ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.1.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně:
M. B., zastoupená JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem Praha 4, Stallichova 11,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2004, č. j. 15 Az 392/2003 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Milana Davídka se u r č u je částkou 1279,30 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 9. 2002,
č. j. OAM-4152/VL-16-08-2002. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
(dále též zákon o azylu). Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný rozhodl v souladu
se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci, proto žalobu zamítl.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně
však pouze namítá, že krajský soud posoudil uvedenou věc v rozporu s platným právním
řádem, zejména v rozporu se zákonem o azylu, a že shledává vážná pochybení v řízení
u všech dosavadních orgánů. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
a současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Pokud jde o odkladný účinek, tak jeho přiznání
nepodporuje.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
až d) s. ř. s., konkrétně však pouze namítá nezákonnost napadeného rozsudku a vážná
pochybení v řízení jak před krajským soudem, tak před žalovaným.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že dne 4. 9. 2002 stěžovatelka
podala žádost o udělení azylu, kde uvedla, že o azyl žádá proto, že si v Moldavsku půjčila
peníze na stavbu domu a nemá je jak vrátit. Rozhodla se proto odjet do České republiky
za prací. Důvodem její žádosti o azyl byla také legalizace pobytu v České republice.
Z protokolu o pohovoru k důvodům její žádosti vyplynulo, že v Moldavsku jiné problémy,
než se splácením dluhu neměla. Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 9. 2002 žádost stěžovatelky
o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Proti tomu podala stěžovatelka žalobu (opravný prostředek), kde namítala, že s jeho
rozhodnutím nesouhlasí, neboť správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav věci a vydal
tak nesprávné rozhodnutí. Rovněž poukázala na mimořádně tíživé životní okolnosti,
kvůli kterým opustila Moldavsko a požádala o posouzení možnosti udělení azylu
podle §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka předně namítá důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v přecházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový
stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní předpis,
který je však nesprávně vyložen. Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí,
bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelka v průběhu správního řízení
ani řízení před krajským soudem nikdy neuvedla, že by byla pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování z důvodů uvedených
v §12 písm. b) zákona o azylu. Naopak vždy tvrdila, že do České republiky odešla primárně
za prací a azylovým řízením si zde chce zlegalizovat pobyt. Nejvyšší správní soud
již opakovaně judikoval, že ekonomické problémy žadatele o azyl v zemi původu nejsou
azylově relevantním důvodem (např. rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
kde soud uvedl, že ekonomické problémy žadatele o azyl v zemi původu, nejsou bez dalšího
důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu nebo rozsudek ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, kde bylo konstatováno, že obtíže žadatele o azyl stran obživy
či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele
vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické). Postup žalovaného, který žádost stěžovatelky
o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. písm. g) zákona o azylu,
neboť stěžovatelka neuváděla skutečnost svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování podle §12 zákona o azylu, byl tak v souladu se zákonem. Krajský soud
pak nepochybil, když rozhodnutí žalovaného pro tuto námitku stěžovatelky nezrušil; naplnění
tvrzeného důvodu kasační stížnosti uvedeného v 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebylo zjištěno.
Stěžovatelka dále obecně namítala, že shledala vážná pochybení v řízení
před správním orgánem i soudem bez toho, aby uvedla jakákoli bližší upřesnění.
Proto také Nejvyšší správní soud, který je vázán uplatněnými důvody kasační stížnosti,
posoudil tyto její námitky jen v obecné rovině.
Co se týče řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu respektovat
základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní
zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen
seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno.
V dané věci stěžovatelka žádné konkrétní pochybení správního orgánu neuvedla
a ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalovaný postupoval v rozporu se zákonem,
naopak dle názoru soudu žalovaný řádně zjistil skutečný stav věci v souladu se zákonem
a jeho rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou; důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tak neobstojí.
Pokud jde o rozhodování soudu, ten kromě skutečností uplatněných v průběhu
správního řízení musel vycházet i ze žaloby a z důvodů v ní uvedených. Těmi ovšem byla
pouze obecná námitka, nezákonného rozhodnutí žalovaného, spojená se žádostí o posouzení
možnosti udělení humanitárního azylu. Nejvyšší správní soud na základě soudního
a správního spisu dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném rozsudku řádně vypořádal
se všemi žalobními námitkami a i jinak postupoval v daném řízení zcela v souladu
se zákonem; k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
tak nedošlo.
Rovněž tak neobstojí stěžovatelkou tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící pro to,
že řízení před krajským soudem bylo zmatečné a ani Nejvyšší správní soud nezjistil,
že by v řízení před krajským soudem chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený
soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1x 1000 Kč za jeden úkon právní
služby - převzetí a příprava věci a 1x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani,
kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.
(§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb. činí 204,30 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává odměna v celkové
výši 1279,30 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu