ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.372.2004
sp. zn. 2 Azs 372/2004 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: O. K.,
zastoupená Mgr. Lubošem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Havlíčkovo nám. 512,
Kutná Hora, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. 1. 2004, sp. zn. 24 Az 1951/2003,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Luboše Hanzlíka se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 1. 8. 2003,
č. j. OAM-2390/VL-07-HA14-2003. Tímto rozhodnutím žalovaný stěžovatelce neudělil azyl
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a bylo
rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování.
Stěžovatelka v kasační stížnosti ze dne 10. 3. 2004, doplněné přípisy ze dne
15. 6. 2004 a 3. 8. 2004, označila důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Přitom argumentuje tím,
že v roce 1990 dostala od svého zaměstnavatele v I.-F. služební byt, nicméně v roce 1997
přišla o práci a její manžel nemá práci již od roku 1994. Protože se ocitla v bezvýchodné
sociální situaci, kdy do předmětného bytu opakovaně chodili cizí lidé a činili tlak na
vystěhování její rodiny, odešla do České republiky, aby zajistila alespoň základní potřeby pro
rodinu. Stěžovatelka tvrdí, že se na Ukrajině obrátila se žádostí o řešení této situace na policii
a na místní úřad, avšak bylo jí sděleno, že v tomto případě nemohou nic udělat, neboť osoby
hrozící vystěhováním se k tomu nepřiznaly. Stěžovatelka se konečně domnívá, že pokud by se
vrátila na Ukrajinu, hrozí jí újma na jejích právech (tzn. vystěhování z bytu) a případně i
fyzické násilí. V tom spatřuje stěžovatelka rovněž překážky vycestování dle ustanovení §91
zákona č. 325/1999 Sb. Stěžovatelka žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření odkazuje na obsah správního spisu a dodává, že důvody
obsažené v kasační stížnosti nelze považovat za azylově relevantní a že stěžovatelka měla
postupovat podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Proto navrhuje,
aby byla kasační stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelku žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že každý úkon i argumentaci v něm
obsaženou je nutno hodnotit podle jeho zamýšleného obsahu a nikoliv podle označení
(formulace). V projednávané věci tedy sice stěžovatelka výslovně označila hned čtyři zákonné
důvody pro podání kasační stížnosti, nicméně z jejího obsahu je dostatečně patrno,
že zamýšlela uplatnit toliko důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tzn. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Použitá argumentace se totiž nikterak netýká vad řízení před správním orgánem,
zmatečnosti řízení před soudem nebo nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí [viz písm. b),
c), d) cit. ustanovení]. Nejvyšší správní soud proto - vázán kasačními důvody - v dalším
zaměřil úhel svého přezkumu právě na namítanou nezákonnost napadeného rozsudku
krajského soudu.
Tuto nezákonnost stěžovatelka spatřuje v zásadě v tom, že krajský soud neshledal
jako azylově relevantní důvod skutečnost, že byla ohrožena soukromými osobami,
které vyvíjely tlak na vystěhování její rodiny ze služebního bytu.
K tomu je nutno uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 4 Azs 23/2003) „skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde ekonomické
problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona).“
Protože není dán racionální důvod pro odklon od tohoto právního názoru, nezbývá
než v projednávané věci na něj plně odkázat a konstatovat, že jakkoliv je z lidského hlediska
pochopitelná obtížnost osobní situace stěžovatelky a její rodiny, nelze v jejím případě shledat
naplnění některého ze zákonných důvodů pro udělení azylu. Jak totiž vyplývá již z čl. 43
Listiny základních práv a svobod, azyl je poskytován cizincům pronásledovaným
za uplatňování politických práv a svobod. Protože stěžovatelka ani netvrdí, že by byla
pronásledována v uvedeném smyslu, když v průběhu správního i soudního řízení setrvale
tvrdila ohrožení ze strany soukromých osob, nikterak nepodporované státními orgány,
a to spíše ekonomické povahy, nelze než dospět k závěru, že krajský soud rozhodl
zcela v souladu se zněním i smyslem zákona č. 325/1999 Sb., když žalobu stěžovatelky zamítl
jako nedůvodnou. Stejně tak krajský soud posoudil zcela správně překážku vycestování
(§91 zákona č. 325/1999 Sb.), jelikož v případě návratu stěžovatelky na Ukrajinu jí n ehrozí
žádné z rizik v tomto ustanovení uvedených. Pokud stěžovatelka v této souvislosti zmiňuje
nebezpečí ponižujícího zacházení spočívajícího v násilném vystěhování z bytu,
nelze než dodat, že toto riziko je již svojí podstatou nezávislé na okolnosti, zda se vrátí
do země svého původu či nikoliv.
Proto Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění namítaného důvodu
kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
Mgr. Luboš Hanzlík; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 1000 Kč za jeden úkon
právní služby - převzetí a příprava věci - 75 Kč na úhra du hotových výdajů, v souladu
s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem tedy 1075 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu