ECLI:CZ:NSS:2005:3.APS.1.2004
sp. zn. 3 Aps 1/2004 – 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně JUDr. K. T., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám.
Svobody 4, Brno, o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 100/2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2004, čj. 30 Ca 100/2004 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou podle §82 a násl. s. ř. s. se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
domáhala ochrany před nezákonnými zásahy, které měly spočívat v osmi úkonech Finančního
úřadu Brno II, Finančního úřadu Brno III, Finančního úřadu Ivančice a Finančního ředitelství
v Brně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004, čj. 30 Ca 49/2004 - 61, byly
jednotlivé žaloby vyloučeny k samostatnému projednání. V řízení nadále vedeném
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 100/2004 se žalobkyně domáhala ochrany
před nezákonným zásahem Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaného“), jenž měl
spočívat ve vydání rozhodnutí ze dne 9. 12. 2003, čj. 6521/03/FŘ/140. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Žďáře nad Sázavou
– platebnímu výměru ze dne 2. 7. 2003, čj. 62301/03/351960/1078. Žalobkyně nesouhlasila
s vyměřením daně z převodu nemovitostí na základě zajišťovacího převodu vlastnického
práva, jelikož se nejedná o převod úplatný a nepodléhá zdanění podle zákona ČNR
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění
pozdějších předpisů. Zahájením daňového řízení bez opory v zákoně, kdy byly na žalobkyni
vlivem absence odkladných účinků opravných prostředků vymáhány nemalé finanční částky,
docházelo podle tvrzení žalobkyně k nezákonnému zásahu. Žalobkyně proto navrhla,
aby soud vydal rozhodnutí, v němž by správním orgánům obou stupňů zakázal pokračovat
v dalším vymáhání úhrad daně z převodu nemovitostí zahájeném vydáním uvedeného
platebního výměru.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2004, čj. 30 Ca 100/2004 - 11, byla
odmítnuta tato žaloba žalobkyně s odůvodněním, že podle §85 s. ř. s. je žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem, nebo donucením správního orgánu nepřípustná tehdy,
pokud se ochrany nebo nápravy lze domáhat jinými právními prostředky. Soud uvedl, že je-li
možný i jiný procesní postup, není možné domáhat se souběžně ochrany prostřednictvím
žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. Jelikož se proti napadenému rozhodnutí lze bránit žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s., a z názvu žaloby, jejího obsahu
i petitu přitom není sporu o tom, že se žalobkyně v tomto řízení domáhala ochrany právě
před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s., nebylo možné žalobu
posoudit jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. Proto soud
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem jako nepřípustnou odmítl podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §85 s. ř. s.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v petitu žaloby se domáhala
toho, aby bylo žalovanému zakázáno pokračovat v řízeních směřujících k vymáhání daní.
Stěžovatelka namítla, že ochranu před nezákonným zásahem podala ohledně celkově osmi
úkonů různých správních orgánů a domáhala se, aby těmto správním orgánům bylo zakázáno
pokračovat v řízeních směřujících k vymáhání jednotlivých daní. Usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 2. 2004, čj. 30 Ca 49/2004 - 61, však byly jednotlivé žaloby vyloučeny
k samostatnému řízení. Podáním ze dne 14. 5. 2004 se stěžovatelka mj. domáhala toho,
aby věci byly opět spojeny ke společnému projednání, neboť se domáhá ochrany právě
před kumulovanými zásahy státní moci prováděnými koordinovanými orgány finanční
správy. Soud však podle stěžovatelky pochybil, neboť na toto podání nereagoval, a jednotlivé
žaloby vedené pod sp. zn. 30 Ca 103/2004, 30 Ca 100/2004 a 30 Ca 49/2004 byly odmítnuty
s tvrzením, že žaloba podle §82 a násl. s. ř. s. je nepřípustná, neboť se ochrany lze domáhat
jinými právními prostředky. Tímto postupem se stěžovatelka cítí být poškozena
na svých právech, neboť soud nesprávně posoudil právní otázku vyloučení žalob směřujících
proti jednotlivým finančním orgánům k samostatnému projednání, čímž posunul věc do zcela
jiné právní roviny. Stěžovatelka tvrdí, že se domáhala právě ochrany proti šikanóznímu
jednání státní finanční správy v součinnosti jednotlivých finančních úřadů a Finančního
ředitelství v Brně. Stěžovatelka se však nedomáhala zrušení napadených rozhodnutí,
nýbrž toho, aby nebyla řízení zahájená protizákonným způsobem vůbec vedena;
k tomu je zapotřebí, aby soud zakázal příslušným orgánům v řízení pokračovat. Stěžovatelka
poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 510/02, jenž byl vydán v jiné její věci.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby rozhodnutí Krajského soudu v Brně
ze dne 18. 6. 2004, čj. 30 Ca 100/2004 - 11, bylo zrušeno a aby původní podání rozdělené
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004, čj. 30 Ca 49/2004 - 61, bylo znovu
spojeno ke společnému řízení. V doplnění kasační stížnosti, jež bylo reakcí na výzvu
k zaplacení soudního poplatku, stěžovatelka sdělila, že soudní poplatek za řízení o kasační
stížnosti proti rozhodnutí ve věci sp. zn. 30 Ca 100/2004 zaplatila pouze z procesní opatrnosti,
neboť poplatek již byl uhrazen v souvislosti s kasační stížností směřující proti rozhodnutí
Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 30 Ca 103/2004; stěžovatelka upozornila Nejvyšší
správní soud na toto procesní pochybení krajského soudu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní žaloba týkající se merita
věci je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 31/2004. V případě žaloby vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 100/2004 považuje žalovaný za správný postup
soudu, který se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení a správně
posoudil, že se jedná o návrh podle §85 s. ř. s. nepřípustný a proto žalobu nezasílal
ani žalovanému k vyjádření. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. odmítl (míněno patrně zamítl – pozn. soudu).
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný
skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní
názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném
rozhodnutí Krajského soudu v Brně neshledal. Pochybení Krajského soudu v Brně spatřovala
stěžovatelka v tom, že nebyly splněny podmínky pro vyloučení věci k samostatnému
projednání, neboť nezákonný zásah spatřovala stěžovatelka právě v kumulaci zásahů ze strany
finančních orgánů. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že Krajský soud v Brně
nepochybil, když vyloučil žaloby proti nezákonnému zásahu k samostatnému projednání.
V daném případě byly splněny podmínky pro vyloučení věci podle ustanovení §39 odst. 2
s. ř. s., podle něhož je možné v případě, kdy jedna žaloba směřuje proti více rozhodnutím,
vyloučit usnesením každé takové rozhodnutí k samostatnému projednání, není-li společné
řízení možné nebo vhodné. Soud prvního stupně k vyloučení věcí k samostatnému projednání
uvedl, že žalobkyně se ochrany domáhá v osmi samostatných případech, pro jejichž
posouzení bylo zapotřebí jednotlivé případy vyloučit k samostatnému projednání.
Jelikož se v dané věci jednalo o žalobu směřující proti celkově čtyřem různým žalovaným
správním orgánům (Finanční úřad Brno II, Finanční úřad Brno III, Finanční úřad Ivančice
a Finanční ředitelství v Brně), nebylo možné Krajskému soudu v Brně vytknout, že jednotlivé
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem vyloučil k samostatnému projednání. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil i s dalším názorem Krajského soudu v Brně a konstatuje, že žaloba
domáhající se ochrany před nezákonným zásahem vedená u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 30 Ca 100/2004 byla tímto soudem správně odmítnuta jako nepřípustná proto,
že se stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem ohledně vydání rozhodnutí,
proti němuž bylo možné se bránit jinými právními prostředky, a sice žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. Skutečnost, že Krajský soud v Brně nereagoval
na návrh žalobkyně na opětovné spojení věcí, nemá vliv na zákonnost rozhodnutí,
neboť rozhodnutí o vyloučení věcí k samostatnému řízení je rozhodnutím, jímž se upravuje
vedení řízení a opravný prostředek proti němu není připuštěn. Nejvyšší správní soud uzavírá,
že nedospěl k závěru, že by vyloučení věcí k samostatnému řízení mělo vliv na zákonnost
rozhodnutí soudu, neboť projednání žaloby proti nezákonnému zásahu bránila skutečnost,
že podání takové žaloby nebylo s ohledem na §85 s. ř. s. přípustné. K poukazu žalobkyně
na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 510/02 Nejvyšší správní soud konstatuje,
že tento judikát na souzenou věc nedopadá, neboť se v něm jednalo o tzv. opakovanou
daňovou kontrolu, jež však není předmětem řízení v souzené věci.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). K námitce stěžovatelky týkající
se zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věci
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 100/2004 nad rámec její zákonné
povinnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud postupoval správně,
když žalobkyni vyzval k zaplacení soudních poplatků za kasační stížnosti proti více
rozhodnutím krajského soudu učiněné společným podáním. Ačkoliv byla proti rozhodnutím
krajského soudu v Brně podána kasační stížnost společným podáním, jedná se o přezkum více
rozhodnutí krajského soudu a proto musí být soudem zpoplatněna každá kasační stížnost
zvlášť (soudní poplatek za jednu kasační stížnost činí 3000 Kč – položka č. 15 Sazebníku
soudních poplatků).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu