ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.5.2005
sp. zn. 2 Afs 5/2005 - 96
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. P.,
zastoupeného JUDr. Zdeňkou Podrazkou, advokátkou se sídlem ul. MUDr. Jana Janského 5,
Znojmo, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004,
č. j. 29 Ca 507/2001 - 59,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004, č. j. 29 Ca 507/2001 - 59,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Svojí kasační stížností brojil žalobce (dále též „stěžovatel“) proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 5. 2004, č. j. 29 Ca 507/2001 - 59, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2001, č. j. 110-2579/01-0107, jímž bylo
zamítnuto odvolání stěžovatele proti platebnímu výměru ze dne 7. 12. 2000,
č. j. 109180/00/346911/3749, č. 1000000556, vydanému Finančním úřadem Znojmo,
kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999
ve výši 0 Kč.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že soud ve věci rozhodl při jednání,
ze kterého se omluvil on sám i jeho právní zástupkyně z důvodu nemoci. Omluvu v obou
případech řádně doložili a požádali o odročení jednání. Pokud krajský soud přesto ve věci
jednal a rozhodl, a to se zdůvodněním, že důvody odročení nejsou dány, jelikož ve věci
se jedná o posouzení právní otázky, porušil tím právo stěžovatele na projednání věci
v jeho přítomnosti a na vyjádření se ke všem prováděným důkazům.
Dále stěžovatel namítl nicotnost přezkoumávaného rozhodnutí žalobce, neuvedl
však důvody, pro které uvedené rozhodnutí považuje za nicotné, nýbrž toliko odkázal
na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 506/2001 ze dne 30. 6. 2004 ve věci
jeho přítele pana P. R. a uvedl, že tato věc i stěžovatelova vlastní věc jsou obsahově shodné,
takže by soud měl v obou případech rozhodovat obdobně. Rovněž poukázal na to, že se
krajský soud nevypořádal s námitkami uvedenými v žalobě a že svůj rozsudek řádně
neodůvodnil.
Žalovaný navrhl v první řadě odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost podle
§46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
když podle něho bylo rozhodnutí Krajského soudu v Brně stěžovateli doručeno 28. 6. 2004,
avšak na podacím razítku kasační stížnosti je uvedeno jako datum podání kasační stížnosti
2. 9. 2004.
K meritu kasační stížnosti pak uvedl, že nepovažuje za důvodnou námitku stěžovatele,
že jednáním a rozhodnutím soudu v nepřítomnosti žalobce i jeho právní zástupkyně bylo
porušeno stěžovatelovo právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle názoru žalovaného právní zástupce stěžovatele, který se pro nemoc nemohl zúčastnit
jednání soudu, měl zajistit za sebe substituci jiným advokátem či advokátním koncipiente m.
Závěr, že v projednávané věci se jedná o posouzení právní otázky a že tedy přítomnosti
stěžovatele a jeho právní zástupkyně není při jednání soudu třeba, zejména také s ohledem
na to, že ve věci nebylo prováděno dokazování, mohl krajský soud podle žalov aného učinit,
neboť nařízení jednání muselo předcházet studium spisu soudcem a vytvoření jeho názoru
na věc.
K námitce stěžovatele, že krajský soud měl v jeho věci rozhodnout obdobně
jako v obsahově shodné věci jeho přítele pana R., žalovaný uvedl, že ro zhodnutí krajského
soudu ve věci pana R., jímž byla vyslovena nicotnost rozhodnutí žalovaného, napadl kasační
stížností jako nezákonné. Podle žalovaného obsahuje platební výměr správce daně (míněno
zjevně jak ve věci stěžovatele, tak ve věci pana R. – pozn. Nejvyššího správního soudu)
všechny náležitosti rozhodnutí předepsané v §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, tedy kromě jiného i uvedení právních
předpisů, podle nichž bylo rozhodováno; uvedení konkrétního ustanovení aplikovaného
hmotněprávního předpisu zákon podle žalovaného nevyžaduje, jak plyne z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu; tento závěr je podle žalovaného též ústavně
konformní, jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 157/97 a II. ÚS 230/02.
Podle žalovaného pak platební výměr obsahuje i další náležitosti předepsané v ustanovení
§32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., zejména jednoznačné datum vydání rozhodnutí – další
údaj o datu (na otisku razítka nad datem vydání) je pak podle žalovaného pouze údajem
o tom, kdy byl stejnopis rozhodnutí podán k poštovní přepravě, a je pouze na stejnopise
založeném ve správním spise. Podle žalovaného musí absence zákonné formy správního aktu
vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, je-li tento nedostatek natolik intenzívní a zřejmý, že po
účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě požadovat respektování tohoto aktu.
Úvodem nutno posoudit otázku včasnosti kasační stížnosti. Rozsudek krajského
soudu, proti němuž byla kasační stížnost podána, byl právní zástupkyni žalobce doručen dne
28. 6. 2004. Kasační stížnost žalobce, datovaná dnem 7. 7. 2004, byla soudu do jeho
podatelny doručena dne 2. 9. 2004 neznámou ženou s tím, že tato jej našla při úklidu
po dovolené jako omylem obdržený dopis. Spolu s kasační stížností přinesla neznámá žena
i obálku, na které je jako adresát uveden Krajský soud v Brně a jako odesílatel stěžovatel.
Ze způsobu přeložení listu s kasační stížností lze považovat za pravděpodobné, že byl vložen
právě do této obálky. Pošta Znojmo 1 orazítkovala známku na obálce dnem 7. 7. 2004,
z čehož plyne, že k poštovní přepravě byla tato zásilka podána nejpozději v tento den.
Lze tedy konstatovat, že byla-li zásilka s kasační stížností podána na poštu nejpozději desátý
den po doručení rozsudku krajského soudu, byla podána ve lhůtě podle §106 odst. 2 věty
první a §40 odst. 4 ve spojení s §120 s. ř. s., a tedy včas.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jejím rozsahem
a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel namítl v kasační stížnosti nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí
žalovaného a – alespoň tak lze z obsahu jeho podání dovozovat – i rozhodnutí správního
orgánu první instance, neuvedl však konkrétní skutečnosti, které jej k tomuto názoru vedou,
vyjma poukazu na to, že v údajně skutkově i právně obdobném případě pana P. R. Krajský
soud v Brně obdobné rozhodnutí žalovaného jako nicotné posoudil. K vadě spočívající
v nicotnosti rozhodnutí správního orgánu, pokud by ji shledal, by Nejvyšší správní soud
musel podle §109 odst. 3, části věty za středníkem, 4. alternativy s. ř. s. přihlédnout z úřední
povinnosti. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že ani rozhodnutí správního orgánu
první instance, tj. shora přesně popsaný platební výměr FÚ Znojmo, ani rozhodnutí
žalovaného nicotná nejsou.
Z obsahu správního spisu plyne, že FÚ Znojmo uvedeným platebním výměrem vyměřil
žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 0 Kč.
Podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních
základních náležitostí (tj. jiné než poučení, u něhož jsou následky jeho absence či vadnosti
upraveny v §32 odst. 4, 5 a 6), která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem,
nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu
v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí; splnění podmínek neplatnosti
ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.
Při interpretaci tohoto zákonného ustanovení je nutno – jak to ostatně již Nejvyšší
správní soud učinil ve svém rozsudku ze dne 18. 11. 2003, č. j. 2 Afs 12/2003 - 214, na jehož
závěrech není důvodu ničeho měnit – vycházet z právního názoru Ústavního soudu,
obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/98, č. 300/1998 Sb. (tímto nálezem Ústavní soud zamítl
návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.), v němž Ústavní soud
především uvedl, že jeho smyslem je umožnit vydání osvědčení o neplatnosti takových
rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem stanovených podstatných (základních)
náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat. Na takové rozhodnutí se proto
právem hledí, jako by bylo neplatné od samého počátku, a osvědčení o jeho neplatnosti
tedy nemá konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní účinky. Osvědčením neplatnosti rozhodnutí
se proto neodstraňují jeho nedostatky, nýbrž se pouze prohlašuje jeho neplatnost, a vytváří
se tím podmínky pro vydání rozhodnutí nového. Přitom důvody, pro které je možno vyslovit
neplatnost rozhodnutí, nelze stanovit svévolně, nýbrž pouze v případech taxativně
vymezených v §32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí vydané v daňovém řízení,
v němž absentuje některá ze zákonem výslovně stanovených esenciál ních náležitostí, nelze
vůbec považovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt a ověřování neplatnosti takového rozhodnutí
proto není odstraňováním jeho věcných nedostatků, neboť u paaktů se na ně hledí
jako na neexistující od samého počátku a v téže věci je nutno vydat rozhodnutí nové.
Nejvyšší správní soud dále vycházel z konstantní judikatury obecných soudů,
podle níž nulitní právní akt (nicotný, non negotium) ve skutečnosti neexistuje, neboť tu není
nic, co by bylo způsobilé s účinky právní moci dotknout právn í sféru fyzické nebo právnické
osoby (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 1997, sp. zn. 7 A 155/94,
in: Soudní judikatura ve věcech správních, č. 2/1998, str. 56 a násl.; rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, in: M. Mazanec, Soudní judikatura ve věcech
správních, Linde, 1999, str. 351 a násl.). Toto stanovisko judikatury odpovídá rovněž
stanovisku doktríny správního práva (viz např. D. Hendrych a kol., Správní právo – obecná
část, 4. vyd., C. H. Beck, 2001, str. 94 a násl.; P. Průcha, Správní právo – obecná část, Brno,
2003, str. 188 a násl.; z cizojazyčných např. H. Mauer, Allgemeines Verwaltungsrecht,
10. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 247 a násl.).
V souzené věci Nejvyšší správní soud zjistil, že Krajský soud v Brně se ve věci pana
P. R., na kterou poukazuje stěžovatel a která je opravdu skutkově i právně obdobná věci
stěžovatele, v rozsudku ze dne 30. 6. 2004, č. j. 29 Ca 506/2001 - 47 vůbec nezabýval
jednotlivými meritorními žalobními důvody a aplikoval ustanovení §32 odst. 7
zákona č. 337/1992 Sb., protože – s poukazem na svoji vázanost právním názorem
vysloveným nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS
666/02 - shledal, že platební výměr správního orgánu I. stupně ve výroku neobsahuje odkaz
na zákonné ustanovení hmotněprávního předpisu, podle něhož se daňovému subjektu stanoví
povinnost zaplatit daň z příjmů fyzických osob, takže je platební výměr v tomto ohledu zcela
neurčitý, což vede k nulitě tohoto správního aktu. Za nicotné pak krajský soud označil
též zmíněné rozhodnutí stěžovatele, neboť prý obě rozhodnutí trpí takovými vadami,
které nicotnost vyvolávají. Ze stěžovatelovy kasační stížnosti je patrné, že se stěžovatel
s tímto právním názorem Krajského soudu v Brně ztotožňuje, přijímá jej za svůj a odkazuje
na něj.
Nejvyšší správní soud na základě shora citovaného nálezu Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 8/98, č. 300/1998 Sb., s přihlédnutím k tomu, že právní názor vyslovený
v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02 lze považovat za ojedinělý, jdoucí nad rámec
předchozího nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 31/99, další judikaturou Ústavního soudu
již nenásledovaný (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 230/02,
zveřejněný pod č. 13 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a navíc
vyslovený nikoli v rámci hlavních bodů odůvodnění, nýbrž jako argument spíše podpůrný
a doplňující, bez podrobného rozvedení použité argumentace (byť nikoli jako obiter dictum),
a také s přihlédnutím k výše podrobně citované konstantní judikatuře obecných
soudů a doktrinálnímu stanovisku uvádí, že za paakt ve smyslu ustanovení §32 odst. 7
zákona č. 337/1992 Sb. je možno považovat takové daňové rozhodnutí, které postrádá
některou ze zákonem taxativně stanovených zákonných náležitostí (formální aspekt),
přičemž zároveň jde o náležitost základní (materiální aspekt). Je tedy zřejmé, že absence
zákonné formy správního aktu může vyvolávat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je tento
nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze
spravedlivě žádat, že budou tento správní akt respektovat.
V daném případě platební výměr FÚ Znojmo obsahuje ve své výrokové části výslovný
odkaz na ustanovení §46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. a dále na zákon č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Každé rozhodnutí vrchnostenského orgánu,
kterým nepochybně je i rozhodnutí finančního orgánu, musí být jasné, srozumitelné
a přezkoumatelné a účastníkům právních vztahů, které toto rozhodnutí upravuje, musí být
zřejmé, z jakých důvodů bylo dané rozhodnutí vydáno. Jedině tak jsou totiž respektovány
ústavně zaručené principy limitace státní moci zákonem a minimalizace zásahů státní moci
do privátní sféry fyzických a právnických osob. Naplnění zmíněných požadavků jasnosti,
srozumitelnosti a přezkoumatelnosti finančních rozhodnutí zpravidla vyžaduje, aby ve výroku
rozhodnutí bylo uvedeno konkrétní ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo
rozhodnuto, jak výslovně stanoví např. správní řád (§47 odst. 2), a to přestože tato povinnost
z ustanovení §32 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb. výslovně nevyplývá.
V případech, jakým je i Nejvyšším správním soudem posuzovaná věc, však lze připustit
výjimku. V platebním výměru sice není uvedeno konkrétní ustanovení hmotného práva,
podle kterého byla předepsána předmětná finanční částka, nicméně zákon uvedení
konkrétního ustanovení výslovně ani nepožaduje, neboť stanoví toliko povinnost uvést právní
předpisy, podle nichž bylo rozhodováno. Zákon tak činí z legitimních a z ústavního hlediska
ještě akceptovatelných důvodů: Zákony upravující jednotlivé typy daní, mimo jiné i zákon
o daních z příjmů, jsou konstruovány tak, že v rozhodnutí v konkrétním případě se zpravidla
aplikuje současně celá řada různých jejich ustanovení a ne vždy lze jednoznačně určit, které
konkrétní ustanovení daného zákona je při aplikaci klíčové a nejdůležitější a tvoří tak jakýsi
centrální bod, na němž je rozhodnutí postaveno. Pokud by bylo třeba takováto konkrétní
ustanovení v platebních výměrech uvádět, bylo by nutno pro zachování srozumitelnosti
rozhodnutí některá – někdy pro rozhodnutí i velmi podstatná – ustanovení při citaci vypustit;
v opačném případě, při uvádění všech ustanovení, která byla při vydání rozhodnutí
aplikována, by taková citace ztrácela svůj věcný význam, kterým je zajištění
přezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť by byla citována podstatná část všech ustanovení
daného zákona. Argumentaci stěžovatele o nicotnosti platebního výměru FÚ Znojmo
proto nelze v daném případě přisvědčit.
Tím spíše jí pak nelze přisvědčit ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu – toto
je nepochybně srozumitelné a obsahuje logicky postavené důvody, o které se opírá, a bylo
vydáno orgánem nadaným pravomocí a příslušností tak učinit; důvody považovat toto
rozhodnutí za nicotné tedy neexistují.
Ani jiné důvody podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, Nejvyšší správní soud neshledal.
Dále je nutno zabývat se důvody kasační stížnosti týk ajícími se stěžovatelem namítané
skutečnosti, že krajský soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právní
zástupkyně, třebaže se stěžovatel i jeho právní zástupkyně řádně a včas omluvili pro nemoc
a požádali o odročení jednání.
Podle §49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu krajského soudu rozhodujícího
ve správním soudnictví jednání a předvolá k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň
deset pracovních dnů; o jednání vyrozumí osoby zúčastněné na řízení. Podle odst. 3
téhož ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci,
nejsou-li důvody pro odročení podle §50 s. ř. s. Podle §50 s. ř. s. může být jednání
z důležitých důvodů odročeno; soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci
shodně navrhnou.
Je tedy třeba odpovědět na otázku, zda jednání dne 25. 5. 2004 proběhlo v souladu
se zákonem, přesněji řečeno, zda neodročení jednání bylo v souladu s ustanovením §50 s. ř. s.
Nutno předeslat, že právo na projednání věci před soudem, čítaje v to i právo na osobní účast
na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat
právní argumenty, je jedním ze základních pilířů práva na spravedlivý proces a jako takové
je zakotveno na ústavní úrovni jak v právu vnitrostátním, tak v mezinárodních úmluvách
o lidských právech (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1
věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5
a 8, sjednané v Římě dne 4. listopadu 1950, jež byla v ČR vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.,
čl. 14 odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne
10. května 1976, který byl v ČR vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.).
Odepřít právo osobní účasti na jednání soudu proto lze jen výjimečně; jedním
z takových důvodů by mohlo být, pokud účastník řízení či jeho zástupce svým chováním svoji
neúčast způsobí a zaviní, a to z důvodů, které nelze omluvit. V těchto intencích je nutno
vykládat ustanovení §50 s. ř. s. – jednání musí být podle tohoto ustanovení odročeno vždy,
když existuje důležitý důvod, přičemž za důležitý důvod bude nutno považovat neúčast
účastníka nebo jeho zástupce na jednání z omluvitelných důvodů. Soud zde nemá možnost
volby a za splnění předpokladu existence důležitého důvodu odročit jednání vždy musí; právě
takto a nikoli výlučně za použití gramatického výkladu nutno vykládat slovo „může“,
obsažené v tomto ustanovení.
Ze soudního spisu vyplývá následující: Stěžovatel navrhl odročení jednání konaného
25. 5. 2004 od 10:00 hodin z důvodu, že jak on, tak jeho právní zástupkyně byli v době
jednání v pracovní neschopnosti pro nemoc; toto doložil příslušnými potvrzeními o pracovní
neschopnosti. Žádost o odročení jednání odeslal stěžovatel faxem soudu podle data
uvedeného na faxové zprávě dne 24. 5. 2004 ve 22:28 hodin; fax byl soudem přijat
25. 5. 2004 v 8:35 hodin. V žádosti stěžovatel výslovně uvedl, že se k věci chce při jednání
vyjádřit, a to s odůvodněním, že podle jeho názoru správní orgán nevedl důkazní řízení
v souladu se zákonem a že dokonce některá jednání ve věci před stěžovatelem zatajoval.
Jako součást faxové zprávy zaslal stěžovatel i své potvrzení o pracovní neschopnosti
vystavené dne 24. 5. 2004. Originál faxové zprávy pak byl stěžovatelem doručen soudu
26. 5. 2004. Právní zástupkyně stěžovatele pak dne 25. 5. 2004 (hodina podání
není na podacím razítku soudu uvedena) doručila soudu omluvu z jednání pro pracovní
neschopnost a žádost o odročení, jejíž přílohou byla kopie potvrzení o pracovní neschopnosti
ze dne 17. 5. 2004. V žádosti uvedla, že se stěžovatel chce před soudem vyjádřit
ke skutkovým okolnostem případu i k jeho právnímu posouzení vzhledem k tomu,
že v průběhu správního řízení se nemohl adekvátně bránit.
Krajský soud před započetím jednání o výše uvedených skutečnostech věděl a omluvu
stěžovatele i jeho právní zástupkyně akceptoval, což se ostatně projevilo v protokole
o jednání, kde je uvedeno, že oba jsou z jednání omluveni. Z obsahu soudního spisu soudu
rovněž muselo být zřejmé, že stěžovatel žádá o odročení jednání poprvé za celý průběh řízení
před krajským soudem a že po dobu tohoto řízení nečinil ani žádné jiné kroky, které by bylo
lze považovat za snahu způsobovat průtahy v řízení. Krajský soud tedy neměl žádných
důvodů domnívat se, že omluva stěžovatele je účelové povahy, vedená snahou prodlužovat
soudní řízení. Za této situace měl krajský soud shledat v omluvě z jednání ze zdravotních
důvodů důležitý důvod ve smyslu §50 s. ř. s. Pokud tak neučinil, závažným způsobem porušil
stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod
a též ve shora uvedených ustanoveních mezinárodních smluv o lidských právech a na úrovni
jednoduchého práva procesně zakotvené zejména v §49 odst. 1, odst. 3 a §50 s. ř. s.
Nelze v žádném případě přijmout argumentaci žalovaného, že krajský soud posuzoval
při rozhodování ve věci pouze právní otázku a neprováděl dokazování, takže konání jednání
nebylo z věcného hlediska potřeba. Zásada bezprostřednosti soudního jednání není v čl. 38
odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod zakotvena samoúčelně – jejím smyslem
a účelem je zajistit, aby soud přinejmenším v jedné soudní instanci s účastníkem vešel či mohl
vejít (požaduje-li to účastník) v osobní kontakt a aby účastník mohl soudu bezprostředně
a přímo sdělit svoji verzi toho, co je předmětem rozhodování, a poukázat na skutečnosti
svědčící ve prospěch této verze, a to i v případě, že soud na základě dosud získaných
informací z vyjádření účastníků a ze správního spisu má (a třeba i, jak se nakonec ukáže,
oprávněně) za to, že účastník soudu žádnou relevantní informaci neposkytne. Uvedená zásada
je samozřejmě akceptována v civilním i trestním soudnictví a není důvodu ji v soudnictví
správním vytěsňovat. Ostatně mimo jiné právě kvůli důsledné realizaci této zásady byla
v roce 2002 přijata nová úprava správního soudnictví a předtím Ústavní soud svými
rozhodnutími zasahoval do předchozí právní úpravy, která v původní podobě v některých
případech jednání ve věcech správního soudnictví vylučovala pouze na základě posouzení
soudem, nikoli za podmínky souhlasu účastníků (viz zejm. nález Ústavního soudu ze dne
24. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněný pod č. 269/1996 Sb. a rovněž pod č. 85
ve svazku 6. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Námitka žalovaného, že stěžovatelova právní zástupkyně si v případě své pracovní
neschopnosti měla zajistit substituci jiným advokátem nebo koncipientem, by za určitých
okolností mohla být relevantní. Bylo by tomu tehdy, pokud by zastoupení substitutem bylo
možno zajistit v takové kvalitě, aby práva stěžovatele byla řádně chráněna, tedy zejména
za situace, kdy vzhledem k povaze věci je akceptování substitučního zastoupení
po zastoupeném možno spravedlivě požadovat a kdy k onemocnění právní zástupkyně došlo
s takovým předstihem před konáním jednání, že by substituta bylo možno technicky zajistit
a tento se mohl s věcí v potřebné míře seznámit (srov. k tomu rozhodnutí kárné komise České
advokátní komory ze dne 10. 2. 2000, sp. zn. K 238/99). Tato podmínka byla v daném případě
při zběžném zkoumání věci splněna, neboť pracovní neschopnost právní zástupkyně
stěžovatele započala dne 17. 5. 2005, tedy již několik dní před konáním jednání. Vzhledem
k povaze věci, která svojí podstatou podle všeho nevyžaduje vyšší než obvyklou míru důvěry
vztahu mezi zastoupeným a jeho zástupcem, a vzhledem k míře její složitosti bylo lze
po právní zástupkyni požadovat, aby za těchto několik dní substituci v potřebné kvalitě
zajistila. Na porušení práv stěžovatele to však nic změnit nemůže, neboť jednání před soudem
se účastnit chtěl a v termínu jednání z omluvitelných důvodů nemohl vedle jeho zástupkyně
také stěžovatel sám; Nejvyšší správní soud proto otázku, zda právní zástupkyně žalobce měla
či neměla při jednání zajistit za sebe substituci, dále důkladněji nezkoumal, neboť toho
pro rozhodnutí ve věci nebylo třeba.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nezbylo než rozsudek krajského soudu zrušit a věc
mu vrátit k dalšímu řízení, neboť kasační stížnost žalobce byla důvodná, když řízení
před krajským soudem bylo postiženo vadou spočívající v jednání soudu a rozhodnutí ve věci
samé za situace, kdy soud měl jednání podle §50 s. ř. s. odročit, což nutno považovat
za vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§103 odst. 1
písm. d) in fine s. ř. s.]
Samotnou hmotněprávní podstatou věci se Nejvyšší správní soud nezabýval
a ani zabývat nemohl, neboť k tomu by bylo lze přistoupit pouze poté, co by ve věci proběhlo
procesně bezvadné řízení před krajským soudem.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.). V takovém případě rovněž krajský soud
rozhodne v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. 2. 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu