ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.45.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce:
V. T., zastoupen JUDr. Alicí Poupětovou, advokátkou se sídlem Praha 4 - Modřany,
Modřanská 1042/5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 9. 2004, č. j. 59 Az 31/2004 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Alice Poupětové se u r č u je částkou 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kter ým byla podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 1. 2004, č. j. OAM-103/VL-07-05-2004,
kterým byla podle §16 odst. 1 písm. g), zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o azylu) zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. Rozsudek krajského
soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem,
neboť stěžovatel neopustil Ukrajinu ze žádného azylově relevantního důvodu,
ale jen pro strach z věřitelů, který důvodem pro přiznání azylu není.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti namítl kasační důvody uvedené v §103
odst. 1 písm. a - d) s. ř. s., neboť soud nesprávně posoudil právní otázku a dopustil
se závažných procesních pochybení, stejně jako správní orgán. Na Ukrajině mu hrozí vážné
nebezpečí z politických důvodů. V doplnění kasační stížnosti uvedl, že rozsudek napadá
jen z důvodů uvedených v §103 odst. písm. a), b) s. ř. s. Žalovaný totiž závěr o nedostatku
důvodů pro udělení azylu učinil jen na základě pohovoru, v němž stěžovatel poukázal
na obavy z vymáhání dluhu bývalé manželky. Současně však ale také upozornil na širší
společenský podtext souvisící s vazbou zločinu na státní struktury, pro který se nemohl
na ně obrátit z obavy ze zhoršení své situace. Obával se tak perzekuce ze strany státních
orgánů napojených na kriminální živly. Takový důvod lze podřadit pod ust. §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť stěžovatel má zjevně důvody azylu plynoucí z pronásledování
pro příslušnost k určité skupině. Ohrožení života v důsledku jednání prováděného
nebo podporovaného či trpěného úřady, jsou azylovým důvodem. Žalovaný nezjišťoval
ve správním řízení žádné skutečnosti nad rámec pohovoru; tedy se nedostatečně věnoval
rozhodným aspektům jeho případu, což je v rozporu s ust. §3 odst. 4 správního řádu.
Žalovaný měl objektivně ověřit, zda obavy žalovaného (poznámka NSS: zřejmě žalobce)
z pronásledování v důsledku propojení státní moci na Ukrajině s podsvětím, nemohou být
důvodné. Tyto skutečnosti byly vytýkány již v řízení před soudem, byť nepřesně
pro nedostatečnou stěžovatelovu znalost češtiny. Soud dokazov ání ke zjištění sporných
skutečností neprovedl, ani věc pro uvedené nedostatky správnímu orgánu nevrátil k dalšímu
řízení. Proto navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení k dalšímu řízení a současně
žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný v písemném vyjádření ke kasační stížnosti pouze sdělil, že nepodporuje
vznesenou žádost o odkladný účinek a odkazuje na správní spis.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) - ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Přitom doplnění kasační stížnosti
je třeba chápat jako omezení kasačních důvodů uvedených v prvním podání, když navíc
ani k důvodům uvedeným v §103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. se žádná tvrzení nevážou.
Stěžovatel tak napadá rozsudek krajského soudu z důvodů nedostatku skutkových zjištění
a nesprávného právního hodnocení podle §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Ke kasačním tvrzením ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel v žádosti o azyl
ze dne 12. 1. 2004 uvedl, že jeho bývalá manželka si ještě za trvání jejich manželství půjčila
peníze, pak zmizela a dala se s ním rozvést. Jeho pak začali pronásledovat věřitelé vyhrožující
mu fyzickým násilím. Tyto skutečnosti uvedl i v doplňku žádosti psané vlastní rukou
v mateřském jazyce. Při pohovoru dne 22. 1. 2004 upřesnil, že peníze si půjčila manželka
v průběhu let 2000 - 2002 na podnikání, jednalo se o částku 10 000 USD, tak od tří čtyř
známých. Asi od podzimu r. 2003 jej začali pronásledovat bandité najatí věřiteli, setkal
se s nimi asi dvakrát, proto prodal dům a skrýval se v jiné vesnici. Na policii se neobrátil,
v jejich kraji je hodně takových banditů. V České republice by chtěl chodit do uměleckých
kursů, vyučit se a pak podnikat.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 1. 2004, č. j. OAM-103/VL-07-05-2004,
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu zamítl žádost jako zjevně nedůvodnou.
V rozhodnutí zhodnotil tvrzení stěžovatele se závěrem, že nejde o důvody azylově relevantní,
a nejsou dány ani důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu. Žalobu podal
stěžovatel v jazyce ruském a uvedl v ní pouze, že nesouhlasí s rozhodnutím správního orgánu
pro důvody, které uvedl v žádosti a při pohovoru. Za porušené označil právo na azyl
a dožadoval se zrušení rozhodnutí. K jednání soudu se žalobce, ač řádně obeslán, nedostavil.
Krajský soud v rozsudku podrobně rozebral veškerá tvrzení stěžovatelem v řízení uplatněná
a uzavřel, že nejde o důvody, pro které by bylo možno azyl udělit.
Stěžovatel namítá jednak nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dále nedostatek skutkových zjištění, porušení zákona
při zjišťování skutečného stavu podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. lze namítat vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit;
za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost.
K námitce porušení procesních předpisů žalovaným nedostatečným zjištěním
skutečného stavu věci lze obecně uvést, že je povinností správního orgánu respektovat
základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní
zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. K zajištění možnosti úplného
vyjádření má podle §22 odst. 1 zákona o azylu účastník řízení právo jednat v řízení o udělení
azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím účelem
ministerstvo účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení. V daném
případě bylo toto právo zajištěno a stěžovatel měl možnost řádného uvedení všech důvodů
i návrhu důkazů. Tvrzení uvedená v protokole odpovídají i písemným důvodům sepsaným
stěžovatelem i tvrzením v žalobě. Žadatel o azyl má jistě ztíženou situaci při navrhování
nebo předkládání důkazů, ovšem v daném případě k posouzení naplnění azylových podmínek
stačilo samotné tvrzení vylučující podřazení pod podmínky pro azyl stanovené.
Za takové situace by jakékoliv doplnění dokazování z iniciativy správního orgánu bylo
nadbytečné. Soud pak je oprávněn a povinen zkoumat rozhodnutí správního orgánu
jen v mezích žalobních námitek (§75 odst. 2 s. ř. s.). Nelze přisvědčit stěžovateli v tom,
že žaloba mohla být neúplná či nepřesná z důvodů jeho neznalosti češtiny; byla sepsána
v jazyce ruském a soudem přeložena, možnosti upřesnění žalobních bodů při jednání soudu
žalobce nevyužil. Nenamítal-li stěžovatel skutečnosti uvedené v kasační stížnosti již v žalobě,
nelze krajskému soudu vytýkat, že se s nimi nevypořádal. Kasační stížnost je třeba považovat
v části namítající důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, ač tak učinit mohl,
za nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. není třeba se jimi proto podrobněji zabývat.
S námitkami v žalobě řádně vznesenými se krajský soud vypořádal dostatečně. Postup
krajského soudu nebyl v rozporu se zákonem a nedošlo k naplnění důvodů kasační stížnosti
uvedených v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Při hodnocení správnosti právních závěrů soudu vycházel Nejvyšší správní soud
z ust. §12 zákona o azylu, podle něhož se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má. Stěžovatel v průběhu správního řízení i řízení před soudem opakovaně
uváděl, že důvodem žádosti o azyl je obava ze soukromých osob, které mu vyhrožovaly
v souvislosti s dluhem jeho bývalé manželky. Podle §2 odst. 5 zákona o azylu
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života nebo svobody,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Stěžovatel měl
problémy s několika soukromými osobami, na úřady se neobrátil, neboť to považoval
za neúčinné. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51) nemohou být důvodem pro udělení azylu problémy se soukromými
osobami (tzv. mafií) spočívající ve vydírání či výhrůžkách s výjimkou případů, kdy státní moc
domovského státu, u nichž se žadatel domáhal ochrany, není schopna ji poskytnout.
Propojení státní moci se zločineckými strukturami ve správním řízení ani v žalobě
tvrzeno nebylo, a tato tvrzení v kasační stížnosti jsou rovněž nová, tudíž nepřípustná.
Navíc by ani nebylo možno přisvědčit stěžovateli v tom, že důvodem azylové ochrany
je jeho příslušnost k sociální skupině, kterou ovšem nijak nevymezuje. Na základě
jeho ostatních tvrzení lze však poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
že nečleny zločineckých struktur nelze považovat za sociální skupinu (např. rozsudek
č. j. 5 Azs 108/2004 - 99, zveřejněn pod č. 401/2004 Sb. NSS), neboť se nejedná o skupinu
vyznačující se objektivně společnou charakteristikou, která vychází z vrozených
nezměnitelných rysů nebo rysů jinak pro lidskou identitu, svědomí či výkon lidských práv
zásadních, a která je takto společensky vnímána (k tomu dále srovnej např. rozsudek
č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, zveřejněn pod č. 364/2004 Sb. NSS). Nedůvěra žalovaného
v účinnost zásahu státních orgánů rovněž není azylově relevantním důvodem
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37).
Zcela nedoložené a rovněž nové, je kasační tvrzení o pronásledování z politických důvodů.
To vše, co se týká nepřípustných, protože nových, kasačních tvrzení, je uváděno
jen pro dokreslení, že ani pokud by stěžovatel tato kasační tvrzení uplatnil ve správním řízení,
nemohla by vést k udělení azylu. Důvody ve správním řízení tvrzené pak nemohly vést
k udělení azylu pro nesplnění zákonných podmínek, a posouzení žádosti jako zjevně
nedůvodné, bylo oprávněné. Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu lze totiž žádost
oddělení azylu zamítnout jako zjevně nedůvodnou, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona.
Jak žalovaný tak i soud posoudili právní otázku azylových důvodů správně a v souladu
se zákonem; není proto naplněn ani kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není dán žádný kasační stížností uplatněný
důvod pro zrušení napadeného rozsudku, a proto kasační stížnost žalobce jako nedůvodnou
podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n epřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Stěžovateli byla pro toto řízení soudem ustanovena zástupcem
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 2x 1000 Kč za dva úkony právní
služby (převzetí a příprava věci, písemné podání soudu) a 2x 75 Kč na úhradu hotových
výdajů [§9 odst. 3, písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů], celkem 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu