ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.471.2004
sp. zn. 2 Azs 471/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně:
S. K., zastoupena JUDr. Jaroslavou Mackovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Kloboukova
2191, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 63 Az 85/2004 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jaroslavy Mackové se u r č u je částkou 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 4. 2004,
č. j. OAM-1236/VL-22-03-2004. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta její žádost o udělení
azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečně zjištěného skutečného
stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno.
Stěžovatelka proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně
však pouze namítá, že krajský soud posoudil uvedenou věc v rozporu s platným právním
řádem, zejména v rozporu se zákonem o azylu, a že shledává vážná pochybení v řízení
u všech dosavadních orgánů. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
a současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se ke kasační stížnosti s ohledem na její obsah
vyjadřovat nebude, a odkázal na správní spis. Pokud jde o odkladný účinek, tak jeho přiznání
nepodporuje.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle
§78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu
mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí
o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí
o této stížnosti.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a)
až d) s. ř. s., konkrétně však pouze namítá nezákonnost napadeného rozsudku a vážná
pochybení v řízení jak před krajským soudem, tak před žalovaným.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne
20. 3. 2003 o udělení azylu. Ve své žádosti uvedla, že o azyl žádá proto, aby si zachránila
svůj život. Vypůjčila si totiž 6000 USD na stavbu domu a nemá je jak vrátit. Přijela
proto do České republiky, aby si peníze vydělala. Člověk, který jí měl zprostředkovat
pracovní vízum, ji však podvedl a zajistil pouze vízum turistické. Dále uvedla, že o azyl žádá
proto, aby zde mohla zůstat; obdržela totiž správní vyhoštění. Při pohovoru k důvodům
svojí žádosti sdělila, že musí ještě vrátit 5800 USD a pokud je nevrátí, zabaví jí stodolu
a pozemek na atraktivním místě u školy. Také uvedla, že se tyto problémy na Ukrajině řešit
nepokoušela, neboť nikde v okolí jejího bydliště není práce. Jiné než shora popsané problémy
se splacením dluhu stěžovatelka na Ukrajině neměla.
Stěžovatelka předně namítá důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v přecházejícím
řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový
stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní názor,
který je však nesprávně vyložen. Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li
v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec: a) je pronásledován za uplatňování politických
práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatelka v průběhu správního řízení ani řízení
před krajským soudem nikdy neuvedla, že by byla pronásledována za uplatňování politických
práv a svobod, ani že má obavu z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona
o azylu. Naopak vždy tvrdila, že do České republiky odešla primárně za prací a azylovým
řízením si zde chce zlegalizovat pobyt. Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval,
že ekonomické problémy žadatele o azyl v zemi původu nejsou azylově relevantním důvodem
(např. rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, kde soud uvedl, že ekonomické
problémy žadatele o azyl v zemi původu, nejsou bez dalšího důvodem pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu nebo rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, kde bylo
konstatováno, že obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze
bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody
ekonomické). Postup žalovaného, který žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, i krajského soudu, který tento žalobu zamítl, byl
tak v souladu se zákonem. Naplnění tvrzeného důvodu kasační stížnosti uvedeného
v 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebylo zjištěno.
Stěžovatelka dále obecně namítala, že shledala vážná pochybení v řízení
před správním orgánem i soudem bez toho, aby uvedla jakákoli bližší upřesnění.
Proto také Nejvyšší správní soud, který je vázán uplatněnými důvody kasační stížnosti,
posoudil tyto její námitky jen v obecné rovině.
Co se týče řízení před správním orgánem, je povinností správního orgánu respektovat
základní pravidla řízení, vyplývající z §3 správního řádu, vyjadřující v obecné formě hlavní
zásady správního řízení, rozvedené a konkretizované v dalších zákonných ustanoveních.
V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah
dokazování, uvedení důvodů žadatelem v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních
učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu, který tvrdí
určité skutečnosti, na jejichž základě by mu mělo být vyhověno. Správní orgán není povinen
seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno. V dané
věci stěžovatelka žádné konkrétní pochybení správního orgánu neuvedla a ani Nejvyšší
správní soud neshledal, že by žalovaný postupoval v rozporu se zákonem, naopak dle názoru
soudu žalovaný řádně zjistil skutečný stav věci v souladu se zákonem a jeho rozhodnutí není
zatíženo žádnou vadou; důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tak neobstojí.
Pokud jde o rozhodování soudu, ten kromě skutečností uplatněných v průběhu správního
řízení musel vycházet i ze žaloby a jejích důvodů. Těmi ovšem byly pouze obecné poukazy
na porušení jednotlivých ustanovení správního řádu bez konkrétizace, v čem je uvedené
porušení spatřováno a dále námitka splnění podmínek pro udělení azylu. Nejvyšší správní
soud na základě soudního a správního spisu dospěl k závěru, že se krajský soud v napadeném
rozsudku řádně vypořádal se všemi žalobními námitkami a i jinak postupoval v daném řízení
zcela v souladu se zákonem; k naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tak nedošlo.
Rovněž tak neobstojí stěžovatelkou tvrzený důvod kasační stížnosti uvedený
v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící
pro to, že řízení před krajským soudem bylo zmatečné, a ani Nejvyšší správní soud nezjistil,
že by v řízení před krajským soudem chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený
soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno naplnění žádného tvrzeného kasačního důvodu,
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.). K výzvě soudu ustanovená advokátka uvedla, že výši svojí odměny vyčísluje
částkou 6200 Kč a to v souladu s vyhláškou č. 484/2000 Sb. Uvedená vyhláška
se však vztahuje pouze na rozhodování o výši odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem v občanském soudním řízení (§1 odst. 1 citované vyhlášky) a nikoli v soudním
řízením správním. Pro toto řízení je třeba při rozhodování o výši odměny ustanoveného
advokáta použít vyhlášku č. 177/1996 Sb. Soud proto určil odměnu advokátky částkou
1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu