ECLI:CZ:NSS:2005:2.AZS.94.2005
sp. zn. 2 Azs 94/2005 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: B.G.,
zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 2,
602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM,
Praha 7, ve věci kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. 1. 2005, č. j. 61 Az 186/2004 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále označován jako „stěžovatel“)
nadepsaný rozsudek krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 10. 2004, č. j. OAM-2951/VL-07-04-2004, E. č. x. Rozhodnutím
správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně
neodůvodněná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, že podle jeho názoru žalovaný porušil
svoje povinnosti stanovené mu ustanoveními §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 odst. 1 a §47
odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „spr. ř.“), a §12 zákona o azylu. Podle stěžovatele se krajský soud v jeho případě
nedostatečně vypořádal s tvrzeními stěžovatele o porušení právních norem procesní povahy,
z nichž vyplývá, že žalovaný se má svědomitě a odpovědně zabývat každou věcí,
která je předmětem řízení, spolehlivě zjišťovat stav věci. Postup žalovaného shledal stěžovatel
nesprávným, nepřesvědčivým a nedostatečným hlavně co do rozsahu dokazování a měl za to,
že právě z tohoto důvodu došlo k porušení §12, §14 a §91 zákona o azylu. Podle stěžovatele
si žalovaný rozhodnutím podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu značně zjednodušil
svoje povinnosti; měl se zabývat jeho případem též z hlediska §12, §13, §14 a §91 zákona
o azylu.
Současně v rámci kasační stížnosti požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí kasační stížnosti. V první řadě podotkl,
že podle jeho názoru chybí v kasační stížnosti uvedení skutečností o stěžovatelem tvrzených
porušeních jeho procesních práv ve správním řízení. Žalovaný dále uvedl, že správně zjistil
skutkový stav, pokud zjistil, že stěžovatel v průběhu azylového řízení neuvedl žádné azylově
relevantní skutečnosti, a z tohoto důvodu jeho žádost odmítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu; za této situace pak žalovaný podle svého názoru nebyl
dále povinen zabývat se žádostí stěžovatele z hledisek §12, §13, §14 a §91 zákona o azylu.
Žalovaný proto navrhl odmítnutí, příp. zamítnutí kasační stížnosti.
Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry
žalovaného vyslovenými v žalobou napadeném správním rozhodnutí. Podle soudu stěžovatel
jako důvod žádosti o azyl uvedl toliko obavu z člověka, který má být propuštěn z vězení
a který měl stěžovateli vyhrožovat zabitím a vymáháním částky 6000 USD. Podle soudu
v takovém případě šlo zjevně o důvody azylově irelevantní, a proto žalovaný oprávněné jeho
žádost o azyl zamítl jako zjevně neodůvodněnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Podle krajského soudu byly nedůvodné i námitky stěžovatele stran porušení jeho procesních
práv, neboť žalovaný si opatřil pro rozhodnutí ve věci dostatek důkazů, a to jednak ze žádosti
stěžovatele o azyl, jednak podrobným pohovorem se stěžovatelem.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podal stěžovatel dne 5. 10. 2004 a pohovor k tomuto návrhu s ním byl
proveden dne 8. 10. 2004. Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení uvedl a v pohovoru k návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu potvrdil, že od roku 1999, kdy ukončil střední školu,
kamarádil s kapesními zloději a živil se touto činností – bylo tomu v letech 1999 - 2002;
pracoval v jedné zlodějské skupině. Roku 2002 byl při jedné krádeži chycen při činu
a na policii prozradil všechny informace ohledně zlodějské skupiny, ve které působil,
a vypovídal o šéfovi zlodějské skupiny. Pak poprosil člověka, kterého chtěl okrást, aby stáhl
svoji stížnost, s tím, že stěžovatel slíbil, že už nebude krást. Tento člověk stížnost stáhl
a stěžovatel nebyl odsouzen. Šéf zlodějské skupiny však byl odsouzen na 3 roky, jelikož
mladistvé nutil ke krádežím. Před odsouzením sdělil šéf stěžovateli, že si vydělává 2000 USD
ročně a že svým uvězněním přijde o výdělek ve výši 6000 USD. Proto žádal po stěžovateli
odškodnění za věznění v důsledky výpovědi stěžovatele vůči němu. Stěžovatel
uvedl, že nyní se blíží propuštění této osoby z vězení (mělo k němu dojít v lednu 2005)
a že se v této souvislosti obává o svůj život. Šéf zlodějské skupiny mu údajně vyhrožoval
zabitím v dopise, který mu napsal. Stěžovatel uvedl, že za této situace nevěděl, co dělat;
od té doby přestal krást a chtěl žít jako normální občan, a proto z Mongolska odjel a má obavu
o svůj život. Cestoval vlakem přes Rusko, Bělorusko a Polsko. Uvedl dále,
že Česká republika je pro něho cílovým státem a že by tu chtěl v klidu žít. V domovské zemi
nebyl politicky aktivní a neměl žádné problémy s policií, soudy či jinými státními orgány.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Řízení před správním orgánem probíhalo v souladu s příslušnými zákonnými
ustanoveními, za dodržení zákonem zaručených práv stěžovatele a bez procesních vad,
které by mohly mít vliv na zákonnost obou rozhodnutí. Žalovaný správní orgán řádně zjistil
skutkový stav, zejména pak zcela dostatečně zjistil důvody, pro které stěžovatel žádá
o poskytnutí azylu. Žadatel popsal důvody, proč požaduje poskytnout azyl, podrobně v návrhu
na zahájení řízení o udělení azylu a k těmto důvodům i jejich širšímu kontextu, zejména
o okolnostech, za kterých opustil zemi původu, s ním správní orgán vedl dostatečně podrobný
pohovor, při kterém stěžovateli kladl otázky směřující k podstatě věci a umožňující
stěžovateli své důvody podrobněji specifikovat a zdůvodnit. Na základě tohoto postupu
a zjištění tímto postupem získaných pak správní orgán zcela oprávněně dospěl k závěru,
že stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu (tj. za uplatňování politických
práv a svobod, nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má,
nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého
bydliště), nýbrž výlučně skutečnosti svědčící o tom, že se obává útoků ze strany konkrétní
soukromé osoby, s níž ho pojila společná minulost ve skupině kapesních zlodějů,
jejímž šéfem tato osoba byla a jež byla na základě výpovědi stěžovatele proti ní v rámci
trestního řízení v zemi původu stěžovatele trestně postižena. Při hodnocení stěžovatelem
popsaných důvodů žádosti o azyl jako azylově irelevantních správní orgán postupoval
zcela v intencích zákona a stálé judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. kupříkladu
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
zveřejněné pod č. 181/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí ze dne
27. 11. 2003, č. j. 4 Azs 26/2003 - 44, rozhodnutí ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
rozhodnutí ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 - 37, rozhodnutí ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, rozhodnutí ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64). Rozhodnutí
správního orgánu pak je postaveno právě na takovémto hodnocení skutečností,
které byly v řízení zjištěny, je plně srozumitelné, jednoznačně popisuje zjištěný skutkový stav,
přičemž vychází z provedených důkazů, a obsahuje logicky postavené důvody,
o které se opírá. Stěžovatel navíc v kasační stížnosti ostatně ani konkrétně nezdůvodňuje,
proč měl podle jeho názoru správní orgán postupovat nesprávně,
nepřesvědčivě a nedostatečně co do rozsahu dokazování. Neuvedl žádné skutečnosti,
které by podle jeho názoru měly nasvědčovat tomu, že a případně v čem se skutkový stav,
jak se ve skutečnosti udál, liší od toho, jaký zjistil a za základ svého rozhodnutí vzal správní
orgán. Stěžovatel rovněž neoznačil a ani v náznacích nespecifikoval, jaké další důkazy měl
správní orgán podle jeho názoru provádět, aby skutkový stav zjistil přesně a úplně.
Neuváděl-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, šlo o žádost zjevně nedůvodnou,
kterou bylo lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty
uvedené v §16 odst. 2 tohoto zákona (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48). Pokud takto správní orgán postupoval,
v ničem nepochybil a rozhodl zcela v souladu se zákonem. Případem stěžovatele
se za této situace již nemusel zabývat též z hlediska §12, §13, §14 a §91 zákona o azylu,
neboť rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
podle §16 odst. 1 písm. zákona o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu
ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí,
kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených
v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených
žadatelem o azyl. Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, nečiní již výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41,
zveřejněný pod č. 409/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu;
srov. též rozhodnutí téhož soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, zveřejněné
pod č. 244 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle něhož naplnění podmínek
pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje
posouzení žádosti podle §12 téhož zákona; srov. též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, zveřejněné pod č. 349 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu).
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodů kasační stížnosti uplatňovaných
stěžovatelem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k neprodlenému rozhodnutí ve věci samé (několik týdnů po předložení věci
Nejvyššímu správnímu soudu) nerozhodoval již soud o žádosti o přiznání odkladného účinku
podané kasační stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný správní orgán
měl ve věci úspěch, nevznikly mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec
jeho běžné úřední činnosti. Žalovaný proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 4 in fine ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu