ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.323.2004
sp. zn. 2 Azs 323/2004 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I.B.,
zastoupeného advokátem Mgr. Markem Sedlákem se sídlem Příkop 8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2004,
sp. zn. 36 Az 543/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 20. 2. 2003, č. j. OAM-2248/VL-16-P18-2002,
o neudělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nezákonnost napadeného usnesení, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
o neudělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žaloba pouze obecně vytýkala,
že byl porušen zákon, aniž by obsahovala i konkrétní skutečnosti. Stěžovatel se oproti tomu
domnívá, že jeho žaloba splňovala jak obecné nároky na podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
tak nároky na žalobu podle §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Ve skutkových věcech stěžovatel
odkázal v žalobě dostatečně na správní spis a svá vyjádření v něm obsažená, odkázal
na zákonná ustanovení, která považoval ve svém případě za porušená, a zahrnul do své žaloby
i ostatní náležitosti.
Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že jeho žaloba měla být meritorně projednána,
a proto navrhuje zrušit napadené usnesení krajského soudu, kterým byla naopak odmítnuta,
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 25. 4. 2002 na základě žádosti,
v níž je jako důvod uvedeno, že si stěžovatelova manželka na Ukrajině vypůjčila vyšší
finanční částku na koupi pozemku a poté měli na Ukrajině velké dluhy. Stěžovatel také neměl
na Ukrajině žádnou práci, v ČR už pobývalo několik dalších členů jeho rodiny. V pohovoru
k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 18. 6. 2002 stěžovatel uvedl
totéž a doplnil, že v ČR pobýval na legálně od roku 1996 do roku 2002, kdy skončila platnost
jeho povolení k pobytu. Na Ukrajinu se ovšem vrátit nechtěl, neboť se tam obával vyděračů,
kteří by po něm chtěli peníze proto, že pracoval v ČR, a vyhrožovali mu zabitím syna.
Tito vyděrači ho ostatně již kontaktovali.
Žalovaný azyl neudělil výše označeným rozhodnutím ze dne 20. 2. 2003, když uvedl,
že během správního řízení bylo objasněno, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu
byla snaha o legalizaci pobytu v ČR. Stěžovatel dle žalovaného uvedl jako důvod odchodu
z Ukrajiny ekonomické problémy, tedy nesplacený manželčin dluh a svou nezaměstnanost.
Tyto ekonomické potíže ovšem nemohou být důvodem pro udělení azylu, stejně jako obavy
z výhrůžek neznámých osob, neboť tyto výhrůžky nebyly motivovány důvody obsaženými
v §12 zákona o azylu, ale snahou získat neoprávněný majetkový prospěch. Žádná z azylově
relevantních skutečností mu ostatně nehrozí ani pro případ návratu na Ukrajinu
a stěžovatelovu žádost o azyl tak nebylo možno podřadit zákonným důvodům pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu. Dále žalovaný neshledal ani podmínky umožňující udělení
azylu podle §13 a §14 zákona o azylu ani překážku vycestování podle §91 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
v níž se omezil na výtky namítající nesplnění některých náležitostí správního řízení
podle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a na tvrzení, že dle svého názoru splňuje
podmínky §12 a §14 zákona o azylu a také §91 téhož zákona. V ostatním odkázal na správní
spis.
Krajský soud stěžovatele vyzval svým usnesením ze dne 21. 5. 2003 k doplnění
žaloby, zejména k označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje stěžovatel napadené výroky rozhodnutí žalovaného
za nezákonné. Poté, co stěžovatel na toto usnesení ve stanovené lhůtě nijak nezareagoval,
odmítl krajský soud jeho žalobu výše uvedeným usnesením ze dne 29. 4. 2004 napadeným
nyní posuzovanou kasační stížností. V tomto usnesení krajský soud shledal, že stěžovatelův
návrh musel být odmítnut, neboť pravomocné rozhodnutí správního orgánu soud
přezkoumává podle §75 odst. 2 s. ř. s. pouze v mezích žalobních bodů v žalobě uvedených,
přičemž tato žaloba musí obsahovat náležitosti vyplývající z ustanovení §71 odst. 1 písm. a)
až f) s. ř. s. a jejím základem musí být podle §65 odst. 1 s. ř. s. tvrzené porušení práv úkonem
správního orgánu napadeným danou žalobou spočívající v porušení žalobcem označeného
právního předpisu. U stěžovatelovy žaloby tyto náležitosti, jež by soudu umožňovaly o věci
rozhodnout, soud neshledal, když se stěžovatel omezil v zásadě jen na ohlášení nesouhlasu
s napadeným rozhodnutím žalovaného. Bez doplnění žaloby, zejména o její petit, tvrzení
důvodu nezákonnosti a označení napadaných výroků rozhodnutí, nebylo dle názoru krajského
soudu možno o věci dále jednat, přitom stěžovatel tyto nedostatky neodstranil ani poté,
co mu bylo doručeno usnesení, jímž byl vyzván k doplnění chybějících náležitostí žaloby.
Z těchto důvodů krajský soud tuto žalobu odmítl usnesením napadeným nyní posuzovanou
kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posoudil jedinou komplexní stížnostní námitku uplatněnou
stěžovatelem především pohledem své dosavadní judikatury. Z ní je pro posuzovaný případ
relevantní zejména právní názor zdejšího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne
27. 10. 2004, sp. zn. 4 Azs 149/2004 (publ. pod č. 488/2005 Sb. NSS): „Žalobní body
[§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] musí obsahovat jak právní, tak zpravidla i skutkové důvody,
pro které žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí správního orgánu za nezákonné
nebo nicotné. Pokud žaloba postrádala potřebná konkrétní skutková tvrzení a žalobce vzdor
výzvě a poučení soudu nijak nereagoval a vadu neodstranil, postupoval krajský soud
v souladu se zákonem, odmítl-li žalobcovo podání z tohoto důvodu.“
Nejvyšší správní soud se tudíž ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Brně,
který konstatoval, že stěžovatelem podaná žaloba postrádá některé náležitosti podle
§71 odst. 1 s. ř. s. I podle názoru Nejvyššího správního soudu je z podané žaloby patrno
pouze to, kdo je účastníkem řízení, které rozhodnutí je napadáno a které jsou právní důvody
nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Zcela pominuty tak zůstaly skutkové důvody,
ačkoli podle písm. d) uvedeného ustanovení musí být právě z nich patrno,
z jakých i skutkových důvodů považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za nezákonné. Odkaz
na spisový materiál vztahující se k žádosti o azyl se jeví jako naprosto nedostatečný úkon
stěžovatele, neboť úkolem soudů jednajících a roz hodujících ve správním soudnictví není
vyhledávat jednotlivá tvrzení účastníků v různých částech správního spisu a ve vztahu k tomu
pochybení správního orgánu v předcházejícím řízení, nýbrž přezkoumávat konkrétní kroky,
na něž účastník řízení ve své žalobě poukáže a které specifikuje. Je to jeden ze základních
rozdílů mezi přezkumem správním, kdy např. podle §59 správního řádu odvolací orgán
přezkoumá napadené rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, dosavadní řízení doplní,
popřípadě zjištěné vady odstraní, a řízením soudním, kde taková povinnost uložena není.
Ze zákonné dikce výše uvedených ustanovení soudního řádu správního je zřejmé,
že jestliže podání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, soud vyzve žalobce k jejich
odstranění v přiměřené lhůtě. Tato lhůta byla stanovena krajským soudem na 15 dnů.
V usnesení, které obsahovalo tuto výzvu, byl stěžovatel poučen o tom, jakým způsobem má
svou žalobu doplnit, jakož i o tom, že neodstraní-li vady podání, soud usnesením řízení
o tomto podání odmítne. Na výzvu soudu stěžovatel nikterak nereagoval, ani nepožádal
o případné prodloužení lhůty, která se i s ohledem k povaze předmětného úkonu,
k němuž byla určena, jeví i Nejvyššímu správnímu soudu jako přiměřená. V procesním
postupu krajského soudu neshledal za této situace Nejvyšší správní soud žádnou nezákonnost,
neboť zcela odpovídal citovanému ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně nepochybil,
když z důvodu nedoplnění žaloby, pro něž nebylo možno v řízení pokračovat, žalobu odmítl
podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se Krajský soud v Brně napadeným
usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační stížnosti
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu