ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.439.2004
sp. zn. 2 Azs 439/2004 - 85
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
O.G., zastoupené JUDr. Otylkou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Lidická 28, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 8 Az 177/2003 - 47,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, č. j. 8 Az 177/2003 - 47
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 17. 4. 2003,
č. j. OAM-2545/VL-07-P01-2001. Tímto rozhodnutím jí nebyl udělen azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) a bylo vysloveno,
že se na ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Rozsudek
městského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně nenaplnila žádnou ze zákonných
podmínek pro udělení azylu a že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě dostatečně
zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady
řízení před správním orgánem, pro něž měl soud napadené rozhodnutí zrušit. Žalovaný
podle názoru stěžovatelky nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu.
Stěžovatelka své tvrzení upřesnila tak, že důkazy, které si žalovaný opatřil pro rozhodnutí,
nebyly úplné a že žalovaný nedostál tak požadavkům plynoucím z ustanovení §32 odst. 1
a §34 odst. 1 správního řádu. Dále se domnívá, že rozhodnutí žalovaného nevyplývá
ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně.
V dalších námitkách, které lze posoudit jako námitky nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, stěžovatelka poukázala na to,
že je v zemi svého původu ohrožena na životě a nemá se kam obrátit o pomoc, protože stát
takové poměry trpí a podporuje je. Obzvláště není možné žádat o pomoc policii, neboť nelze
po nikom chtít, aby se sám a dobrovolně vystavoval perzekuci. Stěžovatelka má za to,
že v jejím případě je dán důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona
o azylu. Rovněž poukázala na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Cruz Varas a ve věci Vilvarajah
a na čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o to, aby byl kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se ke kasační stížnosti s ohledem na její obsah
vyjadřovat nebude a odkázal na správní spis.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze) režimem
pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení
víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti
proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu
na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu
platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie
platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní
mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posuzuje Nejvyšší správní soud zpravidla v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Soudní řád správní ovšem
předpokládá existenci případů, kdy vázanost důvody kasační stížnosti neplatí (§109 odst. 3)
a soud zkoumá zákonnost postupu a rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
nad rámec kasačních důvodů; mezi tyto případy patří i situace, kdy bylo řízení před soudem
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. V daném případě má Nejvyšší správní soud za to, že řízení
u Městského soudu v Praze je zatíženo právě takovouto vadou.
Jak totiž vyplynulo ze soudního spisu, stěžovatelka v podané žalobě požádala
o ustanovení advokáta zástupcem pro řízení o žalobě. Usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 22. 8. 2003, č. j. 8 Az 177/2003 - 10, byl její návrh zamítnut. Proti tomu podala
stěžovatelka včas kasační stížnost, kterou však městský soud nepředložil Nejvyššímu
správnímu soudu k rozhodnutí, nýbrž pokračoval v řízení o žalobě, nařídil jednání ve věci
a žalobu rozsudkem ze dne 18. 3. 2004 zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení
o zamítnutí její žádosti o ustanovení advokáta předložil k rozhodnutí až po ukončení řízení
o žalobě spolu s kasační stížností právě projednávanou, kterou stěžovatelka brojí
proti rozsudku městského soudu, jímž byla její žaloba zamítnuta.
Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) má
každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými správními orgány, či orgány veřejné
správy, a to od počátku řízení. Uvedené právo je v soudním řádu
správním, podle něhož se postupuje v posuzované věci, zakotveno v §35 odst. 7,
podle něhož navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát.
K tomu, aby mohlo být uvedené právo realizováno, je třeba, aby byl v řízení
před soudem dodržen procesní postup, který je pro realizaci tohoto práva předepsán.
V posuzované věci však takto postupováno nebylo.
Nesprávnost postupu soudu spatřuje Nejvyšší správní soud v tom,
že přestože stěžovatelka podala kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 22. 8. 2003, č. j. 8 Az 177/2003 - 10, jímž byl zamítnut její návrh na ustanovení
zástupce pro žalobní řízení, soud tuto kasační stížnost nepředložil k rozhodnutí Nejvyššímu
správnímu soudu, ale pokračoval dále v řízení. Tímto svým postupem fakticky znemožnil
realizaci práva stěžovatelky na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Nejvyšší
správní soud s takovým postupem nesouhlasí, neboť městský soud měl předložit kasační
stížnost proti usnesení ze dne 22. 8. 2003 k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu,
a teprve po vyčkání rozhodnutí tohoto soudu měl dále postupovat ve věci, a to v závislosti
právě na výsledku jeho rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů nutno dospět k závěru, že řízení před soudem bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d/,
příp. §109 odst. 3 s. ř. s.). Tuto vadu spatřuje Nejvyšší správní soud v postupu městského
soudu, který ve věci nařídil jednání a toto jednání provedl bez toho, aniž by předložil
Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí kasační stížnost proti usnesení, jímž byla
v žalobním řízení zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů;
tímto postupem totiž nebyla umožněna realizace práva uvedená v čl. 37 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
Z těchto důvodů byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc byla vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je Městský soud v Praze
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku uvedeným
(§110 odst. 3 s. ř. s.), což znamená, že po doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu
předloží spis k rozhodnutí o kasační stížnosti podané stěžovatelkou proti usnesení
tohoto soudu ze dne 22. 8. 2003. Jen pro úplnost je vhodné též uvést, že v řízení o kasační
stížnosti, která směřuje proti usnesení krajského soudu (Městského soudu v Praze) o zamítnutí
žádosti o ustanovení advokáta, nebrání nedostatek povinného zastoupení advokátem
jejímu projednání před Nejvyšším správním soudem (viz. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, uveřejněno pod číslem 486/2005 Sb. NSS).
Teprve poté, co Nejvyšší správní soud rozhodne o kasační stížnosti proti usnesení
ze dne 22. 8. 2003, bude Městský soud v Praze pokračovat v dalším řízení o žalobě. V novém
rozhodnutí o meritu věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení o právě projednávané
kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími námitkami
stěžovatelky, neboť byl-li napadený rozsudek zrušen pro vadu řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pak námitky směřující proti meritornímu
posouzení věci je třeba považovat za předčasné.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu