ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.401.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. B.,
zastoupený Mgr. Sofií Pondikasovou, advokátkou se sídlem Brno, Tř. kpt. Jaroše 28,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 31. 5. 2004, čj. 36 Az 638/2003 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovavému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Sofie Pondikasové se určuje částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 3. 2003,
čj. OAM-7593/VL-20-ZA08-2001. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím nebyl
stěžovateli podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákon o azylu) udělen azyl a současně bylo vysloveno,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Rozsudek
krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce nenaplnil žádnou ze zákonných
podmínek pro udělení azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejím doplnění uplatňuje důvody obsažené
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně uvádí, že dle jeho názoru krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
týkající se interpretace a aplikace ustanovení §12 zákona o azylu. Dodal, že v průběhu
řízení uvedl, že Ukrajinu opustil z důvodu pronásledování soukromými osobami,
proti němuž jej ukrajinské úřady nedokázaly ochránit; je přesvědčen, že splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Stěžovatel svá tvrzení odůvodňuje
odvoláním se na názor v Příručce postupů a kriterií pro určování právního postavení
uprchlíků, konkrétně upozorňuje na čl. 65 a čl. 43, které i cituje. Nepovažuje za správný
závěr soudu, že by ochrana formou azylu měla být poskytována pouze občanu
prchajícímu ze své vlasti před výkonem státní moci, jenž se sám stal obětí bezpráví. Soud
při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí chybně posoudil právní otázku týkající
se interpretace pojmu pronásledování, což mohlo vést k nesprávnému posouzení závěrů
správního orgánu ohledně otázky, zda stěžovatelem uváděné skutečnosti mohou
svědčit o tom, že jeho obavy z pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu
jsou odůvodněné. Je toho názoru, že mu měl být udělen humanitární azyl dle §14 zákona
o azylu, neboť jde na jeho straně o důvody zvláštního zřetele (hrozí mu i zabití),
nebo alespoň u něho měla být konstatována překážka vycestování dle §91 z důvodu
hrozby ponižujícího či nelidského zacházení (a to nejen ze strany osob soukromých,
ale i z vyšetřování státními orgány a z důvodu možného uvěznění v nelidských a život
ohrožujících podmínkách). Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádal o přiznání
odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech
výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Navrhl
proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat
tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn
před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání
odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu
jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že dne 5. 8. 2001 podal stěžovatel žádost
o udělení azylu a protokol o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení
azylu byl proveden dne 7. 3. 2002 na pracovišti OAMP Zastávka u Brna. Žádost
stěžovatel odůvodnil tím, že s kamarádem založil na Ukrajině firmu; za rok a půl přišli lidé
z mafie a chtěli po nich peníze za umožnění podnikání, oni odmítli mafii zaplatit.
Za týden stěžovatele chytili na ulici a zbili ho, za další týden zbili i jeho kamaráda.
Kamarád se rozhodl zaplatit, ale stěžovatel neměl peníze, takže nezaplatil; proto opustil
svou vlast. Na otázku, co by stěžovateli hrozilo v případě návratu na Ukrajinu, odpověděl,
že by neměl kam jít a neví, co by se stalo. Stěžovatel v protokolu výslovně potvrdil,
že uvedl všechny důvody, které ho vedly k odchodu ze země původu a o které opírá
svůj návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne
14. 3. 2003, čj. OAM-7593/VL-20-ZA08-2001 stěžovateli azyl neudělil z důvodu
nesplnění podmínek ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu.
Proti tomu podal stěžovatel žalobu, ve které zdůraznil stejné skutečnosti
jako v kasační stížnosti. Dále stěžovatel namítal porušení ustanovení §3 odst. 3 a 4,
§32 odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád,
neboť napadené rozhodnutí není v souladu se zákonem a nevyšlo ze spolehlivě zjištěného
stavu věci. Odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatele nepřesvědčilo o správnosti
postupu žalovaného, který se podle názoru stěžovatele nevypořádal se všemi provedenými
důkazy. V žalobě stěžovatel navrhl, aby soud zrušil rozhodnutí žalovaného a věc vrátil
zpět k dalšímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byla žaloba proti rozhodnutí
žalovaného zamítnuta jako nedůvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním
posouzení věci soudem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný
skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní
věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Nejvyšší správní soud shledal kasační námitku ohledně nesprávného posouzení
právní otázky v daném případě nedůvodnou.
Uvádí-li stěžovatel potíže se soukromými osobami, jež mu na Ukrajině vyhrožují,
je nutno odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 4 Azs 5/2003, vyslovil, že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody
jsou toliko potíže se soukromými osobami („mafií“) v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky
a ve výhružkách žadatelce a její dceři pro žadatelčiny podnikatelské aktivity, je podle §12, §13 odst. 1
a 2 a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze
tehdy, pokud by orgány domovského státu, u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí
ochrany, nebyly schopny ochranu před takovým jednáním poskytnout. Případ stěžovatele je obdobný
a vzhledem k tomu, že hrozba pronásledování (v obecném smyslu slova) ze strany
soukromých osob, byla v dané věci jediným stěžovatelovým argumentem pro tvrzené
pronásledování, přisvědčuje Nejvyšší správní soud krajskému soudu i žalovanému,
že tento stav skutečně nelze považovat za pronásledování ve smyslu ustanovení
§12 zákona o azylu, zvláště když se stěžovatel ani nepokusil domoci svých práv
v domovském státě. Pouhá stěžovatelova domněnka, že by mu státní orgány
stejně nepomohly, není dostačující pro závěr, že by příslušné státní orgány zůstaly
skutečně nečinné. Ustanovení §12 zákona o azylu umožňuje udělit azyl cizinci, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Tyto důvody u stěžovatele naplněny
nejsou a Krajský soud v Brně se v napadeném rozsudku řádně s právním posouzením
vypořádal.
Stejně tak nedůvodná je námitka týkající se neudělení azylu podle ustanovení
§14 zákona o azylu. Smysl institutu humanitárního azylu podle citovaného ustanovení
spočívá v možnosti správního orgánu udělit azyl i v situacích, kdy není
naplněn žádný z taxativně uvedených důvodů v ustanovení §12 zákona o azylu,
ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neudělit. Správní orgán tak může
podle ustanovení §14 zákona o azylu rozhodnout za použití správního uvážení o udělení
azylu z humanitárních důvodů nejen v případech, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených
humanitární katastrofu), ale i v případech, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Udělení
tzv. humanitárního azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je pak věcí volné úvahy
příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný zvláštního
zřetele, protože na jeho udělení není právní nárok. Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu
z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých právech. Soudu tak nepřísluší
přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli; to je v pravomoci správního
orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává pouze z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru, zda správní orgán nepřekročil
meze stanovené zákonem a nedopustil se správní libovůle. V daném případě
stěžovatel o udělení azylu z humanitárního důvodu nepožádal a správní orgán
tuto možnost proto vážil jen z obecného hlediska, když vycházel z tvrzení o důvodech
azylu. Výsledek posouzení pak, byť velmi stručně, vyjádřil v odůvodnění
svého rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelné, a ani jinak nelze žalovanému ani krajskému soudu cokoli vytknout,
neboť i v tomto případě byl jejich postup v souladu se zákonem.
Stěžovatel rovněž uvádí, že byla nesprávně posouzena existence překážky
vycestování, neboť v případě jeho návratu do vlasti mu bezpochyby hrozí nebezpečí
a je tak důvod pro vyslovení překážky vycestování ve smyslu zákona o azylu.
Při hodnocení této žalobní námitky je třeba vyjít z ustanovení §91 odst. 1 zákona o azylu,
podle kterého povinnost ukončit pobyt neplatí, pokud by byl cizinec nucen vycestovat
do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení,
nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu,
nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu
stanoví trest smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky, nebo jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou
osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče
podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Podmínky uvedené v §91 zákona
o azylu, při jejichž splnění je dána překážka vycestování, tak nejsou totožné
s těmi, které jsou zkoumány z hlediska §12 zákona o azylu, a soud se těmito podmínkami
musí zabývat samostatně. S přihlédnutím k důvodům, které byly uplatněny jako důvody
pro udělení azylu, k informacím o zemi původu stěžovatele a k předmětnému ustanovení
zákona o azylu krajský soud uzavřel s tím, že žalovaný rozhodl v souladu se zákonem,
neboť žádná z překážek vycestování není dána. V dané věci stěžovatel spatřuje existenci
překážky vycestování v tom, že mu ve vlasti hrozí nebezpečí ze strany soukromých
osob. Nejvyšší správní soud ani tuto jeho námitku neshledal důvodnou,
neboť žádná z podmínek pro vyslovení překážky vycestování uvedených v §91 zákona
o azylu není splněna. Obavu stěžovatele z jednání soukromých osob totiž pod uvedené
ustanovení podřadit nelze a zákonem taxativně stanovené podmínky nelze rozšiřovat.
Ke stížnostní námitce stěžovatele, kterou se odvolává na čl. 65 a čl. 43 Příručky
postupů a kriterií pro určování právního postavení uprchlíkům, nemůže Nejvyšší správní
soud s ohledem na dikci ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout, neboť tuto námitku
stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo ji uplatnit v řízení
před krajským soudem.
Krajský soud v Brně tak nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud neshledal naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupcem advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2x 1000 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci
samé a dále 2 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu