ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.35.2005
sp. zn. 2 Azs 35/2005 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně:
H. P., zastoupena JUDr. Miloslavem Langrem, advokátem se sídlem Zlín, Klečůvka 83,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2004,
č. j. 59 Az 127/2004 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 6. 2004, č. j. OAM-2060/VL-07-03-2004,
kterým byla podle §16 odst. 1 písm. g), zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o azylu) zamítnuta její žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. Rozsudek krajského
soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem,
neboť stěžovatelka přichází z bezpečné země původu a neuvedla žádný důvod,
pro který by jí mohl být azyl udělen, nebylo zjištěno porušení procesních předpisů
ve správním řízení a nebylo důvodu se zabývat naplněním podmínky překážky vycestování.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti namítá v prvé řadě kasační důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť soud nesprávně posoudil právní otázku. Její žádost měla
být posouzena podle §14 zákona o azylu na základě její osobní situace poměrů v zemi
původu. Navíc krajský soud neměl pro své rozhodnutí dostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
k dalšímu řízení a současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost
za neoprávněnou, neboť v průběhu správního řízení bylo dostatečně zjištěno, že stěžovatelka
nemá pro svou žádost žádný azylově relevantní důvod. Proto navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Ke kasačním tvrzením ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka v žádosti o azyl
ze dne 1. 6. 2004 uvedla, že si v r. 2001 půjčila 1000 USD, neměla možnost splácet dluh
a věřitel jí vyhrožoval smrtí, a proto vycestovala. Při pohovoru dne 7. 6. 2004 doplnila,
že peníze si půjčil manžel, a to na studium jejich dcery, pro nesplácení byl neznámými
muži dvakrát zbit a skrývá se na Ukrajině. I jí bylo vyhrožováno, ale na policii se neobrátili.
Potřebuje vydělat na splacení dluhu a o azyl požádala, protože jí končí vízum.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 6. 2004, č. j. OAM-2060/VL-07-03-2004
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl žádost jako zjevně nedůvodnou.
V rozhodnutí zhodnotil tvrzení stěžovatelky se závěrem, že nejde o důvody azylově
relevantní, a pro nadbytečnost již neposuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu, ani nehodnotil překážky vycestování. Proti tomu stěžovatelka v žalobě
namítala porušení správního řádu v řízení a poukázala na důvody, pro které musela Ukrajinu
opustit s tím, že jí měl být azyl udělen podle §104 zákona o azylu. K jednání, které krajský
soud o žalobě nařídil, se stěžovatelka nedostavila. Krajský soud v rozsudku podrobně
rozebral veškerá tvrzení stěžovatelkou v řízení uplatněná a uzavřel, že nejde o důvody,
pro které by bylo možno azyl udělit. Stejně tak uvážil o dodržení procesních předpisů v řízení,
zde ovšem v obecné poloze z důvodů nekonkrétnosti žalobních námitek, a vyjádřil
se i k nepotřebnosti výroku o překážce vycestování v daném případě.
Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že rozhodoval na základě nedostatečně
zjištěného skutečného stavu věci, což považuje za vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Nijak ovšem nespecifikuje, jak měl soud řízení provedené před správním
orgánem doplnit, ani v žalobě nenavrhovala žádné důkazy, které by soud opomněl, neoznačila
žádný opomenutý důkaz ani v kasační stížnosti. Přitom v rozporu s logikou ani nenamítá vadu
skutkových zjištění ve správním řízení, k níž by měl soud přihlížet a z těchto důvodů správní
rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
K námitce porušení procesních předpisů žalovaným lze obecně uvést, že je povinností
správního orgánu respektovat základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu
vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované
v dalších zákonných ustanoveních. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění
zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti,
při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel,
který se domáhá udělení azylu, který tvrdí určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo
být vyhověno. K zajištění možnosti úplného vyjádření má podle §22 odst. 1 zákona o azylu
účastník řízení právo jednat v řízení o udělení azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce,
ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem ministerstvo účastníkovi poskytne
bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení. V daném případě bylo toto právo zajištěno
a stěžovatelka měla možnost řádného uvedení všech důvodů i návrhu důkazů. Tvrzení
uvedená v protokole odpovídají tvrzením v žalobě i v kasační stížnosti. Žadatel o azyl má
jistě ztíženou situaci při navrhování nebo předkládání důkazů, ovšem v daném případě
k posouzení naplnění azylových podmínek stačilo samotné tvrzení vylučující podřazení
pod podmínky pro azyl stanovené. Za takové situace by jakékoliv doplnění dokazování
z iniciativy správního orgánu či soudu bylo nadbytečné. Vytýká-li stěžovatelka soudu,
že neměl dostatek důvodů pro své rozhodnutí, nelze jí přisvědčit zejména proto, že neoznačila
důkazy, které měly být provedeny, ani v průběhu správního ani soudního řízení žádné
nenavrhovala. Závěr správního orgánu i soudu pak je tvrzeními stěžovatelky v průběhu řízení
dostatečně podložen. Nejvyšší správní soud proto neshledal naplnění kasačního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Dále stěžovatelka namítá nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky. Výslovně tvrdí, že v jejím případě jsou dány podmínky pro udělení
azylu podle §14 zákona o azylu.
V daném případě byla žádost stěžovatelky zamítnuta. Podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu lze žádost o udělení azylu zamítnout jako zjevně nedůvodnou, jestliže žadatel
neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
(např. rozsudek č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, 4 Azs 7/2003 - 60) nemohou být důvodem pro udělení
azylu problémy se soukromými osobami spočívající ve vydírání či výhrůžkách s výjimkou
případů, kdy státní moc domovského státu, u nichž se žadatel domáhal ochrany, není schopna
ji poskytnout. V daném případě není splněna podmínka, že stěžovatelčiny potíže
jsou pronásledováním a že jsou prováděny, podporovány či trpěny úřady ve státě,
neboť stěžovatelka se na úřady o pomoc neobrátila. To stěžovatelka také v kasační stížnosti,
oproti předchozímu řízení, již nenamítá.
Důvody pro udělení azylu podle §14 lze ale zkoumat jen pokud v řízení o azylu
nebyly zjištěny důvody podle §12 zákona o azylu. V daném případě však důvody
podle §12 zákona o azylu nebyly zkoumány právě proto, že stěžovatelčina žádost byla
zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Navíc na udělení azylu z humanitárního důvodu
není právní nárok. Lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. na rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, podle něhož: Smysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž
sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán
díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce
postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Jak však bylo již uvedeno, v případě zjevně nedůvodných
žádostí nemůže správní orgán zkoumat zda nad rámec důvodů pro udělení azylu
podle §12 azylového zákona nejsou naplněny důvody k jeho udělení podle §14,
a tedy ani soud nemůže vážit, zda při tom správní orgán nepřekročil meze správního uvážení.
Není proto naplněn ani kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože soud právní
otázku v předcházejícím řízení posoudil správně.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není dán žádný kasační stížností uplatněný
důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a proto kasační stížnost žalobkyně jako nedůvodnou
podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu