ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.14.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
V. K., zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň,
Františkánská 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. 8. 2004, č. j. 24 Az 69/2004 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 1. 2004, č. j. OAM-6354/VL-07-04-2003,
kterým nebyl stěžovateli udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo rozhodnuto,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu
se zákonem, neboť stěžovatel nenaplnil žádnou ze zákonných podmínek pro udělení azylu.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně
ve vztahu k právnímu hodnocení namítá, že žalovaný mu měl azyl podle §12 písm. b) zákona
o azylu udělit, neboť stěžovatel se ve své domovské zemi dostal do potíží spojených s tím,
že svědčil v řízení proti pachateli vraždy. „Komplicové“ odsouzeného pachatele jej vydírali
a vyhrožovali mu smrtí, rozbili okna v jeho domě a vyhrožovali jeho matce. Jednalo
se o osoby z organizovaných zločineckých struktur ohrožující jej na zdraví a na životě.
Součástí těchto struktur byly i státní orgány, k nimž se obrátil o ochranu. Tím splňuje
podmínky ust. §12 písm. b) zákona o azylu jako příslušník sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur jimi pronásledovaných, a to při toleranci těchto struktur domovským
státem. Stěžovatel poukazuje na čl. 65 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení
uprchlíka, podle něhož pronásledování může vycházet i od některých složek obyvatelstva,
zejména za situace, kdy diskriminační jednání obyvatelstva je státními orgány vědomě
tolerováno, odmítáno, nebo proti němu není zajištěna ochrana. Důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje v nedostatečném provedení dokazování pomíjejícím situaci
žalobce omezeného v možnosti zajistit důkazy o perzekuci v domovské zemi, které soud
tak ponechal bez povšimnutí. Naplnění kasačních důvodů podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
spatřuje v procesní vadě soudu, který nevzal v úvahu porušení správního řádu žalovaným,
ani nedostatečné odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve smyslu §47 odst. 3 správního řádu.
Soud se také nesprávně vypořádal s překážkou vycestování, neboť návrat stěžovatele
je pro něho nebezpečný z důvodů nedostatku ochrany ze strany policie a v důsledku toho,
že bude podroben perzekuci proto, že v jiné zemi požádal o azyl, což je zřejmé i ze Zprávy
MZV USA o dodržování lidských práv za r. 2002. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, a současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost s tím,
že nebylo prokázáno pronásledování stěžovatele ani důvodnost strachu stěžovatele ve smyslu
zákona o azylu. K tomu odkazuje na vlastní vyjádření stěžovatele v průběhu správního řízení
a na nezávaznost a pouze doporučující charakter Příručky procedur a kritérií pro přiznání
postavení uprchlíka. Rozhodnutí soudu považuje za odpovídající zákonu a navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá jednak nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále nedostatek skutkových zjištění, porušení zákona
při zjišťování skutečného stavu i v odůvodnění správního rozhodnutí, což podřazuje kasačním
důvodům podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
lze namítat vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Vady řízení před správním orgánem, stejně tak jako nedostatky
v odůvodnění správního rozhodnutí tedy spadají rovněž pod kasační důvody
podle cit. písm. b). Pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze totiž podřadit
pouze nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí a vady řízení před soudem, pokud mají
vliv na zákonnost soudního rozhodnutí. Není ovšem rozhodné, jakému ustanovení stěžovatel
své námitky podřadil, ale skutečnost, zda nějakému kasačnímu důvodu odpovídají, a zda byl
tento důvod naplněn.
Prvotní jsou námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu,
když jen na základě úplného a řádného zjištění všech rozhodných skutečností lze stavět právní
závěry o naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel v návrhu na zahájení řízení
o udělení azylu ze dne 5. 12. 2003 uvedl, že byl dne 25. 8. 2003 svědkem vraždy, pachatel byl
odsouzen na 6 let, a kamarádi pachatele ho poté neustále obtěžovali, rozbili jim okna
a vyhrožovali mu; proto 25. 9. 2003 přicestoval do České republiky. V žádosti psané vlastní
rukou uvedl, že žádá o azyl z důvodu pronásledování mafií. Při pohovoru dne 12. 12. 2003
uvedl, že byl svědkem rvačky, při níž byl zabit jeho kamarád. To se stalo 20. 8. 2003, soud
se konal dne 28. 8. 2003, pachatel byl odsouzen za zabití. Pak kamarádi pachatele rozbili
okno jejich domu a vzkazovali mu, že se mu pomstí a zabijí ho. Podal dne 30. 8. 2003 trestní
oznámení na policii, policista mu řekl, že nemá žádné důkazy, proto nečekal na výsledek
vyšetřování a vycestoval 25. 9. 2003. Dále uvedl, že v případě návratu se obává pomsty
kamarádů pachatele, kterého usvědčil. Žalovaný opatřil zprávu Úřadu pro demokracii, lidská
práva a práci o dodržování lidských práv na Ukrajině vydanou Ministerstvem zahraničí
spojených států dne 31. 3. 2003 a z jejího obsahu a z informace MZV ČR vyšel při hodnocení
tvrzení žadatele ve svém rozhodnutí. Zejména popsal způsob vyřizování stížnosti občanů
a možnosti postupu při nečinnosti policie a uzavřel, že za situace, kdy žadatel těchto možností
nevyužil, nelze jednání soukromých osob přičítat státu.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, lze obecně uvést, že je povinností
správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu,
vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované
v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel,
který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo
být vyhověno. K zajištění možnosti úplného vyjádření má podle §22 odst. 1 zákona o azylu
účastník řízení právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce,
ve kterém je schopen se dorozumět. V daném případě stěžovatel tuto možnost měl
a k důvodům žádosti o azyl se vyjádřil i písemně v mateřském jazyce. Porušení předpisů
o správním řízení pak lze účinně namítat v žalobě, kdy je předmětem přezkumu
právě rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel však v žalobě a jejím doplňku pouze obecně
namítal porušení správního řádu, aniž konkretizoval, čím měl správní orgán vyjmenovaná
ustanovení správního řádu porušit, pouze odkázal na důvody uvedené ve správním řízení
s tím, že se jedná o důvody azylově relevantní. Jen v těchto mezích byl krajský soud oprávněn
a povinen rozhodnutí žalovaného podle §75 odst. 2 s. ř. s. zkoumat. To také učinil
a v napadeném rozsudku se s žalobními námitkami plně vypořádal. Postup krajského soudu
nebyl v rozporu se zákonem a nedošlo k naplnění důvodů kasační stížnosti uvedených
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel dále namítá nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky. Výslovně tvrdí, že v jeho případě měl být naplněn důvod
pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, eventuelně u něho byla dána překážka
vycestování podle §91 odst. 1 zákona o azylu.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení i řízení před soudem opakovaně
uváděl, že důvodem žádosti o azyl je obava ze soukromých osob, které mu vyhrožovaly
v souvislosti s jeho svědectvím v trestním řízení. Podle §2 odst. 5 zákona o azylu
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Stěžovatel namítá,
že jeho pronásledování spadá pod čl. 65 Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení
uprchlíka. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že uvedenou Příručku vydanou Úřadem
vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jako komentář k Ženevské konvenci z roku 1951
používá žalovaný při posuzování žádostí o udělení azylu. Při této rozhodovací činnosti
je žalovaný vázán zákonem a mezinárodními smlouvami a zmíněná Příručka je pro něho
pouhou výkladovou pomůckou. Podle stěžovatelem citovaného článku Příručky
se pronásledování za normálních okolností týká kroků, které podnikají úřady nějaké země.
Může však také vycházet od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy
stanovené v zákonech dotyčné země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá závažné
diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto považovány za pronásledování,
pokud je úřady vědomě tolerují nebo odmítají, či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.
V daném případě ovšem skutkové okolnosti mezím výkladu Příručky neodpovídají.
Stěžovatel měl problémy s několika soukromými osobami, na úřady se obrátil,
ovšem ani nevyčkal jejich opatření. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek č. j. 4 Azs 5/2003 - 51) nemohou být důvodem pro udělení azylu problémy
se soukromými osobami (tzv. mafií) spočívající ve vydírání či výhrůžkách s výjimkou
případů, kdy státní moc domovského státu, u nichž se žadatel domáhal ochrany, není schopna
ji poskytnout. Nekonkrétní tvrzení o oznámení napadení na policii a neznámý výsledek
jejich šetření dokladem takého přístupu státní moci není. Stejně tak nelze přisvědčit
stěžovateli v tom, že důvodem azylové ochrany je jeho příslušnost k sociální skupině nečlenů
zločineckých struktur. I zde Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že nečleny zločineckých
struktur nelze považovat za sociální skupinu (např. rozsudek č. j. 5 Azs 108/2004 - 99,
zveřejněn pod č. 401/2004 Sb. NSS), neboť se nejedná o skupinu vyznačující se objektivně
společnou charakteristikou, která vychází z vrozených nezměnitelných rysů nebo rysů
jinak pro lidskou identitu, svědomí či výkon lidských práv zásadních, a která je takto
společensky vnímána (k tomu srovnej např. rozsudek č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, zveřejněn
pod č. 364/2004 Sb. NSS). Jak žalovaný tak i soud posoudili právní otázku azylových důvodů
správně a v souladu se zákonem.
Existenci překážky vycestování namítal stěžovatel již v žalobě a soud ji zhodnotil tak,
že ze zjištěných skutečností žádné riziko spojené s pronásledováním stěžovatele státní mocí
v případě návratu na Ukrajinu nebylo zjištěno. Přitom vážil všechny zákonné důvody
překážek vycestování. Stěžovatel namítá, že tyto skutečnosti vyplývají ze Zprávy vydané
Ministerstvem zahraničí spojených států. Z této zprávy vycházel i krajský soud.
Mimo nepříznivého hodnocení poměrů ve vězeňství a v soudnictví (včetně značných prodlev
v rozhodování, které nekorespondují s údaji stěžovatele o odsouzení pachatele za zabití
8. den od spáchání činu) však tato zpráva neobsahuje žádné okolnosti, které by naznačovaly
možnost naplnění podmínek překážky vycestování u stěžovatele. Naopak podle MZV ČR
ze dne 19. 11. 2002, odboru lidských práv (založena ve správním spise) dochází
sice k emocionálnímu odsouzení žadatelů o azyl v cizích zemích ze strany některých
spoluobčanů, trestní stíhání však je vyloučeno. Ve vztahu k azylovým důvodům i k důvodům
překážky vycestování není naplněn ani kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že není dán žádný kasační stížností
uplatněný důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a proto kasační stížnost žalobce
jako nedůvodnou podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu