ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.444.2004
sp. zn. 2 Azs 444/2004 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
O. T., zastoupeného JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou se sídlem Liberec, Tovaryšský
vrch 1353/1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 23. 8. 2004, č.j. 63 Az 18/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 12. 1. 2004, č. j. OAM-1/VL-07-11-2004.
Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatele o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem
a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci, proto žalobu zamítl.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že v řízení
před krajským soudem byla porušena jeho zákonná práva, jelikož mu nebyla umožněna účast
v tomto řízení, neboť výzva podle §51 s. ř. s. byla stěžovateli doručena v českém jazyce
a soud tak porušil §36 s. ř. s. a rovněž čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel tak považuje rozhodnutí krajského soudu za nesprávné a má za to, že řízení
před soudem bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; rovněž požádal o přiznání
odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek
krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a odkázal na správní
spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl a odkladný účinek jí nepřiznal.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem
strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel namítá vadu řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Tuto vadu spatřuje
v postupu soudu, který výzvu podle §51 s. ř. s. doručil stěžovateli v českém jazyce.
K tomu ze soudního spisu vyplynulo, že dne 17. 1. 2004 podal stěžovatel
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2004 ke krajskému soudu žalobu psanou rusky.
Krajský soud usnesením ze dne 26. 1. 2004 ustanovil stěžovateli pro toto řízení tlumočníka
a uložil mu přeložit jeho žalobu. Krajský soud poté zaslal stěžovateli výzvu podle §51 s. ř. s.
v českém jazyce, ve které mu uložil, ať se ve lhůtě dvou týdnu vyjádří, zda souhlasí s tím,
aby bylo rozhodnuto bez jednání. Rovněž ho poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené
lhůtě, soud bude mít za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Tato výzva byla
stěžovateli doručena dne 26. 4. 2004 avšak stěžovatel nereagoval a naopak zůstal nečinný.
Krajský soud pak postupoval podle §51 s. ř. s. a bez jednání jeho žalobu zamítl.
Na úvod je vhodné poukázat na to, že soudní řád správní neupravuje způsob,
jakým má soud komunikovat s účastníkem řízení, jehož mateřským jazykem je jiný než český
jazyk. Na takové situace je nicméně pamatováno v §64 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li
tento zákon (s. ř. s.) jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení
prvé a třetí části občanského soudního řádu. Podle §18 odst. 1 o. s. ř., v němž se promítá
článek 37 Listiny základních práv a svobod („Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede
jednání, má právo na tlumočníka.“), mají účastníci v občanském soudním řízení rovné
postavení, mají právo jednat před soudem ve své mateřštině a soud je povinen zajistit
jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Podle odst. 2 téhož ustanovení pak účastníku,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba
vyjde v řízení najevo.
Z citovaných ustanovení plyne, že ne ve všech případech, kdy mateřštinou účastníka
řízení je jiný než český jazyk, je dána povinnost soudu ustanovit takovému účastníku
tlumočníka. Tato povinnost vzniká soudu pouze tehdy, pokud potřeba ustanovit tlumočníka
vyjde najevo, tedy pokud se v řízení objeví konkrétní skutečnosti nasvědčující potřebě
tlumočníka ustanovit a pokud se po jejich prověření soudem ukáže, že účastník k řádnému
uplatňování svých práv v soudním řízení tlumočníka potřebuje. Takovouto konkrétní
skutečností je samozřejmě v první řadě, pokud o ustanovení tlumočníka účastník sám požádá.
Další takovou skutečností však může být zejména to, že účastník se soudem komunikuje
jiným než českým jazykem, nebo to, že z jeho projevů (vedených v jazyce českém) je patrné,
že se česky nemůže dorozumět dostatečně dobře - ve správním či soudním řízení
nepochybně velmi záleží na přesném pochopení významu toho, co je účastníku sdělováno
nebo na co je účastník dotazován, a na jeho rychlé a věcně správné reakci na podněty,
výzvy a vyjádření ze strany správního orgánu, soudu, event. dalších účastníků řízení,
a proto potřeba ustanovit tlumočníka bude dána i tehdy, jestliže účastník, třebaže jazyku,
ve kterém se vede řízení, v určité míře rozumí, tento jazyk neovládá v zásadě srovnatelně
dobře jako svoji mateřštinu. Potřeba tlumočníka musí být přitom zcela zjevná a musí sama
vyjít v řízení najevo, tedy bez toho, aby soud aktivně zjišťoval, zda jsou naplněny podmínky
stanovené v §18 odst. 2 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004,
č. j. 4 Azs 261/2004 - 57).
Výše uvedené zásady se v modifikované podobě uplatní i ohledně překládání soudních
písemností, které jsou doručovány účastníkům, neboť v tomto ohledu není žádného
rozumného důvodu rozlišovat mezi úkony soudu učiněnými písemně a úkony soudu
učiněnými ústně – některé písemnosti soudu, zejména výzvy, aby účastník něco učinil
či se k něčemu vyjádřil (přičemž skutečnost, že se účastník v určité lhůtě nevyjádří,
se považuje za jeho souhlas s určitým postupem – viz např. §51 odst. 1 věta druhá s. ř. s.),
totiž často mají minimálně stejný význam pro uplatnění práv účastníka řízení v tomto řízení
jako přímá sdělení či výzvy soudu učiněné při jednání. Nelze přehlédnout, že soudobé soudní
řízení je kombinací ústního jednání před soudem a písemné komunikace mezi soudem
a účastníky. Obě tyto složky soudního řízení mají pro účastníka kardinální význam
(někdy, zejména v řízení podle s. ř. s., složka písemná svým významem složku ústní výrazně
převyšuje), přičemž jak při ústní komunikaci, tak při komunikaci písemné hraje významnou
roli faktor času (úkony musí účastník učinit nezřídka v krátké lhůtě po doručení či sdělení
příslušné výzvy či pokynu soudu, jinak může i velmi podstatně oslabit svoji procesní pozici)
a faktor odbornosti (reakce na výzvu či pokyn musí být velmi často komplexní, vyžadující
poměrně vysoký stupeň porozumění obsahu výzvy či pokynu).
V projednávané věci má však Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel nebyl
v průběhu řízení nikterak znevýhodněn, neboť pouhá skutečnost, že podal žalobu psanou
rusky, nezakládá soudu automaticky povinnost ustanovit takovému žalobci tlumočníka.
Pokud tak v daném případě krajský soud učinil, stalo se to nad rámec jeho zákonné
povinnosti. K tomu, aby soud byl povinen tlumočníka ustanovit, je třeba – vedle podání
žaloby v cizím jazyce – rovněž přistoupení další skutečnosti, která prokáže, že žalobce,
jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, skutečně tlumočníka potřebuje.
Takovou skutečností pak nejčastěji bývá buď žalobcova výslovná žádost o tlumočníka
a nebo jeho reakce, ze které je zcela zřejmé, že není schopen se soudem komunikovat
v češtině.
Pokud tedy v daném případě soud doručil stěžovateli výzvu podle §51 s. ř. s.
v českém jazyce a stěžovatel této výzvě neporozuměl, měl v souladu s obecnou právní
zásadou „vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva)“ na výzvu soudu nějakým
způsobem zareagovat a vůči soudu se projevit. Sdělil-li by totiž jakýmkoli seznatelným
způsobem soudu, že výzvě nerozumí, vyšla by v řízení potřeba ustanovit tlumočníka najevo
a soud by byl povinen výzvu nechat přeložit do jazyka, kterému stěžovatel rozumí.
Pokud tak stěžovatel neučinil, nemůže jít tato jeho nečinnost k tíži soudu, neboť ten nemohl
dovozovat, zda a nakolik stěžovatel českému jazyku nerozumí.
Pro úplnost je třeba vzít v úvahu i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 9. 2003, č. j. 5 Azs 5/2003 - 33 (uveřejněno pod číslem 59/2004 Sb. NSS),
ve kterém zdejší soud mimo jiné vyslovil, že cizinka v řízení o azylu musí být o právu vyjádřit
se k možnosti rozhodnutí o věci samé bez jednání (§51 s. ř. s.) poučena v jazyce,
jemuž rozumí. Situace v uvedené právní věci je však od právní věci projednávané nyní
zásadně odlišná. Tento závěr Nejvyšší správní soud učinil ve věci, v níž bylo o neudělení
azylu žalovaným rozhodováno a azyl žadatelce nebyl udělen podle §12, §13 a §14 zákona
o azylu. Krajský soud, který v řízení o žalobě přezkoumává napadené rozhodnutí žalovaného
v mezích žalobních bodů, tak mohl v tomto případě posuzovat, zda důvody stěžovatelkou
uplatněné jsou azylově relevantní, či nikoli. Stěžovatelka pak v kasační stížnosti spojila
s námitkou doručení výzvy podle §51 s. ř. s. v českém jazyce a nekonání ústního jednání
rovněž důvody, kterými hodlala v jednání před soudem již uplatněné žalobní body
konkretizovat - tedy konkretizovala újmu, která jí byla způsobena nemožností účasti
na jednání způsobené neporozuměním výzvě. Naproti tomu v právě projednávaném případě je
situace odlišná. Stěžovatel v kasační stížnosti pouze obecně namítal,
že se pro neporozumění výzvě podle §51 s. ř. s. nemohl ústního jednání účastnit,
aniž by blíže uvedl, jaké konkrétní argumenty hodlal uplatnit. Navíc ani žádné relevantní
důvody uplatnit nemohl, neboť jeho žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu a v takovém případě se soudní přezkum
napadeného rozhodnutí omezuje pouze na to, zda žalovaný správně zjistil, že stěžovatel podal
žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo vydání k trestnímu
stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Jednalo se tak o odlišné
případy, a proto na právě projednávanou věc nelze uvedené rozhodnutí zdejšího soudu použít.
Krajský soud tak neporušil zákon, když stěžovateli v daném případě doručil výzvu podle
§51 s. ř. s. v českém jazyce, neboť samotná skutečnost, že byla žaloba podána v jazyce
ruském, ještě neznamená, že stěžovatel českému jazyku nerozumí, a ze stěžovatelovy
nečinnosti soud tuto skutečnost rovněž dovodit nemohl.
Jde-li o námitku, že krajský soud porušil §36 s. ř. s. tím, že nepoučil stěžovatele
o jeho procesních právech (tedy i možnosti požádat o ustanovení tlumočníka), tak je třeba
odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, č. j. 7 Azs 17/2003 - 40,
(uveřejněno pod číslem 519/2005 Sb. NSS), ve kterém soud uvedl, že poučení o procesních
právech a povinnostech dle §36 odst. 1 s. ř. s. je soud povinen poskytnout účastníku
v takové době, kdy je to podle stavu řízení pro něj zapotřebí. O právu jednat v jeho mateřštině
proto soud poučí účastníka tehdy, jestliže v průběhu řízení zjistí, že účastník neovládá jazyk,
kterým se jednání vede. Jak již je uvedeno výše, v daném případě má Nejvyšší správní soud
za to, že krajský soud ze stěžovatelova chování nezjistil, že neovládá český jazyk, nebyl
tak povinen mu poskytnout poučení o možnosti požádat o tlumočníka. Tvrzený důvod kasační
stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nebyl shledán.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu