ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.407.2004
sp. zn. 2 Azs 407/2004 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. P.,
zastoupený advokátkou JUDr. Annou Bečvářovou, se sídlem Dobronická 1256, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 1. 4. 2004,
sp. zn. 59 Az 25/2004,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Anny Bečvářové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 1. 2004,
č. j. OAM-6589/VL-07-04-2003, o zamítnutí jeho žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a vady v řízení před správním orgánem
spočívající v nedostatečné opoře rozhodnutí ve spise.
Stěžovatel tvrdí, že správní rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů
a nelze shledat logickou vazbu mezi rozhodnutím a podkladem pro ně, a dále shledává,
že žalovaný porušil ve správním řízení ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1
a §46 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu a v důsledku toho nesprávně posoudil
jeho žádost o azyl.
Stěžovatel dále upozorňuje na čl. 53 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, podle které je možné shledat opodstatněnost pronásledování
i na kumulativním základě, tedy při posouzení jednotlivých opatření dopadajících na žadatele
o postavení uprchlíka v jejich celku, byť by jednotlivě pro shledání pronásledování nemusela
dostačovat. Poukazuje také na to, že je ve své zemi původu ohrožen na životě, nemá
se kam obrátit o pomoc, protože jeho stát původu takové poměry trpí a podporuje,
není tedy možno se obrátit na policii. Z těchto důvodů u sebe spatřuje možnost, aby mu byl
udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu, také s ohledem na zákaz mučení
a nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, jak je vyložen v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a zároveň žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření pouze uvádí, že jeho rozhodnutí i rozsudek krajského
soudy byly vydány v souladu se zákonem, a odkazuje na obsah správního spisu. Stěžovatel
zmiňoval pouze obavy z jednání bývalého manžela své manželky a věřitelů, což není azylově
relevantní důvod, navíc se stěžovatel ani neobrátil se žádostí o pomoc k ukrajinským státním
orgánům. V jeho případě nebyl shledán ani žádný důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu
§14 zákona o azylu. Proto žalovaný navrhuje, aby byla stěžovatelova kasační stížnost
zamítnuta jako nedůvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především
zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 20. 12. 2003 na základě žádosti,
v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že bývalý manžel stěžovatelovy ženy vyhrožoval
jí i stěžovateli samotnému a posílal na ně vymahače dluhů. Dále si stěžovatel vypůjčil peníze
na studium své dcery, věřitelé jim potom vzali byt, který dal stěžovatel do zástavy,
takže neměli kde žít. Totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení azylu ze dne 30. 12. 2003. Z tohoto pohovoru vyplývá, že manželčin bývalý
manžel stěžovateli nejprve vyhrožoval, stěžovatel poté kontaktoval svého známého u policie
a od té doby vyhrožování přestalo a zaměřilo se přímo na stěžovatelovu manželku.
Na Ukrajině měl také pouze málo placenou práci, z níž zaplatil jen nájem bytu,
a když jeho dcera nastoupila na vysokou školu, musel se zadlužit. O tomto dluhu se doslechl
bývalý manžel jeho manželky, který začal naléhat, aby jim věřitelé zkrátili lhůty. O azyl
tedy žádal z ekonomických důvodů a pro vyhrožování ze strany manželčina bývalého
manžela.
Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl svým výše označeným
rozhodnutím ze dne 15. 1. 2004 jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu, neboť shledal, že stěžovatel neuváděl žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být pronásledován z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Žalovaný v tomto rozhodnutí
uvedl, že stěžovatelovy problémy byly, jak vyplynulo z pohovoru, zčásti ekonomické povahy
a zčásti spočívaly v obavě z věřitelů a vymahačů dluhu. Dále žalovaný neshledal
ani podmínky umožňující udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu
v Ostravě odůvodněnou obecnými výtkami proti nesplnění některých náležitostí azylového
řízení podle zákona o azylu a správního řádu, a námitkou, že dle svého názoru splňoval
podmínky pro udělení azylu minimálně pro vztažení překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu. Konkrétně poukázal na potíže s bývalým manželem své manželky a s věřiteli,
které by nemohl řešit ani přestěhováním do jiné části Ukrajiny.
Krajský soud v Ostravě tuto žalobu zamítl shora označeným rozsudkem, když uvedl,
že stěžovatel neopustil Ukrajinu z důvodů relevantních pohledem §12 zákona o azylu,
jak vyplývá z jeho vlastních vyjádření. Krajský soud se tak plně ztotožnil s názorem
vysloveným žalovaným a zároveň uvedl, že k jeho zaujetí měl žalovaný dostatečné podklady.
Krajský soud také shledal, že nedošlo k porušení těch ustanovení správního řádu,
jež stěžovatel v obecné rovině namítal. Ze všech těchto důvodů krajský soud posuzovanou
žalobu zamítl výše označeným rozsudkem napadeným touto kasační stížností.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě,
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu
o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Namítá-li stěžovatel nejprve, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s jeho
námitkami proti správnímu řízení, nelze než uvést, že výtky omezené na uvedení části
správního řádu a její citace jsou natolik obecné - vzbuzují až dojem formulářovitosti - že nelze
ani shledat, v čem měl žalovaný konkrétně postupovat jinak, či v čem měl následně být
přezkum prováděný krajským soudem podrobnější. Stěžovatel sice namítá, že bylo provedeno
pouze nedostatečné dokazování, ovšem neuvádí již, jaké další důkazy měly být opatřeny,
neuvádí ani, k jakým dalším skutečnostem relevantním pro posouzení jeho žádosti
o azyl by měly případné důkazy směřovat a prokázat je. Stejně tak se omezuje pouze
na obecné tvrzení, že rozhodnutí žalovaného údajně nevyplývá ze zjištěných podkladů,
neuvádí ovšem, v čem tvrzený rozpor mezi podklady a rozhodnutím samotným
podle jeho názoru spočívá.
Argumentuje-li pak stěžovatel článkem 53 metodologické Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit za prvé na to, že se nejedná o zákonný
dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný dokument doporučující povahy.
Argumentace touto příručkou navíc neodráží rozdíl mezi uprchlictvím, jako objektivním
stavem daným situací fyzické osoby, a azylem, jako institutem poskytovaným konkrétním
státem na základě jeho úvahy vyjádřené jednak normativně ve vnitrostátních předpisech,
v případě ČR tedy zejména v zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu, a jednak v individuálním
konkrétním rozhodnutí učiněném na základě těchto předpisů zmocněným orgánem,
v případě ČR tedy žalovaným. Tyto dva pojmy spolu sice na úrovni faktické obvykle těsně
souvisejí, respektive se týkají obdobných osob, jsou nicméně nadále nezávislé a správní
rozhodování, jež bylo přezkoumáváno krajským soudem v rozsudku nyní posuzovaném,
se týkalo výhradně institutu azylu a řízení podle zákona o azylu. Citovaný článek
se pak vztahuje k určitým teoreticky možným situacím, které by mohly vést ke konstatování
pronásledování či odůvodněného strachu z něj v určitých hraničních případech, není ovšem
vůbec zjevné, na základě jakých skutečností by tato pravidla mohla být aplikována
i na stěžovatele, který v žádném ze svých dosud provedených vyjádření vůči žalovanému
či soudům neuvedl nic, co by mohlo vést k shledání podřaditelnosti jeho situace pravidlu
obsaženému v uvedeném článku, tedy ke shledání pronásledování takzvaně na kumulativním
základě.
Lze tak pouze konstatovat, že stěžovatelovu žádost o udělení azylu je vskutku nutno
podřadit pod ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť stěžovatel neuvedl
žádný azylově relevantní důvod pro poskytnutí azylu. Na důvody, jež setrvale při správním
řízení uváděl a na nichž nic nezměnil ani v žalobě ani následně v kasační stížnosti, se plně
vztahuje pravidlo vyřčené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2003,
sp. zn. 4 Azs 26/2003 (nepublikováno): „Obava z toho, že věřitelé budou po žadateli o azyl
vymáhat své pohledávky, není azylově relevantním důvodem (§12 zákona o azylu).“
Co se konečně týče stěžovatelova tvrzení, že mu měl být udělen humanitární azyl,
je tuto námitku třeba odmítnout s poukazem na setrvalou správní judikaturu. Tak v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003 (nepublikováno),
bylo uvedeno: „Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm
rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů
(§78 odst. 1 s. ř. s.).“ Míra správního uvážení správního orgánu je tedy za situace,
kdy se ustanovení §14 zákona o azylu omezuje při určení důvodů, pro něž je možné
humanitární azyl udělit, na konstatování, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele;
poměrně široká. Přitom prostor soudního přezkumu správních rozhodnutí u přiznání
či nepřiznání humanitárního azylu je v souladu s citovaným judikátem naopak omezen,
což však jistě ani ve vzájemné kombinaci neznamená, že by přiznávání humanitárního azylu
mohlo být určováno pouhou libovůlí správního orgánu. Smysl institutu humanitárního azylu
lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení
§12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout.
Zatímco tak v jiných právních předpisech reaguje zákonodárce na skutečnost, že není schopen
předpokládat všechny situace, v nichž je určitý postup - zde poskytnutí azylu - vhodný
či dokonce nutný, typicky demonstrativními výčty za účelem odstranění či alespoň zmírnění
tvrdostí; v zákoně o azylu zvolil kombinaci dvou ustanovení obsahujících výčty taxativní
a jednoho ustanovení umožňujícího pohledem humanitárních hledisek řešit situace
nezahrnutelné pod předchozí dvě ustanovení. Správní orgán díky tomu může zareagovat
nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé
důvody udělování humanitárního azylu - sem lze příkladmo zařadit například udělování
humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným;
nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory - ale i na situace, jež předvídané
či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem
libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.
Aplikuje-li soud výše řečené na konkrétní situaci stěžovatele, dospívá k závěru,
že v těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl,
byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Ani krajský soud,
ani Nejvyšší správní soud jistě nepopírají, že osobní situace stěžovatele a jeho manželky,
tak jak byla zjištěna žalovaným a přezkoumána krajským soudem, je tížívá. Na straně druhé
však není patrně natolik zjevně a nesnesitelně tíživá, že by bylo možno hovořit o tom,
že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného. Nebyla-li
pak zjištěna na straně žalovaného libovůle, postupoval krajský soud zcela správně,
když ve svém přezkumu do správního uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly
v případě stěžovatele dány důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil
tento přezkum pouze na otázky procesní. Úkolem soudu ve správním soudnictví
totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení
při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci
je vyhrazeno toliko žalovanému. Na tom nic nemění ani stěžovatelovy poukazy na článek
3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně rozsudků Evropského soudu
pro lidská práva toto ustanovení vykládajících, neboť ve stěžovatelově případě
nelze rozhodně konstatovat, že by mu hrozilo v případě vydání na Ukrajinu mučení
či nelidské a ponižující zacházení, a nic takového neplynulo ani z jeho vyjádření činěných
během správního řízení.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaných důvodů kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného - v souzené věci nebylo zjištěno, že by krajský soud
nesprávně vyložil rozhodnou právní otázku, a nebyly shledány ani vady v řízení
před správním orgánem spočívající v nedostatečné opoře rozhodnutí ve spise.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka
JUDr. Anna Bečvářová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2x 1000 Kč za dva
úkony právní služby - převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti - a 2x 75 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b),
§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu