ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.311.2004
sp. zn. 2 Azs 311/2004 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: N.C.,
zastoupená JUDr. Zuzanou Artnerovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2004,
sp. zn. 59 Az 175/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 11. 2003,
č. j. OAM-5967/VL-10-12-2003, jímž byla její žádost o azyl zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech; a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
Stěžovatelka uvádí, že krajský soud neprovedl všechna šetření nutná k objasnění
rozhodujících okolností rozhodných pro náležité a řádné posouzení její věci
a také neodůvodněně zlehčil její pronásledování spočívající ve vyhrožování napadením
a podpálením domu. Tyto výhružky stěžovatelka nepřipisuje soukromým osobám,
ale organizovanému zločinu. Byly přitom tak intenzivní, že kvůli nim stěžovatelčin manžel
vyhodil ji i jejího syna z domu. Zemi původu pak stěžovatelka neopustila pouze kvůli těmto
výhrůžkám, ale také proto, že státní orgány v zemi původu ji nedokázaly ochránit. Jeji situaci
tak nelze posuzovat pouze jako soukromý konflikt. Připomíná také, že na Ukrajině nejsou
dodržována ani základní práva chráněná Ústavou. Nesouhlasí rovněž s tvrzením, že si chtěla
žádostí o azyl pouze legalizovat pobyt v ČR. Celkově tak tvrdí, že se stala obětí jednání,
které naplňuje podmínky obsažené v ustanovení §12 zákona o azylu. Vzhledem k obavě,
že hrozby vůči její osobě trvají, shledává u sebe i přítomnost překážky vycestování
podle §91 zákona o azylu.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a v doplnění kasační stížnosti žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a dodává,
že nebylo nijak prokázáno, že by stěžovatelce odmítly státní orgány v její zemi původu
pomoci, sama ostatně uvedla, že se neobracela s žádostí o pomoc na nikoho kromě
svého věřitele a se státními orgány své země žádné problémy neměla. Vyjadřovat
se k přítomnosti překážky vycestování považoval žalovaný v daném případě zamítnutí žádosti
o azyl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu za bezpředmětné. Proto navrhuje, aby byla
stěžovatelčina kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 11. 11. 2003 na základě žádosti,
v níž je jako důvod uvedeno, že na Ukrajině nemohla stěžovatelka získat stálé zaměstnání
a neměla kde bydlet. Proto si vypůjčila od soukromé osoby 1 000 dolarů a když je nedokázala
vrátit a věřitel jí začal vyhrožovat, odjela se ukrýt do ČR. Totéž vyplývá i z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 14. 11. 2003.
V tomto pohovoru stěžovatelka upřesnila, že nemohla sehnat práci, a proto si vypůjčila
zmíněné peníze na podnikání. Hned po vypůjčení jí však peníze byly ukradeny a věřitel
požadoval jejich vrácení. Posléze začal vyhrožovat, že ublíží jejímu synovi či že zapálí
její dům, a proto ji manžel v obavě o osud domu přesvědčil, aby odešla, a tak odjela
do ČR. Uvedla také, že po ukradení peněz se obrátila pouze na věřitele, obracet se někoho
jiného považovala za bezpředmětné.
Žalovaný tuto žádost o azyl zamítl výše uvedeným rozhodnutím ze dne 21. 11. 2003
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. V rozhodnutí
zejména uvedl, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že důvodem žádosti o azyl byly
obavy z věřitele a také snaha o legalizaci pobytu v ČR. Tyto důvody ovšem neměly žádnou
souvislost s jednáním státních orgánů, které by bylo možno označit za perzekuci
dle ustanovení §12 zákona o azylu. Její problémy tak byly soukromého charakteru
a vyplývaly z toho, že si půjčila peníze, které následně nebyla schopna vrátit. Za takového
stavu věci měla ovšem využít nástrojů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
Pokud se rozhodla jít cestou azylového řízení, bylo nutno její žádost o azyl zdůvodněnou výše
uvedeným způsobem zamítnout jako zjevně nedůvodnou právě podle ustanovení §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu. Dále žalovaný nekonstatoval ani podmínky umožňující udělení azylu
podle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
V ní uváděla, že se cítila být ve správním řízení zkrácena na svých právech. Dále zde namítala
porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
správního řádu. Konečně tvrdila, že její žádost o azyl neměla být zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, neboť u sebe spatřovala důvody podle §12 zákona o azylu, minimálně
pro vztažení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. V něm uvedl,
že stěžovatelka neopustila Ukrajinu z důvodu pronásledování relevantního z hlediska
ustanovení §12 zákona o azylu, neboť z Ukrajiny odešla proto, že měla problémy s vrácením
peněžitého dluhu. Krajský soud neshledal dále ani tvrzená procesní pochybení na straně
žalovaného. Ze všech těchto důvodů se krajský soud ztotožnil s názorem vysloveným
žalovaným v napadeném správním rozhodnutí a posuzovanou žalobu zamítl výše označeným
rozsudkem napadeným touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že byly dány důvody k tomu, aby jí byl
poskytnut azyl podle ustanovení §12 zákona o azylu. Toto tvrzení je třeba odmítnout,
neboť ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelka v průběhu celého správního
řízení uváděla cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiných důvodů, než proto
aby si vydělala peníze na splacení dluhu a nebyla na Ukrajině vystavena pohrůžkám věřitele.
Skutečnost, že orgány reprezentující na Ukrajině státní moc nejsou schopny stěžovatelce
poskytnout pomoc, uvedla stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti; do té doby setrvale
uváděla, že policii o pomoc ani nepožádala.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že stěžovatelka neuváděla žádné
skutečnosti, jež by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu podle §12 zákona
o azylu. K takovým žádostem o azyl přitom Nejvyšší správní soud uvedl již ve svém rozsudku
ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 27/2003 (nepublikováno): „Neuvádí-li žadatel o azyl
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně
nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení
lhůty uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona.“
Namítá-li dále stěžovatelka, že krajský soud neprovedl všechna potřebná šetření
k objasnění rozhodujících okolností nutných pro řádné a náležité posouzení věci, je třeba
uvést, že není vůbec jasné, jaká další šetření měl krajský soud provést, když stěžovatelčina
situace je na základě správního spisu a veškerých jejích úkonů zjištěna dostatečně
a umožňovala kvalifikované rozhodnutí ve věci. Ani sama stěžovatelka ostatně v kasační
stížnosti neuvádí, jaká další šetření by bývala měla být provedena, či jaké skutečnosti měly
být dále zjištěny.
Konečně není zjevné, na základě čeho se stěžovatelka domnívá, že by jí v případě
návratu na Ukrajinu hrozilo jednání vyžadující shledání překážky vycestování podle
§91 zákona o azylu. V případě, že je žádost o azyl zamítána jako zjevně nedůvodná, typicky
právě podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, je přezkoumání přítomnosti překážky
vycestování namístě pouze tehdy, když žadatel o azyl uvádí důvody, jež by ke shledání dne
27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 7/2003 (nepublikováno). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
v průběhu správního řízení a řízení před krajským soudem nic takového neuváděla,
nelze vytýkat krajskému soudu, že tuto možnost blíže nepřezkoumal, či účinně tvrdit,
že je u stěžovatelky přítomnost překážky vycestování dána. Navíc, jak bylo uvedeno
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 4 Azs 26/2003
(nepublikováno): „Obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl vymáhat
své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§12 zákona o azylu), ani důvodem
pro vyslovení překážky vycestování podle §91 tohoto zákona.“
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve s myslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány
ani vady řízení před správním orgánem, kdy by pro tuto důvodně vytýkanou vadu krajský
soud měl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit, a nebyla shledána ani nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku krajského soudu pro nesrozumitelnost.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu