylo na základě šetření Policie České republiky zjištěno, že předmětné kamiony nevystoupily z České republiky, zboží bylo vzato do evidence Celního úřadu Cínovec pouze fiktivně za úplatu a celníci projednávající předmětné kamiony jsou vazebně trestně stíháni pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, stejně tak jsou trestně stíhány další osoby, které se na nezákonném dovozu podílely.
Rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově byl stěžovateli podle §241 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, vyměřen celní dluh s odůvodněním, že podle §140 odst. 2 celního zákona je jako hlavní povinný odpovědný za splnění podmínek vyplývajících z režimu tranzitu. Postavení stěžovatele, jako hlavního povinného bylo dovozeno z údaje uvedeného v rubrice č. 50 JCD. (Rozhodnutí celních orgánů a soudu v této věci byla předmětem ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 237/02, jíž bylo nálezem ze dne 11. 3. 2003, vyhlášeným 2. 4. 2003, vyhověno a napadená rozhodnutí byla zrušena.).
Dne 17. 6. 1999 vydal Celní úřad v Rozvadově ústavní stížností napadená rozhodnutí, kterými postupem podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, doměřil stěžovateli rozdíl na cle a dani vyplývající ze zjištění, že ve skutečnosti nebyl dovážen denaturovaný etylalkohol, nýbrž nedenaturovaný etylalkohol podléhající spotřební dani.
Odvolání stěžovatele celní ředitelství zamítlo s odůvodněním, že stěžovatel jako dopravce věděl, jaké zboží přepravuje, od vývozce převzal původní doklady s celní nomenklaturou 2207100020 (96% alkohol) a vlastnoručně podepsal mezinárodní nákladní list s takto označeným zbožím. Dále převzal fakturu pro příjemce znějící na firmu B., Ltd., N. B. (Česká republika). K propuštění do režimu tranzitu však byl deklarován denaturovaný etylalkohol - pol. 2207200010. Z dokladů poskytnutých výrobcem lihu jednoznačně vyplývá, že v průběhu přepravy od výrobce na statní hranici České republiky došlo k výměně dokladů - faktury, ve které byl změněn příjemce na společnost B., Ltd., M. S., Poland, přičemž ze šetření Policie České republiky vyplynulo, že jak česká, tak polská firma jsou firmami fiktivními. Stěžovatel, který byl v celním prohlášení uveden jako hlavní povinný, nesplnil své povinnosti vyplývající pro něj z režimu tranzitu, neboť bylo zjištěno, že dodání zboží celnímu úřadu určení bylo fiktivní. Vzhledem k tomu, že zboží zůstalo v tuzemsku, byl vzniklý celní dluh vyměřen hlavnímu povinnému a posléze mu byl doměřen i rozdíl celního dluhu z původně nesprávně vyměřeného denaturovaného lihu a skutečně dovezeného lihu čistého.
Ve správní žalobě, kterou se domáhal přezkoumání napadených rozhodnutí, stěžovatel namítal, že byl neoprávněně považován za deklaranta a hlavního povinného. Tvrdil, že on sám své povinnosti vyplývající pro něj z příslušných ustanovení celního zákona splnil a nenese odpovědnost za to, že firma C. T., spol.s r. o., vyplnila údaje v jednotné celní deklaraci v rozporu s plnou mocí a o své vůli změnila sazební podpoložku celního sazebníku bez vědomí stěžovatele. V rámci mezinárodní přepravy nikdy nejednal svým jménem, ale vždycky v zastoupení svého zaměstnavatele, tuto skutečnost považoval za jednoznačně vyplývající z údaje "řidič" uvedeného v kolonce č. 50 celní deklarace, a v tomto smyslu byla také přiložena do spisu celního orgánu i plná moc. Předpokladem pro údajné doměření cla a daně je správné stanovení a určení daňového dlužníka a zjištění, zda vůbec byly předpoklady k vyměření daně původní. Stěžovatel nemůže být dlužníkem, neboť byl v důsledku porušení §31 zákona č. 337/1992 Sb., příslušných ustanovení Úmluvy CMR a §107, 108 a 241 celního zákona nesprávně označen jako hlavní povinný a deklarant. Stěžovatel poukázal i na nepřezkoumatelnost rozhodnutí, kterými byl původně stanoven celní dluh, a to s ohledem na jejich opravy podle §56 zákona č. 337/1992 Sb. Povinností celního orgánu bylo posoudit obsah právního úkonu dle projevu vůle jeho stran podle §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a postupem podle §21 odst. 7 tohoto zákona se pokusit odstranit vady podání v části týkající se přesného označení povinného. Stěžovatel poukázal i na to, že rozhodnutím Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 1999 č. j. 1254/412-01/99 bylo zrušeno rozhodnutí Celního úřadu v Prachaticích o přestupku stěžovatele, kterého se měl dopustit v souvislosti s nezákonným dovozem zboží.
Krajský soud v odůvodnění zamítavého rozhodnutí uvedl, že se neztotožňuje s námitkou, že stěžovatel neměl postavení hlavního povinného. Žalobní výhrady stěžovatele se vztahují k předchozím pravomocně uzavřeným celním řízením, v nichž byly řešeny důsledky stěžovatelem nesplněných podmínek režimu tranzitu. Zákonnost těchto rozhodnutí byla přezkoumána na základě žaloby stěžovatele, která byla pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2002 sp. zn. 30 Ca 108/99 zamítnuta.
Tvrzení stěžovatele, že firma C. T., spol. s r. o., která vyplňovala celní deklarace, bez vědomí stěžovatele a o své vůli změnila položku celního sazebníku, nebylo ničím prokázáno, když je patrné, že tato firma vycházela z dokladů, které obdržela od deklaranta. Stěžovatel dále nezpochybnil závěry o tom, že jiné zboží bylo v českém celním řízení deklarováno a jiné bylo u výrobce naloženo a dopravováno. Z přiložených dokladů, které české celní orgány získaly od italského výrobce zboží a od německých a italských orgánů, vyplývá, že dopravovaným zbožím byl čistý 96% líh, jeho konkrétní množství, vývozce, dovozce, jméno a příjmení řidiče a označení nákladního vozidla.
Výhradou stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí se soud s ohledem na její opožděné uplatnění nezabýval.
V ústavní stížnosti stěžovatel shodně jako v předchozích řízeních především namítá, že jeho odpovědnost je dovozována z údajů v kolonce 50 na celní deklaraci, kterou však vyplňovala firma C. T., spol. s r. o., a on ji dle jejího pokynu podepsal s dovětkem řidič. V průběhu předchozích řízení vždy namítal, že on není deklarantem a hlavním povinným ve smyslu celního zákona. Jako řidič odpovídá pouze za množství naložených kusů a neporušenost celní závěry, přičemž tyto skutečnosti byly při celním řízení v pořádku a jejich závadnost nebyla nikdy namítána. Stěžovatel uvádí, že odesílatel naložil na auto nedenaturovaný etylalkohol a tento údaj správně uvedl v nákladním listu, jehož dvě paré předal stěžovateli. Ten jedno paré předal firmě C. T., spol. s r. o., (na základě pokynu zaměstnavatele) a jedno svému zaměstnavateli. (To bylo předáno orgánům činným v trestním řízení a stěžovatel neměl možnost ani dodatečně se s rozporem seznámit). Listina CMR je vyplněna v italštině, na celní deklaraci je uvedeno pouze 135 sudů - etylalkohol, kosmetický líh 818246. Dle jeho názoru na něm nelze požadovat, aby věděl, zda etylalkohol 96 % je kosmetický líh či nikoli. Nelze jej činit odpovědného za podvod, který vědomě spáchal zaměstnanec firmy C. T., spol. s r. o., když jako osoba kvalifikovaná a znalá věci do kolonky uvedl označení jiného zboží než bylo uvedeno na listině CMR. Dodává, že listina CMR je nedílnou přílohou celní deklarace, celní orgán měl na tento podvod přijít, a pokud se tak nestalo, nelze požadovat po stěžovateli jako řidiči, aby jej odhalil. Tvrzení, že stěžovatel nezpochybnil, že jiné zboží bylo v českém celním řízení deklarováno a jiné naloženo, je zavádějící. Stěžovatel přivezl zboží s neporušenou celní uzávěrou a neměl povědomí, jaké zboží přepravuje, nemohl proto zpochybnit ani rozdíl mezi zbožím přepravovaným a deklarovaným. K záměně došlo trestním jednáním spediční firmy a celních úředníků.
Stěžovatel dodává, že ke vzniku celního a daňového dluhu došlo trestnou činností státních úředníků ve spolupráci se soukromou spediční firmou. Stěžovatel byl pouze využit pro jejich záměr, a přestože tito budou odsouzeni, povinnost uhradit škodu zůstává na stěžovateli. Dle jeho názoru formalistickým výkladem jednotlivých ustanovení celního zákona dochází ke zneužití státní moci.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na své argumentaci uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí. Postavení stěžovatele jako hlavního povinného nebylo zákonnou cestou zvráceno a je rozhodující i pro doměření rozdílu na cle a daních. Rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově vzhledem k respektování zásady zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve vztahu zejména k §127 odst. 1, §80 odst. 1 a §239 odst. 1 písm. a) celního zákona považoval za zákonná.
Celní ředitelství odkázalo na své vyjádření k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 237/02, kde uvedlo obdobnou argumentaci jako ve svých rozhodnutích, a zdůraznilo, že pokud více osob poruší celní předpisy a vznikne jim celní dluh, neznamená to vyvinění deklaranta, pokud sám celní předpisy porušil a na základě této skutečnosti mu vznikl celní dluh.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového materiálu, dospěl k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených v Listině základních práv a svobod opravňujícímu zásah Ústavního soudu došlo.
Ústavní soud se neztotožňuje se stanoviskem soudu, že žalobní výhrady se netýkaly důsledků nezákonného dovozu zboží, ale měly své opodstatnění v předchozích již pravomocně skončených řízeních. Povinnost stěžovatele uhradit doměřené clo a daň, která byla předmětem soudem projednávané věci, se odvíjela od údajné odpovědnosti stěžovatele jako celního deklaranta a hlavního povinného. V situaci, kdy nedošlo ke spojení těchto dvou souvisejících řízení (tj. řízení o povinnosti zaplatit clo z důvodů, že ve skutečnosti nedošlo k deklarovanému vývozu zboží, a řízení o povinnosti doplatit clo a daň za skutečně dovezené zboží), byla stěžovatelova argumentace zcela namístě.
Ze stěžovatelem podané žaloby a doplňujících podání je zřejmé, že stěžovatel jednoznačně namítal, že ve věci byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, že celními orgány byl neoprávněně označen jako hlavní povinný, ačkoliv se při jednání s celními orgány jen řídil pokyny svého zaměstnavatele a také na základě jeho pokynů a poskytnuté plné moci zařídil, aby bylo příslušnou specializovanou firmou zajištěno proclení zboží s tím, že k záměně podpoložky celního sazebníku u deklarovaného zboží došlo záměrně ze strany spediční firmy a bez jeho vědomí. Rovněž namítal, že nemohl nést jemu přičítanou odpovědnost za nesplnění podmínek režimu tranzitu, když nepředložení zboží celnímu úřadu určení nebylo zaviněno jím, ale dalším dopravcem, kterému opět dle pokynu svého zaměstnavatele náklad zboží předal, dále že on sám nemohl nijak ovlivnit či zavinit, že pracovníci Celního úřadu Cínovec vystavili potvrzení o fiktivním přechodu zboží z území České republiky. Poukazoval na to, že nebyl proveden důkaz plnou mocí vystavenou mu zaměstnavatelem, z níž je patrno, že nemohl být hlavním povinným.
Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že tvrzení stěžovatele, že ke změně položky celního sazebníku došlo bez vědomí stěžovatele ze strany společnosti C. T., spol. s r. o., nebylo ničím prokázáno, když je patrné, že tato firma vycházela z dokladů, které obdržela od deklaranta. Z odůvodnění rozhodnutí však nijak nevyplývá, na základě jakých skutečností a důkazů předložených celními orgány soud tento závěr dovodil. Ve vyjádření žalovaného k správní žalobě se pouze konstatuje, že muselo dojít k výměně dokladů a o této výměně musel stěžovatel vědět. Toto tvrzení není nijak upřesněno, pokud jde o to, kdo a kdy tuto výměnu uskutečnil, za jakých okolností a proč o tom musel stěžovatel vědět. V odůvodnění rozhodnutí celního ředitelství je pak pouze uvedeno, že v průběhu přepravy došlo k výměně mezinárodního nákladního listu CMR, rovněž bez jakéhokoliv dalšího upřesnění. K výtce soudu, který své zamítavé stanovisko odůvodnil i tím, že stěžovatel nezpochybňoval svůj podpis na celních deklaracích a nezpochybňoval dovoz jiného zboží než bylo deklarováno, Ústavní soud uvádí, že na těchto skutečnostech stěžovatelova obrana nebyla nikdy založena, neboť ten od počátku tvrdil, že celní prohlášení podepsal, a to jako řidič, přičemž doklady, které měl k dispozici, v souladu s plnou mocí předal společnosti C. T., spol. s r. o., která měla zajistit proclení zboží. Stěžovatel neměl důvod zpochybňovat závěry Policie České republiky o tom, že ve skutečnosti byl dovezen 96% líh, neboť mu nemohl být znám skutečný obsah sudů s lihem, a tato skutečnost se jevila jako nesporná, ale jeho obrana byla založena na tom, že jeho povinností, jako řidiče není zkoumat obsah zásilky a to, zda doklady jsou správné či dostačující, neboť pouze odpovídá za správnost údajů, pokud jde o počet kusů a stav dopravované zásilky a za neporušení celní uzávěry.
I pro případ, že soud dovozoval odpovědnost stěžovatele jako hlavního povinného z již pravomocných rozhodnutí soudu ve věci týkající se vyměření cla z důvodů porušení režimu tranzitu, není možné, aby odpovědnost stěžovatele za navržení jiného zboží do režimu tranzitu než zboží skutečně do tuzemska dopraveného byla dovozována pouze na základě dokladů poskytnutých výrobcem lihu, ze kterých mělo vyplynout, že v průběhu přepravy od výrobce na státní hranici došlo k výměně dokladů vztahujících se k přepravovanému zboží a ničím nepodloženým tvrzením celních orgánů, že výměnu uskutečnil stěžovatel, a to navíc v situaci, kdy již celnímu úřadu bylo známo, že ve věci bylo vůči celníkům Celního úřadu Cínovec, organizátorům dovozu a osobám, které se na nezákonném dovozu podílely, zahájeno trestní řízení ve věci přepravovaného zboží a jeho fiktivního propuštění přes hranice.
Ústavní soud má proto, shodně jako v skutkově i právně totožných věcech týkajících se pouze jiných řidičů účastnících se na tomto obchodním případě (sp. zn. IV. ÚS 460/2000, sp. zn. IV. ÚS 267/02, sp. zn. II. ÚS 237/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 148; svazek 28, nález č. 150; svazek 29, nález č. 38), za to, že v dané věci, s ohledem na její složitost a možnou protiprávnost jednání jednotlivých osob zúčastněných na nezákonném dovozu zboží, nelze při stanovení celního dluhu (včetně jeho doměření) stanovit povinnost k jeho úhradě stěžovateli jen na základě formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona na údaje vyplývající z celního prohlášení, když všechny okolnosti nasvědčují tomu, že to mohly být jiné osoby, které se dopustily protiprávního jednání spočívajícího v nedodání zboží do celního úřadu určení, vyhotovení fiktivního potvrzení o vývozu zboží za hranice České republiky a předložení jiného zboží k celní deklaraci než zboží skutečně dovezeného, majícího za následek vznik celního dluhu.
Důvodem (mimo formální aplikaci ustanovení celního zákona a nedostatečně zjištěný skutkový stav) pro vyhovění návrhu stěžovatele je i skutečnost, že nálezem ze dne 11. 3. 2003, vyhlášeným 2. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 237/02 byla zrušena rozhodnutí celních orgánů a Krajského soudu v Plzni, kterými byl s odkazem na odpovědnost stěžovatele jako hlavního povinného vyměřen původní celní dluh z důvodů nesplnění povinností vyplývajících z režimu tranzitu, protože právě určení osoby odpovědné za vznik celního dluhu je klíčovou otázkou i v této věci, neboť stěžovateli nelze doměřit vyšší clo a daň, pokud je zrušeno výchozí rozhodnutí o stanovení cla původního (a o odpovědnosti stěžovatele za celní dluh). Rovněž v této věci bylo zpochybněno postavení stěžovatele jako hlavního povinného a Ústavním soudem bylo konstatováno porušení práva na spravedlivý proces, neboť řízení vedoucí k napadenému rozsudku nebylo jako celek spravedlivé, když v dané věci nebyl při nalézání práva ze strany státních orgánů respektován samozřejmý požadavek spravedlivého řešení. Na zde vyslovené závěry, od nichž je částečně odvislé i posouzení této ústavní stížnosti, Ústavní soud plně odkazuje.
Ústavní soud proto rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 431/99 ze dne 28. 3. 2002, rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni č. j. 7112/1-1115/1/99 a č. j. 7112/1-1115/2/99 ze dne 30. 9. 1999 a rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově č. j. 2158900055 a č. j. 2158900056 ze dne 17. 6. 1999 podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušil.