ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.121.2005
sp. zn. 2 Azs 121/2005 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. Z.,
zastoupeného Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem Táborská 922, 293 01 Mladá
Boleslav, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha
7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2004,
č. j. 60 Az 109/2004 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupce stěžovatele, advokáta Mgr. Přemysla Hašlara, za zastupování
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 5. 2004, č. j. OAM-1770/VL-06-15-2004. Rozhodnutím
správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti označil její důvody jako spadající pod ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Uvedl, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“) a v důsledku
toho i nesprávně posoudil žádost o azyl. Důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí,
nebyly podle stěžovatele úplné, došlo opětovně k porušení ustanovení §32 odst. 1
a §34 odst. 1 spr. ř., takže žalovaný nemohl správně usuzovat o skutkových a právních
otázkách, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Rozhodnutí správního orgánu
podle stěžovatele nevyplývalo ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi
rozhodnutím a podkladem pro ně. Prohlásil, že je ohrožen ze strany svých věřitelů na životě,
je mu vyhrožováno a nemá, kam se obrátit, protože stát takové poměry trpí a podporuje je.
Stěžovatel vyjádřil dále přesvědčení, že v jeho případě jde i o důvody humanitární,
na základě kterých by byl možno k udělení azylu použít §14 zákona o azylu. Stěžovatel
se v této souvislosti odvolal na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, sjednané v Římě dne 4. listopadu 1950 (vyhlášena
pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ve věci Cruz Varas z roku 1991, A-201, §69 až 70 odůvodnění, a ve věci Vilvarajah
z téhož roku, A-215, §3 odůvodnění. Zdůraznil, že vyhoštění žadatele o azyl může způsobit
problémy ve vztahu k čl. 3 Úmluvy a založit tak v této věci odpovědnost smluvního státu
podle Úmluvy, pokud existují vážné a prokazatelné důvody k obavám, že dotčená osoba bude
v zemi určení vystavena reálnému riziku mučení, případně nelidského nebo ponižujícího
zacházení. Zdůraznil, že v jeho případě není možné se obrátit na policii v zemi původu,
protože není po nikom možné požadovat, aby se k lepšímu prokázání svých obav sám
a dobrovolně vystavoval perzekuci.
Dále stěžovatel poukázal na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky
(dále jen „Příručka“), z něhož plyne, že v některých případech jsou žadatelé o azyl v zemi
původu vystaveni různým opatřením, která sama o sobě nepředstavují pronásledování
(např. různým formám diskriminace), avšak která ve spojení s dalšími faktory působícími
kumulativně mohou žadatele k tvrzení existence pronásledování opravňovat. Upozornil
rovněž na čl. 43 Příručky, podle něhož se opodstatněné obavy žadatele o azyl
z pronásledování nemusejí nutně zakládat na jeho vlastních osobních zkušenostech,
neboť na skutečnost, že jeho obavy, že se v budoucnu může stát obětí pronásledování, může
klidně ukazovat i to, co se stalo jeho přátelům, příbuzným a dalším členům stejné rasové
nebo společenské skupiny.
Podle stěžovatele správní orgán v jeho případě neoprávněně aplikoval ustanovení
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a s poukazem na tuto skutečnost se „pro nadbytečnost“
již nezabýval se ve vztahu k jeho osobě důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 až 14
zákona o azylu, zejména pak důvody tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu.
Podle stěžovatele je humanitární azyl určen právě pro případy, kdy žadatel o azyl nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu; §16 odst. 1 psím. g) zákona o azylu
tak proto nemůže být důvodem pro odmítnutí posouzení podmínek pro udělení humanitárního
azylu pro jejich „nadbytečnost“. Stěžovatel svoji žádost neomezil toliko na důvody podle
§12 zákona o azylu; tím, že žalovaný u stěžovatele neposuzoval též podmínky pro udělení
humanitárního azylu, byl stěžovatel zkrácen na svých právech, neboť správní orgán nerozhodl
o celém předmětu řízení.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání jejího odkladného
účinku a o ustanovení advokáta a tlumočníka z ruského jazyka.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti; měl za to, že jak jeho
správní rozhodnutí, tak rozsudek krajského soudu, který se s jeho skutkovými i právními
závěry ztotožnil, jsou správné. Podle žalovaného nejsou u stěžovatele důvody humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu dány. Navíc hranice soudního přezkumu jsou ve vztahu
k humanitárnímu azylu velmi úzké a omezují se podle žalovaného v podstatě pouze
na kontrolu dodržení procesních předpisů.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel
jako jediný důvod žádosti o azyl uvedl potřebu se v ČR ukrýt před věřitelem, jemuž nezaplatil
v dohodnuté lhůtě dluh a který se domáhal vrácení peněz a stěžovateli vyhrožoval fyzickou
likvidací. Poskytnutí azylu stěžovateli mělo sloužit k legalizaci pobytu v ČR, získání
možnosti zde pracovat a k případnému přesunu stěžovatelovy rodiny do ČR. Neuvedl
tedy skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být pronásledován z azylově relevantních důvodů
(§12 zákona o azylu), a proto správní orgán na základě dostatečně zjištěného skutkového
stavu a po skutkové i právní stránce správně jeho žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 19. 4. 2004 a pohovor k žádosti o udělení azylu
s ním byl proveden dne 22. 4. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl,
že v domovské zemi si v létě 2002 u známých na podnikání půjčil 5000 USD na úrok 10 %
z této částky měsíčně, v červenci 2003 nakoupil zboží, které pak prodal, avšak peníze
za ně nedostal. V říjnu 2003 si proto musel vzít v bance půjčku, ovšem takto vrátil
jen 3000 USD. Věřitelé mu od prosince 2003 začali vyhrožovat fyzickou likvidací a neustále
ho telefonicky kontaktovali. V době 4 měsíců předcházejících jeho odchodu do ČR se ukrýval
u příbuzných. Dodal, že musí uhradit ještě 2500 USD a k tomu úroky. Do ČR přijel vydělat
peníze na vrácení dluhu a také by sem chtěl přivést svoji rodinu; v případě návratu
na Ukrajinu se obává o svůj život. Politicky aktivní v zemi původu nebyl. Uvedené informace
stěžovatel zopakoval a upřesnil i v pohovoru k žádosti o udělení azylu. K okolnostem,
za jakých je na něm vymáhán dluh, doplnil, že v listopadu 2003 věřiteli zaplatil 3000 USD
a zbytek dluhu mu slíbil zaplatit v prosinci (2750 USD). V prosinci 2003 však nebyl schopen
nic zaplatit a poté, co nezaplatil ani v náhradní týdenní lhůtě, byl ze strany věřitele fyzicky
napaden pro výstrahu. Dostal ještě jednu – dvoudenní – lhůtu k zaplacení, ale na další
schůzku s věřitelem se již nedostavil a začal se skrývat. Viditelná zranění při fyzickém
napadení neutrpěl, proto se ani neléčil u lékaře. Na policii se neobrátil, podle jeho názoru
je ukrajinská policie prodejná. Již dříve se na ni obracel, ale policisté mu podle
jeho slov nikdy nepomohli. Ukrýval se proto u příbuzných nebo přátel. Řešit svoji situaci
přestěhováním na jiné místo na Ukrajině údajně nemohl, protože stěhování by bylo příliš
drahé a finanční prostředky, které měla rodina k dispozici, na to nedostačovaly. Se státními
orgány na Ukrajině žádné problémy neměl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. spočívá v námitce, že krajský soud nesprávně
shledal, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
má oporu ve spisech a je s nimi v souladu. Důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pak spočívá v námitce, že krajský soud podle stěžovatele nesprávně považoval za zákonné,
jestliže žalovaný poté, když zjistil důvod pro zamítnutí žádosti o azyl podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, již nezkoumal důvody pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Argumentací stěžovatele článkem 3 Úmluvy, rozsudky Evropského soudu pro lidská
práva ve věcech Cruz Varas a Vilvarajah a články 43 a 53 Příručky na podporu jeho názoru,
že by v jeho případě mohly být dány důvody pro poskytnutí humanitárního azylu, se Nejvyšší
správní soud vůbec meritorně nezabýval, neboť námitku, že správní orgán otázku existence
důvodů pro poskytnutí humanitárního azylu posoudil nesprávně, stěžovatel ve své žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu vůbec nevznesl; argumentoval toliko (nutno podotknout,
že dosti nekonkrétně) nesprávným posouzením důvodů pro poskytnutí azylu podle
§12 zákona o azylu. Uvedená námitka je proto jako důvod kasační stížnosti nepřípustná,
neboť jde o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4, 2. alt. s. ř. s.), neboť skutkové okolnosti,
o něž opírá své přesvědčení, že v jeho případě by mohly být dány důvody pro poskytnutí
humanitárního azylu (tj. problémy s věřiteli ve spojení s údajnou nemožností obrátit
se na ukrajinskou policii a útrapy, které z tohoto důvodu podle svého názoru pociťoval),
mu nepochybně byly známy již v době řízení před krajským soudem, takže je v tomto řízení
mohl uplatnit.
Důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zjevně není dán. Námitka,
že krajský soud nerozpoznal vadu řízení před správním orgánem spočívající v tom, že správní
orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, je zcela nekonkrétní; stěžovatel
ani v náznacích neuvádí, v čem konkrétně jsou skutková zjištění žalovaného neúplná či vadná
a v jakých ohledech by měla být doplněna či revidována. Nejvyšší správní soud
se proto takovouto námitkou nemohl věcně zabývat. Jen pro úplnost lze nad rámec nosných
důvodů rozhodnutí poznamenat, že řízení před správním orgánem probíhalo v souladu
s příslušnými zákonnými ustanoveními, za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele
a bez procesních vad, které by mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný
správní orgán řádně zjistil skutkový stav, zejména pak ze žádosti o azyl a z důkladně
vedeného pohovoru se stěžovatelem zcela dostatečně zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá
o poskytnutí azylu. Stěžovatel popsal důvody, proč žádá o azyl, podrobně v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu. K těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména
k okolnostem, za kterých opustil zemi původu, a o jeho ekonomické a sociální situaci s ním
pak správní orgán vedl dostatečně podrobný pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky
směřující k podstatě věci a umožňující mu jeho žádost o azyl podrobněji specifikovat
a zdůvodnit. Rozhodnutí správního orgánu je nepochybně plně srozumitelné, jednoznačně
popisuje zjištěný skutkový stav, přičemž vychází z provedených důkazů, a obsahuje logicky
postavené důvody, o které se opírá.
Ani důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán. Na základě
skutkových zjištění provedených ve správním řízení správní orgán zcela oprávněně dospěl
k závěru, že stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu (tj. za uplatňování politických
práv a svobod, nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště), nýbrž výlučně skutečnosti svědčící o tom, že ze země původu odešel ve snaze
uniknout věřitelům, kterým dlužil peníze půjčené si na podnikání a kteří na něho proto kvůli
zaplacení dluhu vyvíjeli nátlak. Skutečnost, že stěžovatel měl na Ukrajině obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a měl zde ekonomické problémy,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu (srov. k tomu bohatou
judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. jeho nepublikovaný rozsudek ze dne
18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, nepublikovaný rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či nepublikovaný rozsudek ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65). Důvodem by tato skutečnost mohla být toliko za situace,
kdyby ukrajinské státní orgány, na které by se stěžovatel obrátil, tuto pomoc odmítly
nebo pokud by vydírání stěžovatele ze strany soukromých osob jiným způsobem iniciovaly,
podporovaly, prováděly nebo trpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, nepublikováno). Stěžovatel se však na státní orgány
Ukrajiny (na policii) vůbec neobrátil, přičemž jeho odůvodnění, proč to považoval
za nepřípadné, nutno považovat za nepodložené žádnými konkrétními a reálnými obavami
z negativních důsledků takového kroku pro jeho osobu.
Neuváděl-li stěžovatel jako žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, šlo o žádost zjevně
nedůvodnou, kterou bylo lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, nepublikováno). Pokud takto správní
orgán postupoval, v ničem nepochybil a rozhodl zcela v souladu se zákonem. Případem
stěžovatele se za této situace již nemusel zabývat též z hlediska §12, §13, §14 a §91 zákona
o azylu, neboť rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu
ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí,
kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených
v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených
žadatelem o azyl. Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nečiní již výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41,
zveřejněný pod č. 409/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu;
srov. též rozsudek téhož soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, zveřejněný
pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož naplnění
podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu
vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona; srov. též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, zveřejněný pod č. 349/2004 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a rozsudek téhož soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, zveřejněný pod č. 181/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu). Námitka, že stěžovatel tím, že žalovaný u stěžovatele neposuzoval též podmínky
pro udělení humanitárního azylu, byl zkrácen na svých právech, neboť správní orgán
nerozhodl o celém předmětu řízení, je právě z výše uvedených důvodů lichá, jelikož za dané
situace – při existenci důvodu pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) – byl celý předmět řízení vyčerpán právě již vydáním
tohoto zamítavého rozhodnutí. Pokud výše uvedený postup a právní závěry učiněné správním
orgánem považoval krajský soud za jsoucí v souladu se zákonem, zcela správně posoudil
právní otázku.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti; navíc u stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze
dne 8. 12. 2004, č. j. 60 Az 109/2004 - 31, kterým mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů,
shledáno, že je osobou, u níž jsou předpoklady, aby byla osvobozena od soudních poplatků.
Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (§60 odst. 4 in fine ve spojení
s §120 s. ř. s.).
Advokátu stěžovatele, ustanovenému usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. 12. 2004, č. j. 60 Az 109/2004 - 31, přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování
v řízení o kasační stížnosti, a sice 2 x 1000 Kč za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1
písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a na to navázaný paušál 2 x 75 Kč
podle §13 odst. 3 AT. Advokát stěžovatele nedoložil, že je plátcem daň z přidané hodnoty
(§14a odst. 1 AT) soud mu proto tuto daň z částky 2150 Kč jako součást nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu