ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.284.2004
sp. zn. 2 Azs 284/2004 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce:
V. A., zast. Michalem Benčokem, advokátem v Praze 1, Václavské náměstí 17, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Praha 7, Nad
Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
30. 4. 2004, č. j. 28 Az 301/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Žalobce se jako stěžovatel včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, č. j. 28 Az 301/2003 - 23, jímž byla zamítnuta
jeho žaloba a současně bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že není důvodná žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 2. 2003,
č. j. OAM-3079/VL-07-K04-2002, jímž žalobci nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zák.č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ zákon
o azylu“) a současně rozhodnuto tak, že se na něho nevztahuje překážka vycestování podle
§91 zákona o azylu.
Krajský soud přisvědčil správnímu orgánu, že v řízení nebyl prokázán žádný z důvodů
pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. a) a b) zákona o azylu, jež se týkají
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo odůvodněného strachu
z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů.
Je tomu tak proto, že důvodem žádosti žalobce o udělení azylu byly jeho problémy
spojené s podnikáním v zemi původu, protože svému společníkovi dlužil peníze, který
mu je zapůjčil do podnikání. Správní orgán totiž zjistil ze žádosti žalobce o udělení azylu
ze dne 17. 6. 2002, že žalobce nikdy nebyl a není členem žádné politické strany a opustil
Moldavsko v květnu 2002 kvůli problémům, jež vznikly v souvislosti s podnikáním.
Od svého kamaráda, jenž byl i společníkem, si totiž vypůjčil 3000 USD do podnikání,
ale jelikož nastaly problémy v důsledku odcizení dřeva připraveného k podnikání, kamarád
po něm žádal vrácení již 4000 USD. Tyto peníze však nemohl vrátit, proto ho vyhledali
bandité, kteří ho zbili a vyhrožovali mu i smrtí v případě nezaplacení. Z těchto důvodů
proto opustil žalobce Moldavsko. Obdobná zjištění učinil správní orgán i z pohovoru ze dne
15. 8. 2002, v němž žalobce v podstatě zopakoval důvody uvedené v žádosti o udělení azylu
a dodal, že s kamarádem hodlali podnikat a vyrábět dřevěné bedýnky na uskladnění ovoce.
Kamarád do podnikání vložil 3000 USD, nakoupil dřevo a uskladnil ho, ale po odcizení dřeva
z tohoto činu obvinil žalobce a požadoval po něm vrácení vložené peněžní částky. V dubnu
roku 2002 ho kamarád navštívil společně se sedmi neznámými muži, fyzicky ho napadli
a požadoval již zaplacení částky 4000 USD. Jelikož žalobce peníze neměl a se žádostí
o pomoc se na nikoho neobrátil, celou situaci řešil odchodem z vlasti. V případě návratu
do země původu se pak obává žalobce o svůj život.
Krajský soud z takto zjištěného stavu věci dovodil, že ve světle ustanovení
§12 písm. a) i b) zákona o azylu, problémy se soukromými osobami, jimž žalobce dluží
zapůjčenou peněžní částku, nelze považovat za pronásledování tím spíše za situace,
kdy politický systém dává žalobci možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů
a této možnosti nebylo využito. Ostatně i judikatura Nejvyššího správního soudu ( rozsudek
ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48) vyvodila, že pokud má žadatel v zemi původu
obavy před vyhrožováním ze strany soukromých osob, není to bez dalšího důvodem
pro udělení azylu. Žalobce se však neobrátil na policii, ani na soud či jinou příslušnou státní
instituci či nevládní organizaci s žádostí o pomoc a nevyužil tak všechny možnosti ochrany,
které mu poskytuje právní řád země původu. Konečně mezinárodní ochrana může být žadateli
poskytnuta teprve v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana země jeho státní příslušnosti,
popřípadě tehdy, je-li tato ochrana neúčinná.
Krajský soud souhlasil se správním orgánem i v tom, že v řízení nebyly zjištěny
též důvody pro udělení azylu žalobci podle ustanovení §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
a neshledal pochybení správního orgánu ani pokud jde o neexistenci překážek vycestování
ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, které ani nebyly žalobcem tvrzeny.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové žalobce
jako stěžovatel odmítl závěry krajského soudu, pokud ten dospěl k závěru, že v jeho věci
nebyly dány důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12, §13 odst, 1, 2 a §14 zákona
o azylu, ani shledány překážky vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona.
Stěžovatel především obsahově uplatnil důvod k podání kasační stížnosti,
jenž je uveden v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., který odůvodnil tím, že
v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a přesně skutečný stav věci, že důkazy, které si soud
opatřil nebyly úplné a zakládaly se pouze na hodnocení obsahu spisu, zejména zpráv
Ministerstev zahraničních věcí USA a České republiky a že v důsledku tohoto pochybení
došlo i k nesprávnému posouzení právní otázky soudem.
Krajskému soudu vytkl, že nesprávně posoudil po právní stránce zjištění,
že bezpečnostní situaci na území Moldavské republiky rozhodně nelze považovat
za stabilizovanou a že jeho odůvodněné obavy o život je proto nutno podřadit pod ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu. Ostatně pronásledováním podle tohoto ustanovení zákona
o azylu je i situace, pokud se příslušníci určitých skupin obyvatelstva stanou terčem
nepřátelského jednání ze strany svých spoluobčanů. Mocenské orgány Moldavské republiky
jen s největší námahou monitorují řádění mafiánů, kteří rozsévají strach a hrůzu mezi
obyčejnými lidmi. Velice rozšířené jsou metody vydírání za účelem získání prostředků
pro různé skupiny mafiánů a kriminálních živlů. Lidé jsou vydíráni za účelem získání
výpalného a pokud je mafiáni nedostanou, rozbijí nebo zničí obchod či provozovnu
a znehodnotí zboží. Vláda na území Moldavské republiky rozhodně není schopna zajistit
ochranu občanů před neobyčejně vysokým stupněm kriminality.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí v kasační stížnosti se způsobem, jakým se krajský soud
vypořádal s tvrzením správního orgánu o neexistenci překážek vycestování dle ustanovení
§91 zákona o azylu. Krajský soud zcela přehlíží situaci na straně stěžovatele, který svůj
návrat do země původu nepovažuje za bezpečný, vzhledem k praxi příslušných orgánů
Moldavské republiky při potírání organizovaného vyděračství. Krajský soud nedostatečně
přihlédl k ustanovení §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, podle něhož povinnost ukončit
pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde mu hrozí nebezpečí
mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen
v důsledku válečného konfliktu. V tomto směru krajský soud nedostatečně přihlédl
k soustavnému porušování lidských práv formou organizovaného vydírání podnikajících osob
na území Moldavské republiky, kde podnikatel nemůže bez přímého ohrožení života
vykonávat živnost.
Se zřetelem k tomu, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem a následky rozsudku
krajského soudu znamenají pro něho nenahraditelnou újmu, požádal též o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť se toto přiznání nedotkne nepřiměřeným
způsobem nabytých práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem.
Žalované Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky uvedlo,
že se domnívá, že jak správní rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány
v souladu se zákonem a odkázalo na obsah správního spisu. Nemůže však souhlasit s názorem
stěžovatele, který se dožaduje, že jeho žádost o udělení azylu lze podřadit pod ustanovení
§12 písm. b) zákona o azylu. V této souvislosti poukázalo na stanovisko Vrchního soudu
v Praze, vyjádřené v rozsudku ze dne 30. 4. 2002, č. j. A 709/2001, podle něhož azyl
jako právní institut není a nikdy nebyl universálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím, třeba i surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro udělení azylu jsou zákonem přesně vymezeny, jsou poměrně úzké
a proto nemohl být azyl udělen ani stěžovateli. K přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti však správní orgán neshledává důvody a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal z podnětu podané kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004, č. j. 28 Az 301/2003 - 23
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a jelikož sám neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Z obsahu žaloby vyplývá, že stěžovatel jako žalobce napadl již uvedené rozhodnutí
správního orgánu v celém rozsahu, tedy ve výroku o neudělení azylu i ve výroku stran
neexistence překážky vycestování a domáhal se jeho přezkoumání. V žalobě zcela obecně
uvedl, že správní orgán v předchozím řízení porušil některá ustanovení správního řádu,
a to konkrétně ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1 a §46, v důsledku čehož
je správní rozhodnutí nezákonné, protože nebyl zjištěn přesně a úplně skutečný stav věci,
následkem toho byla i nesprávně posouzena žádost o udělení azylu a důkazy, které byly
opatřeny za účelem vydání rozhodnutí, byly neúplné a znemožňovaly správně usuzovat
na skutkové i právní otázky důležité pro rozhodnutí. Konkrétně pak namítl jen to,
že se v Moldavsku stal obětí vyhrožování, dokonce i usmrcením, protože nebyl schopen vrátit
finanční obnos, který si vypůjčil. V dubnu roku 2002 byl z tohoto důvodu fyzicky napaden
věřitelem a více neznámými muži, ale na policii se neobrátil, protože ta je spojena právě
s těmito násilníky.
Krajský soud ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. se proto zcela konkrétně
zabýval jen výtkou stěžovatele, že se v Moldavské republice stal obětí vyhrožování,
protože nebyl schopen vrátit finanční obnos, který vypůjčil a potažmo i tím, že se v případě
návratu do země původu obává o svůj život. V souladu se zákonem vyšel z obsahu žádosti
o udělení azylu ze dne 17. 6. 2002 i z pohovoru ze dne 15. 8. 2002, v němž žalobce v podstatě
zopakoval důvody uvedené v žádosti o udělení azylu a dodal, že v případě návratu do země
původu se pak obává o svůj život.
Krajský soud ze zjištěného stavu věci důvodně dovodil, že ve světle ustanovení
§12 písm. a) i b) zákona o azylu, problémy se soukromými osobami, jimž žalobce dluží
zapůjčenou peněžní částku, nelze považovat za pronásledování tím spíše za situace,
kdy politický systém dává žalobci možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
ale ten této možnosti nevyužil. Opodstatněně též poukázal krajský soud na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48),
která vyvodila, že pokud má žadatel v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromých osob, není to bez dalšího důvodem pro udělení azylu. V souladu se zákonem
krajský soud zvýraznil i to, že se žalobce neobrátil na policii, ani na soud či jinou příslušnou
státní instituci či nevládní organizaci s žádostí o pomoc a nevyužil tedy všechny možnosti
ochrany, které mu poskytuje právní řád země původu. Krajský soud proto důvodně uzavřel,
že již z tohoto důvodu u žalobce nepřicházelo v úvahu udělení azylu, protože mezinárodní
ochrana může být žadateli poskytnuta teprve v případě, jestliže mu byla odepřena ochrana
země jeho státní příslušnosti, popřípadě tehdy, je-li tato ochrana neúčinná.
Není opodstatněná první námitka kasační stížnosti, v níž stěžovatel tvrdí nezákonnost
rozsudku krajského soudu pro nesprávné posouzení právní otázky (§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.), pokud tento soud dospěl k závěru, že v této věci stěžovatel nesplňuje zákonné
podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatel v této námitce zásadně tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil po právní
stránce zjištění, že bezpečnostní situaci na území Moldavské republiky rozhodně nelze
považovat za stabilizovanou a že jeho odůvodněné obavy o život je proto nutno podřadit
pod ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Ostatně pronásledováním podle tohoto
ustanovení zákona o azylu je i situace, pokud se příslušníci určitých skupin obyvatelstva
stanou terčem nepřátelského jednání ze strany svých spoluobčanů. Mocenské orgány
Moldavské republiky jen s největší námahou monitorují řádění mafiánů, kteří rozsévají strach
a hrůzu mezi obyčejnými lidmi. Velice rozšířené jsou metody vydírání za účelem získání
prostředků pro různé skupiny mafiánů a kriminálních živlů. Lidé jsou vydíráni za účelem
získání výpalného a pokud je mafiáni nedostanou, rozbijí nebo zničí obchod či provozovnu
a znehodnotí zboží. Vláda na území Moldavské republiky rozhodně není schopna zajistit
ochranu občanů před neobyčejně vysokým stupněm kriminality.
Opodstatněná není námitka, že by v této věci mohlo jít o pronásledování stěžovatele
ve vztahu k ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, které by bylo možno spatřovat tam,
kde státní orgány vědomě tolerují trestnou činnost či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu
před ní.
Především tu nejde o „pronásledování“ ve smyslu zákona o azylu, tedy o neoprávněný
postih ze strany státní autority nebo těch osob, které takovou autoritu zosobňují. Tvrzené
obavy z vyhrožování ze strany soukromých osob a z jejich násilného jednání,
třeba i odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní
orgány země původu takové ohrožení podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly,
apod. Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země
však nečiní z takového ohrožení „pronásledování“, a tedy ani azylový důvod. Stěžovatel
v průběhu řízení netvrdil, že by příslušné státní orgány podporovaly, organizovaly
nebo záměrně trpěly jeho ohrožování v důsledku výhrůžek nebo fyzického napadení,
protože se nikam po těchto protiprávních aktech neobrátil. Z protokolu o pohovoru ze dne
15. 8. 2002 vyplývá, že stěžovatel po fyzickém napadení žádnou pomoc u kompetentních
orgánů nevyhledal, neboť se bál. Za tohoto stavu potom zcela obecné tvrzení stěžovatele,
že vláda na území Moldavské republiky není schopna zajistit ochranu před neobyčejně
vysokým stupněm kriminality vyznívá do prázdna, protože mu příslušné orgány nemohly
poskytnout účinnou ochranu již z toho důvodu, že o jeho problémech nebyly informovány.
Rozhodně za tohoto stavu nelze dovozovat, že by policie či jiné kompetentní orgány ohrožení
stěžovatele podporovaly, organizovaly nebo záměrně trpěly. Ostatně i podle Zprávy
o dodržování lidských práv za rok 2001, vydané Úřadem pro demokracii, lidská práva a práci
Ministerstva zahraničí USA ze dne 4. 3. 2002, vyplývá, že policie spadá do kompetence
Ministerstva vnitra a Parlament zvolený v zásadě ve svobodných a spravedlivých volbách
má pravomoc prošetřovat činnost Ministerstva vnitra a zajistit, aby jeho činnost byla
v souladu s platnou legislativou. Z toho ovšem vyplývá i to, že stěžovatel se mohl v případě
zjištěných nedostatků obrátit na příslušný výbor Parlamentu a požadovat nápravu,
což také neučinil.
Jenom na okraj poznamenává Nejvyšší správní soud i to, že podle judikatury „strach
vrátit se na Ukrajinu kvůli potížím s věřiteli ve vztahu k neuhrazenému dluhu,
není bez dalšího důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Problémy
se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými,
tedy pronásledováním z důvodů rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro zastávání politických názorů, ale snahou o vrácení dlužné částky“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49). Obdobně
judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36,
že „vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu
vyplývá, že politický systém v Moldavské republice dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny. Obavy
žadatele o azyl spočívající v tom, že organizované skupiny, resp. jejich členové používají
nelegálních metod, že proti němu použijí násilí v míře ohrožující jak jeho zdraví, tak jeho
život, nelze podřadit pod žádnou skutečnost uvedenou v zákoně o azylu, která
by odůvodňovala udělení azylu“. Shodně judikoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, na který se odvolal i krajský soud, jež ve svém rozsudku
citoval též právní větu, že „skutečnost, že žadatel má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu
žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny“.
Z výše uvedených judikátů Nejvyššího správního soudu tedy vyplývá, že stěžovatel
nesplňoval zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu
(problémy se soukromými osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení
významnými, tedy pronásledováním z důvodů rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině či pro zastávání politických názorů, ale snahou o vrácení dlužné
částky, vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat za pronásledování ve smyslu
zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu
vyplývá, že politický systém v Moldavské republice dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny,
stěžovatel v průběhu řízení netvrdil, že by příslušné státní orgány podporovaly, organizovaly
nebo záměrně trpěly jeho ohrožování v důsledku výhrůžek nebo fyzického napadení).
Stěžovatel tedy ve správním řízení neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že byl
nebo mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ustanovením §12 zákona
o azylu a krajský soud pro nepochybil, jestliže přisvědčil žalovanému správnímu orgánu,
který stěžovateli azyl z těchto důvodů neudělil.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí v kasační stížnosti se způsobem, jakým se krajský soud
vypořádal s tvrzením správního orgánu o neexistenci překážek vycestování dle ustanovení
§91 zákona o azylu. Krajský soud zcela přehlíží situaci na straně stěžovatele,
který svůj návrat do země původu nepovažuje za bezpečný, vzhledem k praxi příslušných
orgánů Moldavské republiky při potírání organizovaného vyděračství. Krajský soud
nedostatečně přihlédl k ustanovení §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu,
podle něhož povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu,
kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu
nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu. V tomto směru krajský soud
nedostatečně přihlédl k soustavnému porušování lidských práv formou organizovaného
vydírání podnikajících osob na území Moldavské republiky, kde podnikatel nemůže
bez přímého ohrožení života vykonávat živnost.
Ani tuto námitku kasační stížnosti nepovažuje Nejvyšší správní soud
za opodstatněnou.
Právní otázkou, jež byla podle stěžovatele v řízení před krajským soudem nesprávně
posouzena, je též otázka splnění podmínek pro konstatování překážky vycestování.
Podle ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu, povinnost ukončit pobyt neplatí,
a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat 1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda
z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení, nebo 2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného
konfliktu, nebo 3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto
státu stanoví trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky, nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout
nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče
podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti.
Krajský soud dospěl k závěru, že žádná z těchto podmínek nebyla stěžovatelem
jako žalobcem tvrzena, ani správním orgánem zjištěna, a proto bylo v souladu se zákonem
rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování.
Krajský soud se tedy otázkou existence překážky vycestování samostatně zabýval;
svoji úvahu založil na tom, že stěžovatel se obává toliko jednání soukromých osob,
které na něm vymáhají dlužnou peněžní částku a z toho usoudil, že takové obavy nejsou
důvodem k tomu, aby pobyt stěžovatele v České republice nemohl být ve smyslu §91 zákona
o azylu ukončen.
Těmto vývodům musí Nejvyšší správní soud přisvědčit, neboť jsou po právu.
Především, pokud jde o námitky, že krajský soud zcela přehlíží situaci na straně
stěžovatele, který svůj návrat do země původu nepovažuje za bezpečný, vzhledem k praxi
příslušných orgánů Moldavské republiky při potírání organizovaného vyděračství
a že tento soud též nedostatečně přihlédl k soustavnému porušování lidských práv formou
organizovaného vydírání podnikajících osob na území Moldavské republiky, kde podnikatel
nemůže bez přímého ohrožení života vykonávat živnost, má Nejvyšší správní soud za to,
že nejsou důvodné.
Každé ohrožení života cizince v zemi původu neznamená, že zde neplatí povinnost
ukončit pobyt v České republice. Z hlediska ustanovení §91 zákona o azylu povinnost
ukončit pobyt neplatí jen tehdy, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu,
kde je ohrožen jeho život z důvodů jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro politické přesvědčení. Z obsahu spisu vyplývá, že život stěžovatele
z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro politické přesvědčení nebyl nikdy ohrožen, protože důvodem ohrožujícího
protizákonného jednání věřitele byly důvody jiné, totiž snaha o vrácení dlužné peněžní částky.
Ostatně i podle judikatury Nejvyššího správního soudu ( rozsudek ze dne 27. 11. 2003,
č. j. 4 Azs 26/2003) „obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat
své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§12 zákona o azylu), ani důvodem
pro vyslovení překážky vycestování podle §91 tohoto zákona“.
Pokud jde o námitky kasační stížnosti, že krajský soud nedostatečně přihlédl
k ustanovení §91 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, podle něhož povinnost ukončit pobyt
neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, poukazuje Nejvyšší správní soud na to, že se míjí s obsahem spisu
námitky stěžovatele stran vycestování do státu, kde mu hrozí trest nebo kde je jeho život
ohrožen v důsledku válečného konfliktu. Je tomu tak proto, že z obsahu spisu vůbec
nevyplývá, že by stěžovateli v Moldavské republice hrozil trest a rovněž v tomto státě nebyl
a není válečný konflikt, který by ho ohrožoval na životě. Obdobně je tomu i pokud jde
o hrozbu nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení, protože tyto tvrzené
hrozby nejsou ničím konkretizovány a z obsahu spisu nevyplývá sebemenší náznak těchto
obav. Má-li stěžovatel na mysli tuto hrozbu v důsledku tvrzeného porušování lidských práv
formou organizovaného vydírání podnikajících osob na území Moldavské republiky a praxí
orgánů této republiky při potírání organizovaného vyděračství, poukazuje Nejvyšší správní
soud na své úvahy, které vyslovil v tomto rozsudku, v pasáži, jež se týkala nesplnění
zákonných podmínek ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu stěžovatelem.V této části
rozsudku Nejvyšší správní soud vysvětlil i to, že případná nižší efektivita ochrany
společnosti před kriminálním jednáním v konkrétních podmínkách té které země ještě nečiní
z takového ohrožení „pronásledování“. Z toho potom dovozuje Nejvyšší správní soud,
že ani při případné nižší efektivitě ochrany podnikatelů před vydíráním ze strany kriminálních
živlů, nemůže jít v Moldavské republice o stav, jež by vůbec pojmově zakládal pro cizince
překážku vycestování spočívající v hrozbě nebezpečí mučení a nelidského a ponižujícího
zacházení. Hrozbu nebezpečí mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nelze
totiž ztotožňovat s ohrožením života cizince, které jako relevantní z hlediska překážek
vycestování musí být spojeno s rasou, náboženstvím, národností, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo s politickým přesvědčením tohoto cizince. Nejvyšší správní soud ještě dodává,
že mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení je Ústavou zakázáno
a v Moldavské republice se vyskytly jen jisté nepotvrzené zprávy ze strany vězňů,
že je vězeňští dozorci bili (Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2001, vydaná Úřadem
pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničí Spojených státu ze dne
4. 3. 2002). Ani z tohoto pohledu proto nelze dovozovat, že by stěžovateli hrozilo při návratu
do země původu nebezpečí mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení.
Konečně pak Nejvyšší správní soud nesdílí ani námitku stěžovatele, uplatněnou
v kasační stížnosti, že v průběhu řízení nebyl zjištěn úplně a přesně skutečný stav věci,
že důkazy, které si soud opatřil nebyly úplné a zakládaly se pouze na hodnocení obsahu spisu,
zejména zpráv Ministerstev zahraničních věcí USA a České republiky a že v důsledku
tohoto pochybení došlo i k nesprávnému posouzení právní otázky soudem.
Krajský soud, stejně jako správní orgán, vycházel při svém rozhodování ze žádosti
o udělení azylu ze dne 17. 6. 2002 a pohovoru ze dne 15. 8. 2002, kde stěžovatel jako žadatel
uvedl všechny rozhodující skutečnosti a z materiálů shromážděných v průběhu správního
řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Moldavsku
(zejména Zpráva o dodržování lidských práv za rok 2001, vydaná Úřadem pro demokracii,
lidská práva a práci Ministerstva zahraničí Spojených státu ze dne 4. 3. 2002
a Infobanka ČTK). Na závěr pohovoru dne 15. 8. 2002 byl stěžovatel jako žadatel informován
o tom, že nejen tyto materiály budou sloužit správnímu orgánu jako podklad pro rozhodnutí
a byl současně poučen o tom, že do nich může nahlédnout a navrhnout doplnění dokazování.
Žádnou z těchto možností však stěžovatel nevyužil.
Nejvyšší správní soud má z uvedeného za to, že v průběhu řízení byl zjištěn úplně
a přesně skutečný stav věci a že důkazy, které jsou obsahem spisu, byly úplné. Ostatně
stěžovatel ani neuvedl, které další důkazy měly být vzaty do hodnotícího procesu. Správní
orgán vycházel při svém rozhodování z toho, co stěžovatel jako žadatel uvedl jako důvod
svého odchodu z Moldavské republiky. Správní orgán nebyl povinen domýšlet azylově
relevantní důvody, které žadatel o azyl ve skutečnosti neuplatnil a poté provádět
o nich rozsáhlé dokazování. V řízení o udělení azylu je totiž správní orgán povinen zjistit
skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu řízení uvedl.
Krajský soud proto neměl důvod, proč správní rozhodnutí rušit.
Nejvyšší správní soud též vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že není třeba o ní rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b
odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mimo
jiné, pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku- takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů;
na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně; ze zákona pak platnost uvedeného víza zaniká právní moci rozhodnutí
o kasační stížnosti). Za tohoto stavu, pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy
nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
je potom rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu je do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2004,
č. j. 28 Az 301/2003 - 23 není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl a podle obsahu spisu úspěšnému
správnímu orgánu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu