ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.308.2004
sp. zn. 2 Azs 308/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
T. T. H., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. 3. 2004, č. j. 24 Az 1961/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 8. 2003,
č. j. OAM-3736/VL-20-05-2003. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení
azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu). Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného
je vydáno v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci, proto žalobu
zamítl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti a jejím doplnění namítá, že v řízení o udělení
azylu byl při zjišťování skutkové podstaty porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, zejména v §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního
řádu takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, rozhodnutí žalovaného zrušit. Stěžovatelka
dále uvádí, že jí je ve Vietnamu odpíráno právo získávat prostředky pro své životní potřeby
prací, neboť jí není umožněno získat trvalé zaměstnání. Rovněž poukazuje na to,
že se v případě návratu do vlasti obává pronásledování a postihu za svůj dlouhodobý pobyt
v České republice. Stěžovatelka také namítá, že krajský soud při svém rozhodování
nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného, pokud se týká neudělení azylu z humanitárního
důvodu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka uzavírá s tím, že důvody, které ji vedly
k odchodu z vlasti a k podání žádosti o udělení azylu, jsou dostatečné pro udělení azylu
podle §12 a §14 zákona o azylu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádala
o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatelky. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka to sice v kasační stížnosti výslovně neuvádí, ale z jejího obsahu vyplývá,
že uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem, vadu řízení před správním orgánem
spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a vadu řízení před krajským soudem.
Prvotní jsou námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu,
neboť jen na základě úplného a řádného zjištění všech rozhodných skutečností l ze stavět
právní závěry o naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 8. 8. 2003 podala stěžovatelka žádost
o udělení azylu, kterou odůvodnila tím, že ve Vietnamu neuspěla při přijímacích zkouškách
na vysokou školu a proto odjela za výdělkem do Ruska, kde se jí však nedařilo. Na pozvání
bratrance pak přijela do České republiky. O azyl žádá kvůli legalizaci pobytu. Jak vyplynulo
z protokolu o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu stěžovatelka odjela z Vietnamu
kvůli dlouhodobě nepříznivé finanční situaci a do České republiky přijela za výdělkem;
o azyl žádá proto, že nemá žádné doklady. Ve Vietnamu žádné jiné potíže neměla a v případě
návratu se ničeho neobává. Žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 8. 2003 žádost stěžovatelky
o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Namítá-li stěžovatelka, že žalovaný nedostatečným způsobem zjistil skutkový
stav, nemůže se s ní Nejvyšší správní soud ztotožnit. V daném případě byla žádost
stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta proto, že neuváděla skutečnosti svědčící o tom,
že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu
[§16 odst. 1 písm. g) cit. zákona]. Jak vyplynulo ze správního spisu stěžovatelka skutečně
žádné takové skutečnosti neuváděla, naopak několikrát sdělila, že ve Vietnamu neměla
žádné problémy s policií, soudy ani jinými státními orgány a že žádost o udělení azylu
podává z důvodu legalizace pobytu v České republice. Navíc stěžovatelka výtku směřující
k řízení před správním orgánem omezila jen na opětovný výčet domněle porušených
ustanovení správního řádu, aniž by označila konkrétní důvod či důkaz pro takové své tvrzení.
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění tvrzeného kasačního důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto
důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit.
Zpochybňuje-li stěžovatelka postup krajského soudu, který nepřezkoumal rozhodnutí
žalovaného, pokud se týká otázky neudělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona
o azylu, je třeba poukázat na §75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého krajský soud přezkoumává
napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. V daném případě nejen že žalovaný
o neudělení azylu podle §14 zákona o azylu nerozhodoval, ale stěžovatelka v žalobě
ani žádné porušení ve vztahu k uvedenému ustanovení nenamítala. Není tak možné krajskému
soudu vyčítat, že se nezabýval námitkou, která v ž alobě obsažena vůbec nebyla.
V posuzovaném případě navíc byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 zákona o azylu a žalovaný tak vůbec nebyl povinen se důvody
pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu zabývat
(stěžovatelka ostatně ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele
pro udělení humanitárního azylu neuváděla). Pokud totiž v řízení o azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán
bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost,
aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 citovaného zákona. Tento důvod však žalovaný vůbec nebyl povinen
zkoumat. Žalovaný správně zamítl žádost stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatelka neuváděla skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
Zmínil-li žalovaný v odůvodnění rozhodnutí, že po posouzení osobní situace stěžovatelky
a poměrů ve Vietnamu dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje důvody pro udělení
humanitárního azylu, stalo se tak nad rámec zákonné povinnosti, ale bez ohledu na věcnou
správnost vydaného rozhodnutí. Za této situace nebyl postup soudu v rozporu se zákonem
a nedošlo k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž namítá, že důvody, které v žádosti o udělení azylu uvedla,
jsou dostatečné pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona o azylu a azyl jí tak měl
být udělen. Při hodnocení důvodnosti této námitky Nejvyšší správní soud vycházel
z §12 zákona o azylu. Podle citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení
o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Jak vyplynulo ze správního spisu, stěžovatelka v průběhu
správního řízení ani řízení před soudem nikdy neuvedla, že by byla ve Vietnamu
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování
z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného ustanovení.
Naopak opakovaně uváděla, že Vietnam opustila kvůli tomu, že nebyla přijata na vysokou
školu a také kvůli dlouhotrvající špatné finanční situaci. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti pro stručnost odkazuje na ustálenou správní judikaturu, mezi jinými
na svůj rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 3/2003, podle něhož obtíže žadatele o azyl
stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností hodných
zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické a také na rozsudek ze dne
31. 10. 2003, sp. zn. 4 Azs 23/2003, kde soud uvedl, že ekonomické problémy žadatele o azyl,
nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu. Ekonomicko - sociální situace stěžovatelky,
jejíž motivací pro žádost o azyl je snaha zlegalizovat pobyt v České republice, aby zde mohla
pracovat, je přitom zjevně hlavním a jediným důvodem její žádosti o azyl. Nejvyšší správní
soud proto přisvědčuje krajskému soudu i žalovanému, že tento stav skutečně nelze považovat
za pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Pokud jde o možnost udělení
azylu podle §14 zákona o azylu, tak k té se již zdejší soud vyjádřil výše. Žalovaný,
který žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou, i krajský soud, který tento
postup shledal v pořádku, tak postupovaly zcela v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud
tedy nezjistil ani naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž namítá, že je jí ve Vietnamu odpíráno právo získáv at
prostředky pro své životní potřeby prací a také, že se obává návratu do Vietnamu.
Těmito jejími námitkami se však Nejvyšší správní soud nemohl zabývat,
neboť je stěžovatelka poprvé uplatnila až v kasační stížnosti, ačkoli je mohla vyjádřit
již v žalobě, případně ve správním řízení. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost
nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem
(Městským soudem v Praze), ač tak učinit mohl.
Žádný ze stěžovatelkou uváděných důvodů kasační stížnosti tak nebyl shledán,
proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a zamítl
ji (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu