ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.466.2004
sp. zn. 2 Azs 466/2004 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
M. S, zastoupena Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem Olomouc, tř. Svobody
31, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2004,
č. j. 59 Az 251/2003 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 12. 2003,
č. j. OAM-6294/VL-20-17-2003. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně
pak nesouhlasí se závěrem žalovaného i krajského soudu, že nemá nárok na udělení azylu.
Domnívá se totiž, že jí měl být udělen azyl z humanitárních důvodů, neboť jí na Ukrajině
nebylo umožněno řádně se postarat o těžce nemocnou dceru, a to kvůli státní politice Ukrajiny
na poli zaměstnanosti a státních příspěvků na péči o těžce zdravotně postižené. V doplnění
kasační stížnosti pak uvedla, že splňuje podmínky stanovené v §12, §13 a §14 zákona
o azylu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně žádá o přiznání
odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že považuje napadený
rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozhodnutí krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti
o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. - nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Konkrétně namítá, že splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
K tomu ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne 1. 12. 2003
o udělení azylu. V ručně psané žádosti uvedla, že přijela do České republiky na návštěvu
a na Ukrajině žádné problémy neměla. Dále sdělila, že se na Ukrajinu vrátit nechce a naopak
chce zůstat v České republice. Při pohovoru k důvodům svojí žádosti poukázala
na to, že na Ukrajině má dceru nemocnou s očima a má problémy s bývalým manželem,
který jí vyhrožuje. Požádala proto o pomoc policii, ta však zůstala nečinná. Stěžovatelka
se dále už na nikoho neobracela a odjela ze země. Nyní chce žít v České republice a vydělat
nějaké peníze. Žalovaný její žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť přání stěžovatelky pracovat v České republice
a její potíže s bývalým manželem, nejsou důvodem pro udělení azylu.
Při hodnocení důvodnosti stěžovatelčiny námitky Nejvyšší správní soud
vycházel z příslušných ustanovení zákona o azylu. Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu umožňuje žalovanému zamítnout žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou,
jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle naposled citovaného ustanovení se azyl
cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelka
v průběhu správního řízení ani řízení před soudem nikdy neuvedla, že by byla na Ukrajině
pronásledována za uplatňování politických práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování
z některého z důvodů uvedených pod písmenem b) výše citovaného ustanovení.
Naopak veškeré její důvody, které pro odchod z Ukrajiny a žádost o azyl v České republice
během správního a soudního řízení uvedla, odrážely neuspokojivou ekonomickou situaci
její rodiny, z níž pramenily i potíže s bývalým manželem. Nejvyšší správní soud
má tak za to, že důvodem jejího odchodu z Ukrajiny a žádosti o azyl v České republice, byly
ekonomické a osobní problémy. Nelze proto než v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího
soudu (např. rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, kde soud uvedl,
že skutečnosti, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, nejsou bez dalšího důvodem pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu nebo rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54,
kde bylo konstatováno, že obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze
bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody
ekonomické) konstatovat, že krajský soud i žalovaný postupovaly zcela v souladu se zákonem.
Namítá-li pak stěžovatelka, že nebyly dostatečným způsobem zváženy důvody
pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, nelze s ní ani tentokrát souhlasit.
Posuzování žádosti o udělení azylu ministerstvem se sestává z řady procesních a materiálních
hledisek obsažených v zákoně o azylu, které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti
a také souslednosti. Pokud totiž v řízení o azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího – ale jen ve lhůtě
podle odstavce 2 téhož ustanovení – zamítne žádost, aniž by v řízení zjišťoval existenci
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Pro rozhodování o udělení
azylu z některého z důvodů předvídaných v §13 a §14 zákona o azylu je však určující závěr
o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona. Tento důvod však
žalovaný vůbec nebyl povinen zkoumat. Žalovaný správně zjistil, že stěžovatelka neuváděla
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být pronásledována z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu a zamítl její žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Zabýval-li se pak v odůvodnění i posouzením toho, zda stěžovatelka splňuje
důvody udělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, stalo se tak nad rámec
zákonné povinnosti, aniž by to však mělo jakýkoli vliv na věcnou správnost vydaného
rozhodnutí.
Nad rámec výše uvedeného lze pak poukázat na ustanovení §13 zákona o azylu,
který umožňuje v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl za účelem sloučení rodiny
rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle §12 nebo §14 citovaného
zákona, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. V daném případě stěžovatelka nezmínila, že by jakémukoli
jejímu rodinnému příslušníkovi byl udělen v České republice azyl, nelze jí proto přisvědčit,
že by jí měl být azyl z tohoto důvodu udělen. Pokud pak jde o možnost udělení azylu
podle §14 zákona o azylu je vhodné zdůraznit, že udělení tzv. humanitárního azylu je věcí
volné úvahy příslušného orgánu státní správy včetně úvahy o tom, zda jde o případ hodný
zvláštního zřetele, protože na udělení azylu z humanitárního důvodu není právní nárok.
Žadatel o azyl tudíž neudělením azylu z humanitárního důvodu nemůže být zkrácen ve svých
právech. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda zde byly humanitární důvody či nikoli,
to je věcí oprávnění správního orgánu, soud rozhodnutí o humanitárním azylu přezkoumává
pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů, věcně jen v tom směru,
zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem, případně zda se nedopustil libovůle.
Jak již ale bylo uvedeno výše, v posuzovaném případě byla žádost stěžovatelky o udělení
azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu a žalovaný tak vůbec nebyl
povinen se důvody pro udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu
zabývat. Naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
tak nebylo shledáno.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu