ECLI:CZ:NSS:2005:3.APS.2.2004
sp. zn. 3 Aps 2/2004 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobkyně JUDr. K. T., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám.
Svobody 4, Brno, o žalobě proti nezákonnému zásahu správního orgánu, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 103/2004, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2004, čj. 30 Ca 103/2004 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou podle §82 a násl. s. ř. s. se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
domáhala ochrany před nezákonnými zásahy, které měly spočívat v osmi úkonech Finančního
úřadu Brno II, Finančního úřadu Brno III, Finančního úřadu Ivančice a Finančního ředitelství
v Brně. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004, čj. 30 Ca 49/2004 - 61, byly
jednotlivé žaloby vyloučeny k samostatnému projednání. V řízení nadále vedeném
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 103/2004 se žalobkyně domáhala ochrany
před nezákonným zásahem Finančního ředitelství v Brně (dále jen „žalovaného“), jenž měl
spočívat ve vydání rozhodnutí ze dne 29. 7. 2002, čj. 2604/02/FŘ/150. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti výzvě Finančního úřadu v Brně II k zaplacení
daňového nedoplatku ručitelem ze dne 10. 1. 2002, čj. 2277/02/289960/5414. Žalobkyně
uvedla, že výzva byla vydána na základě krkolomné právní konstrukce, že žalobkyně
je ručitelkou za daň z převodu nemovitostí, kterou měla uhradit za společnost S. B., s. r. o.
v souvislosti s ukončením její majetkové angažovanosti v této společnosti. Žalobkyně se tímto
postupem cítila být dotčena na svých právech vyplývajících z čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 11
odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně proto navrhla, aby
soud vydal rozhodnutí, v němž by správním orgánům obou stupňů zakázal pokračovat
v dalším vymáhání úhrad daně z převodu nemovitostí ručitelem zahájeném výzvou ze dne
10. 1. 2002, čj. 2277/02/289960/5414.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2004, čj. 30 Ca 103/2004 - 11, byla
odmítnuta tato žaloba žalobkyně s odůvodněním, že podle §85 s. ř. s. je žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem, nebo donucením správního orgánu nepřípustná tehdy,
pokud se ochrany nebo nápravy lze domáhat jinými právními prostředky. Soud uvedl, že je-li
možný i jiný procesní postup, není možné domáhat se souběžně ochrany prostřednictvím
žaloby podle §82 a násl. s. ř. s. Jelikož se proti napadenému rozhodnutí lze bránit žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s., soud žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem jako nepřípustnou odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s §85 s. ř. s.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v petitu žaloby se domáhala
toho, aby bylo žalovanému zakázáno pokračovat v řízeních směřujících k vymáhání daní.
Stěžovatelka namítla, že ochranu před nezákonným zásahem podala ohledně celkově osmi
úkonů různých správních orgánů a domáhala se, aby těmto správním orgánům bylo zakázáno
pokračovat v řízeních směřujících k vymáhání jednotlivých daní. Usnesením Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 2. 2004, čj. 30 Ca 49/2004 - 61, však byly jednotlivé žaloby vyloučeny
k samostatnému projednání. Podáním ze dne 14. 5. 2004 se stěžovatelka mj. domáhala toho,
aby věci byly opět spojeny ke společnému projednání, neboť se domáhá ochrany právě
před kumulovanými zásahy státní moci prováděnými koordinovanými orgány finanční
správy. Soud však podle stěžovatelky pochybil, neboť na toto podání nereagoval, a jednotlivé
žaloby vedené pod sp. zn. 30 Ca 103/2004, 30 Ca 100/2004 a 30 Ca 49/2004 byly odmítnuty
s tvrzením, že žaloba podle §82 a násl. s. ř. s. je nepřípustná, neboť se ochrany lze domáhat
jinými právními prostředky. Tímto postupem se stěžovatelka cítí být poškozena
na svých právech, neboť soud nesprávně posoudil právní otázku vyloučení žalob směřujících
proti jednotlivým finančním orgánům k samostatnému projednání, čímž posunul věc do zcela
jiné právní roviny a založil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka tvrdí, že se domáhala právě ochrany proti šikanóznímu jednání státní finanční
správy v součinnosti jednotlivých finančních úřadů a Finančního ředitelství v Brně.
Stěžovatelka se však nedomáhala zrušení napadených rozhodnutí, nýbrž toho, aby nebyla
řízení zahájená protizákonným způsobem vůbec vedena; k tomu je zapotřebí, aby soud
zakázal příslušným orgánům v řízení pokračovat. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 510/02, jenž byl vydán v jiné její věci. Ze všech uvedených
důvodů stěžovatelka navrhuje, aby rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2004,
čj. 30 Ca 103/2004 - 11, bylo zrušeno a aby původní podání rozdělené usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004, čj. 30 Ca 49/2004-61, bylo znovu spojeno ke společnému
řízení. V doplnění kasační stížnosti uvedla stěžovatelka na základě výzvy soudu datum,
kdy jí bylo napadené rozhodnutí soudu první stupně doručeno; v další části tohoto přípisu
stěžovatelka podala kasační stížnost také proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně
vydanými pod sp. zn. 30 Ca 99/2004, 30 Ca 101/2004, 30 Ca 102/2004 a 30 Ca 104/2004
a ohledně všech jí podaných kasačních stížností rozšířila důvody kasační stížnosti rovněž
na důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní žaloba týkající se merita
věci je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 269/2004. V případě žaloby
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 Ca 103/2004 považuje žalovaný za správný
postup soudu, který se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení a správně
posoudil, že se jedná o návrh podle §85 s. ř. s. nepřípustný a proto žalobu nezasílal
ani žalovanému k vyjádření. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. odmítl (míněno patrně zamítl – pozn. soudu).
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá
důvody odpovídající ustanovením §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. a jejím rozsahem
a důvody je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud
přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Důvodem podané kasační stížnosti je důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný
skutkový stav aplikován nesprávný právní závěr, popřípadě je aplikován správný právní
názor, který je však nesprávně vyložen. Nejvyšší správní soud taková pochybení v napadeném
rozhodnutí Krajského soudu v Brně neshledal. Pochybení Krajského soudu v Brně spatřovala
stěžovatelka v tom, že nebyly splněny podmínky pro vyloučení věci k samostatnému
projednání, neboť nezákonný zásah spatřovala stěžovatelka právě v kumulaci zásahů ze strany
finančních orgánů. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že Krajský soud v Brně
nepochybil, když vyloučil žaloby proti nezákonnému zásahu k samostatnému projednání.
V daném případě byly splněny podmínky pro vyloučení věci podle ustanovení §39 odst. 2
s. ř. s., podle něhož je možné v případě, kdy jedna žaloba směřuje proti více rozhodnutím,
vyloučit usnesením každé takové rozhodnutí k samostatnému projednání, není-li společné
řízení možné nebo vhodné. Soud prvního stupně k vyloučení věcí k samostatnému projednání
uvedl, že žalobkyně se ochrany domáhá v osmi samostatných případech, pro jejichž
posouzení bylo zapotřebí jednotlivé případy vyloučit k samostatnému projednání.
Jelikož se v dané věci jednalo o žalobu směřující proti celkově čtyřem různým žalovaným
správním orgánům (Finanční úřad Brno II, Finanční úřad Brno III, Finanční úřad Ivančice
a Finanční ředitelství v Brně), nebylo možné Krajskému soudu v Brně vytknout, že jednotlivé
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem vyloučil k samostatnému projednání. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil i s dalším názorem Krajského soudu v Brně a konstatuje, že žaloba
domáhající se ochrany před nezákonným zásahem vedená u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 30 Ca 103/2004 byla tímto soudem správně odmítnuta jako nepřípustná proto,
že se stěžovatelka domáhala ochrany před nezákonným zásahem ohledně vydání rozhodnutí,
proti němuž bylo možné se bránit jinými právními prostředky, a sice žalobou proti rozhodnutí
správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. Skutečnost, že Krajský soud v Brně nereagoval
na návrh žalobkyně na opětovné spojení věcí, nemá vliv na zákonnost rozhodnutí,
neboť rozhodnutí o vyloučení věcí k samostatnému řízení je rozhodnutím, jímž se upravuje
vedení řízení a opravný prostředek proti němu není připuštěn. Nejvyšší správní soud uzavírá,
že nedospěl k závěru, že by vyloučení věcí k samostatnému řízení mělo vliv na zákonnost
rozhodnutí soudu, neboť projednání žaloby proti nezákonnému zásahu bránila skutečnost,
že podání takové žaloby nebylo s ohledem na §85 s. ř. s. přípustné. K poukazu žalobkyně
na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 510/02 Nejvyšší správní soud konstatuje,
že tento judikát na souzenou věc nedopadá, neboť se v něm jednalo o tzv. opakovanou
daňovou kontrolu, jež však není předmětem řízení v souzené věci. Nejvyšší správní soud tedy
dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.
K rozšíření důvodů kasační stížnosti rovněž na důvody podle §103 odst. 1 písm. b)
a e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud konstatuje, že k tomuto rozšíření nebyla stěžovatelka
soudem vyzvána, pouze obdržela výzvu na sdělení data převzetí rozhodnutí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto důvody jsou v uvedeném podání formulovány velmi
obecně, nicméně s tvrzeními stěžovatelky v podání obsaženými se v tomto řízení prakticky
vypořádal.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7
s. ř. s., neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobkyně žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu