ECLI:CZ:NSS:2005:3.AS.8.2005
sp. zn. 3 As 8/2005 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce
O. l. Ú. N. L., o. s., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou
liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem
Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, za účasti: S. p. c. h. v., a. s., zastoupeného Mgr.
Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Jindřišská 34, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 2. 2003, čj. UPS 1091/4/24208/03/La, vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Ca 117/2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2004, č. j. 15 Ca 117/2003 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Osobě zúčastněné se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo jako
nepřípustné podle §60 spr. ř. zamítnuto odvolání žalobce (dále též „stěžovatel“) proti
rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, stavebního odboru (dále též „stavební úřad“),
ze dne 18. 11. 2002, čj. SO/S/2248/02/119-Se/Dos. Tímto rozhodnutím stavebního úřadu byla
stavebníkovi – společnosti S. p. c. h. v., a. s. (dále jen „osoba zúčastněná“) – povolena stavba
„V. n. e. p.“. Žalovaný uvedl, že žalobce, jenž je občanským sdružením, může být účastníkem
pouze takového řízení, v němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Dne
29. 10. 2002 oznámil žalobce stavebnímu úřadu svou účast ve stavebním řízení; na základě
toho s ním bylo jednáno jako s účastníkem řízení. Žalovanému není známo, proč bylo žalobci
ve stavebním řízení přiznáno postavení účastníka řízení. Je však zřejmé, že stavební úřad
závěrem neshledal, že by mohly být dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody
a krajiny, neboť stavba se umisťuje do uzavřeného průmyslového areálu zastavěného
stávajícími průmyslovými stavbami. Navrhovanou stavbou jsou dotčeny zájmy hájené podle
zákona o vodách, o prevenci závažných havárií a o odpadech, nikoliv podle zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochraně přírody a krajiny“). Námitky žalobce žalovaný s ohledem na schválený územní plán
neakceptoval. Pokud je areál určen k využití pro průmysl a v katastru nemovitostí jsou zde
evidovány pouze průmyslové objekty a zastavěné plochy a nádvoří, lze se při povolování
dalšího průmyslového objektu jen stěží domáhat ochrany přírody a krajiny podle zákona
o ochraně přírody a krajiny, což je účel, pro nějž bylo občanské sdružení žalobce založeno.
Povolovaná stavba by mohla mít teoreticky vliv na složky životního prostředí chráněné
dalšími zákony, jako jsou ovzduší, vody, hluk; tyto zájmy však nehájí občanská sdružení,
nýbrž orgány státní správy, jež se ke stavbě vyslovily kladně. Na základě toho měl stavební
úřad reagovat na oznámení žalobce o účastenství v řízení rozhodnutím o tom, že se žalobce
účastníkem stavebního řízení nestává. Podle žalovaného bylo tedy odvolání podané žalobcem,
který neměl být účastníkem stavebního řízení, nepřípustné a vydané stavební povolení nabylo
právní moci marným uplynutím odvolací lhůty účastníku řízení.
Žalovaný současně odvolání v souladu s §60 spr. ř. posoudil z hlediska toho,
zda neodůvodňuje obnovu řízení, případně změnu nebo zrušení rozhodnutí mimo odvolací
řízení; dospěl však k závěru, že podmínky pro tento postup nejsou splněny. Podle §32 odst. 2
písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů, nevyžadují územní rozhodnutí stavby umisťované v uzavřených
prostorech existujících staveb, pokud se nemění vnější půdorysné ohraničení staveb a výškové
uspořádání prostoru. V uvedených případech tedy není třeba záměry a cíle územního
plánování chránit územním rozhodnutím o umístění stavby a je v působnosti příslušného
stavebního úřadu, aby si učinil úsudek, zda jde o stavbu v urbanistickém prostoru existujících
staveb. V daném případě je celý pozemek, jehož část je určena pro stavbu, vymezen jako
plocha „P – 1 S., s. ú.., v. p.. S.“, přičemž „P“ označuje plochy produkční. Podle žalovaného
má celý areál všechny znaky uzavřeného areálu podle stavebního zákona, navrhovaná stavba
nepřevyšuje výškovou hladinu stávajících okolních staveb; proto byly naplněny podmínky
výše citovaného §32 odst. 2 písm. c) stavebního zákona a stavební úřad nepochybil, pokud
nevydal územní rozhodnutí o umístění stavby. Žalovaný sice připustil, že tento úsudek
stavebního úřadu měl být součástí rozhodnutí, tato skutečnost vš ak nezakládá důvod pro
zrušení nebo změnu rozhodnutí v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení.
Žalovaný dále uvedl, že dotčené orgány státní správy se ke stavbě vyjádřily kladně
a zákonnou formou; jejich rozhodnutí, popř. stanoviska byla podkladem pro rozhodnutí
stavebního úřadu. Žalovaný neshledal nedostatky ani v postupu a řešení námitek žalobce ke
stavebnímu řízení ani pochybení ve vztahu k §47 stavebního zákona a §22 odst. 1 vyhlášky
č. 137/1998 Sb. Důvody pro obnovu řízení ani pro přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení
tedy žalovaný neshledal.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2004, č. j. 15 Ca
117/2003 - 81, byla zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Soud uvedl,
že stavební úřad si pořídil jako podklady pro vydání stavebního povolení stanoviska
dotčených orgánů státní správy, jež byly současně i orgány ochrany přírody. Ty neshledaly
zasažení zájmů přírody a krajiny, ačkoliv musely posuzovat všechny zájmy chráněné
zákonem o ochraně přírody a krajiny a nikoliv pouze některé z nich, jak tvrdil žalobce. Stavba
naopak nebyla způsobilá změnit charakter objektu, do něhož byla zasažena a zájmy ochrany
přírody a krajiny tudíž vůbec nemohly být zasaženy. Vliv provozu uvnitř navržené stavby
je podle soudu předmětem úpravy obsažené v jiných právních předpisech. Stavební řízení
se tak nemohlo dotknout zájmů ochrany přírody a krajiny, proto nelze žalobce považovat
za účastníka řízení podle §70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle soudu nelze souhlasit
s tím, že žalovaný měl povinnost se žalobcem jednat jako s účastníkem řízení až do právní
moci rozhodnutí o vyloučení, neboť §14 odst. 1 spr. ř. dopadá pouze na účastníky, kteří
mohou být rozhodnutím správního orgánu zkráceni na svých hmotných právech; žalobce však
mohl být účastníkem řízení toliko podle §14 odst. 2 spr. ř. Navíc v daném případě nebylo
zapotřebí vydávat procesní rozhodnutí, neboť subjekt přestává být účastníkem řízení
již okamžikem prokázání toho, že jím není. Účastníkem řízení nebyl žalobce ani podle zákona
č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 244/1992 Sb.“), neboť tento předpis byl
zrušen zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 100/2001 Sb.“). Ustanovení §24 tohoto zákona pak problematiku
účastenství místní jednotky občanského sdružení neupravovalo, žalobce se nestal účastníkem
stavebního řízení ani podle §23 odst. 9 zákona č. 100/2001 Sb. a nebyl jím ani podle jiného
právního předpisu. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce neměl postavení účastníka
stavebního řízení, a proto shledal rozhodnutí žalovaného zákonu odpovídajícím s tím,
že se již nezabýval věcnými námitkami, které žalobce jako subjekt k tomu neoprávněný
uplatnil proti rozhodnutí o povolení stavby. Proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve včasné kasační stížnosti stěžovatel označil za nesprávný závěr soudu, že v řízení
nemohly být dotčeny zájmy podle zákona o ochraně přírody a krajiny. V rozhodnutí soudu
ani v rozhodnutí žalovaného není uvedeno, z jakých stanovisek dotčených orgánů státní
správy se vycházelo. Podle stěžovatele nejsou ve spise doklady o tom, že by zájmy chráněné
zákonem o ochraně přírody a krajiny nemohly být řízením dotčeny. Soud vycházel
při rozhodnutí z nesprávného skutkového zjištění, že v daném případě nemohly být dotčeny
zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny, přičemž tyto
zájmy dotčeny být mohly, neboť stavba je v případě havárie způsobilá ovlivnit ekosystémy,
mají být prováděny terénní úpravy a výstavba zeleně. Nezohledněním těchto skutečností
došlo k vadě řízení před soudem, neboť skutková postata, z níž žalovaný ve svém rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, a navíc byl při jejím zjišťování
porušen zákon takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost; proto měl soud napadené
rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel dále namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu, neboť so ud má za to,
že pokud správní orgán zjistí, že někdo nesplňuje předpoklady pro účastenství v řízení, není
nutné o tom vydávat rozhodnutí a do právní moci rozhodnutí není zapotřebí s takovou osobou
jako s účastníkem řízení nakládat. Již to, že žalovaný procesně správným způsobem nerozhodl
o vyloučení žalobce ze správního řízení, působí nezákonnost napadeného rozhodnutí. Pokud
stavební úřad stěžovateli přiznal právo účastníka řízení, nebylo možné v odvolacím řízení
konstatovat, že jednou přiznanými právy stěž ovatel nemohl disponovat. Žalovaný odňal
stěžovateli právo obhájit své účastenství v odvolacím řízení, tj. právo na podání opravných
prostředků a přezkum tohoto rozhodnutí. Podle stěžovatele stavební zákon neupravuje
speciálně případy, kdy se někdo domáhá postavení účastníka řízení a nesplňuje požadavky,
proto je třeba aplikovat §14 odst. 1 spr. ř., tedy, že taková osoba je účastníkem stavebního
řízení až do doby, než se prokáže opak. Skutečnost, že určitá osoba není účastníkem
stavebního řízení, lze prokázat pouze pravomocným rozhodnutím, jiný výklad by byl
porušením zásady zákonnosti, součinnosti, materiální pravdy a dvouinstančnosti správního
řízení. Stavební úřad měl tedy procesním rozhodnutím rozhodnout, že stěžovatel není
účastníkem stavebního řízení. Stěžovatel se neztotožnil s tvrzením soudu, že nebylo zapotřebí
vydávat procesní rozhodnutí, neboť správní řád tuto formu výslovně nestanoví; naopak
ji stanoví přímo v §1 odst. 1 spr. ř. Nesprávný je rovněž názor soudu, že §14 odst. 1 věta
za středníkem spr. ř. se nevztahuje na účastníky řízení podle §14 odst. 2 spr. ř.
Soud dále podle stěžovatele nesprávně posoudil, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení
o povolení stavby podle zákona č. 244/1992 Sb. Na základě přechodného ustanovení bylo
totiž nutné aplikovat úpravu tohoto zákona i po nabytí účinnosti zákona č. 100/2001 Sb. Účast
občanských sdružení byla upravena v §8 odst. 5 zákona č. 244/1992 Sb. Podle názoru soudu
by však stavebník ve správních řízeních zahájených po 1. 1. 2002 musel předložit stanovisko
podle zákona platného v době rozhodování, nemohl by tedy naplnit dikci zákona předložením
stanoviska podle zákona č. 244/1992 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že byla-li určitá stavba
posuzována podle zákona č. 244/1992 Sb., je nutno v navazujících správních řízeních
vycházet z tohoto zákona včetně otázky účastenství v řízení. Proto §8 odst. 5 zákona
č. 244/1992 Sb. založil stěžovateli účastenství ve stavebním řízení a soud pochybil, pokud
zaujal opačný právní názor. Stěžovatel pro doplnění uvedl, že všechny výše uvedené
skutečnosti byly v žalobě uplatněny ve formě žalobních bodů, ačkoliv se soud snaží
v napadeném rozhodnutí tvrdit opak. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2004, č. j. 15 Ca 117/2003 -
81, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých předchozích vyjádřeních
a plně se ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu.
Osoba zúčastněná se ve vyjádření ztotožnila s kasační stížností napadeným rozsudkem
a veškeré argumenty stěžovatele v kasační stížnosti označila za bezpředmětné; přitom
odkázala na své vyjádření k žalobě, v němž se vypořádala se všemi námitkami, které
stěžovatel zopakoval v kasační stížnosti. Stěžovatel podle osoby zúčastněné nepodloženě
napadá vydaná odborná stanoviska zasažení zájmu ochrany přírody a krajiny, která zásadně
přispěla ke správnému zjištění skutkového stavu správním orgánem; navíc se jedná o novum
uplatněné až v řízení o kasační stížnosti. Osoba zúčastněná se ztotožnila s krajským soudem,
jenž uvedl, že nelze souhlasit s tím, že správní orgán měl se stěžovatelem jednat podle §14
odst. 1 spr. ř., neboť stěžovatel mohl být účastníkem řízení pouze podle §14 odst. 2 spr. ř.
Závěr krajského soudu odpovídá také názoru Ústavního soudu vyslovenému v rozhodnutí
pod sp. zn. IV. ÚS 208/96. O tom, že stěžovatel mohl být účastníkem správního řízení pouze
podle §14 odst. 2 spr. ř., svědčí i znění §70 zákona o ochraně přírody a krajiny, jenž coby
lex specialis stanoví, za jakých podmínek se stěžovatel mohl zúčastnit příslušného stavebního
řízení, přičemž pokud tyto podmínky nebyly splněny, nemohl se správního řízení zúčastnit
a nemuselo se o tom ani vydávat žádné rozhodnutí, pokud tato situace vyšla najevo
až v průběhu řízení. Argumentace stěžovatele odkazující na §14 odst. 1 spr. ř., případně
na §1 odst. 1 spr. ř. je v daném případě zcela nepoužitelná; stěžovatel si navíc v kasační
stížnosti sám odporuje a vyjímá z kontextu věty z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
Osoba zúčastněná poukázala na to, že v souladu s rozhodnutím Krajského soudu v Ústí
nad Labem je i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, č. j. 5 A 160/99 - 40.
Soud dále správně posoudil i to, že se stěžovatel nestal účastníkem stavebního řízení ani podle
zákona č. 244/1992 Sb., neboť tento zákon byl zrušen ke dni 31. 12. 2001 zákonem
č. 100/2001 Sb. V daném případě došlo k zahájení stavebního řízení až dne 21. 10. 2002, tedy
již v době účinnosti zákona č. 100/2001 Sb., proto nemohlo být účastenství stěžovatele
v řízení dovozováno podle již neúčinného zákona č. 244/1992 Sb. Jelikož stěžovatel neměl
objektivně možnost stát se účastníkem daného stavebního řízení dříve než dne 21. 10. 2002,
nemůže se dovolávat toho, že by byl účastníkem řízení na základě zákona, jenž v tu dobu
již nebyl účinný. Ze všech uvedených důvodů navrhla osoba zúčastněná zamítnutí kasační
stížnosti.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní namítá důvody
odpovídající §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní
soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uvádí důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá
v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě
je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozho doval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
První námitkou stěžovatele je tvrzené nesprávné posouzení právní otázky, zda mohly
být vydaným rozhodnutím dotčeny zájmy chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny.
Stěžovatel tvrdí, že z rozhodnutí žalovaného nelze zjistit, jaká stanoviska dotčených orgánů
státní správy byla použita, a jelikož se s touto skutečností nevypořádal ani krajský soud,
je vadou stiženo rovněž jeho rozhodnutí. V dané věci je však zapotřebí zdůraznit fakt,
že správní žalobou napadené rozhodnutí žalovaného se týkalo zamítnutí žalobcova odvolání
proti rozhodnutí o povolení stavby podle §60 spr. ř. jako nepřípustného z důvodu jeho podání
někým, kdo neměl být účastníkem stavebního řízení; v rozhodnutí o odvolání, jež se následně
stalo předmětem soudního přezkumu, se tedy vůbec neřešily námitky směřující proti
rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby. Krajský soud se proto zcela správně
při přezkumu napadeného rozhodnutí zabýval zjištěním toho, zda měl mít žalobce
ve stavebním řízení postavení účastníka řízení či nikoliv, neboť to bylo v dané věci
předmětem jeho přezkumné činnosti; v závěru rozhodnutí soud poukázal na to, že se z tohoto
důvodu již nezbýval věcnými námitkami, které stěžovatel uplatnil proti rozhodnutí o povolení
stavby. Takovou námitkou bylo i v kasační stížnosti uváděné tvrzení směřující proti
stanoviskům dotčených orgánů státní správy. Věc lze uzavřít tím, že krajský soud nebyl
povinen se uvedenou námitkou stěžovatele zabývat, neboť nebyla předmětem přezkumu
v řízení proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného.
Další stížnostní námitkou je přesvědčení stěžovatele, že nebylo zákonným způsobem
vyřešeno jeho účastenství ve správním řízení, neboť o tom, že není účastníkem řízení, mělo
být rozhodnuto samostatným rozhodnutím. O této otázce Nejvyšší správní soud uvážil
takto:Podle §70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je občanské sdružení nebo
jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny
(dále jen „občanské sdružení“), oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat
u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených
zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany
přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího
podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována. Podle §70 odst. 3
zákona o ochraně přírody a krajiny je občanské sdružení oprávněno za podmínek
a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně
do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě
má postavení účastníka řízení.
Občanskému sdružení přiznává tedy tento zákon postavení účastníka řízení, jedná-li
se o sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny a jde-li
současně o řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné
podle tohoto zákona; tyto dvě podmínky musí být kumulativně naplněny, aby se občanské
sdružení mohlo stát účastníkem správního řízení. Zda se o takové správní řízení jedná,
je na posouzení správního orgánu, u něhož bylo řízení zahájeno, a který musí zjistit okruh
účastníků řízení; posouzení přitom závisí vždy na konkrétní věci. V daném případě sice
stavební úřad coby správní orgán prvního stupně se stěžovatelem jednal jako s účastníkem
řízení, žalovaný v řízení o odvolání však dospěl k závěru, že se stěžovatelem nemělo být
v řízení před správním orgánem prvního stupně jako s účastníkem řízení vůbec jednáno.
Důvod spočíval v tom, že stěžovatel je občanským sdružením, jehož hlavním posláním
je ochrana přírody a krajiny, tyto zájmy však v daném stavebním řízení nemohly být dotčeny.
Účastenství v řízení nebylo založeno podle §59 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, podle
něhož jsou účastníky stavebního řízení i další osoby, kterým zvláštní zákon toto postavení
přiznává, neboť nebyla naplněna podmínka toho, že by se jednalo o řízení, při němž mohou
být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny a proto se žalobce nestal účastníkem správního
řízení ve smyslu §70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Stavba, jež byla rozhodnutím
stavebního úřadu povolena, totiž nemohla zasáhnout do zájmů chráněných zákonem
o ochraně přírody a krajiny; stavba měla řešit novou výrobnu nízkomolekulárních
epoxidových pryskyřic v prostoru zrušené výroby kyseliny sírové v areálu určeném k využití
pro průmysl, u něhož jsou v katastru nemovitostí evidovány pouze průmyslové objekty
a zastavěné plochy a nádvoří. Jedná se tedy o stavbu ve smyslu §32 odst. 2 písm. c)
stavebního zákona, umisťovanou v uzavřených prostorech existujících staveb, u nichž
se nemění vnější půdorysné označení a výškové uspořádání prostoru. Zájmy ochrany přírody
a krajiny, k jejichž ochraně jsou občanská sdružení s tímto předmětem činnosti povolána,
se přitom podle §2 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny rozumí péče o volně žijící
živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické
nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i vzhled
a přístupnost krajiny. Podle §2 odst. 2 písm. g) zákona o ochraně přírody a krajiny zajišťuje
spoluúčastí v procesu územního plánování a stavebního řádu s cílem prosazovat vytváření
ekologicky vyrovnané a esteticky hodnotné krajiny. Nebylo však prokázáno, že výše uvedené
zájmy mohly být stavbou dotčeny. Účast občanských sdružení podle §70 zákona o ochraně
přírody a krajiny nelze vykládat natolik široce, že by se vztahovala na jakoukoliv složku
životního prostředí, nýbrž toliko na složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně
přírody a krajiny. S touto skutečností se žalovaný i krajský soud ve svých rozhodnutích
podrobně vypořádaly, přičemž správně zohlednily, že v řízení nebyly dotčeny zájmy chráněné
zákonem o ochraně přírody a krajiny, neboť stavba měla být umístěna do uzavřeného
průmyslového areálu zastavěného stávajícími průmyslovými stavbami, jenž měl být určen
k využití pro průmysl a v katastru nemovitostí jsou zde evidovány pouze průmyslové objekty
a zastavěné plochy a nádvoří. Rovněž podle názoru Nejvyššího správního soudu se v takovém
případě nebylo možné při povolování dalšího průmyslového objektu domáhat ochrany přírody
a krajiny podle zákona o ochraně přírody a krajiny, což je účel, pro nějž bylo občanské
sdružení žalobce založeno.
Krajský soud v Ústí nad Labem pak ve svém rozhodnutí správně uvedl, že není
rozhodné to, že stavební úřad stěžovatele za účastníka řízení považoval, neboť účastenství
v řízení je třeba posuzovat materiálně a nikoliv podle toho, s kým stavební úřad jednal.
V dané věci žalovaný postupoval správně, když po zjištění, že stěžovateli nesvědčí
účastenství ve stavebním řízení, zamítl jím podané odvolání jako nepřípustné podle §60
spr. ř. Přitom se v souladu s tímto ustanovením vypořádal také s tím, zda v dané věci nebyly
dány důvody pro obnovu řízení nebo pro přezkum rozhodnutí mimo odvolací řízení. Jiný
postup žalovaného by podle Nejvyššího správního soudu nebyl správný ani účelný. Nelze
se ztotožnit s tvrzením žalobce, že o tom, že není účastníkem řízení, mělo být v každém
případě rozhodnuto samostatným rozhodnutím; takovou povinnost zákon neukládá, z §14
odst. 1 spr. ř. ani z §1 odst. 1 spr. ř. ji nelze dovodit a v souzené věci ani takové rozhodnutí
nemohlo být vydáno, neboť stavební úřad v prvostupňovém řízení stěžovatele za účastníka
řízení považoval a až žalovaný v řízení o odvolání shledal, že žalobce neměl být účastníkem
stavebního řízení, což vyjádřil v rozhodnutí o odvolání, jež zamítl podle §60 spr. ř. jako
nepřípustné z důvodu jeho podání někým, kdo nebyl účastníkem řízení v materiálním smyslu.
Z ustálené judikatury správních soudů plyne, že účastníkem správního řízení není ten, komu
správní orgán nad rámec zákona takové postavení nesprávně přiznal (např. rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1994, sp. zn. 22 Ca 104/94). Nejvyšší správní soud
tedy ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že v daném případě nebylo pochybením,
když nebylo vydáno samostatné rozhodnutí o tom, že stěžovatel neměl být účastníkem
stavebního řízení. Tuto skutečnost konstatoval žalovaný ihned poté, co zjistil, že stěžovatel
není účastníkem stavebního řízení, ve svém rozhodnutí, jímž zamítl odvolání jako
nepřípustné. Proti tomuto rozhodnutí měl stěžovatel možnost brojit správní žalobou
a následně i kasační stížností, což také učinil. V žalobě i v kasační stížnosti však stěžovatel
opakovaně v obecné rovině vysvětloval, co chápe pod zájmy ochrany přírody a krajiny,
neuvedl však žádnou konkrétní skutečnost, jaké konkrétní terénní úpravy a výsadba zeleně
mají být provedeny a jakým způsobem se dotýkají zájmů ochrany přírody a krajiny. Pokud
jde o škodu způsobenou potenciální ekologickou havárií, jedná se opět o obecné tvrzení,
neboť každá ekologická havárie ovlivní životní prostředí. Navíc předmětná stavba je pouze
jednou z mnoha staveb v areálu chemické továrny, zřízena přestavbou stávající haly, nikoliv
na „zelené louce“.
Poslední námitkou stěžovatele je tvrzení uplatněné až v žalobě, že měl být účastníkem
stavebního řízení vzhledem k účasti na řízení o posouzení vlivu stavby na životní prostředí
na základě zákona č. 244/1992 Sb. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho účastenství v řízení bylo
založeno podle §8 odst. 5 tohoto zákona a proto měl být účastníkem stavebního řízení i poté,
co tento zákon pozbyl účinnosti, a to s ohledem na přechodné ustanovení. Podle názoru
Nejvyššího správního soudu účastenství žalobce v řízení podle zákona č. 244/1992 Sb.
nezakládá vzhledem ke zrušení tohoto právního předpisu ke dni 1. 1. 2002 (zákonem
č. 100/2001 Sb. – pozn. soudu) automaticky jeho účast ve stavebním řízení. Ani tuto námitku
stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud připomíná, že judikatura správních soudů týkající se působení
občanských sdružení zabývajících se ochranou přírody a krajiny ve správních i soudních
řízeních je setrvalá, přičemž lze poukázat např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
12. 4. 2000, č. j. 5 A 98/98 - 109. Vrchní soud v Praze v něm uvedl, že „je-li žalobcem
ve správním soudnictví občanské sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana
krajiny a přírody, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li,
že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva. Nelze tedy - zejména podle právního názoru
Ústavního soudu, vysloveného v usnesení, publikovaném pod č. 2/1998 Sb. rozh. ÚS (usnesení
sp. zn. I. ÚS 282/97 ze dne 6. 1. 1998 – pozn. soudu) – přisvědčit případnému tvrzení
občanského sdružení, že bylo zkráceno na právu na příznivé životní prostředí; takové právo
mu jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže, neboť náleží jen fyzickým osobám
jako biologickým organismům. Žalobce - občanské sdružení, jehož hlavním posláním podle
stanov je ochrana krajiny a přírody - pak před soudem není oprávněn k tomu, aby si žalobou
osvojil námitky třetích osob, uplatněné ve správním řízení a týkající se porušení práv těchto
osob a to ani tehdy, jestliže taková osoba sama žalobu u soudu nepodala. Žalobce se může
domoci žalobou u soudu ochrany jen proti tvrzenému porušení těch vlastních (totiž
procesních) práv, na nichž byl zkrácen.“
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvody kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nejsou dány a proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 7 s. ř. s.,
neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Osoba zúčastněná nemá v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti
s jejímž plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný
pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu