ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.313.2004
sp. zn. 2 Azs 313/2004 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: R.D.,
zastoupené advokátem Mgr. Alexandrem Vaškevičem, se sídlem Františkánská 7, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2004,
sp. zn. 59 Az 90/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí
proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 11. 2003,
č. j. OAM-5625/VL-07-08-2003, o zamítnutí její žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá
nesprávné posouzení právní otázky, nedostatečnou oporu rozhodnutí ve spise
a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti.
Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud stejně jako žalovaný nesprávně posoudil právní
otázku, zda na ni lze vztáhnout ustanovení §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Stěžovatelka
se v zemi původu dostala do finančních potíží, takže stála před volbou, zda se živit trestnou
činností nebo odejít do exilu. Stěžovatelka se dále domnívá, že je pronásledována, neboť patří
do sociální skupiny osob nesympatizujících se současným politickým zřízením a sociální
skupiny nezaměstnaných. Její stát původu toto její pronásledování toleruje. Navíc v této své
situaci vidí stěžovatelka naplnění humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Stěžovatelka dále upozorňuje na čl. 65 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, podle které může pronásledování vycházet
také od některých složek obyvatelstva, které nerespektují zákony své země, přičemž páchání
takové zločinnosti je možno považovat za pronásledování, pokud je státní orgány tolerují.
Stěžovatelka dále kritizuje fakt, že krajský soud nepřezkoumal její námitky
proti správnímu řízení, zejména proti nedostatečnému dokazování ve věci, jež odmítl
s poukazem na to, že byly příliš obecné. Podle stěžovatelky byl krajský soud v dané situaci
povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející správní řízení z hlediska
dodržení procesních předpisů.
Konečně stěžovatelka uvádí, že by byla po návratu na Ukrajinu vystavena
mučení a nelidskému a ponižujícímu zacházení, respektive administrativní šikaně,
a proto se domnívá, že splňuje podmínky pro shledání překážky vycestování podle §91
zákona o azylu.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze odkazuje na obsah správního spisu a dodává,
že podle jeho názoru nelze důvody stěžovatelčina odchodu ze země původu,
tedy nezaměstnanost a nedostatečné sociální zabezpečení, posoudit jako skutečnosti
významné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Stejně tak nepovažuje žalovaný
za možné konstatovat ve stěžovatelčině případě existenci sociální skupiny ve smyslu tohoto
ustanovení. Proto žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 24. 10. 2003 na základě žádosti, v níž je
jako důvod uvedeno, že stěžovatelka přijela do ČR jako turistka, přišla zde do jiného stavu,
což jí znemožnilo návrat na Ukrajinu, kde jí vyhrožoval její bývalý ženich. Navíc se obávala,
že by její dítě bylo uráženo, neboť by na Ukrajině nemělo otce. Totéž vyplývá i z protokolu
o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 5. 11. 2003. Z tohoto
pohovoru navíc vyplynulo, že stěžovatelka nesehnala na Ukrajině po skončení školy
zaměstnání a v její nově nastalé situaci by pro ni samotnou bylo krajně obtížné se uživit,
neboť být svobodnou matkou by bylo na ukrajinské vesnici hanba. Dosud ji živil její nový
přítel, který je ruské národnosti, má německé občanství, ovšem v ČR je ženatý,
takže si stěžovatelku nemohl poté, co ji přivedl do jiného stavu, vzít. V ČR by si ráda
legalizovala pobyt, neboť jí bylo uděleno správní vyhoštění, když ji zadržela cizinecká policie
při tom, jak stála na silnici.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 10. 11. 2003 jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. k) zákona
o azylu, neboť shledal, že stěžovatelka podala žádost o azyl s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění z ČR. Tento závěr odůvodnil žalovaný tím, že přicestovala do ČR v červnu 2002
na dvacetidenní turistické vízum a poté zde až do října 2003, kdy jí bylo uděleno správní
vyhoštění, pobývala nelegálně. Měla tedy po dostatečně dlouhou dobu možnost požádat
o azyl, ovšem neučinila tak až do doby správního vyhoštění. Dále žalovaný neshledal
ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě odůvodněnou obecnými výtkami proti nesplnění některých náležitostí azylového
řízení podle zákona o azylu a zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a námitkou, že dle jejího
názoru nebyly dány zákonné podmínky pro zamítnutí její žádosti o azyl podle §16 odst. 1
písm. k) zákona o azylu, naopak splňovala podmínky pro udělení azylu podle §12 tohoto
zákona minimálně pro vztažení překážky vycestování. Krajský soud v Ostravě tuto žalobu
zamítl shora označeným rozsudkem, když uvedl, že žalovaný podřazením její žádosti
pod §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu nepochybil, neboť stěžovatelce opravdu
nic nebránilo v podání žádosti o azyl po příjezdu do ČR a nikoli až po 16 měsících
nelegálního pobytu v ČR. Krajský soud také shledal, že nedošlo k porušení těch ustanovení
správního řádu, jež stěžovatelka v obecné rovině namítala. Ze všech těchto důvo dů krajský
soud posuzovanou žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační
stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatelka
chráněna před dů sledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že dle jejího názoru byly dány důvody k tomu,
aby jí byl poskytnut azyl podle §12 a §14 zákona o azylu. Toto tvrzení je třeba odmítnout,
neboť ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelka v průběhu celého správního
řízení uváděla cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiných než rodinných
a ekonomických důvodů, že je tedy vedena jiným motivem než snahou zůstat v ČR,
když na Ukrajině by pro ni bylo jako svobodnou matku obtížné se uživit a uchránit
své nemanželské dítě před společenským odmítnutím. V otázce takto motivované žádosti
o azyl je ovšem nutno odkázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
který například ve svém rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Azs 3/2003 (nepublikováno),
uvedl: „Obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení
dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické“.
Mezi obtíže tohoto druhu lze jistě zařadit i potíže uváděné stěžovatelkou, aniž by stěžovatelka
uváděla i jiné problémy než ty vzniklé v souvislosti s její neutěšenou rodinnou a ekonomickou
situací.
Na stěžovatelčinu situaci a na její nová, až nyní před zdejším soudem poprvé
uplatněná tvrzení tak plně do padá pravidlo, které Nejvyšší správní soud vyřkl v rozsudku
ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 4 Azs 300/2004 (nepublikováno), a které z hlediska logiky zákona
o azylu plně podporuje přístup žalovaného i krajského soudu: „Byla-li žádost o azyl podána
až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 325/1999 Sb., nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení
skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu.“
Zcela mimo logiku zákona o azylu se pak nachází stěžovatelčino tvrzení,
že je pronásledována, neboť patří do sociální skupiny nezaměstnaných a sociální skupiny
nesympatizujících se současným politickým zřízením. Takové skupiny obyvatel ovšem jistě
nelze označit za „sociální skupinu“ ve smyslu §12 zákona o azylu. Jak bylo uvedeno
v rozsudku tohoto soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 2 Azs 40/2003 (nepublikováno):
„Sociální skupina ve smyslu zákona o azylu je společenský útvar, jenž je určitelný natolik
přesně, aby byl vůbec způsobilý k pronásledování. Příslušnost k sociální skupině je totiž nutno
vnímat jako možnost, na jejímž základě může ČR poskytnout ochranu i z jiných důvodů
motivujících k pronásledování, než z důvodu rasy, náboženství, národnosti či politického
přesvědčení. Takovými důvody jsou typicky příslušnost k sexuálním menšinám, skupinám
spojeným přesvědčením nenáboženské a nepolitické povahy a jiným skupinám, jevícím znak
způsobilý k pronásledování, jenž nemusel být zákonodárci v době přijímání zákona o azylu
vůbec znám.“ Skupiny, jež pojmenovala stěžovatelka, pak za takto určitelný útvar označit
jistě nelze, když jejich údajné definiční znaky jeví znaky určité nahodilosti a účelovosti.
Argumentuje-li pak stěžovatelka článkem 65 metodologické Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit za prvé na to, že se nejedná
o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument
doporučující povahy. Argumentace touto příručkou navíc neodráží rozdíl mezi uprchlictvím,
jako objektivním stavem daným situací fyzické osoby, a azylem, jako institutem
poskytovaným konkrétním státem na základě jeho úvahy vyjádřené jednak normativně
ve vnitrostátních předpisech, v případě ČR tedy zejména v zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu,
a jednak v individuálním konkrétním rozhodnutí učiněném na základě těchto předpisů
zmocněným orgánem, v případě ČR tedy žalovaným. Tyto dva pojmy spolu sice na úrovni
faktické obvykle těsně souvisejí, respektive se týkají obdobných osob, jsou nicméně
nadále nezávislé a správní rozhodování, jež bylo přezkoumáváno krajským soudem
v rozsudku nyní posuzovaném, se týkalo výhradně institutu azylu a řízení podle zákona
o azylu. Tento článek se navíc vztahuje k určité teoreticky možné situaci, která by mohla vést
ke konstatování pronásledování v hraničním případě, kdy původcem pronásledování není
přímo stát a jeho orgány, ale některé složky obyvatelstva. Není ovšem vůbec zjevné,
na základě jakých skutečností by toto pravidlo mohlo být aplikováno i na stěžovatelku,
která v žádném ze svých dosud provedených vyjádření vůči žalovanému či soudům neuvedla
fakticky nic, co by mohlo vést k shledání toho, že by byla pronásledována místním
obyvatelstvem ve své zemi původu.
Namítá-li dále stěžovatelka, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejími
námitkami proti správnímu řízení, nelze než uvést, že výtky omezené na uvedení
části správního řádu a její citace jsou natolik obecné - vzbuzují až dojem
formulářovitosti - že nelze ani shledat, v čem by měl být přezkum prováděný krajským
soudem podrobnější.
Konečně není zjevné, na základě čeho se stěžovatelka domnívá, že by jí na Ukrajině
hrozilo v případě návratu ponižující zacházení a mučení či administrativní šikana,
když v průběhu celého správního řízení nic takového neuváděla. V případě, že je žádost o azyl
zamítána jako zjevně nedůvodná, je přezkoumání přítomnosti překážky vycestování namístě
pouze tehdy, když žadatel o azyl uvádí důvody, jež by ke shledání této překážky mohly vést.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v průběhu správního řízení a řízení před krajským soudem
nic takového neuváděla, nelze vytýkat krajskému soudu, že tuto možnost blíže nepřezkoumal.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
některého z namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci se krajský
soud nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
v předcházejícím řízení, nebyla shledána nedostatečná opora rozhodnutí ve spise a konečně
ani nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nesrozumitelnosti.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu