ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.65.2005
sp. zn. 2 Azs 65/2005 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyň: a) O. K., a
b) nezl. O. K., zastoupena žalobkyní a), proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 1. 4. 2004, č. j. 8 Az 34/2003 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Ministerstvu vnitra se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut jejich návrh
na ustanovení zástupce pro řízení o jejich kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 11. 2003, č. j. 8 Az 34/2003 - 17, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 20. 9. 2002,
č. j. OAM-1094/VL-07-P11-2001, kterým jim nebyl udělen azyl pro nesplnění podmínek
podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Stěžovatelky v kasační stížnosti uplatňují důvod obsažený v ustanovení §103 odst. 1
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítají vady
řízení.
Stěžovatelky odkazují na článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
podle nějž má každý od počátku řízení právo na právní pomoc v řízení před soudy.
Proto žádají, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze
a ustanovil jim právního zástupce.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu především zjistil,
že stěžovatelky podaly kasační stížnost proti výše označenému rozsudku městského soudu
ze dne 13. 11. 2003. V této kasační stížnosti mimo jiné požádaly o ustanovení právního
zástupce pro řízení o této kasační stížnosti. V reakci na to jim městský soud poslal formulář
„Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. Prvá stěžovatelka
tento formulář vyplnila a zaslala městskému soudu. Vzhledem k tomu, že z tohoto vyplněného
formuláře vyplývalo, že stěžovatelka nemá žádné relevantní příjmy, dotázal se městský soud
prvé stěžovatelky přípisem ze dne 17. 2. 2004, jak jsou vysoké její náklady spojené s pobytem
v ČR a z čeho tyto náklady hradí. Na tento přípis odpověděla prvá stěžovatelka podáním
doručeným na městský soud dne 27. 2. 2004, v němž uvedla, že otázky městského soudu
považuje za neoprávněný zásah do soukromého a rodinného života, jehož ochrana
je garantována článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a přiložila znovu
vyplněný formulář „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“.
V reakci na toto jednání prvé stěžovatelky vydal předseda senátu městského soudu
usnesení ze dne 1. 4. 2004 napadené nyní posuzovanou kasační stížností. V něm uvedl,
že prvá stěžovatelka je hlášena k pobytu mimo pobytové středisko a musí tedy mít
nepochybně příjmy či majetek, z něhož hradí náklady spojené s pobytem v ČR. Vzhledem
k tomu, že prvá stěžovatelka žádné příjmy neuvedla, považoval městský soud uváděné údaje
za nevěrohodné a konstatoval, že neprokázala skutečnosti odůvodňující osvobození
od soudních poplatků, a proto žádost stěžovatelek o ustanovení právního zástupce zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda není na závadu řízení o této kasační
stížnosti skutečnost, že ani v řízení o ní nejsou stěžovatelky zastoupeny advokátem, jakkoliv
se tato podmínka vztahuje podle §105 odst. 2 s. ř. s. obecně na všechna řízení o kasačních
stížnostech. Zdejší soud vyšel ze své dosavadní judikatury a konstatoval, že toto obecné
pravidlo se na nyní posuzovaný případ nepoužije. Vyplývá to zejména z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 6 Azs 27/2004 (publ. pod č. 486/2005 Sb NSS):
„V řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu
o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobců není důvodem pro odmítnutí kasační
stížnosti nedostatek právního zastoupení (§105 odst. 2 s. ř s.).“
Pohledem své judikatury posoudil zdejší soud i rozhodující otázku v dané
věci, tedy zda mohl městský soud ve shora popsané situaci zamítnout žádost stěžovatelek
o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti proti výše uvedenému rozsudku,
či zda lze opravdu z čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dovodit právo prvé
stěžovatelky neodpovídat na dotaz městského soudu na zdroj jejích příjmů sloužících
k hrazení nákladů pobytu v ČR a z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod pak dovodit
právo stěžovatelek, aby jim byl v dané situaci zástupce ustanoven.
K limitům ústavního práva na zákonného zástupce se Nejvyšší správní soud ve vztahu
k obdobné situaci vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 7 Ads 24/2003
(nepublikováno), kde uvedl: „Právo na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2
Listiny základních práv a svobod není právem absolutním. Toto právo lze realizovat jen za
zákonem stanovených podmínek; nelze tedy považovat za nezákonný postup soudu,
který zamítne žádost účastníka o ustanovení zástupce z důvodu, že účastník řízení
neprokázal předpoklady pro osvobození od soudních poplatků stanovené v ustanovení
§35 odst. 7 s. ř. s.“
Takto stanovené pravidlo lze přitom plně aplikovat i na případ nyní posuzovaný a nic
na tom nemění ani argumentace prvé stěžovatelky právem na ochranu soukromého
a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto ustanovení
opravdu vyplývá, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním
do soukromého a rodinného života. V tom, že soud zjišťuje okolnosti, které se potencionálně
týkají soukromého a rodinného života účastníků soudních řízení, ovšem nelze spatřovat
porušení tohoto práva jednak proto, že soud je vázán mlčenlivostí o skutečnostech, které
takto zjistí, zejména však proto, že pokud by se o nepovolený zásah do tohoto práva jednalo,
bylo by soudům obecně znemožněno kvalifikovaně a se znalostí věci rozhodovat v celé řadě
soudních řízení, zejména v oblasti rodinného práva.
Lze tak uzavřít, že výklad čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z nějž ve
svém přípisu k městskému soudu vycházela prvá stěžovatelka, je nesprávný a nemohl
ji oprávnit k odmítnutí poskytnout informace, které po ní městský soud právem požadoval.
Pokud tyto informace neposkytla, ponechala městský soud odkázaný pouze na nepřesvědčivé
tvrzení, že nemá žádné příjmy, a na základě takto nepřesvědčivých podkladů postupoval
městský soud správně a zcela v intencích výše uvedené judikatury Nejvyššího správního
soudu, když žádosti obou stěžovatelek na ustanovení právního zástupce nevyhověl.
Lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal naplnění
namítaného důvodu kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
neboť - jak vyplývá ze shora uvedeného – v souzené věci nebyly shledány tvrzené vady řízení
před městským soudem.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší správní soud dospěl po přezkoumání kasační
stížnosti k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelky, které neměly v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto soud
rozhodl, že se Ministerstvu vnitra nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu