ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.65.2004
sp. zn. 2 As 65/2004 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
F.h. a. s., zastoupeného Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí
135/19, Hradec Králové, proti žalovanému Zeměměřičskému a katastrálnímu inspektorátu
v Pardubicích, se sídlem Čechovo nábřeží 1791, a zúčastněné osoby F.S., v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze
dne 22. 9. 2004, č. j. 52 Ca 37/2004 - 17,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne
22. 9. 2004, č. j. 52 Ca 37/2004 - 17 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky
v Pardubicích, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 7. 2004, č. j. O-73/197/2004, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrálního pracoviště Pardubice ze dne
22. 4. 2004, sp. zn. OR-60/2004-606/3 o neprovedení opravy chybného údaje v katastru
nemovitostí. Krajský soud vyšel z názoru, že správní řízení se týkalo vlastnického práva,
jehož podkladem byla dohoda o vydání nemovitostí žalobcem zpochybněná. Vztahy
vyplývající z institutu vlastnického práva včetně dohod o vydání nemovitostí uzavíraných
podle zákona o půdě a jejich schválení pozemkovým úřadem je třeba řadit
do občanskoprávních vztahů. Předmětem správního rozhodnutí tedy byl návrh na provedení
opravy chyb v katastrálním operátu podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen katastrální
zákon) a rozhodnutí o takovém návrhu je rozhodnutím v soukromoprávní věci, která patří
do pravomoci soudu v občanském soudním řízení. Navíc soud zmínil procesní povahu
napadeného rozhodnutí, které má pouze evidenční význam. Odmítnutí žaloby odůvodnil
ust. §68 písm. b) s. ř. s., §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a §46 odst. 2 s. ř. s. V usnesení souča sně
poučil o možnosti podat do jednoho měsíce žalobu k místně příslušnému okresnímu soudu.
Stěžovatel proti tomu uplatňuje kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
tedy nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Namítá, že řízení o opravě chyb
v katastrálním operátu upravuje postup katastrálního úřadu jako orgánu veřejné moci,
které vede k opravě chybných údajů v katastru nemovitostí. Z institutu opravy chyb vyplývá,
že rozhodování o tom, kdo bude jako vlastník evidován v katastru nemovitostí, představuje
rozhodování ve věci veřejného práva, neboť katastr nemovitostí je veřejnoprávní evidencí.
Na tento veřejnoprávní charakter nemá podle žalobce vliv skutečnost, že tato evidence
má někdy důsledky soukromoprávní a že předmětem evidence jsou právní vztahy soukromé
povahy. V řízení o opravě chyb vystupují katastrální úřady a inspektoráty jako orgány moci
výkonné v mocenském postavení. Nejde o rozhodování o tom, kdo je vlastníkem, ale o tom,
kdo bude jako vlastník evidován, zda bude oprava provedena či nikoli. Nejde ani o rozhodnutí
procesní povahy, jde o rozhodnutí o věci samé - o tom, kdo bude nadále veden jako vlastník
v evidenci. Stěžovatel tak napadá závěr soudu o soukromoprávním i o procesním charakteru
rozhodnutí a je názoru, že žaloba měla být věcně projednána soudem ve správním soudnictví.
Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci krajskému soudu
k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel poukázal na rozhodnutí Zvláštního
senátu ze dne 2. 9. 2004, č. j. Konf 62/2003 obsahující obdobou právní argumentaci s tím,
že rozhodnutí tohoto senátu musí být soudy respektováno a i proto musí být napadené
usnesení zrušeno.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že i podle jeho názoru bylo
právní posouzení charakteru rozhodnutí o opravě chyb v katastrálním operátu nesprávné.
Součástí katastru nemovitostí je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem
a dalších práv k nemovitostem podle §2 odst. 4 katastrálního zákona. Rozhodování
nelze striktně zařadit do oblasti soukromého či veřejného práva, typickým řízením
v soukromoprávní věci je povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, jiná rozhodnutí
mohou spadat do práva veřejného. Institut opravy chyb se týká případů zřejmých omylů
při vedení a obnově katastru, případů nepřesností měření a zobrazení předmětu měření
v katastrálních mapách, a případů chyb při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny
mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem; stejně tak lze opravit chybné
údaje vycházející z nesprávností v listinách, pokud byla provedena jejich oprava
tím, kdo je k tomu oprávněn. Oprava chyb v katastru může být provedena na návrh,
ale i bez něho, a užívá se v případech, kdy je třeba opravit chybu v evidovaných údajích,
aniž by docházelo k dotčení právních vztahů, pokud jejich změna není doložena listinou.
Katastrální úřad tedy v rámci řízení o opravě chyb nerozhoduje o vzniku, změně či zániku
práv k nemovitostem ani nenahrazuje rozhodování soudu ve věci právních vztahů.
Přestože jsou obsahem katastrálního operátu soukromoprávní vztahy k nemovitostem, právní
úprava vedení údajů ohledně těchto vztahů je charakteru veřejnoprávního. Navíc žalobce
požadoval provedení opravy údajů, které byly provedeny záznamem na základě listiny,
jíž katastrální úřad nebyl oprávněn z hlediska žalobou vznesených námitek vůbec zkoumat.
Žalovaný také považuje rozhodnutí o opravě chyb za rozhodnutí pouze evidenčního
charakteru. Závěrem vyjádření upozorňuje na rozhodnutí Zvláštního senátu ze dne 2. 9. 2004,
č. j. Konf 62/2003, ze dne 7. 10. 2004, č. j. Konf 31/20041 - 16 a č. j. Konf 91/2004 - 5.
Zvláštní senát v nich vyslovil, že rozhodování o žalobách brojících proti rozhodnutí o opravě
chyb nepřísluší obecným soudů rozhodujícím podle části páté občanského soudního řádu.
Žalovaný proto rovněž nepovažuje za důvodné odmítnutí žaloby podle §46 odst. 2 s. ř. s.
a spolu se stěžovatelem navrhuje zrušení napadeného usnesení krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zúčastněná osoba F.S. se ke kasační stížnosti věcně nevyjádřil. Pokud krajský soud
označil v usnesení za zúčastněné osoby ještě B.S., J.S.1, J.N., V.S. a J.S.2, není ze soudního
spisu patrno, že by je krajský soud vyzval k vyjádření, zda uplatňují v řízení práva
zúčastněných osob; k výzvě učiněné Nejvyšším správním soudem toto postavení uplatnil
pouze F.S.
O důvodech kasační stížnosti, které odpovídají ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uvážil následovně:
Ze spisu je zřejmé, že žaloba podaná stěžovatelem směřovala proti rozhodnutí
žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí katastrálního úřadu
o neprovedení opravy chybného údaje v katastru nemovitostí. Podaný návrh na opravu chyby
vycházel z pochybnosti o vykonatelnosti pozemkovým úřadem schválené dohody o vydání
nemovitostí, pro kterou nemohla být podkladem pro zápis vlastnického práva, a požadoval
změnu chybného zápisu vlastnického práva. Katastrální úřad rozhodl, že v katastru
nemovitostí budou sporné parcely i nadále evidovány jako vlastnictví B.S., F.S., J.S.1, J.N.,
V.S. a J.S.2 a že se námitky navrhovatele proti zápisu takto v katastru evidovaných
nemovitostí zamítají. Odvolání bylo zamítnuto shora označeným rozhodnutím žalovaného,
proti němuž v žalobě stěžovatel opět vznesl pochybnosti o bezvadnosti podkladové listiny a
dovodil nesprávnost zápisu na jejím základě provedeném a důvodnost nároku na provedení
opravy chybného zápisu. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci
tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Opravu chyb v katastrálním operátu upravuje ust. §8 katastrálního zákona.
Je pravdou, že v soudní praxi se v minulosti vyskytly odlišné právní závěry o charakteru
rozhodnutí katastrálního úřadu o opravě údajů v katastrálním operátu. Opakovaně
se problémem zabýval i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování
některých kompetenčních sporů (v textu označen jako Zvláštní senát), a opakovaně
dospěl k závěru, že o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů
v katastrálním operátu, je věcně příslušný rozhodnout soud ve správním soudnictví.
Jedná se o rozhodnutí Zvláštního senátu ze dne 2. 9. 2004, č. j. Konf 62/2003 - 15
(zveřejněno pod č. 403/2004 Sb. NSS), ze dne 7. 10. 2004, č. j. Konf 31/20041 - 16
a č. j. Konf 91/2004 - 5. V důvodech citovaných rozhodnutí Zvláštní senát uvedl,
že i když v pozadí soudních řízení stojí spor o vlastnické právo k nemovitosti,
který je nepochybně sporem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů, nelze z toho dovozovat
soukromoprávní charakter sporu o zákonnost rozhodnutí žalovaného o opravě chyb
v katastrálním operátu. V napadených rozhodnutí katastrální orgány nerozhodovaly
o vlastnickém právu k nemovitosti (a ani jim to nepřísluší), neboť institut opravy chyb
v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými
ve sbírce listin; není prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva
k nemovitostem a opravou chyb v katastrálním operátu se tak nemění právní vztahy
k nemovitostem. Rozhodováním v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu se řeší pouze
otázka, kdo bude evidován jako vlastník určitých nemovitostí v katastru. Rozhodnutí
z takového řízení vzešlé tak nemá hmotněprávní, nýbrž jen evidenční účinky a nezasahuje
se jím do soukromoprávních vztahů. Rozhodování o žalobách brojících proti rozhodnutí
o opravě chyb v katastrálním operátu není svěřeno obecným soudům rozhodujícím podle části
páté občanského soudního řádu. Proto Zvláštní senát vyslovil, že rozhodnout o věci přísluší
soudu ve správním soudnictví. Rozhodnutí Zvláštního senátu je podle §5 zákona
č. 131/2002 Sb. závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor
vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku,
jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování
o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy.
Závaznost rozhodnutí vydaného v konkrétním kompetenčním konfliktu je třeba vztáhnout
i na obdobné případy, aniž je třeba vyvolávat ve všech takových věcech kompetenční konflikt,
neboť smyslem takového rozhodnutí není jen určení kompetence v daném případě,
ale i posouzení pravomoci k rozhodování sporů určitého druhu. Z těchto důvodů Nejvyšší
správní soud akceptoval názor Zvláštního senátu i v daném případě.
Důvodná je proto kasační námitka stěžovatele směřující proti posouzení žaloby
jako nepřípustné podle §68 písm. b) s. ř. s., a proti jejímu odmítnutí podle §46 odst. 2 s. ř. s.
Krajský soud v napadeném usnesení zmínil rovněž procesní povahu napadeného
rozhodnutí a zřejmě s tím spojuje současné odmítnutí žaloby i podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s.; kasační stížnost směřuje i proti tomuto posouzení.
Předeslat třeba, že je vyloučeno, aby úkon správního orgánu byl současně
rozhodnutím vydaným ve věci občanskoprávní ve smyslu §68 písm. b) s. ř. s.
(proti němuž žaloba není přípustná) a současně nebyl rozhodnutím ve smyslu
§70 písm. a) s. ř. s., tedy byl úkonem vyloučeným z přezkumu v důsledku kompetenční
výluky. Předpokladem odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je nepřípustnost návrhu
podle tohoto zákona, když tuto nepřípustnost nelze spojovat s naplněním podmínek
podle §68 písm. b) s. ř. s., neboť v takovém případě je nepřípustnost výslovně spojena
s odmítnutím podle §46 odst. 2 s. ř. s. Lze jen dovozovat, že v daném případě krajský soud
rozhodnutí jako procesní podřadil úkonu, který není rozhodnutím podle §70 písm. a) s. ř. s.,
a že u rozhodnutí žalovaného v důsledku jeho procesního charakteru neshledal naplnění
podmínek rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s. Samotný procesní charakter důvodem výluky
ovšem není. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 8. 2004,
č. j. 2 Afs 33/2004 - 88 (dosud nepublikováno): soudním řádem správním nedošlo k omezení
rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí v tom smyslu, že by byla z tohoto přezkumu
opětovně vyloučena rozhodnutí procesní povahy. I u procesních rozhodnutí
je tedy třeba zkoumat, zda naplňují podmínky ust. §65 odst. 1 s. ř. s. a jen v negativním
případě je možno je označit za úkony, které rozhodnutím nejsou a tudíž je jejich přezkum
soudem vyloučen.
Z uvedeného plyne zejména, že při odmítnutí návrhu podle §46 odst. 2 s. ř. s.
nepřicházelo v úvahu současné odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud tak krajský
soud učinil, je třeba jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné z důvodů
nesrozumitelnosti a v daném případě současně i pro nedostatek důvodů rozhodnutí,
neboť usnesení úvahu vztahující se k nepřípustnosti návrhu ve smyslu §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. neobsahuje a konstatování procesního charakteru rozhodnutí neobstojí.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadené usnesení zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení vázán shora vysloveným právním názorem
(§110 odst. 3 s. ř. s.). Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu