ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.50.2004
sp. zn. 3 As 50/2004 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci
žalobce: Č. P. k.s., zast. JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem v Praze 4, Vápencová
569/13, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická
65, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, č. j.
8 Ca 207/2003 - 48,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, č. j. 8 Ca 207/2003 - 48
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako stěžovatel včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 4. 5. 2004, č. j. 8 Ca 207/2003 - 48, jímž byla zamítnuta jeho žaloba a současně
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že není v rozporu
se zákonem rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 7. 2003, č.j. 560/1689/03,
kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí,
oblastního inspektorátu v Brně ze dne 15. 4. 2003, č.j. 7/OH/04191/03/Sp a současně
potvrzeno toto rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 750 000 Kč za porušení povinností
uvedených v §12 odst. 2 zákona č. 157/1998 Sb., kterých se žalobce dopustil tím,
že v rozporu s tímto ustanovením neoznačoval nádoby pro plyny propan-butan nebo
zkapalněný ropný plyn způsobem předepsaným v tomto zákonném ustanovení.
Městský soud v Praze vyšel při svém rozhodování z toho, že v této věci není mezi
účastníky řízení sporu o tom, že žalobce neumístil označení specifické rizikovosti nebezpečné
látky přímo na obalu, tj. tlakové lahvi, ale že tuto povinnost realizoval formou příbalového
letáku přikládaného k obalu a že Ministerstvo životního prostředí již vydalo dne 23. 1. 2002
pod č.j. 510/65/02/St-O1/02 rozhodnutí vycházející z obdobných skutkových okolností,
kterým však zrušilo k odvolání podnikatele JUDr. J. T. rozhodnutí prvostupňového správního
orgánu o uložení pokuty ve výši 7000 Kč, v němž dovodilo, že s ohledem na specifický
způsob nakládání s ocelovými lahvemi (mnohonásobné použití, vratnost), předávání letáku
kupujícím s označením dle požadavků §12 zákona č. 157/1998 Sb. při prodeji propan-butanu
v ocelových lahvích není porušením tohoto zákona.
Městský soud v Praze došel k tomu, že rozhodnutí Ministerstva životního prostředí
ze dne 23. 1. 2002 nezpůsobuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí téhož
ministerstva ze dne 7. 7. 2003, byť obě vycházejí ze shodných skutkových okolností,
ale každé jinak řeší výklad zákona i prováděcí vyhlášky a podmínky pro uložení pokuty.
Podle názoru Městského soudu v Praze je sice žádoucí, aby rozhodování správních orgánů
ve skutkově shodných věcech bylo jednotné, ale správní orgán není rozhodnutím vydaným
v jiné věci vázán. Rozhodující je jen to, aby skutkový stav byl zjištěn přesně a úplně a aby byl
v souladu se zákonem hodnocen i po právní stránce. Za tohoto stavu potom Městský soud
v Praze přezkoumal opodstatněnost žaloby v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru,
že žaloba není důvodná. Jediným žalobním bodem v této věci byla námitka, že existuje
rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 1. 2002, které vychází z obdobného
skutkového stavu jako žalobou napadené rozhodnutí téhož ministerstva ze dne 7. 7. 2003,
jež však vyznělo pro žalobce příznivě, na rozdíl od správního rozhodnutí napadeného
žalobou. Samotný tento důvod však nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, jak bylo výše
uvedeno a žalobcem tvrzená skutečnost by nepochybně ovlivnila úvahu stran výše uložené
pokuty. Jelikož však žalobce výši uložené pokuty neučinil předmětem své výhrady a nenavrhl
ani postup dle §78 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemohl se Městský
soud v Praze zabývat výší uložené pokuty. Stejně tak se Městský soud v Praze nezabýval
odkazy žalobce na důvody nezákonnosti uvedené v jeho stanovisku z ledna 2002, dopisu
ze dne 31. 3. 2003 a jeho odvolání ze dne 5. 5. 2003 proti prvostupňovému správnímu
rozhodnutí, protože jím spatřované důvody nezákonnosti žalobce přímo v žalobě explicitně
neuvedl.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze žalobce jako
stěžovatel vyslovil nesouhlas se závěry tohoto soudu. Stěžovatel má především za to, že jsou
dány důvody k podání kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy v důsledku nesprávného posouzení právní otázky soudem. Městskému soudu v Praze
vytkl, že ačkoliv spatřuje porušení ustanovení §12 zákona č. 157/1998 Sb. v tom,
že stěžovatel jako distributor tlakových lahví s propan-butanem neumístil označení
nebezpečné chemické látky (zde propan-butanu) přímo na obalu - tedy na ocelové lahvi –
a svou povinnost realizoval formou příbalového letáku, nevzal v úvahu způsob specifického
nakládání s ocelovými lahvemi s propan-butanem, který činí připojení příbalového letáku
zákonným způsobem realizace povinnosti stěžovatele. Tento způsob nakládání s ocelovými
lahvemi (mnohonásobné použití, vratnost. apod.) má za následek nevhodnost pro jejich
označení údaji přímo na obalu nebo na štítku ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky
č. 26/1999 Sb. a proto je ve smyslu tohoto ustanovení možno provést označení připojením
příbalového letáčku nebo visačkou. Nelze totiž nevidět, že označení přímo na nádobě
nebo štítku je nevhodné pro běžnou manipulaci, dopravu a skladování. Aplikace označení
přímo na tělo lahve je sice technicky možná, ale při obvyklé přepravě dochází k odírání jedné
lahve o druhou, došlo by tak k setření označení a tyto lahve by pak nebyly označeny vůbec.
Aplikovat označení na límec lahve by nešlo, protože se tam prostě nevejde. Ostatně
i Ministerstvo životního prostředí ve svém rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002, č.j. 510/65/02/St-
01/02 již dovodilo, že pokud odvolatel za této situace předával při prodeji propan-butanu
v ocelových lahvích kupujícím příbalový leták s označením požadavků dle §12 zákona
č. 157/1998 Sb., neporušil toto ustanovení zákona.
Stěžovatel tedy poukazuje na to, že Městský soud v Praze nevzal v úvahu,
že Ministerstvo životního prostředí ve skutkově totožných věcech vydalo dvě diametrálně
odlišná rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002, č.j. 510/65/02/St-01/02 a ze dne 7. 7. 2003,
č.j. 560/1689/03 a každé z nich řešilo jinak výklad ustanovení §12 zákona č. 157/1998 Sb.
a ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. i zákonné podmínky pro uložení pokuty.
Stěžovatel se řídil pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Ministerstva životního
prostředí ze dne 23. 1. 2002, kterému svědčila presumpce správnosti, v němž je jasně
uvedeno, že označování tlakových lahví na propan-butan příbalovým letákem je plně
v souladu se zákonem č. 157/1998 Sb. a přesto rozhodnutím téhož ministerstva ze dne
7. 7. 2003 mu byla za tento postup uložena pokuta. Stěžovatel byl tedy potrestán
za to, že jednal v dobré víře ve výklad ustanovení §12 zákona č. 157/1998 Sb. a ustanovení
§2 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb., který provedl ústřední orgán státní správy v rozhodnutí
ze dne 23. 1. 2002. Tento přístup správních orgánů je ovšem v rozporu s principy právního
státu, zejména s principem předvídatelnosti rozhodnutí a tedy i čl. 1 Ústavy České republiky,
protože adresát právní normy v oblasti veřejného práva může důvodně předpokládat,
že výkladem právního předpisu, učiněným ústředním orgánem státní správy, se tento orgán
bude řídit i v jiných skutkově totožných případech. Z toho ale vyplývá i to, že stěžovatel mohl
mít důvodně za to, že jím zvolený postup je po právu a s ohledem na nejasnost právní úpravy
a předchozí postup správního orgánu se nemohl dopustit správního deliktu.
Stěžovatel má rovněž za to, že jsou dány i důvody k podání kasační stížnosti podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jež spočívají ve vadách řízení před soudem.
Městskému soudu v Praze v této souvislosti především vytkl, že není v souladu se zákonem
jeho právní názor, že se nemohl zabývat odkazy stěžovatele na důvody nezákonnosti uvedené
ve stanovisku stěžovatele z ledna 2002, dopisu stěžovatele ze dne 31. 3. 2003 a odvolání
stěžovatele ze dne 5. 5. 2003 proti prvostupňovému rozhodnutí, protože tyto nezákonnosti
explicitně neuvedl v žalobě. Stěžovatel v žalobě jasně vymezil nezákonnosti žalobou
napadeného rozhodnutí tvrzením, že označení tlakových nádob na propan-butan příbalovým
letákem je v souladu s právními předpisy a že tento právní názor je v souladu s rozhodnutím
Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 1. 2002. Ostatně uvedená podání stěžovatele,
kde jsou nezákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu podrobně rozebrány a právně
vyargumentovány, byla navržena ke čtení jako listinný důkaz. Jestliže tedy Městský soud
v Praze za této situace nepřihlédl k tvrzeným důvodům nezákonností napadeného rozhodnutí,
postupoval v rozporu s ustanovením §71 odst. 2 s. ř. s. Městský soud v Praze se dopustil
též dalšího procesního pochybení spočívajícího v tom, že nevyhověl návrhu na provedení
ohledání tlakových lahví k prokázání tvrzení, že není technicky proveditelné, aby označení,
jehož rozměry jsou předepsány vyhláškou č. 26/1999 Sb., bylo umístěno přímo na tlakovou
láhev, aniž ve svém rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu tak neučinil. Toto pochybení,
jež je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně rozhodnutími sp.zn. III. ÚS 61/94,
III. ÚS 95/97 a III. ÚS 87/99, porušuje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, protože součástí práva na spravedlivý proces je i právo účastníka navrhovat důkazy
ve svůj prospěch.
Žalované Ministerstvo životního prostředí v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
poukázalo především na to, že stěžovatel ani neuvedl, se kterým konkrétním zákonným
ustanovením je výrok soudu v rozporu. Tento fakt nemůže nahradit ani obsáhlý rozbor toho,
že stěžovatel jednal v dobré víře, když Ministerstvo životního prostředí v obdobné věci
rozhodnutí prvostupňového správního orgánu zrušilo. Městský soud v Praze ostatně tuto
situaci v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vysvětlil a v souladu s ustanovením §75
odst. 2 s. ř. s. přezkoumal pouze námitku, že Ministerstvo životního prostředí rozhodlo
v podobné věci zcela odlišně, resp. na základě odlišného výkladu ustanovení §12 odst. 2
zákona č. 157/1998 Sb. Stěžovatelem navrhované ohledání tlakové lahve nesměřovalo
k prokázání tvrzení obsažených v žalobě a proto Městský soud v Praze podle §52 s. ř. s.
návrh zamítl. Je tomu tak proto, že těžiště dokazování je před správním orgánem a je zcela
na rozhodnutí soudu, zda dodatečně navržený důkaz provede či nikoliv. Nemůže obstát
ani námitka, že Městský soud v Praze své procesní rozhodnutí o zamítnutí návrhu
neodůvodnil. Tento postup je podle §55 odst. 4 s. ř. s. totiž možno zvolit tam, kde se řízení
nekončí a nikomu se neukládá povinnost. Žalovaný proto navrhl, aby kasační stížnost byla
Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 4. 5. 2004, č. j. 8 Ca 207/2003 - 48 při vázanosti rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je částečně důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti vytýká Městskému soudu v Praze vady řízení před tímto
soudem, jež měly za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele v kasační stížnosti,
že v žalobě vymezil všechny žalobní body v souladu s ustanovením §71 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Městský soud v Praze se zcela opodstatněně nezabýval odkazy stěžovatele na důvody
nezákonnosti uvedené v jeho stanovisku z ledna 2002, v dopisu ze dne 31. 3. 2003 a v jeho
odvolání ze dne 5. 5. 2003 proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí, které stěžovatel
uplatňoval v žalobě jako žalobní body.
Podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Nejvyšší správní soud k této problematice poukazuje na ustálenou judikaturu
(rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1995, č. j. 6 A 15/94 - 39), podle níž žaloba,
která odkazuje na důvody opravného prostředku, a tedy i jiných stanovisek, které žalobce
podal v řízení před správním orgánem, nevyhovuje ustanovení §249 odst. 2 o. s. ř. [nyní §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], protože žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti
napadeného rozhodnutí explicitně v žalobě uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly
správního orgánu. Je tomu tak proto, že řízení o žalobě před soudem je kasačním
rozhodováním o zákonnosti pravomocného správního rozhodnutí, které je ovládáno
dispoziční zásadou. Proto soud může jen posuzovat, zda nezákonnost napadeného
rozhodnutí spočívá ve skutečnostech uvedených žalobcem. Jelikož tu nejde o pokračování
v již skončeném správním řízení, účinky procesních úkonů tam učiněných se v řízení na soudě
projevit nemohou. Bez bližší a nezbytné konkretizace totiž není zřejmé, které důvody často
v obšírných odvoláních a jiných podáních míní žalobce uplatnit též jako stížní body v řízení
před soudem. Domáhá-li se proto žalobce žalobou na soudě zrušení rozhodnutí odvolacího
správního orgánu, byť hodlá uplatňovat tytéž důvody, které již uplatnil v řízení správním,
je třeba, aby tvrzené důvody v žalobě explicitně uvedl.
Jestliže tedy stěžovatel v žalobě pouze odkazoval na důvody nezákonnosti uvedené
v jeho stanovisku z ledna 2002, dopisu ze dne 31. 3. 2003 a jeho odvolání ze dne 5. 5. 2003
proti prvostupňovému rozhodnutí, nevyhovuje takto formulovaná žaloba požadavkům
ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože stěžovatel jako žalobce důvody nezákonnosti
napadeného rozhodnutí explicitně v žalobě neuvedl a nevymezil tak rozsah soudní kontroly
rozhodnutí správního orgánu, jež je ovládán dispoziční zásadou.
Nejvyšší správní soud nesdílí právní názor stěžovatele uplatněný v kasační stížnosti,
že Městský soud v Praze jako soud správní porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, podle jeho tvrzení tím, že nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení ohledání
tlakových lahví, aniž by ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů tento návrh
neakceptoval.
Z protokolu o ústním jednání ze dne 4. 5. 2004 vyplývá, že pověřený zástupce
stěžovatele navrhl, k prokázání svého tvrzení, že není technicky proveditelné, aby označení,
jehož rozměry jsou předepsány vyhláškou č. 26/1999 Sb., bylo umístěno přímo na tlakovou
láhev, provedení ohledání předmětných tlakových lahví. Městský soud v Praze usnesením
z téhož dne podle protokolu návrh zamítl a usnesení i ústně odůvodnil.
Toto usnesení ryze procesního charakteru nemuselo být doručováno účastníkům řízení
(§55 odst. 3 s. ř. s.), ale ani odůvodňováno, protože se jím řízení nekončilo a nikomu
se neukládala ani povinnost (§55 odst. 4 s. ř. s.). Postup Městského soudu v Praze nebyl
ani v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože
na procesní právo stěžovatele navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých
tvrzení pokládá za potřebné, reagoval Městský soud v Praze tím, že o vzneseném návrhu
rozhodl usnesením ze dne 4. 5. 2004, které ústně odůvodnil a ve svém rozsudku vyložil
z jakých důvodů navržené ohledání neprovedl (soud ohledání neprovedl jako nadbytečné
s ohledem na nesporná tvrzení účastníků řízení a na žalobní body v žalobě uvedené). V žalobě
bylo totiž relevantně namítáno toliko to, že pokud Ministerstvo životního prostředí vydá dne
23. 1. 2002 rozhodnutí, kterým označování tlakových lahví s propan-butanem příbalovým
letákem považuje za správné, a tedy de facto provede výklad ustanovení §12 odst. 2 zákona
č. 157/1998 Sb. a stěžovatel se tímto rozhodnutím řídí ve své každodenní praxi, nelze
připustit, aby totéž ministerstvo ve svém rozhodnutí ze dne 7. 7. 2003 označilo stejný postup
jako porušování zákona č. 157/1998 Sb. a potvrdilo uložení pokuty stěžovateli ve výši
750 000 Kč. Faktické ohledání tlakových láhví by tedy bylo nadbytečné, protože, s ohledem
na relevantní žalobní námitku, šlo o posouzení právní a nikoliv skutkové problematiky.
Městský soud v Praze se po věcné stránce zabýval jedinou relevantně vznesenou
námitkou stěžovatele spočívající v tom, že žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva
životního prostředí ze dne 7. 7. 2003, č.j. 560/1689/03 je v rozporu se zákonem, protože
podkopává právní jistotu subjektů. Je tomu tak proto, že pokud Ministerstvo životního
prostředí vydá dne 23. 1. 2002 pod č.j. 510/65/02/St-O1/02 rozhodnutí, kterým označování
tlakových lahví s propan-butanem příbalovým letákem považuje za správné, a tedy de facto
provede výklad ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 157/1998 Sb. a stěžovatel se tímto
rozhodnutím řídí ve své každodenní praxi, nelze připustit, aby totéž ministerstvo ve svém
rozhodnutí ze dne 7. 7. 2003 označilo stejný postup jako porušování zákona č. 157/1998 Sb.
a potvrdilo uložení pokuty stěžovateli ve výši 750 000 Kč.
Nejvyšší správní soud má za to, že tato námitka, která je uplatněna i v kasační
stížnosti, je zcela důvodná, protože totéž Ministerstvo životního prostředí vydalo ve skutkově
totožných věcech dvě diametrálně odlišná rozhodnutí.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že rozhodnutím Ministerstva životního prostředí
ze dne 23. 1. 2002, č.j. 510/65/02/St-O1/02 bylo k odvolání podnikatele JUDr. J. T. podle §
59 odst. 2 správního řádu zrušeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, Oblastního
inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2001, č.j. 2/OH/8310/01/Zu o uložení
pokuty ve výši 7000 Kč JUDr. J. T., který měl prodávat ve své provozovně propan-butan
v ocelových lahvích bez označení přímo na obalu a namísto toho při prodeji kupujícím
předával leták s označením dle požadavků §12 zákona č. 157/1998 Sb. Odvolací orgán vyšel
z toho, že výrobce, dovozce, distributor má označovat nebezpečné chemické látky a přípravky
údaji požadovanými ustanovením §12 zákona č. 157/1998 Sb. přímo na obalu nebo na štítku
pevně připevněném k obalu a pouze z důvodů uvedených v §2 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. lze toto označení provést připojením příbalového letáku nebo visačkou. V této věci při
specifickém nakládání s ocelovými lahvemi s propan-butanem (mají mnohonásobné použití,
jsou vratné, apod.), vykazuje označení přímo na obalech znaky nevhodného způsobu označení
ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 26/1999 Sb. Odvolací orgán se proto musel
ztotožnit se stanoviskem společnosti Č. P. k.s. ze dne 8. 1. 2002 a rovněž upozornil na to,
ocelové láhve mají nezaměnitelný tvar a úzkou možnost použití, což vylučuje záměnu
s jinými nebezpečnými látkami a přípravky. Odvolací orgán poté po právní stránce uzavřel, že
odvolatel tím, že při prodeji propan-butanu v ocelových lahvích předával kupujícím leták
s označením dle požadavků §12 zákona č. 157/1998 Sb., neporušil toto ustanovení zákona a
nebylo mu proto možno uložit pokutu ve výši 7000 Kč.
Naproti tomu z téhož spisu vyplývá, že rozhodnutím Ministerstva životního prostředí
ze dne 7. 7. 2003, č.j. 560/1689/03 bylo podle §59 odst. 2 správního řádu zamítnuto odvolání
společnosti Č. P. k.s. proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního
inspektorátu v Brně ze dne 15. 4. 2003, č.j. 7/OH/04191/03/Sp a současně toto rozhodnutí
o uložení pokuty ve výši 750 000 Kč této společnosti potvrzeno. Z odůvodnění rozhodnutí
prvostupňového správního orgánu vyplývá, že nádoby (ocelové lahve) pro propan-butan
nebo zkapalněný ropný plyn byly v době kontroly označovány polepkou s textem rad
pro bezpečnost a manipulaci a příbalovým letákem s označením podle zákona č. 157/1998 Sb.
Prvostupňový správní orgán odmítl výhrady uvedené společnosti, která poukazovala
na specifické nakládání s ocelovými láhvemi s propan-butanem, na nevhodnost pro označení
údaji přímo na obalu nebo štítku a na rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne
23. 1. 2002, č.j. 510/65/02/St-O1/02 s tím, že tento odvolací orgán zcela opomenul smysl
vyhlášky č. 26/1999 Sb., kde se výslovně uvádí, že odorizovaný nebo neodorizovaný propan-
butan nebo zkapalněný ropný plyn, uváděný na trh v kovových nádobách pouze pro účely
spalování, se označí na obalu a že nařízení vlády č. 258/2001 Sb. rovněž vyžaduje označení
tlakových nádob výstražnými symboly nebezpečnosti. Odvolací orgán pak odkázal na správná
skutková zjištění prvostupňového správního orgánu i na jeho právní hodnocení, které
odpovídá zákonu a shledal, že jsou zde důvody pro uložení pokuty, a to bez ohledu
na výsledek řízení týkajícího se jiného účastníka.
Je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze k žalobě stěžovatele přezkoumával
rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 7. 7. 2003, č.j. 560/1689/03, které
předávání příbalového letáku s označením požadavků dle §12 odst. 2 zákona č. 157/1998 Sb.
při prodeji propan-butanu v ocelových lahvích považovalo za porušení tohoto zákonného
ustanovení s důsledkem uložení pokuty, ačkoliv v této době existovalo rozhodnutí téhož
Ministerstva životního prostředí ze dne 23. 1. 2002, č.j. 510/65/02/St-O1/02, které zaujímalo
za stejných skutkových okolností názor opačný, tedy, že předávání tohoto letáku při prodeji
propan-butanu v ocelových lahvích není porušením zákona a že účastníkovi řízení nelze uložit
pokutu.
Městský soud v Praze, kterému příslušela role sjednocovatele výkladu konkrétních
ustanovení norem správního práva v rovině veřejné správy, bez bližší argumentace dovodil,
že je sice vhodné, aby rozhodování správních orgánů ve skutkově shodných věcech bylo
jednotné, není-li tomu tak, sama o sobě tato skutečnost není důvodem pro zrušení správního
rozhodnutí, pokud bude v soudním řízení zjištěno, že skutkový stav byl zjištěn přesně a úplně
a že je i správně posouzen po právní stránce.
Nejvyšší správní soud má za to, že kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a vychází rovněž z nesprávného
výkladu zákona.
Jedním z principů právního státu, kterým je Česká republika jako svrchovaný,
jednotný a demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1
odst. 1 Ústavy České republiky), je i princip jednotnosti a předvídatelnosti rozhodování
orgánů veřejné moci. Tyto principy v podstatě znamenají, že účastníci právních vztahů mohou
legitimně očekávat, že orgány veřejné moci budou ve skutkově a právně srovnatelných věcech
rozhodovat-ve svém celkovém vyznění-stejně. Pouze takový postoj respektuje právní jistotu
a nelze pominout, že toliko jeho důsledné dodržování se výrazně projevuje i v rámci
celkového nazírání společnosti na význam a roli práva. Naopak postoj orgánu veřejné moci,
který se vyznačuje zásadní odlišností přístupu k projednávaným věcem, svojí podstatou
identickým, těmto základním principům právního státu hrubě odporuje.
Správní orgány musí proto dbát na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo
podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (tato povinnost je již výslovně zakotvena
v ustanovení §2 odst. 4 nového správního řádu č. 500/2004 Sb., který nabude účinnosti dne
1. 1. 2006, ale lze ji dovodit i z ustanovení §3 odst. 1, 4 nyní platného správního řádu,
z něhož vyplývá, že správní orgány musí mimo jiné rozhodovat spravedlivě, tedy i v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí). Je proto povinností správních orgánů sledovat
a vyhodnocovat vlastní rozhodovací činnost tak, aby byly cestou mimořádných opravných
prostředků odstraněny nedůvodné rozdíly v rozhodovací činnosti při typově shodných
nebo podobných případech. Je samozřejmé, že správní judikatura nemůže být neměnná
bez možností vlastního vývoje. Pokud tedy správní orgán v rámci rozhodovací činnosti dojde
k závěru (ať na základě soudní judikatury nebo teorie), že dosavadní postup není v souladu
se zákonem, může v dalších případech rozhodovat odlišně od stávající praxe, ale musí vždy
velmi pečlivě v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, proč tak činí.
Ministerstvo životního prostředí uvedeným způsobem nepostupovalo a vytvořilo zcela
nežádoucí stav, jež je v rozporu nejen se zákonem, ale i zmíněnými ústavními principy .
Je tomu tak proto, že pokud Ministerstvo životního prostředí vydá dne 23. 1. 2002
pod č.j. 510/65/02/St-O1/02 rozhodnutí, kterým označování tlakových lahví s propan-
butanem příbalovým letákem považuje za správné a zruší pokutu ve výši 7000 Kč uloženou
prvostupňovým správním orgánem, tedy de facto provede výklad ustanovení §12 odst. 2
zákona č. 157/1998 Sb. a stěžovatel se tímto rozhodnutím řídí ve své každodenní praxi, nelze
připustit, aby totéž ministerstvo ve svém rozhodnutí ze dne 7. 7. 2003 v podstatě bez dalšího
označilo stejný postup jako porušování zákona č. 157/1998 Sb. a potvrdilo uložení pokuty
stěžovateli prvostupňovým správním orgánem ve výši 750 000 Kč. Porušení principů
jednotnosti a předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejné moci ze strany Ministerstva
životního prostředí v rozhodnutí ze dne 7. 7. 2003 je o to závažnější, že se tak stalo v oblasti
správního trestání, v němž byla stěžovateli bez jakéhokoliv upozornění na změnu výkladu
zákona uložena pokuta téměř při horní hranici zákonné sazby 1 000 000 Kč, za porušení
ustanovení zákona č. 157/1998 Sb. a prováděcí vyhlášky č. 26/1999 Sb., které vyložilo totéž
ministerstvo v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2002 opačně a jehož výkladem se stěžovatel řídil.
Ministerstvo životního prostředí v napadeném rozhodnutí ze dne 7. 7. 2003 a prvostupňový
správní orgán navíc podrobně nevyložily, proč rozhodly odlišně od rozhodnutí Ministerstva
životního prostředí ze dne 23. 1. 2002 ve vztahu k uložení pokuty stěžovateli.
Městský soud v Praze pak nedostál své roli sjednocovatele výkladu konkrétních
ustanovení norem správního práva v rovině veřejné správy a k jediné relevantní výhradě
namítající nedůvodnost rozdílů při rozhodování skutkově shodného případu vyšel
z nesprávného výkladu zákona a nepřezkoumatelným způsobem důvodnou žalobu zamítl,
protože ve svém rozsudku nezaujal žádné vyargumentované stanovisko k uvedené
problematice.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele je v uvedeném směru částečně důvodná, a proto rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 4. 5. 2004, č. j. 8 Ca 207/2003 - 48 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Na Městském soudu v Praze bude, aby se v tomto řízení znovu zabýval výhradou
namítající nedůvodnost rozdílů při rozhodování skutkově shodného případu s přihlédnutím
k principům jednotnosti a předvídatelnosti rozhodování orgánů veřejnosti moci v oblasti
správního trestání, vycházel z názoru, který k této problematice vyslovil Nejvyšší správní
soud a poté vydal rozhodnutí nové, které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu v Praze)
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst.1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 první věta s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu