ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.80.2005
sp. zn. 2 Afs 80/2005 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J., a. s., proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad
Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 16 Ca 192/2000,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti v záhlaví označenému
rozsudku krajského soudu, kterým soud pro vady řízení a pro nezákonnost zrušil rozhodnutí
Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2000, č. j. 13558/130/99, a rozhodnutí
Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 2. 1998, č. j. 9170/98/187910/1594, a ze dne
16. 3. 1999, č. j. 24371/99/187910/1594.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá
tak nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady správního
řízení.
Naplnění citovaných kasačních důvodů spatřuje stěžovatel v tom, že pokud krajský
soud zrušil shora citované rozhodnutí finančního úřadu ze dne 6. 2. 1998, měl zrušit
též všechna rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů na toto rozhodnutí navazující,
především dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Jablonci ze dne 10. 1. 1997,
č. j. 1169/97/187910/0264. Stěžovatel totiž namítá, že v řízení před krajským soudem uvedl
neplatnost citovaných dodatečných platebních výměrů, spočívající v tom, že v jejich výroku
chyběl doměřený základ daně a také uvedení hmotněprávních zákonných ustanovení,
což považuje za základní náležitosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení §32 odst. 2 písm. d)
ve spojení s odst. 7, 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. S touto argumentací
se však krajský soud neztotožnil, když konstatoval, že absence zákonné formy správního aktu
může vyvolávat jeho neplatnost jen tehdy, jestliže je tento nedostatek natolik intenzivní
a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento
právní akt respektovali. O takovýto stav se však v daném případě nejednalo, neboť výši
doměřených daňových základů se stěžovatel mohl dozvědět z údajů, uvedených na dalších
listech dodatečných platebních výměrů. S tím stěžovatel nesouhlasí a odkazuje na některá
rozhodnutí Ústavního soudu ČR (sp. zn. II. ÚS 31/99, IV. ÚS 772/02) a na některé judikáty
obecných soudů. Stěžovatel konečně namítá, že z umístění data na těchto výměrech je patrno,
že se jedná o datum jejich vyhotovení a nikoliv podepsání. Proto stěžovatel tvrdí, že tyto
výměry jsou ve smyslu ustanovení §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. neplatné.
V projednávané věci je z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu patrno, že
soud vyhověl žalobě podané stěžovatelem a že zrušil citovaná správní rozhodnutí pro vady
řízení a pro nezákonnost. (Poznámka Nejvyššího správního soudu: tato správní rozhodnutí
byla vydána v řízení podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb., tzn. v řízení o
mimořádném opravném prostředku, když rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 1. 1999, č. j.
9285/150/98, bylo pro opožděnost zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí správce
daně ze dne 22. 5. 1998, č. j. 42356/98/187910/1594). Z odůvodnění tohoto rozsudku pak
vyplývá, že se soud neztotožnil s argumentací stěžovatele v tom smyslu, že tato rozhodnutí
jsou neplatná pro absenci základních náležitostí (rozpis základu daně a daň, uvedené na
dalších listech rozhodnutí). Nezákonnost a vady správního řízení naopak shledal, neboť
bezúplatné poskytnutí zboží propagačního charakteru za určitých podmínek nepodléhá dani z
přidané hodnoty, nicméně správce daně v projednávaných věcech uložil stěžovateli výzvou
pouze povinnost doložit odvod daně z přidané hodnoty nebo vývoz vzorků a stanovit cenu
obvyklou při jejich bezplatném předávání, přičemž kvůli nedoložení těchto skutečností vydal
dodatečné platební výměry. Nezjišťoval však, zda nejsou splněny podmínky pro použití
ustanovení §7 odst. 3 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a neuložil proto
stěžovateli povinnost prokázat, že předané vzorky byly opatřeny jeho obchodním názvem
nebo firemní značkou a jejich celková vstupní cena bez daně nepřesahovala částku 200 Kč.
Při svém postupu tak správce daně nezohlednil změnu zákonné úpravy, provedenou zákonem
č. 258/1994 Sb. a účinnou od 1. 1. 1995, a nehodnotil rozdílně právní náležitosti zdaňovacího
období roku 1994 a roku 1995. Tím, že žalovaný nevedl dokazování i v tomto směru, se
dopustil protizákonnosti, jelikož nezjistil podstatné skutkové okolnosti nezbytné pro řádné
meritorní rozhodnutí a jediným rozhodnutím o dvou obdobích, ve kterých byly zdaňovací
podmínky odlišně upraveny zákonem aniž zkoumal odlišnost této úpravy, dospěl k
nezákonnému závěru.
Podle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. „kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.“ Jak plyne z
konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 - 48), kasační stížností směřující jen proti
důvodům rozhodnutí je třeba rozumět stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění
rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí.
V projednávané věci je ze shora provedené rekapitulace patrno, že stěžovatel brojí
toliko proti důvodům rozhodnutí soudu a nikoliv proti jeho výroku, když tvrdí, že citovaná
správní rozhodnutí měla být shledána neplatnými pro absenci základních zákonných
náležitostí. Přitom z obsahu žaloby, podané stěžovatelem dne 23. 5. 2000 ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem, je patrno, že stěžovatel uplatnil jako žalobní body jak zmíněnou absenci
zákonných náležitostí dodatečných platebních výměrů, tak také chybné posouzení předávání
kolekce vzorků zboží (bižuterie), když předáním těchto vzorků údajně nedochází ke změně
vlastnického práva. V petitu uvedených žalob stěžovatel navrhl citovaná správní rozhodnutí
zrušit.
Protože v dané věci krajský soud podaným žalobám vyhověl a napadená správní
rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení, je nutno konstatovat, že za této
procesní situace musí být kasační stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, neboť brojí toliko
proti důvodům rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s.
Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že na uvedené skutečnosti nic nemění
ani případná úvaha, že krajský soud mohl - jiným typem výroku - i bez návrhu vyslovit
nicotnost citovaných správních rozhodnutí (§76 odst. 2 s. ř. s.), pokud by shledal důvodným
žalobní bod týkající se údajné absence zákonných náležitostí dodatečných platebních výměrů.
Ze samotné povahy kasační stížnosti, představující mimořádný opravný prostředek a řídící se
zásadou subsidiarity totiž plyne, že je přípustná pouze tehdy, pokud stěžovatel již nemá
žádnou jinou reálnou procesní dispozici k ochraně svých práv. Tato podmínka však nemůže
být naplněna tehdy, když krajský soud podané žalobě vyhověl, správní rozhodnutí zrušil a
stěžovatel v důsledku tohoto rozhodnutí bude moci svá práva řádně uplatňovat v průběhu
správního (příp. následně i soudního) řízení.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost [§46 odst. 1
písm. d), §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.].
Podle ustanovení §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí návrhu žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu